Svět podle Charlie

Čtrnáctá kapitola

Co budu jenom dělat? Opět se pokusím zatáhnout za železné okovy, až mám červené fleky na zápěstí. Znepokojeně zasténám, když mi tělem projede nepříjemná bolest. Nemůžu tu zůstat. Ona se určitě vrátí a bude chtít dál pokračovat v těch nechutných hrátkách. Už nikdy na sebe nenechám sáhnout žádnou ženu.

Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že ženy můžou být stejně sadistické, jako jsou muži. Když se nad tím zamyslím, tak mě napadá, že mohou být ještě víc perverzní, než dokáže být ten největší úchylák na světě. Sakra, právě jsem byla znásilněna ženou a bude se to opakovat do té doby, než mě zachrání anebo dokud jí to bude bavit.

„Sakra, kočko!“ zavrčím na zvíře, které stále trucuje uvnitř mě. „Já tě teď potřebuju!“

„Copak se děje?“ zavrní a pak zbystří. „Proč jsme připoutané k posteli a cítíme se, jako spráskaný pes?“

„Právě nás znásilnila moje takzvaná přítelkyně Selena!“

„Ta Selena?“ zalapá po dechu. „To není možné! Ženy nemohou znásilňovat ženy!“

Na potvrzení svých slov, se zadívám na rozházené hračky a doplňky. Poté stočím zrak na své tělo, kde jsou stále viditelné stopy po prožitém zážitku. Roztrhané kalhotky, velké a nebezpečné dřevo mezi nohama.

„Stále máš pocit, že lžu?“

„Sakra!“ zavrčí. „Jak jsme se dostaly do téhle situace?“

„Uvěřila jsem kamarádce. Ty bys jí snad nedůvěřovala, kdybys s ní vyrůstala?“

„No, asi ano!“ zašeptá. „Co budeme dělat?“

„Musíme konečně splynout v jedno a pomocí našich smyslů zavolat SOS!“

„Takže mě už konečně přijímáš se vším všudy?“

„Ano!“ zavzdychám. „Nic jiného nelze udělat!“

„Dobře“ zavrní. „Zavři oči a uvolni se! Tedy pokud to za této situace vůbec lze.“

Uposlechnu její rady, zavřu oči a uvolním se. Jsem překvapená, že mi to jde tak snadno. Začíná mi být příjemné teplo, které hladilo studenou pokožku a duši uvnitř mě. Za očima se mi rozzáří neuvěřitelné světlo a tělo začalo mírně vibrovat.

„Tak je to dobře!“ zapřede kočka. „Vpusť mě dovnitř!“

Lehounce do mě strká mokrým čumáčkem. Je to tak příjemné. Její hebká srst a štíhlé tělo se mazlivě otřelo o to mé. Neodolám a obejmu své zvíře. Hladím jí, mazlím se s ní a nasávám do sebe, jako omamnou látku. Vrní a přede. V tu chvíli vím, že bude zase všechno dobré. Prohnu se do oblouku, zatnu svaly a po pár vteřinách dopadnu opět na nepohodlnou matraci. Několikrát zamrkám a konečně pozvednu víčka, která ihned zavírám, jelikož mě světlo noční lampičky nevýslovně dráždí.

Do nosu se mi vloudí výrazný pach sexu, panteří samice a nevýrazný zápach smrti. Ušklíbnu se s odporem nad tou prapodivnou směsicí. Do kůže mě bodají maličké jehličky, které jí dělají citlivější než je. Po nějaké době zkouším znova otevřít oči a zadívat se na svou celu. Zalapám po dechu, když se oči zaměří na maličké chmýří prachu, plující ve vzduchu, jako ve vodě. Pootočím hlavu a do zorného pole se mi dostanou malé krysí stopy.

Pane jo! Vylepšil se mi zrak a také čuch. Nepatrně se pohnu a zaznamenám další změnu. Konečky prstů přejedu po studeném železe. Cítím úplně všechno. Znám každý detail svých okovů. Vím, z čeho byly ukovány. Mám vynikající hmat. Ach, to je vážně něco.

Zkusím poslední věc. Zavřu oči a ponořím se do svého nitra. Ať ho prohledávám, jak dlouho chci, tak své zvíře necítím, ale zároveň jako kdyby tu stále byla. Žádná jeskyně, ani pelíšek. Jen já! Mé změněné já! Mé zcela ucelené já! Dokázala jsem to! Spojila jsem se zvířetem, které mě neustále poslední tři měsíce štvalo.

Tak tohle jsem zvládla, teď musím zvládnout i to ostatní. Jak jen to stálo v té knížce? Pokud se panteří samice ocitne v nesnázích, může vyhledat pomoc u svých samců. Pomocí svých mentálních schopností a propojení mezi nimi, vyšle varovné SOS. Samice musí být uvolněná, vybavit si svá spojení a touhy. Po navázání kontaktu, musí duševně zařvat a pak už jen čekat na svou záchranu.

Zdá se to být jednoduché. Když jsem to četla, tak jsem si říkala, to musí zvládnout přece každý. Ale ono to zas tak snadné nebude. I popisování přijetí zvířete bylo podle pisatele pouhou banalitou. Mě se to povedlo, ale až na několikátý pokus a to jsem musela být ještě v ohrožení života. Nu, což! Jde se na to!

Zavřu oči, uvolním se a vyhledám spojení se svým samcem. Můžu pouze doufat, že je Stín někde poblíž a vyslyší mé volání. Za víčky se mi začnou promítat prazvláštní obrazce zvířat. Vlk, panter, medvěd, leopard, lev, orel, jestřáb a další nepočetné druhy zvěře. Nakonec se to ustálí na tlupě krásný černých panterů, ležících poklidně u velkého a průzračného jezera. Procházím mezi nimi, konečky prstů se dotýkám jejich hebké srsti a nasávám výrazné samčí pachy. Nenachází se zde ani jedna samice, pokud nepočítám sebe. Dojdu do středu kruhu, kde poklekám na kolena. Zakloním hlavu, otevřu ústa a zplna hrdla výrazné zařvu. Posílám mezi ně své SOS.

