Svět podle Charlie

eknu se, když se mi blízko ucha ozve nepříjemný ženský hlas. „Hej šprtko, probuď se!“ Otevřu oči a zadívám se na pěknou blondýnku, která stojí u mého stolu s úsměškem na tváři. Nikdy jsem neměla Cindy ráda. Byla zlá a já měla tu smůlu, že si mě vybrala jako svého nového mazlíčka na týrání.

Jak ráda bych byla, kdyby se čas mohl vrátit a já se před osmi měsíci neodvážila vejít do budovy na Walt Street, kde sídlela kancelář prioritní právnické firmy. Nebo neotevřela to osudné ráno noviny, kde mě na první pohled zaujala nabídka práce účetní, kterou inzerovali za docela slušné peníze. Snad kdyby mě ten měsíc nepropustili z práce a já tak nutně nepotřebovala peníze.

Já si, ale nemohla vybírat. Nemohla jsem se stále nechat podporovat svou matkou, která toho sama měla dost málo. Také pracovala, jako účetní na malé střední škole, kde před pár lety vyučovala účetnictví a ekonomii. Neměly jsme toho mnoho. Jen naše skrovné úspory po otci, který zemřel před pěti léty a malý byteček, který byl naším domovem již mnoho let.

„Už zase bloumáš po svém vysněném světě? Holka žij už konečně!“svým modrým pohledem zkontrolovala, zda má dost velké publikum a pokračovala.

„Oh, jak já jsem hloupoučká! Ty ani jinak žít neumíš. Jen se na sebe podívej! Kdo by tě chtěl? To ošumělé oblečení a ty brýle! Holka, holka! Mě je tě, tak strašně líto!“

Výbuch smíchu v malé kanceláři mě udeří do tváře, jako zatnutá pěst. Syknu na protest, ale zkouším nedat najevo, že mi její slova ubližují. Ona měla pravdu. Jsem nula. Jsem nic. Proč by se na mě někdo měl podívat a vidět mě. Vidět mě, takovou jaká jsem. Och, jak já jsem se v tu chvíli styděla. Ne, protože jsem obyčejná, ale protože jí nedokážu říct do očí, co si o ní myslím. Co, si myslím o jejím odporném chování.

„Neměla bych ti to říkat, ale je čas pracovat a ne snít.“

Jako kdyby ona nikdy pracovala. Sem tam zvedla telefon a uvařila kávu. Nosila si ty svoje mini šatičky, ve kterých ukazovala světu svou dobře vyvinutou postavu. Cukrovala s plešatým šéfem a dotírala na nejmladšího právníka ve firmě. Maminka by ji nazvala dívkou volných mravů.

Já vím, já vím. Někdy jsem se i já musela pozastavit nad jejím slovníkem. Bylo to těmi románky, která tak ráda četla ve volném čase. Byla jsem také taková, než mi došlo, že vlastně láska neexistuje. Jsem realista a teď už vím, že láska je jen vymyšlený blud.

„Já vím!“ozvu se po pár minutách, kdy na mě upírá ty své obrovské oči.

„No, když to víš, tak pracuj!“odfrkla si a otočila se na podpatku.

Dívám se, jak odchází s houpajícím se pozadí pryč, a sním o tom, jak bych jí mohla ublížit. Ano, už zase sním! Za moment mi zmizí z dohledu a já se obrátím zpět k monitoru, který na mě posměšně bliká. Velká koláž nesmyslných dat a údajů se mi odráží od sklíček brýlí. Neinformovaný člověk by se v tom určitě nedokázal vyznat. Někdy mívám pocit, že tomu nerozumím i já.

„Nic si z toho nedělej!“ozve se od protějšího stolu mužský hlas.

Pozvednu hlavu a zadívám se do obličeje okrášleného nevkusnými brýlemi. Podobné mám na nose a vím, že v nich vypadám stejně hloupě a nevzhledně, jako můj mužský protějšek. Jeho na krátko ostříhané vlasy, hnědé myší barvy se zablesknou, když skloní hlavu zpět ke své práci.

