Svět podle Charlie

Znaveně opřu své zmučené tělo o polštář za mými zády. Již nevím, jak se mám, co nejpohodlněji usadit, aby mě to přestalo bolet. Přes hodinu sedím v potemnělé místnosti a snažím se zahnat bolest, která ovládá mé tělo. Zavřu oči a modlím se ke všem svatým, aby to konečně přestalo a já se mohla navrátit domů, kam patřím.

„Francisco?“

Ozve se od dveří příjemný Ellenin hlas. Pozvednu víčka a zadívám se na drobnou ženskou postavu, která stojí jako solný sloup u dveří. Za jejími zády se objeví neznámá mužská tvář. Ztuhnu, nechci, aby se ke mně vůbec přiblížil. Vždy, když se v mém okolí objeví muž, tak to bolí stokrát víc.

„Ať jde pryč!“ zašeptám.

„Zlatíčko, on je tu pro tebe!“ přistoupí ke mně a vezme mou studenou ruku do dlaní. „Odveze tě tam, kde ti určitě pomůžou.“

„Já nechci!“ vzpouzím se.

„No, tak drahoušku!“ snaží se mě uklidnit. „On ti neublíží. Je to jeden z tvých bratrů, který má povinnost tě ochraňovat.“

„Já nemám bratry!“ má slova mu způsobila bolest, kterou jsem rozpoznala z jeho strnulého postoje.

„Ale, ano máš! Jen si o nich až do této chvíle nevěděla.“ otočí se k němu tváří. „Toto je tvůj bratr Alexander a v předsíni jsou další, kteří na tebe čekají i s tvým otcem.“

„Můj otec?“ toto prohlášení mě uvede v úžas.

Pomaličku se zvednu. A i když mi i nepatrný pohyb způsobuje bolest, toužím se dostat do předsíně, abych konečně po dlouhých letech spatřila svého otce. Po tvářích mi tečou slzy, ale přesto pokračuju dál a dál. Jeden nepatrný krok střídá druhý. Určitě to dokážu. Dostanu se k němu, zadívám se do jeho tváře a zeptám se ho. Musím se ho zeptat! On jediný zná odpovědi na mé otázky.

„Olivie“ zašeptá muž, když k němu došourám.

„Olivie?“ proč mě oslovuje tímto jménem. „Já jsem Francisca!“

„Francisco!“ usměje se a já přikývnu.

Nechám se podepřít jeho silnými pažemi, když si uvědomím, že v jeho blízkosti tolik netrpím. Spíše bych řekla, že se mi ulevilo. Společně pak zamíříme do dalších dveří, které vedou k našemu cíli. Několik minut si musím zvyknout na to oslepující světlo, které dopadá na mou tvář. Pak je všechny spatřím v celé jejich kráse. U vchodových dveří se tísní horda statných mužů. Poznávám dokonce svého šéfa, který mě nedávno objímal u nás v kanceláři. Na tváři má úsměv, který mu, ale nezáří v jeho překrásných očích.

„Holčičko moje!“

Zahřmí a já se ocitnu v medvědím objetí. Pozvednu hlavu a zadívám se na velkého muže, který mě objímá. Vypadá jako jeho mladší kopie, jen po skráních má šediny a v koutku oka se mu třpytí slza. Jeho charakteristická vůně mě obklopí a já se cítím opět, jako malá holčička, když mě choval a vyprávěl mi pohádky.

„Tatínku!“ vypustím z úst.

Usměje se a otočí se semnou k ostatním mužům. Ti se k nám mezitím nebezpečně přiblížili a zkoumavě mě přejížděli od hlavy až k patě. Bylo jich pět. Jeden hezčí než druhý. A tak strašně vysocí, až mě z toho zaklánění bolelo za krkem. V ten moment, kdy se první z nich dotkl mé tváře, mým tělem projela další vlna bolesti, která měla epicentrum v mém břiše. Tato vlna sice nebyla jednou z největších, ale přesto mě donutila zakňučet.

„Musíme si pospíšit!“

Neřeknu ani slůvko, když mě otec vezme do náruče a odchází se mnou pryč. Pozdraví pokývnutím hlavy Donovena a pokračuje v cestě. Před vchodem čeká velké černé auto, které je připraveno vyrazit. Otec i semnou se posadí na přední sedadlo, zaboří nos do mých vlasů a začne… On pláče!

