Jdi na obsah Jdi na menu
 


Šestá kapitola - první část

25. 10. 2012

Šestá kapitola

 

P

ára z teplé vody orosila zrcadlo a zakryla tak můj odraz v něm. V tento moment mi bylo opravdu lépe, jelikož jsem pustila tak teplou vodu, aby se uvolnil každý sval v mém těle. Na ramena, záda a paže mi dopadaly kapičky vody z mokrých vlasů. Natáhnu ruku, vezmu huňatý velký ručník a zabalím se do něj. Přehodím vlasy přes pravé rameno a v pěsti z nich vymačkám všechnu nepotřebnou vodu. Nakonec je zabalím do dalšího, ale menšího, ručníku. Jedním pohybem ruky utřu kousek zrcadla, abych si konečně mohla prohlédnout svůj obličej.

Z lesklého povrchu na mě hleděli ty samé modré oči, ve stále stejné a nezměněné tváři. Pokrčím rameny nad marností svých představ o změně a tím si připomenu kousnutí, kterým mě počastoval můj první milenec. Nakloním se blíž k zrcadlu, odvrátím hlavu na stranu, abych měla lepší výhled, a konečky prstů se dotknu rány.

Není to zase tak špatné. Už to ani nekrvácí. Přestanu se zabývat svým tělem a zrakem přejedu všechny skříňky. Když už jsem se zcela vykoupala, tak hodlám dokončit celou hygienu. Někde tady určitě musí být kartáček a zubní pasta. Nakouknu do prvního šuplíku, který mám po ruce. Asi musím mít štěstí, jelikož nalézám obojí.

Vážně je příjemné cítit se opět jako člověk. Koutkem oka si všimnu zavěšeného županu na dveřích. Usměju se. Takto koupelna je plně vybavena. Odvážu uzel, setřu poslední zapomenuté kapičky vody a odhodím ručník na zem. Doma bych si to nikdy netroufla udělat, ale tady, tady je mi to s prominutím putna.

Své nahé tělo zabalím do voňavého županu a v pase utáhnu páskem. Je to pánský župan, a proto je mi trošku velký. Ohrnu několikrát rukávy tak, aby nepadaly nazpátek. Předkloním se, až mi ručník, který jsem doposud měla na hlavě, spadne na zem. S úsměvem ho opět zvednu a naučeným pohybem vytřu vlasy do relativního sucha.

Určitě teď vypadám jako strašák do zelí! A ejhle, mám pravdu! Zkonstatuju, když se zadívám do zrcadla. Hřeben, potřebuju akutně hřeben. Ať hledám, jak chci, tak mám smůlu. Podupáváním prsty o podlahu si pomáhám soustředit se nad otázkou. Kam mohl majitel této koupelny ukrýt hřeben?

„Za zrcadlem, Alenko! Hledej za zrcadlem!“pronesu polohlasně.

Usměju se, když se zrcadlo lehce pod mým nátlakem pohne. Právě jsem objevila tajnou skříň. Ne, dělám si srandu. Já vím, že se dají koupit zrcadlové skříňky. Takže, co to tu máme? Prášky, holení, žiletky, voda po holení, hřeben a ….

„Sakra“

Zděšeně dosednu na okraj vany. V ruce držím krabičky s prezervativy a nadávám si do hlupáků a pitomých slepic. Jak jsem jen mohla zapomenout na tak důležitou věc? Copak mi Selen stále dokola neopakovala: „Nikdy nezapomeň na ochranu, děvče! NIKDY!!!“

Bylo to poprvé! Nemůžu mít takovou smůlu, abych do toho spadla hned na poprvé. Určitě to bude v pohodě! A když ne, tak…. No, tak budu matkou! Budu mít maličké miminko. Malou roztomilou holčičku, anebo chlapečka. Miminko! Na mé rty se pomalu začal vkrádat úsměv. Vstanu, položím si ruku na břicho a pohladím ho. Možná, že už tam někde uvnitř mě se děje neuvěřitelný zázrak.

Pak mi hlavou bleskne vzpomínka. Bylo mi právě šest let, když jsem měla nehodu s kolem. Tenkrát mě dokonce museli odvést do nemocnice, kde jsem prodělala všemožná vyšetření. Doktoři se domnívali, že jsem si musela poranit některé vnitřní orgány. Měla jsem štěstí, jelikož bylo vše v pořádku, až na jedno. Jsem neplodná!