Měla jsem Melvina moc ráda, protože byl jediný ve firmě, který se mi neposmíval. Z doslechu jsem vyrozuměla to, že před tím, než jsem nastoupila, byl její hračkou on. Nikdy se, ale neozval a já si myslím, že byl moc rád, že si ho už ona nevšímá. Jaká to ironie!

„Talbotová!“

Ozve se ode dveří nesmlouvavý mužský hlas, který jsem nepoznávala. Prstem si posunu brýle na kořen nosu a podívám se ke dveřím, které vyplňuje velká mužská postava. Za jeho mohutným ramenem se najednou objeví výsměšný Cindyn obličej.

„Ano“zakoktám.

„Ke mně a hned!“

S tím se otočí a je pryč. Posbírám shozené papíry a položím je na nesourodou hromádku na stole. Vyskočím ze židle a upaluju, co mi nohy stačí. Zastavím se v kanceláři sekretářek, kde postarší žena pilně ťuká do klávesnice svého počítače. Ani nepozvedne hlavu a jen jediným pohybem ruky ukáže na pootevřené dveře kanceláře.

Lehce do nich strčím a zalapám po dechu. Takový přepych jsem nečekala. Věděla jsem, že jsem zaměstnána ve velice známé právnické firmě, ale tohle bylo i na mojí představivost moc. Za velikým ručně vyrobeným, a určitě starožitným stolem, sedí ve velkém koženém křesle onen muž. Konečně jsem si mohla pozorně prohlédnout jednoho ze svých zaměstnavatelů.

Polodlouhé světlé vlasy má ulízané do malého copánku, spočívající na jeho zádech. Do obličeje mu moc nevidím, protože se nadklání nad nějakými lejstry, kterými listuje a něco si pod nosem brouká. Ale ta jeho postava. Takovou jsem si představovala ve svých snech. Připomínal mi bojovníka, který byl vyobrazován na mém oblíbeném románu. Statný a hlavně vysoký muž objímající tělo něžné blondýnky. Cítím, že pomalu pookřávám a hltám svým dvojím zrakem tu krásnou podívanou.

„Talbotová! Kde sakra…“

Zarazí se, když se jeho oči podívají ke dveřím. Prohlédne si mě od hlavy k patě a zafrká. To mě probudí k životu. Skloním hlavu a přešlápnu z nohy na nohu. Začínám být nervózní. To se mi stává vždycky, když se ocitnu blízko jakéhokoliv muže.

„Vy jste Talbotová?“

„Ano“

Podívám se na protější zeď, kde je umístěn obraz od Van Goga. Určitě to byl originál, protože bych nic jiného od tohoto přepychového zařízení nečekala. Nikdy jsem nemusela toto umění, které mi nic neříkalo. Ať jsem se na ten obraz dívala, jak dlouho jsem chtěla, nedokázala jsem pochopit, proč si ho lidé tak mermo mocně přejí koupit.

„Talbotová, posloucháte mě?“

Zmateně zamrkám a vrátím svou pozornost k nabručenému muži. Nazlobeně se mračí a já pochopím, že celou tu dobu na mě hledí a čeká na mou odpověď. Celá se orosím potem a zblednu. Muž znechuceně zakroutí hlavou a postaví se do celé své výše.

„Talbotová, věnujte mi prosím svou pozornost! Nechápu, proč jste vy účetní krysy, tak zabrané do svého světa.“

Při jeho poznámce o účetních krysách jsem se pro změnu zčervenala. Chtěla jsem mu říct, že i účetní krysa, jak nás posměšně pojmenoval, má také nějaké city. Nastražím uši a čekám na to, až začne opět mluvit.

„Talbotová!“jeho hlas zaduní kolem mě, jak se ke mně přiblížil, když jsem mu opět nevěnovala pozornost. Do mého zorného pole se dostanou ručně dělané mokasíny, které museli stát víc než celý můj roční plat.

„Ano, pane!“zašeptám.

„Koukněte se na mě, když s vámi mluvím!“

Pozvednu hlavu a zadívám se na jeho ručně malovanou kravatu. Výš se nedokážu podívat. Z jeho úst vyleze další nespokojené zamručení. Do mého nosu se dostane příjemná a zemitá mužská vůně, která omámí mé smysly.