Mezitím si můj šéf a bratr v jedné osobě sedl za volant a nastartoval. Zavřu oči a snažím se zhluboka dýchat. Již mi to několikrát pomohlo a určitě již nebude trvat dlouho a já se té nepříjemné bolesti zbavím. Nevím, jak dlouho jsme jeli, ale najednou jsme zastavili před další honosnou vilou, která byla snad desetkrát větší než ta Donovenova.

„Vážně to chceš udělat, otče?“

„Ano, Same, chci!“

S tím otevřel dveře, vystoupil a několikrát mě nadhodil v náruči. Po celou tuto činnost jsem se ho držela okolo krku, jako klíště. Zvědavě jsem se zadívala do jeho obličeje, který zářil nezměrnou pýchou. Usmála jsem se a zabořila obličej do jeho hustých vlasů. Tak nádherně voněl a já se snažila tuto vůni zachytit, abych pak mohla o ní snít.

„Pierre! Pojď dál!“

Cizí hlas mě pohladil, přesto jsem zůstala dál uvelebená v otcově náručí a odolala jsem touze se podívat na osobu, které hlas patřil. Nechtěla jsem se vzdát toho, co již mělo být pro mě ztracené. Ach, byla to opravdová slast.

„Ne, Same!“ krásný hlas přešel do zlověstného vrčení. „Ty zůstaneš venku! Dovnitř smí pouze tvůj otec se svou dcerou.“ a s tím práskly dveře.

„Lucasi, jsem rád, že jsi mou nabídku přijal!“

„To je Olivie?“ zašeptal a dotkl se mých vlasů, které opatrně odstranil z mého obličeje. Já stále nechávala své oči ukryté za neproniknutelnou stěnou svých víček. Nechtěla jsem se podívat na muže, který se mě tak něžně dotýkal. Nechtěla jsem zbytečně přivolat bolest, která právě zmizela a ulevila tak mému tělu.

„Ano“ zasměje se otec. „Ale teď si nechává říkat Francisca!“

„Francisca! Ano, to jméno je vhodné pro krásnou květinku, jakou je tvá dcera.“ zašeptá sametový, již tak známý hlas. Několik minut procházíme tichým domem a nikdo nepronese ani slůvko. Za což jsem opravdu vděčná, jelikož se opět začala hlásit má divná nemoc.

„Tady si ji převezmu, Pierre!“

„Dobře! Buď na ní něžný, Lucasi!“

„Ne, tati!“ zaskučím, když otcovu náruč nahradí jiná. Zmateně natahuji ruce a snažím se ho zachytit. „Ne, prosím!“ otevřu oči a zadívám se na něho. Je smutný, ale stále odvrací svou tvář. „Nenechávej mě tu, prosím!“

„Je mi to líto, miláčku!“ a odchází bez jediného ohlédnutí.

Jak mi to mohl znovu udělat? Jak jen mohl? Zaskučím a snažím se vykroutit z pevného objetí. Zavrčím, otočím se k němu tváří a vycením zuby. Nevšímám si pohledné tváře. V tuto chvíli je pro mě nepřítelem, který mi sebral mého otce.

„Pusť mě!“ procedím skrz sevřené zuby.

„Ne, divoká kočičko! Niky tě nepustím!“

Jediným kopnutím otevřel dveře, před kterými jsme doposud jen stály. Vrčím, když se mi do zorného pole dostane další mužská postava. A vrčím čím dál tím víc, když napočítám další tři muže. Co má tohle sakra znamenat? Pět mužů se mnou v jedné místnosti! To mi vůbec nepomůže. A opravdu se mi to nelíbí.

„Sakra, Lucasi!“ ozve se nejbližší muž. „Ta kočka prská a vrčí!“

„Jo, není to super!“

„Je divoká!“ konstatuje fakt další chlápek.

„Nic lepšího jsme si nemohli přát!“

Pronese a postaví mě doprostřed místnosti. Vytrhnu se mu, postavím se do celé své výšky a urovnám si zmuchlanou halenku. Ti pitomci na mě zatím zírají a hodnotí mě, jako nějakou chovnou klisnu. Pozvednu obočí.

