Svět podle Charlie

Hodinové ticho přeruší zvonek výtahu, který se zastavil na patře. Zvednu se ze židle a protáhnu svá bolavá záda. Na mých rtech se vytvoří úsměv, když za skleněnými dveřmi uvidím poslíčka v uniformě známé pizzerie. Už mám ukrutný hlad a dobrá zeleninová pizza mi určitě udělá dobře.

Vrátím se pro peněženku a rychle otevřu dveře, za kterými stojí můj zachránce. Jeho pihovitá tvář je přívětivá a já roztažená do širokého úsměvu. Podám mu pár bankovek a převezmu teplou krabici. Pokývám na pozdrav a již mu nevěnuju pražádnou pozornost. Uslyším zkreslené poděkovaní za spropitné, které jsem mu nechala a pak tiché kroky.

To už, ale sedím na židli v kuchyňce a čichám to lahodné aroma. Na jazyku se mi zbíhají sliny. Kdyby mě tak viděla matka, tak by určitě zuřila. Nikdy neměla ráda rychlé občerstvení, jak tomu s odporem říkala. Zakousnu se a spokojeně zavzdychám. Nic lepšího na světě neexistuje, nad dobře připravené jídlo. Strašně ráda jím a musím se přiznat je to i na mě vidět. Můj zadek je toho důkazem. Znovu pozvedám ruku s kouskem pizzy, když mi najednou spadne na přední část bílé blůzy kousek rajčete.

„Sakra“

Ulevím si, odhodím pizzu nazpět do krabice a vztekle dojdu ke dřezu. Tak tohle už dolů nedám. Rajčatová šťáva se z bílého oblečení dost špatně odstraňuje. Určitě po ní zůstane skvrna a to jsem tento kousek svého šatníku měla nejraději. Zakrývala přesně to, co skrývat měla. A to, moje prsa. Ano, nedivte se tomu. Stydím se za svoje prsa. Jsou tak neforemná a velká. Vždycky mám problém, když si potřebuju koupit novou podprsenku. Ještě, že má maminka v jednom butiku známou, která se vždy o nás dobře postará a schovává nám ty nejlepší kousky. Díky ní mám doma již pěknou sbírku různorodých kousíčků spodního prádla. Ale hlavně podprsenky, které mají zapínání vepředu. Mám ráda podprsenky, které se dají lehce otevřít, a přitom nemusím dělat krkolomné kousky, abych se z ní vůbec dostala.

Hm, budu to muset asi namočit. Snažím se odstranit skvrnu pomocí mokré houbičky a saponátu na nádobí, ale spíše to jenom zhoršuju. Rozhlídnu se kolem sebe a uklidněná svou samotou si jí přetáhnu přes hlavu. Pokud budu rychlá, tak to stihnu odstranit dřív, než dorazí můj šéf. Pak si vzpomenu na triko, které mám ve své kabelce.

Nedávno jsem totiž zastupovala v mateřské škole svou kamarádku Selenu při hodině výtvarného umění.  Jako malé jsme spolu navštěvovaly hodiny kreslení, abychom nedělaly lumpárny. Právě na těchto hodinách jsme se spolu spřátelily. Selena vlastně byla moje jediná kamarádka, jsem totiž od narození velice stydlivý tvor.

Usměju se, když si vzpomenu na minulý víkend. Byly jsme spolu v kině na jednom hororu, ze kterého jsem pak měla špatné sny. Selena mě samozřejmě zase utěšovala tím, že je to pouze film a že žádné zombii neexistují. Proč já se vždycky nechám od ní ukecat?

Najednou ucítím závan větru, který mě zašimrá na krku. Ztuhnu a zaposlouchám se do ticha. Mám divný pocit, jako kdyby mě někdo pozoroval. Pozvednu ruku a uhladím si pramínek vlasů za ucho. Nervózně se otočím. Nikdo tam není. Upustím halenku do vody a ta se pomalu začne potápět. Vykročím pomalu ke dveřím. Právě v tuto chvíli jsem si přála být tou malou šedou myškou, za kterou mě všichni považovali.