Ach, sakra! Vytěsnila jsem to až na dno svého podvědomí a ignorovala to, do té doby, dokud jsem sama uvěřila, že to je prach sprostá lež. Ale, ne! Teď už si nedokážu nic nalhávat. Pouze několik minut štěstí a pak přišel pád až na úplné dno. Nikdy nebudu chovat v náručí své vlastní dítě! Nikdy! Všichni lžou, nebo se domnívají, že mají pravdu. Ani pan Donoven není všemocný! Když už doktoři jednou vynesou ortel, tak se to nezmění, i když si to přejete z celého srdce. Realita zůstává realitou a může být pěkná svině!

„Sakra!“

Mé tělo se skácí na zem, když se z ničeho nic objeví opět ta neuvěřitelná bolest. Doufala jsem, že byla zahnána. Tvrdili, že to přejde potom, co se s nimi spojím.

„Sakra“

Měla jsem styk pouze jedním z nich. Musím se té bolesti zbavit za jakoukoliv cenu, i když to bude znamenat, že se musím vyspat ještě s dalšími čtyřmi neznámými muži. Několik minut sedím na studené zemi a snažím se posbírat veškerou energii, která ve mně zůstala. Prsty se zachytím okraje vany a pomaloučku se postavím na roztřesené nohy.

No, tak! Těch pár kroků tě přece nezabije! Dodávám sama sobě odvahu. Nadechnu se a vyzkouším pár kroků. Není to zase tak těžké! Jen se musím neustále soustředit na dýchání a zvládnu to. Jsem silná! Jsem žena! Dokážu to!

Už jen kousek a dotknu se prsty studeného kovu kliky. Chvíli čekám, až se mi uklidní splašené srdce a pak vyvinu tlak, aby se dveře přede mnou otevřely. Usměju se, když se mi to podaří napoprvé. Pozvednu sklopenou hlavu a zadívám se do pánské ložnice.

Úsměv na rtech, který jsem si do této doby uchovala, zmrzne. Ať se koukám, jak se koukám, nikde nikdo. Pouze rozválená postel, polštář shozený na podlahu, zapomenuté pánské kalhoty od pyžama a přes židli přehozená košile. Cítím, jak mnou začíná prostupovat zlost. Jak si jen tak mohli zmizet? To nevěděli, že je ještě budu potřebovat?

Zlost donutila bolest ustoupit. Alespoň něco dobrého z toho vzniklo. Ale, jak dlouho dokážu udržet bolest od sebe? Ne, nebudu to zkoumat! Nebudu zkoušet své štěstí! Musím je najít a to urychleně, než se opět objeví.

Dojdu ke dveřím a tam se zarazím. Několik sekund zkoumám to, v čem jsem oblečená. Takhle přece nemůžu jít ven? Může se stát, že potkám někoho jiného než muže, kteří se mnou leželi na té veliké posteli. Přemýšlím a přitom se dívám z jednoho koutku místnosti do druhého. Tak dlouho přejíždím očima své okolí, až naleznu dokonalé řešení. Prostě si vypůjčím tu košili a z vedlejší místnosti si přinesu svou sukni. Tedy jen v tom případě, že tam stále ještě leží na zemi.

Sukni najdu zavěšenou na ramínku. Někdo tady je vzorná hospodyňka, když všechno hned uklidí. Rychle si jí natáhnu na nahé tělo a zapnu zip. Pak zbývá už pouze košile, která příjemně voní mužskou kolínskou. Vždycky jsem dávala přednost santalovému dřevu. Tato vůně mi připadá, tak strašně sexy. Se spodním prádlem se neobtěžuju. Stejně jsou kalhotky už jen cár nepotřebného hadru, tak proč se zabývat podprsenkou, kterou nerada nosím.

Takto vymóděná konečně otevřu dveře a vyjdu. Kam se jenom dát? Jakým směrem? Hm, vlastně to je jedno! Mé kroky rozhodnou za mě. Našlapuji zlehka, prsty u nohou se mi zabořují do měkkého koberce. Je příjemné chodit bosa, po tak drahém materiálu. Chodba je osvětlená pouze několika žárovkami v překrásně vypracovaných lampičkách.

Po několika minutách neúspěšného hledání, zaslechnu tlumené hlasy. Jako můra se za nimi vydám. Kde jsou hlasy, tak tam jsou i lidé. Dojdu ke dveřím a mírně do nich drcnu. Vytvoří se malá škvírka, která mi umožní se podívat, kdo se za nimi ukrývá. Vau, ještě, že jsem tam nevletěla. Celá místnost byla plná mužů, které jsem neznala. Vlastně některé z nich poznávám. Sergeje, opřeného o velkou knihovnu. Ericka, který se nadklání nad stolem a něco ukazuje Lucasovi. Povědomí mi jsou i ti dva obři, kteří stojí u druhých dveří, které jsou naproti těm, za kterými se ukrývám.

„Hledáš něco maličká?“ozve se mi u ucha.

