Svět podle Charlie

Stín se pohnul. Upřeně zíral na scénu, která se před ním odehrávala. Už ho unavovalo dívat se z povzdálí. Ale neměl na výběr. Musel odpracovat svůj dluh, který měl vůči Samuelovi DeMarco. Před deseti léty mu zachránil život, když chtěl spáchat sebevraždu, poté co zjistil, že byla jeho smečka vyhlazena.

Měl být se svou rodinou, ale byl sobec a odjel za svými přáteli oslavit narozeniny jednoho z nich. Znovu se mu před očima objevila tvář jeho otce, který ho žádal, ať nikam nejezdí, že ho potřebují doma. Odpálkoval ho mávnutím ruky a pronesl, že se určitě během těch pěti dnů nic nestane. Ztrápeně zavřel oči a opřel čelo o kamennou zeď honosné vily.

Díky tomu, že po dlouhé době spatřil tváře svých tří bratrů, se na něho začaly řinout nepříjemné vzpomínky. Celých pět dní se topil v alkoholu, kouřil havanské doutníky a dováděl s povolnými samicemi. Ach, tenkrát byl divoký a rád si užíval život nekončícího mejdanu. Ano, konečně si sám sobě přiznal, že byl rozmazlený spratek, který neměl nikoho v úctě a myslel jen na sebe a na své malicherné potřeby.

Vše se změnilo, když se vrátil domů. Nejdříve mu bylo divné, že je všechno tiché a ponuré. Nikde nikdo! Byl strašně naštvaný, že ho nikdo nevítá a nepřipraví mu jeho opožděnou večeři. Stále byl trošku mimo z přemíry alkoholu, který tehdy vypil. Nepátral po členech své smečky. Jednoduše odešel do své ložnice, kde si lehl na velikou postel a usnul.  

Když se ráno probudil, nemohl uvěřit svým očím. Neúprosné sluneční světlo odhalovalo to, co tma ukrývala pod svou tmavou rouškou. Rozházené věci, rozbitý nábytek a mezi tím těla jeho nejbližších přátel a příbuzných. Byla to krvavá jatka. Neudržel obsah svého žaludku, když objevil rozpáraná těla svého otce a matky. Dopadl na kolena a vyzvracel se na koberec, který byl nasáklý jejich krví.

Netušil, jak dlouho tam zůstal sám a za společníky měl ticho a pach rozkládajícího se masa. Vzpamatoval se až v době, kdy se dům opět ponořil do podvečerního šera. Spolkl poslední nářek a postavil se na roztřesené nohy. S posledních sil se vyšplhal zpět do svého pokoje, kde si v přilehlé koupelně přiložil k zápěstí ostrou břitvu. Díval se netečně do zrcadla, na svůj odraz. Pak se od někud vynořil Samuel a vyrval mu nebezpečnou zbraň z rukou.

Začal se s ním přetahovat. Byl pevně rozhodnut ukončit svůj život. Chtěl se zbavit toho trápení a pocitu viny. Samuel byl, ale rychlejší a silnější. Odvedl ho k sobě domů a uzavřel ho v maličké místnosti, ze které byly odstraněny všechny ostré a nebezpečné předměty, kterými by si dokázal ublížit.

Dva měsíce zůstal sám a přemýšlel o svém životě. O tom, co bude vlastně dělat dál. Samuel se stal jeho jediným přítelem. Každý den ho navštěvoval v jeho vězení a promlouval k němu. Neodpovídal mu, jelikož na to neměl sílu a ani chuť. Pouze poslouchal a srovnával si v hlavě vše, co mu Samuel říkal.

V ten den, kdy se smířil se svým osudem, se zrodil Stín. Už neexistoval rozmazlený princ. Ne, ten zemřel v ten samý den, jako jeho rodina a smečka. Všichni si mysleli, že je mrtvý. Že uhořel společně s ostatními. Snad to bylo tak lepší, než se dál trápit a dívat se na to, jak ho všichni litují. I přes Samuelovy protesty se začal pouštět do velice nebezpečných akcí. Nic necítil, pouze přežíval. Nechtěl zemřít, to ne. Ale měl pocit, ne potřebu, si sám sobě dokázat, že za něco stojí. Vyhovovalo mu to tak.