„Talbotová, potřebuju, abyste dnes zůstala v kanceláři přes čas.“

„Ano, pane.“

„Nebude v tom žádný problém?“

„Ne, pane.“

„Mám zavolat k vám domu a vysvětlit vašemu muži, proč zde musíte zůstat až do rána.“při vyslovení „vašemu muži“ si znovu pohrdlivě odfrkne.

„Do rána?“

To mi nedává smysl. Bezmyšlenkovitě se zadívám do jeho obličeje, zdali si ze mě nedělá srandu. Proč bych tu měla zůstávat až do rána? Na jeho tváři se objeví pokřivený úsměv. Pozvedne jedno svoje dokonale vykrojené obočí, kterým se mě beze slov ptá, jestli s tím mám problém.

„Ale pane….“nevím, jak mám dál pokračovat.

„Máte s tím nějaký problém?“

„Ne, pane. Ale proč…“

„Proč až do rána?“souhlasně pokývám hlavou, ale on už dál pokračuje a mých nesmělých pohybů si nevšímá.

„Protože sem přijde spolumajitel firmy a chce předložit účetní záznamy za posledních osmnáct měsíců. Chce se sám ujistit, jak prosperuje naše firma a vy mu to podrobně vysvětlíte. Rozumíme si?“

„Ano, pane. Ale nemůže to počkat do zítřka?“

„Ne“obrátí se ke mně zády, dojde ke svému stolu a usadí se do koženého křesla. Pak vrátí svou pozornost k mé maličkosti.

„Zítra časně ráno mu letí další letadlo. Zde se jen zastaví, aby se ujistil o své investici, a pokračuje dál. Je to velice zaměstnaný člověk“ u slova člověk se na sekundu zarazí, ale pokračuje dál, jako kdyby se nic nestalo „a já ho nehodlám obírat o jeho drahocenný čas. Pokud budete něco potřebovat, tak se s tím obraťte na mou sekretářku Vandu.“

„Ano, pane.“

„Můžete jít, Talbotová.“

S tím se semnou rozloučí a už mi nevěnuje pozornost. Chvíli ještě otálím a stále doufám v to, že si to rozmyslí. Ale pak mi došlo, že s tím nic nenadělám. Nemůžu protestovat proti žádosti od svého zaměstnavatele. Spíše bych to měla označit za rozkaz, který se musí splnit. Jelikož tu nejsem zaměstnaná ani rok, tak si moc vyskakovat nemůžu.

Pomalu se otočím a upravím si svou pohodlnou halenku, která se mi přilepila na záda. Poraženecky došourám, krokem stařenky, ke svému stolu a klesnu na svou nepohodlnou židli. Zadívám se na hodiny, které byly umístěny na protější zdi, a zavzdychám. Zakroutím bolavým krkem a pustím se znovu do nikdy nekončící práce.

Další zápor mého špatného rozhodnutí vzít tuto práci. Proč jsem jí vůbec přijímala? Proč tu nemůže zůstat hlavní účetní, která sedí v rohu této malé kanceláře a právě v tuto chvíli na mě pošilhává zpoza svého počítače? Nechápu to.

Blížil se konec pracovní doby a já se smutně dívám na to, jak se všichni začínají balit k odchodu. Polknu doušek vystydlé kávy a pomyslím na večeři, která mě určitě čeká doma. Není nad domácí kuchyni mé matky.

„Talbotová, zde máte moje podklady!“

Paní Gogleyová se ke mně přiblíží svým plíživým krokem a položí přede mě štos papírů. Pokývám hlavou a vezmu desky do ruky. Její nečekaný dotek mě polekal. Zamžourám na její vrásčitý obličej. Byla z nějakého mě neznámého důvodu smutná. Cítím, jak mi stoupá červeň do tváří.

„To je dobré, paní Gogleyová! Já to určitě zvládnu.“

„Já vím, holčičko. Určitě to zvládneš. Zítra nemusíš chodit, nějak to tu bez tebe přečkám. Budeš určitě unavená a ospalá.“

„Děkuju, paní Gogleyová.“

Nečekala jsem, že bude ke mně tak milá. Nikdy se nechovala, tak mile, jako právě v tuto chvíli. Asi jí bylo trapné, že za ní musím vzít její práci. V ten moment jsem si uvědomila, proč jsem tu měla zůstat právě já. Ona by určitě večerní šichtu nezvládla. Je přece jen už dost stará a potřebuje svou noční dávku spánku. Já jsem mladá a vitální, jak říká babička, když na ní přijdou její bolesti kloubů.