Nadskočím úlekem, vtisknu ruku na srdce a snažím se nalézt svůj ztracený klid. Opatrně se otočím a uvidím velkou hruď, oděnou do černého svetru. Poté putuji pohledem až k pohledné tváři, kterou zdobí překrásný úsměv. Zelenkavé oči a dlouhé tmavé řasy. Plné rty, zvoucí k polibku. Nakloním hlavu a zavzdychám. Proč se mnou ten překrásný prototyp mužského nic nedělá? Když se zadívám na Erika, Lucase, anebo dokonce na Sergeje, tak nemůžu popadnout dech. Vážně záhada!

Uvolním ztuhlý postoj a oplatím mu úsměv. Má reakce ho překvapí, což poznám podle zvednutého světlého obočí.

„Hele, Vennie, pohni tou svou prdelí!“

Ozve se za jeho zády další mužský hlas. Pak do něho udeří velká síla, která ho donutí vpadnout i semnou v závěsu do místnosti za dveřmi, před kterými jsem doposud pouze stála. Ujede mi uchechnutí, když dopadnu na zem a na mě se zřítí, ten překrásný obr. Rozplácneme se jak široký, tak dlouhý na tmavě červeném koberci v dosti nepřístojné poloze. Když si uvědomím, že jsem na zádech, nohy mám od sebe a mezi nimi leží on, tak se rozesměju. Nedokážu tomu zabránit.

„No jo, Vennie, zase obtěžuje nějakou samici! To by prostě nebyl on, kdyby nechal na pokoji jednu jedinou sukni!“odfrkne si chlápek, který nás překročí jedním dlouhým krokem.

Ne, už vážně nemůžu! Zabořím ústa do jeho ramene a snažím se zadusit smích, který nedokážu ovládnout. Dlouhé světlé vlasy zakryjí můj zčervenalý a hlavně rozesmátý obličej. Velice díky, za tak husté pačesy!

„Hele, dávej bacha!“okřikne Vennie nějakého chlápka, který do něho nepěkně kopne. „Mám tu dost cenný zboží!“

„Přestaň!“zaprosím ho mezi výbuchy dalšího smíchu. „Já, už vážně nemůžu!“další uchechnutí. Dokonce cítím, jak mi tečou po tvářích slzy, které otřu do heboučké vlny jeho svetru.

„Vennie, teď není čas na zábavu!“pronese vrčivě Lucas. „Řešíme tu problém, jestli ti to stále ještě nedošlo!“

Vau, ty zlostná slova by mě měla vrátit zpátky do normálu, ale jaksi se to nestalo. Spíš to vyvolalo další vlnu naprosto šíleného řehtání. Vennie, ale měl tu smůlu, že svého velitele musel poslechnout. Zvedl se první a pak mi podal pomocnou ruku, kterou jsem neodmítla. Během vteřinky jsem stála zase na svých nohou a úspornými pohyby si upravila svou už dost pomuchlanou sukni.

„Takže Vennie, vyprovoď svojí slečnu ven a my budeme pokračovat!“

„Hm, slečnu!“zašeptám a zamrkám na Vennieho řasami. Ten se snaží zadusit smích, který schová za zakašláním. Nabídne mi rámě a mírně se ukloní. S radostí přistupuji na novou hru a vytvořím dokonalé pukrle.

„Vennie!“zavrčí Lucas netrpělivě.

Dojdeme k otevřeným dveřím, kde se opět ukloní a dvorně mi políbí ruku. Překročím práh a pak se otočím. Ze všech posledních sil nasadím na tváři masku falešného vyrovnání. Mám chuť někoho pořádně poškádlit! Můj výběr byl jednoduchý. Lucas si prostě o to koledoval těmi svými řečmi.

„Ehm, ehm“upozorním na svou stálou přítomnost. „Lucasi?“pozvedne hlavu, když mu konečně dojde, kdo je to vyrušil. „Já se jen chtěla zeptat, na koho se mám obrátit, když budu potřebovat sex?“snažím se zůstat vážná. „Víš, co neodpovídej! Tenhle barák je opravdu obrovský, určitě se tady někdo najde!“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

XD

Liliana,26. 10. 2012 21:08

suprový diel...perfektne to nandala Lucasovi XD...veľmi sa páči táto poviedka...už veľakrát mi zdvihla náladu

^^

Ariwa,26. 10. 2012 15:32

Tak ona si pěkně zahrává. Jen mi není jisté to těhotenství. Tedy spíš netěhotenství, protože jí někdo pověděl, že to není možné. Ovšem nechám se překvapit. Nádherný díl. Fran je více než zdařilé dílko. Strašně moc se těším na pokračování - popř. na reakci právě zmíněného samečka (spíš samce ok, nebudu mu ničit ego :D).