Stal se významný a prospěšným členem DeMarcovy smečky. Byl hrdý na to, že mu Sam důvěřuje a svěřuje mu nejdůležitější úkoly. Stín moc dobře věděl, že ho jeho nový a jediný přítel pouze využívá, ale nevadilo mu to. Ani mu nevadilo to, jak mu neustále připomíná, že mu dluží svůj život. Věděl je jediné, že jednoho dne konečně splatí svůj dluh a bude moci uskutečnit svou pomstu. Ano, pomstí se za vyhlazení svého klanu! Bude nemilosrdný a neskončí, dokud bude dýchat jediný parchant té zpropadené krysí smečky, která zabrala jeho právoplatné území. Ale do té doby, do té doby…

Zadíval se opět skrz okno na objekt svého zájmu. Do té doby bude dávat pozor na svou malou a milovanou princeznu. Usmál se, když se jeho samice postavila rozzuřenému samcovi. Souhlasil se Samem, když tvrdil, že Lucas není ten správný samec pro jeho sestru. Ne ona si zaslouží někoho jiného. Někoho, kdo se o ní bude starat a milovat jí. Někoho, kdo bude štěstím bez sebe, že si zrovna jeho vybrala za svého partnera. Někoho, kdo už nechce být na světě sám. Někoho, jako je on.

„Blázne!“

Pokárá sám sebe za tak nesmyslné přání. Jak by kdy ona mohla milovat takového netvora, jakým se stal? Stvůru, která zabíjí bez rozmyšlení a bez pocitů viny. Odfrkl si. Zaťal pěst a vycenil tesáky. Není pro ni ten pravý! Nikdy nebude mít dost odvahy se jí nabídnout! Ne, už se nikdy žádné samici nenabídne. Již se poučil! Tato jediná zkušenost ho o dost připravila a přinesla mu pouze bolest. Bolest, kterou by už nikdy nechtěl zažít.

Stalo se to před třemi roky. Zakoukal se do krásné samice, která mu po dlouhé době popletla hlavu. Jmenovala se Angelika. Malá kyprá blondýnka, která se nádherně usmívala. Její smích byl nakažlivý a do srdce mu vnesl naději, že má stále šanci na nový život. Začít od začátku, s čistým štítem. Projevovala o něho zájem. Dotýkala se ho, což si žádná jiná samice nedovolila. Věděl, že jim je odporný. Vyhýbaly se mu, jako kdyby měl mor, nebo nějakou jinou nakažlivou nemoc.

Ne, Angelica se mu jediná odvážila podívat do očí a povídat si s ním. Začalo to nevině. Letmý dotek, mírné pousmání a dlouhé pohledy, které mu říkaly, jak ráda je v jeho blízkosti. Právě proto jí začal otevírat své srdce. Trápilo ho jen jediné a to, že se s ním odmítala vídat i na veřejnosti. Vysvětlovala mu to tím, že ho chce mít chvilku jen sama pro sebe. Uvěřil jí. Vlastně ho to dokonce potěšilo a naplnilo pýchou.

 Tolik jí milovat a zbožňoval zem, po které kráčela. Cenil si každé ukradené chvilky, kdy si vyměňovali zdlouhavé polibky a vášnivé objetí. Ze začátku se jí bál dotknout, aby jí náhodou neublížil. Jejich milování bylo tak něžné a umírněné. Líbilo se mu to a velice si to užíval. Později se to změnilo. Ona se změnila. Vyžadovala po něm bolest, kterou jí odmítl dát. Ale protože jí nechtěl ztratit, podvolil se jejímu přání. Přestal si užívat společné chvilky. Bál se toho, co po něm bude vyžadovat příště. Neměl rád brutalitu. Ve svém životě jí měl už tak dostatek. Zastával názor, že milování má být něžné a nepřinášet bolest.