„Měla byste si něco objednat k jídlu, Talbotová! Budete to potřebovat.“

S tím odkráčí a já zůstávám úplně sama v potemnělé budově. Zabubnuju nervózně prsty o psací desku stolu a zadívám se na svoje nehty. Zase jsem si je okusovala a podle toho také vypadaly. Když nejsem ve své kůži, tak to dělám. Já vím, nepříjemný zvyk, kterého se špatně zbavuje. Je čas abych zavolala matce, že dnes nedorazím domů. Jako účetní to určitě pochopí. I ona několikrát musela zůstat přes čas v práci. Z kabelky vytáhnu mobil a vytočím její číslo.

„Ahoj, myško.“

Usměju se, když uslyším její nakřápnutý hlas. Vždy, když mě oslovila myško, jsem věděla, že má dobrou náladu a bude snadné s ní mluvit. Ve sluchátku zapraská a ozve se siréna. Už určitě musela být doma. Jak já jsem jí v tu chvíli záviděla.

„Mamčo, já dnes asi nepřijdu domů.“

„Copak se stalo?“byla vyděšená.

„Nic se nestalo, neboj se. Jen musím v práci zůstat trošku déle. Paní Gogleyová je nemocná a já jsem tu na to všechno sama.“

„Nechceš, abych přijela a pomohla ti?“

„Ne, mami! To je dobré. Sama jsi určitě utahaná a já ti nechci přidělávat starosti.“

„Nemluv nesmysly, myško. Vím, jak je práce účetní vyčerpávající. Hlavně, když jsi na všechno sama.“

„Vážně je to dobré. Nestalo se nám to poprvé, kdy musíme něco dohánět.“

„To máš pravdu. Ale bylo by lepší, kdybych přijela a pomohla ti. Není dobré, abys jela sama večer domů!“

Vím, že lhát svým rodičům se nemá, ale jak nejlépe vysvětlit své přecitlivé matce, že rozhodnutí šéfa je konečné a nelze ho obejít. Bylo by fajn, kdybych měla společnost. Ale ona toho pro mě udělala už tolik, že jí nemůžu žádat ještě o další službu.

„Mami, vážně nejezdi. Dostala jsem na zítra volno, ale ty do práce musíš. Nechci, abys byla unavená a nepozorná.“

„Samotnou večer tě cestovat po městě nenechám!“

Její hlas nabil na intenzitě. To bylo první znamení, že se začíná dostávat do bodu, kdy bude velice umanutá. Je paradoxní, že tuto vlastnost můj otec nejvíce na matce miloval, ale zároveň i nenáviděl. Budu muset být velice opatrná, abych nešlápla vedle, a ona sem nepřijela do pár minut. Na to jí moc dobře znám. Vytáhnu tedy svůj poslední trumf mého vyšperkovaného lhaní. Ano, jsem již odborník na lhaní. Neměla bych se k tomu přiznávat, když vím, že je to špatné. Ale když to posoudím i z jiného hlediska, tak lhaní je přece lidské.

„Tak tu zůstanu a přijedu domů až ráno. Je tu kumbálek s pohodlnou sedačkou, kde si můžu lehnout. Už jsem se ptala a prý v tom není žádný problém.“

„Dobře, dobře. Pokud ti tam dovolí přespat, tak budu klidnější. Ale pokud by sis to rozmyslela, tak mi ihned zavolej a já si vezmu taxíka. Budu tam za pár minut.“

„To je vážně dobrý, mami!“

Pak jí ještě pár minut poslouchám a přitom si v malé kuchyňce připravuju novou várku čerstvého kafe. Má potřeba přísunu kofeinu je v tuto chvíli prvořadá. Pokud mám zůstat vzhůru celou noc, tak pouze s pořádnou dávkou mého oblíbeného pitiva.