Kancelář, do které vstoupím, je tichá a osvětlená pouze stolní lampičkou na mém stole. Zděšeně zalapám po dechu, když se stíny v rohu pohnou. Snad to způsobil závan větru nebo mě klamou mé unavené oči. Doklopýtám ke stolu a sehnu se k tašce na zemi. Stále upírám pohled do tmavých koutů malé kanceláře.

Ve dne mi tato místnost připadá úplně normální. Ale v noci je to tu vážně strašidelné. Na kůži se mi zježí chloupky a na zádech se mi vytvoří studený pot. Zavřu oči a snažím se do plic dostat vzduch. Už blázním. Vážně bych měla navštívit odborníka a přestat číst ty brakové hororové romány. Jen nezapomenout správně dýchat. Když mi to pomáhá při návštěvě kina, do kterého mě má kamarádka nutí, tak mi to pomůže i v této nastalé situaci.

Pomalu se začínám uklidňovat. Usměju se své hlouposti a představivosti. Zakroutím nevěřícně hlavou a znovu se skloním ke kabelce. Kde jen to triko může být? Vím určitě, že jsem ho tu dneska ráno ještě měla. Jedna stará tyčinka müsli, pytlík od snědené svačiny, velké sluneční brýle. Vážně bych si tu tašku měla uklidit.

„Hele můj pas!“ vytáhnu malou knížečku na světlo. „Tebe jsem nedávno hledala.“ a znovu ho hodím do nitra své objemné kabelky. Konečky prstů nahmatám bavlněnou látku a zatahám za ní. Něco uvnitř té černé díry mi brání v tom vytáhnout můj objev na světlo.

„No tak, nedělej drahoty!“ přemlouvám to tiše a znovu zatahám.

„Ne“

Ztuhnu na místě. Stala se ze mě nehybná socha. Slyšela jsem dobře? Nakloním hlavu a zaposlouchám se. Nic. Jen ticho. Možná je někdo na chodbě a blíží se ke mně. Měla bych si pospíšit. Obrátím tašku dnem vzhůru, abych se dostala ihned ke svému oděvu. Na zem dopadaly všemožné věci, až z nich byla jedna velká hromada. Na jejímž vrcholu se umístilo moje velké pomalované tričko. Vytřesu z něj všechny drobky a začnu si ho urychleně navlékat na obnažené tělo. Vysypané věci naházím zpět do tašky a protáhnu se.

Spokojeně si oddechnu. Stihla jsem to právě včas, protože v tu chvíli uslyším zvuk otevírajících se dveří a těžké mužské kroky. Nervózně přejedu rukou po svém těle a upravím záhyby na zmuchlaném tričku. Nedá se nic dělat. Přece nebudu stát před úplně cizím člověkem pouze ve své bílé podprsence?

Naposledy naberu vzduch do plic, popadnu desky a zamířím ke dveřím. Ve chvíli, kdy spatřím nočního návštěvníka, ztratím řeč. To nemůže být pravda! Zavřu oči a pochvíli je zmateně znovu otevřu. Ale výjev, který se mi předtím naskytl, se nezměnil.

V setmělé místnosti stojí muž a cizí řečí mluví do telefonu. Stojí ke mně profilem, stále si mě ještě nevšiml. Mě to v tu chvíli, ale je jedno. Jeho obličej mi byl tak známý, jako kdybych ho měla vytesaný do své paměti. Vrátili se mi staré zapomenuté vzpomínky na muže, který mi byl tak blízký. Na to, jak jsem k němu natahovala svoje drobné ručičky a prosila ho o trošku jeho pozornosti. Je to tak už dávno, kdy jsem se přitulila k jeho krku a nasála jeho pižmovou vůni. Měla jsem na něho tolik otázek, které mi musel zodpovědět. Nejvíce mě trápilo jediné. A to proč mě před více než dvaceti lety opustil? Proč malou holčičku nechal v péči státu? Proč se pro mě nikdy nevrátil?