Pak přišel den D, kdy už jeho trpělivost dospěla do hranice, kterou nechtěl přestoupit. Po dalším brutálním styku, si s ní promluvil. Žádal jí, aby se vrátili na začátek a k něžnostem, které by jí rád věnoval. Chtěl se stát jejím samcem, který by jí chránil a staral se o ni. Ano, byl hlupák, ale zamilovaný hlupák. Nabídl se jí zcela celý i s city, které by jinak neprojevil.

Vysmála se mu. Tolik bolestivých slov a urážek v tak krátké chvilce. Měla ho jen pro zábavu. Chtěla zažít nebezpečí, které jí mohl nabídnout pouze Stín. Ten Stín, který měl pověst brutálního vraha. Prý byla velice zklamaná z jejich prvních milostných chvilek. Nechtěla po něm něžnost. Té si prý užila dost s ostatními samci, kteří jí byli nabídnuti. Stín měl být chvilkové rozptýlení. Její tajný a ukrutný milenec. Temné tajemství. A když se už dočkala toho, že se stal tím, čím měl být hned zezačátku, tak se ho odmítala vzdát.

Ne, už na ten skurvený den nebude vzpomínat. Každá vzpomínka se mu zaboří, jako dýka, ještě hloub do jeho černého srdce. Odešel a již se s ní odmítal stýkat. Začal znovu hodně pracovat. Odjížděl do zahraničí, kde měl srovnávat spory mezi tamější šlechtou. Stal se nájemným vrahem, což se podepsalo na jeho pověsti. Každý se ho bál. Někdy měl pocit, že se ho bojí i Sam, ale nechal to plavat. Za ta léta si našel dostatek přátel, nových bratrů, kteří mu byli blíž, než jiní jedinci. Byli stejní, jako on. Sice opovrhoval sám sebou, ale potřeboval to. Ach, pro všechny svaté. Strašně to potřeboval.

Takto vedl svůj život skoro celé dva roky. Ozval se sem tam Samuelovi. Dokonce mu posílal krvavé peníze, které si vydělal zabíjením ostatních bájných tvorů. Sam ho svým způsobem chápal. Nevyžadoval, aby se vrátil tam, kam patří. Nevyčítal mu jeho chování a ani nový způsob života.

Po těch měsících toulání, se opět jeho svět obrátil vzhůru nohama. Sam ho požádal, ať se konečně vrátí domů, že ho akutně potřebuje. Že má speciální úkol, který může zadat pouze Stínu. A tak se vrátil. Myslel si, že bude muset pro změnu zabíjet ve jménu rodu DeMarco, ale šeredně se spletl. Nejdříve svůj nový úkol rezolutně odmítnul. Nechtěl o tom ani slyšet. Dávat pozor na nějakou rozmazlenou samici, považoval za ztrátu svého času a mrháním svého temného talentu.

Podvolil se až poté, kdy mu Samuel přislíbil volnost, pokud svůj úkol převezme a vykoná. Sam po něm žádal pouze rok, který mu byl Stín ochoten věnovat. Nemělo to být těžké. Co se mohlo stát, když bude tak krátký čas sledovat z povzdálí jedinou ženskou? Nic ho už nemohlo překvapit! Za ty dva roky potkal tolik samic, které ho chtěly pouze využít. Připsat si ho na svůj seznam. Už dokonale chápal jejich vrtochy a rozmazlená přání. Vlastně je také využíval. Využil jejich povolná těla a odešel. Choval se k nim, jako k děvkám, které doopravdy byly. Ať to byla vznešená princezna, služtička, venkovanka anebo manželka významného obchodníka. Všechny je měl pod sebou! Ke konci už ani nevnímal jejich obličeje a ani tvary jejich těl. Bylo to pouze živé maso, které mu mělo ulevit.

Pak, ale poznal jí. Franciscu DeMarco. Jedinou Samuelovu pokrevní sestru. Stín byl překvapený, když zjistil, že je to již dávno ztracená členka rodu, kterou všichni považovali za mrtvou. Ano, to bylo první, co měli společného. Oba dva byli už jednou symbolicky mrtví. Další dny, kdy jí z povzdálí sledoval, se utvrzoval v tom, že je jeho druhá polovina. Cítil, ne věděl, že tomu tak je. Všechno tomu nasvědčovalo. Byla dokonalá! Dokonalá pro něho.