„Líbí?“ optám se jich se sarkasmem. Pozvednu nosánek, odhodím vlasy dozadu a pokračuju. „Tak si mě pěkně prohlédněte, ale nesahat. Toto je soukromý majetek!“

Nečekám ani vteřinku, propletu se mezi nimi a vyrazím ke dveřím. Poslední koho chci minout je Lucas, který ovine kolem mého pasu těžkou ruku a vhodí zpět do kruhu mužských těl. Mám, co dělat, abych se udržela na nohou. Nevyhnu se, ale srážce s velkým rozesmátým mužem. Zachytí mě a pomůže mi udržet balanc.

„Myslíš si, že bude kousat a drápat?“

„Určitě!“ pronese hrdě Lucas.

Já jim ukážu kousání a drápání! To se ještě budou divit a přát si, aby no to nikdy ani nepomysleli. Jsem v ráži. Jediná má chyba byla ta, že jsem se nadechla nosem, místo pusou. Odér všech mužů v mé přítomnosti se sjednotil a byl tak opojný, že oslovil tu divnou nemoc uvnitř mé podstaty. Jen jediný nádech stačil, abych klesla do kolen a objala se pažemi. Takovou bolest jsem si nikdy nedokázala ani přestavit.

„Sakra, jděte pryč!“ zavrčím na ně.

Pod řasy zpozoruji, jak Lucas přede mnou pokleká a dívá se mi do tváře. Dvěma prsty odhrne zpocené vlasy a uhladí je za ucho. Usmívá se. Jak se může v tuto chvíli bavit? Bolí mě celé tělo a on se mezitím mou situací výborně baví.

„Tvé tělo je již připravené! Nebraň se tomu! Jenom sama sobě ubližuješ!“

„To je mi fuk! Bude mi líp, až odtud zmizíte!“ odseknu.

„Ne, maličká, bude to ještě horší, když tu nezůstaneme a nepomůžeme ti.“

„Jak vy mi můžete pomoct?“

Pod mou otázkou nadzvedne zvědavě obočí. Pak obrátí svou pozornost na muže stojící kolem nás. „Myslím, že vůbec nechápe, co se to s ní děje!“

„Proč jí to sakra nevysvětlili?“

„Možná proto, Ericku, že nevyrůstala u kmene!“

„Sakra! Jsem zvědavý, jak jí to vysvětlíš!“ poznamená se smíchem v hlase.

„Jednoduše!“ opět se ke mně skloní. „Jeden po druhém ti dopřejeme uvolnění za pomocí svých těl.“ skončil a čekal, až mi to dojde.

„Promiň, asi jsem úplně tupá! Ale sakra, co tím jako myslíš?“

Erik se začne smát a k němu se přidávají postupně ostatní. Jen Lucas se mračí a zírá na mě. Mezi bílými zuby začne drtit svůj spodní ret. Pak se opět usměje a postaví se. Zvědavě sleduju jeho konání. Začnu se červenat, když vysvleče černé triko a rozepne zip u černých kalhot. Sakra, pod nimi nemá nic, jen holé tělo. Odvrátím obličej, abych se na něj nemusela dívat. Sílu k tomu, abych otočila celé své tělo, již nemám.

„Jestli uděláš, to co si myslím, že chceš udělat, tak si piš, že ti škaredě ublížím!“

„Hej, Lucasi! Možná si už nepřeješ, aby byla tak divoká, co?“

„Ericku, neser mě! Spíš mi nějak pomoc, aby přišla k rozumu!“

„Dobře!“ najednou se přede mnou objeví jeho tvář. „Kočičko, řeknu ti to prostě a jednoduše. Lehni si na zem, roztáhni nohy a nech nás, ať uděláme svou práci.“

Významně pozvedl obočí a mezi rty se mu objevily leskle bílé tesáky. Poté lehounce zavrčel, nabral do nozder mou vůni a zavrněl. Měla jsem takový dojem, že kdybych ho nechala, tak by si ke mně přilehl a začal se semnou mazlit. Je to tak divné! Tak nepřijatelně divné! Co se to semnou jenom děje?