Jak se tak na něho dívám, všimnu si i dalších věcí, které mi před tím unikly. Ale nejvíce mě zaráží fakt, že se za tu dlouhou dobu nezměnil. Je to vůbec on? A pokud to on není, nemůže to být snad můj příbuzný, kterého jsem celý život hledala?

Zaklapne telefon a obrátí se ke mně čelem. V ten moment si uvědomím, že o mně celou tu dobu věděl a já si připadám, jako úplný idiot, že tu tak stojím a civím na něho. Odkašlu si a přešlápnu z nohy na nohu. Pozvedne tázavě obočí, když spočine zrakem na mém pomalovaném tričku. Povzdechnu si a posunu si brýle na nose.

„Ahoj“ zašeptám.

To jediné malé slůvko na jeho rtech vytvoří úsměv. Úsporným pohybem vysvleče svou koženou bundu, kterou pohodí na koženou sedačku. Uvolní si kravatu, rozepne knoflíky černé košile a zahýbe rameny. Po dlouhé cestě letadlem ho asi musí bolet celé tělo.

„Na halenku mi spadlo rajče.“ pronesu hloupou větu, která u něho vyloudí smích. Omámeně k němu přistoupím a zavětřím. Stejná opojná vůně, kterou jsem mívala tak ráda.

„Musela jsem jí namočit.“ pozvednu ruku a dotknu se jeho hrudi. Nebyl to výplod mé bujné fantazie, byl skutečný. Můj dotek ho vyvedl smíry. Pod prsty ucítím, jak se jeho svaly napnou a ztvrdnou jako kámen. V ten samý okamžik zajme mé prsty svými a pořádně zmáčkne. Zaskučím bolestí a hned se od něho vzdálím.

„Omlouvám se! Nechtěla jsem se vás dotknout.“ otočím se k němu zády a začnu nervózně listovat v deskách. „Myslela jsem, že se mi pouze zdáte.“ poslední větu skoro zašeptám.

Pod tíhou svého pokoření zavřu oči a donutím se zadržet slzy, které se mi asi za chvíli spustí na tvář. Nesmím se složit před úplně cizím člověkem. Stačí, že jsem se totálně zesměšnila. Co mě to napadlo se ho dotknout? Určitě se o tom zmíní před druhým šéfem a vyhazov mě nemine. Když po několika minutách naberu dostatek sil se mu znovu postavit čelem, nadechnu se a otočím. Stojí stále na stejném místě a vůbec se nehýbe. Jeho oči stále bloudí po mém těle, jako kdyby si chtěl zapamatovat každý detail. Připomíná mi sochu, kterou jsem zahlédla nedávno v televizi.

Byl jedním slovem obrovský. Převyšoval mě alespoň o třicet centimetrů. Což byla obdivuhodná výška, jelikož já sama měřím skoro metr osmdesát. Mé oči sklouznou k jeho nohám v džínsech, které na něj přilnuly, jako jeho druhá kůže. Pomalu se propracovávám zpět k jeho obličeji, přes černou košili a tílko, co má pod ní, přitisknuté k jeho vyvinutým svalům.

Musím se kousnout do rtu, abych nevzdychala jako nějaká školačka. Pak mě napadne absurdní myšlenka, že dnešní den je vážně ten nejdivnější, který jsem kdy zažila. Protože jsem měla možnost pobývat ve společnosti dvou velice atraktivních chlapů. Koho by kdy napadlo, že právníci můžou vypadat, tak sexy? Jeden snad, ale rovnou dva a ve stejné právnické kanceláři? To mi připadalo nemožné.

„Zde jsou ty podklady, které jste si vyžádal.“ vypravím se sebe a natáhnu k němu desky.

Dosud nepromluvil ani slovo a stále upírá na mou osobu nevyzpytatelné zelené oči. Nestačím se divit, když se jeho mohutné tělo lehce pohne a on se tím svým krásným pozadím opře o hranu stolu. Zdál se mi uvolněný, ale ruku bych za to do ohně nedala. Typovala bych ho na predátora, který dokáže během nanosekundy změnit svou polohu a zaútočit na vás.