Její láska k životu a k lidem, které považovala za svou rodinu. Neměla moc přátel, jelikož si je velice pečlivě vybírala. Nejvíce ho potěšilo, že se v jejím okolí nevyskytuje žádný muž. Cenil si toho, že nevěnovala svou něžnost a lásku, někomu koho neznal. Pokud by se, ale někdo takový objevil, asi by ho bez slitování zbavil života. Neměl sice na to právo, ale chtěl jí její samce pomoci vybrat. A jeho první volbou by byl on sám. Na to, ale musel zapomenout. Dál jí z povzdálí pozorovat a prožívat s ní její osud.

Byl přítomen všemu. Jejímu prvnímu setkání se samcem, který o ní projevil zájem. Její pomalou přeměnou, kdy se stávala plnohodnotnou členkou bájných tvorů. Trpěl společně s ní, při jejím období plodnosti. Radoval se, když se poprvé setkala se svou rodinou. Naštvaně vrčel se Samuelem, když jí otec vybral za samce Lucase. Plakal, když zjistila, že je její matka mrtvá. A durdil se, když se připojila k té nezvyklé smečce bájných tvorů. Nebyl rád, že je ve společnosti medvědů, vlků, lvů a leopardů. Ale, zároveň tušil, že to právě v tuto chvíli potřebuje. Že potřebuje čas, kdy si všechno urovná a vrátí se tam, kam má. Dával na ní pozor, i když mu Samuel nakázal, aby přestal. Věděl o všem a stále zůstával. Věděl, že porušuje přísahu, kterou Samuelovi dal, ale potřeboval být s ní. Chránit nejen jí, ale i její tajemství.

Usmál se. Několikrát zakroutil hlavou a vrátil se do přítomnosti. Opět se zadíval na představení, které se zatím dostalo do samého konce. Francisca, upírala oči na Lucase a tichým hlasem pronášela ta nejkrásnější slova, která si přál Stín slyšet. Vycenil spokojeně zuby a mírně zavrněl. Ano, právě tímto okamžikem ztratil Lucas na jeho maličkou princeznu nárok. Už nebyl jejím samcem. Už se jí nikdy nemohl dotknout. Už jí nikdy nemohl ublížit. Stín byl spokojený.

Po Lucasově odchodu, zavládlo v prostorné místnosti ticho. Stín bedlivě pozoroval Gabriela, který se znovu přiblížil k rozrušené Francisce a dal jí ruce na ramena. Pozvedla hlavu a zadívala se na něho. Pokývala hlavou, když jí Gabriel něco zašeptal a znaveně se opřela o jeho svalnaté tělo. Ach, Stín strašně toužil být tím, kdo jí bude utěšovat. Ale musel zůstat pouhým stínem, kterého nikdy nesmí spatřit.

Něco zašustilo. Stín odvrátil bedlivý zrak od dvojice a zadíval se na ostatní muže, kteří zůstali v místnosti. Jeho bratři přistupovali a hlasitě oznamovali Gabrielovi, že je čas. Že musí vyrazit, aby stihli každoroční setkání. Gabriel pokýval hlavou, naposledy políbil Francescu na čelo a zavolal svého vrchního sluhu. Ten se urychleně dostavil i s náhradním oblečením, které podal svému pánu. Uklonil se a opět zmizel.

Gabriel opět něco pronesl a odešel z místnosti. Francesca se za ním dívala, otřela poslední slzy, automaticky se rozloučila s jeho bratry a ladně odkráčela ke dveřím. Stín ještě chvíli otálel. Díval se oknem na své bratry, kteří osaměli a vyměňovali si své názory na malou samici, která zpestřila jejich večer. S některými souhlasil, ale některé se mu pranic nezamlouvali. Jak jí mohli soudit, když jí ani neznali? Rád by jim řekl, co si o tom všem myslí, ale neudělal to. Neodvažoval si to udělat. Vždyť si myslí, že je již dlouhá léta po smrti. A on nemá pražádnou touhu na tom něco měnit. Zavzdychal a ponořil se do tmavých stínů, které se staly za ta léta jeho součástí.