Neodolám a přistoupím k němu blíž, držíc přitom desky před sebou jako štít. Do tváří se mi vloudí nechtěná červeň, kterou cítím díky horku šířícího se mi od krku. Nesměle polknu a skloním hlavu, aby mi nebylo vidět do tváře. Mé tělo ztuhlo, když se ke mně nakloní a přičichne k mým vlasům. Co to dělá? Doufám, že jsem si včera večer nezapomněla umýt vlasy.

Vzpamatuj se holka! Proč zrovna v tuhle chvíli myslíš na takovou hloupost? Určitě k tobě nečichá, jako k nějakému pamlsku, který hodlá povečeřet. Ne, to mě jen klamou mé smysly. Jsem pomatená a fantazíruju za nevhodných okolností.

„Takže …“zakoktám a začnu se probírat papíry, které jsem skoro nevnímala. „Ehm, ehm. Vy jste si vyžádal účetnictví za posledních osmnáct měsíců a…“

Ztichnu a nevím jak pokračovat dál. Jen jediné jsem věděla a to, že se musím od tohoto muže dostat, co nejrychleji pryč. Pryč z jeho dosahu. Bylo mi divně z té jeho opojné vůně. Začala se mi točit hlava. Asi to byl následek toho, že jsem se nestačila pořádně najíst. Vždy mám takové důsledky, když se pořádně nenasytím.

„Nevadilo by, kdybych…“zašeptám do ticha. Stále nic neříká a já si připadám stále hloupěji a hloupěji. Mám toho vážně po krk.

„Jdu se najíst!“

S tím se otočím a kráčím zpět ke kuchyňce. Cestou tam položím desky na svůj stůl. Už jsem to pokazila, tak proč bych se měla ještě skácet u jeho nohou? Ne, stejně je to už jedno. Vím, že dnešek je poslední, který jsem strávila v této kanceláři. Můj poslední den práce, kterou jsem vážně nesnášela. Ne, že bych neměla ráda účetnictví, ale v téhle kanceláři bylo vážně něco divného, co mi neodbytně lezlo na nervy.

Lehce se opřu bokem o linku a zakousnu se s chutí do kousku už vychladlé pizzy. Pomalu žvýkám ztuhlý sýr, který ještě před půl hodinkou byl krásně teploučký. Ani si neuvědomuju, že poťukávám svou nohou o podlahu pokrytou linoleem.

Znovu ucítím napětí v těle, když se ke mně přiblíží a znovu ponoří nos do mých vlasů. Zapištím, když se jeho ruka obtočí kolem mého pasu a tak přitiskne mé tělo k jeho. Nedojedený kousek jídla pleskl o zem. Tento mlaskavý zvuk nahradilo tiché předení, které se odráželo od stěn a doneslo se až ke mně. Pak mi došlo, že ten kočičí zvuk vydává muž za mnou. Poznala jsem to podle toho, jak má záda lehce vibrovala o jeho hruď.

Počkat, počkat! On přede? Zavrtím se v tom bláznivém objetí, které do mého těla vysílá neznámé pocity. Tak tohle je vážně špatný vtip. Nejdříve se úplně zesměšním a pak se ten chlap chová, jako kdybych mu snad patřila. Já se tu nechám objímat chlapem, kterého neznám a který je zároveň i mým šéfem? Asi jsem se musela doopravdy zbláznit. A, nebo jsem musela usnout a zdá se mi vážně divný sen. Kdybych mohla hádat, tak se přikloním spíše k tomu druhému.

„Ráda bych se z toho divného snu probudila, prosím!“

Jen co to dořeknu, začne se smát. Konečně jsem mohla zjistit jaké to je, když jste v objetí obrovského chlapa, který se směje. A nic příjemného to vážně není. Připadám si jako při zemětřesení, které jsem zažila jako malá holčička, na což nerada vzpomínám.

Tohle je absurdní. Sundám si brýle a promnu oči, které mě začaly pálit. Tohle chce chladné uvažování. Racionální přístup. Všechno se dá nějakým způsobem vysvětlit. Možná toho trošku víc vypil a teď je v opileckém deliriu. Ne, to nemůže být ono. Není z něho cítit alkohol. Snad na něčem ujíždí a namísto opileckého deliria je v drogovém. Ale člověk, který je na drogách, nevypadá tak dobře jako on.

„Kdo jsi?“ zašeptá mi do ucha a přeruší tak tok mých myšlenek.

„Francisca Talbotová“ odseknu a dál zkoumám, co mohlo zapříčinit jeho divné chování. Tak drogy a ani alkohol to nejsou. Možná nová léčba nebo se předávkoval vitamíny.

„Patříš ke mně Francisco Talbotová!“

„Nepatřím! A neruš mě, přemýšlím!“

Znovu se mi začne třást tělo, když se dá do smíchu. Mé kosti nemilosrdně trpí, jak se natřásám. Tak a dost. Už toho mám vážně plné zuby. Vyškubnu se mu a otočím se k němu čelem. Jeho oči září smíchem a já do nich omámeně koukám. Mám totální zásek. Ty jeho oči jsou vážně něco.

Zatím co jsem byla v zajetí jeho očí, znovu si mě přisunul k sobě a zasekl své velké ruce okolo mého pasu. Pramínky vlasů, které se mi uvolní z účesu, se jeho dechem dají do pohybu. A to mě vytrhne z němého otupělého stavu. Párkrát zamrkám a vrátím se zpět do reality. Na líci ucítím něžný dotek a lehké pohlazení.

„Cítím s tebe svou krev.“ zašeptá.

„Nechápu!“

„Jsi mou součástí.“

„Stále nechápu.“

„Jsi tak zmatená, maličká. Neboj se, vše se dozvíš ve správný čas.“

S tím mě pustí a otočí se. Nevědomky ho následuju. Mé oči ho doprovázejí při jeho odchodu. Do ruky vezme desky z mého stolu a pokračuje plynulou chůzí dál. U dveří se zastaví a zadívá se do nejbližšího rohu. Kdybych ho pozorně nesledovala, nevšimla bych si nepatrného pohybu jeho hlavy. Zadívám se proto tím směrem, ale nikoho tam nevidím. Vážně mám divné sny. Pokud, ale spím, tak proč se cítím tak unavená?

Zatímco dumám nad touto banalitou, zmizí mi neznámý muž z dohledu. K mým uším dolehne pouze zvuk zavírajících se skleněných dveří. A pak nastane ticho.

Dnešním dnem jsem se musela umístit na přední místa uchazečů pro psychiatrickou léčebnu. Protože snít s otevřenýma očima o člověku, který mi připomíná mého otce je vážně dost bláznivé. Po dobu deseti let jsem si na svého biologického otce ani nevzpomněla a během jedné bláznivé chvíle toužím znát pravdu, která by určitě otřásla celým mým životem.

Pravdu o tom kdo jsem a odkud pocházím. Nic mi až do této chvíle nescházelo. Svého adoptivního otce jsem velice milovala a nikdy bych si nepřála jiného. A má matka, tak tu bych nevyměnila ani za všechny poklady světa. Vlastně si na svou vlastní matku ani nevzpomínám. Ve vzpomínkách, které se mi uchovaly v paměti, mám pouze svého otce. Svého usměvavého a obrovského otce. Který se jednoho dne vypařil z mého života a už se nikdy neobjevil.

Možná jsem cynická, ale takovou mě udělal sám život. Někdo mi kdysi řekl, že život stojí za to žít i přes těžké překážky, které se vám postaví do cesty. A já tedy žila. V tuto chvíli si přeju pouze jediné a to dožít ten svůj zpackaný život v klidu a pohodě. Přeju si toho snad moc? Já si to tedy nemyslím.