Dvě černé hlavy se pozvednou, uši zastříhají a zlatavé oči zaměří na mou tvář. Jeden z nich se postaví na krásně tvarované velké tlapy a přistoupí ke mně. Několikrát mě obkrouží a čichá. Vrčí a cení své tesáky. Poté mi strčí studený čumáček ke krku a olízne mě dlouhým, růžovým jazykem. Všimnu si, že mu od čumáčku k levému oku rostou bílé chloupky, které vytváří obrazec blesku.

„Prosím, pomoc!“ zašeptám. „Zachraň mě!“

Po pronesené větě se divná scénka rozpustí a já se opět ocitnu v tmavé kobce. Prosím, ať mě někdo slyšel a zachrání mě! Doufám, že jsem to zvládla. Musela jsem se držet své poslední naděje. Určitě jsem to musela zvládnout. Nesnesla bych víc pozornosti od té divné samice, která dávala přednost jiným samicím. A pokud mě někdo uslyšel, tak ať přijede, co nejdříve. Prosím! Moc prosím!

Za neustálého civění do stropu, odpočítávám nekonečné minuty, ze kterých se stává hodina. Z hodiny se stává druhá a já pomalu přestávám doufat. Pokud by někdo slyšel mé volání, tak by tu už přece musel být! Napínám svůj vyvinutý sluch, ale doléhají ke mně pouze zvuky večírku probíhajícího kdesi nad mojí hlavou. Cinkání skleniček, uklidňující tóny houslí a šelest různorodých hlasů. Ani stopa po bitvě, anebo křiku. Nic! Jen zábava, která se pomalu blíží ke svému konci.

Po další půlhodině k mým uším dolehne škrábavý zvuk, jako když drápy dopadají na dřevěnou podlahu. Mírné vrčení a bolestivé úpění je následováno dunivými ránami. Zpozorním a natočím obličej ke dveřím. Někdo se blíží! Cítím panteří pach. Pach samců, kteří jsou připraveni k boji. Do nozder se mi dostane výrazný pach prolité krve.

Má upadající naděje se vrátí a je výraznější, než kdy před tím. Za ocelovými dveřmi mého vězení někdo výrazně čenichá a pak hlasitě zavije. Pozvednu hlavu, až mě bolí za krkem. Vlci! Oni mě přišli zachránit vlci! Vlky jsem přece na svou záchranu nezavolala? Jak by mě mohli vyslyšet, když nejsem jejich samice?

Ucuknu, když ucítím výrazný pach medvěda. Přivřu oči a olíznu okoralé rty. To už, ale na železné dveře dopadne první obrovská rána, která je následovaná dalšími. Panty začínají protestně skřípět. Železné pláty se ohnou a já zahlédnu velké huňaté pařáty, které se vtěsnaly do vytvořeného otvoru. Poté stačí jediný záškub a dveře padají k zemi.

Odvrátím tvář, jelikož mám stále citlivé oči a světlo vycházející z potemnělé chodby mi nedělá dobře. Pach medvěda a vlka se vzdálí a nastupuje vůně muže. Ale ne ledajakého muže! Jeho pach znám! Už jsem se s ním musela někdy setkat, ale v tuto chvíli si nedokážu vybavit kde. Zakňourám, když mě po kůži pohladí jeho panteří moc. Zlobí se! Hodně se zlobí!

„Sakra, maličká!“ zavrčí nade mnou. „Ty se vážně dokážeš dostat do pořádných průserů!“

Ten hlas! Ten mužský hlas já znám! Neodolám a podívám se na něho. Je několik centimetrů ode mě a snaží se mi ze zápěstí sundat okovy. O tváře se mi otřou dva velké copánky, které má po stranách hlavy. Caleb! To je přece Caleb!

„Calebe?!“ zakřehotám.

„Pšt, maličká!“ zašeptá. „O všechno se postarám!“

Usměju se a zavrním. Jsem zachráněna samcem, o kterém jsem si myslela, že ho už v životě neuvidím. To je podruhé, co mě tento velký, ale přesto něžný chlápek zachránil. Poprvé to bylo na té diskotéce, kde mě obklopila horda naštvaných mužů.

„Calebe, máš jí? Je to ona?“ zahřmí Brennanův hlas.

„Neboj je…“zadívá se na mé obnažené tělo a polkne. „…celá!“

„Je zraněná?“ ozve se dunivá rána a výrazné bolestivé skučení.

„Po fyzické stránce je v pořádku!“ odpoví po minutě.

„Po fyzické?“ další rána a výrazný pach krve. „Jak to sakra myslíš?“ pronese udýchaně.

„Teď to nech plavat, Brennane!“ a vysvobodí mé druhé zápěstí. „Teď je prvořadé, aby byla odtud, co nejdřív pryč!“

Posadím se a zaskučím nad namoženými svaly, které jsem až do této chvíle zatínala. Zchodím z postele ty odpornosti, které mě obklopovali. Na záda mi dopadne velká a vyhřátá košile. Zastrčím do rukávů své ruce a přitáhnu okraje k sobě tak, aby zakrývali částečně mou nahotu. Nedokážu se mu zadívat do očí a přitom nepocítit stud. Podvědomě vím, že za to, co se mi zde stalo, nemůžu. Ale mám stále pocit, že kdybych byla opatrnější, tak by se to stát vůbec nemuselo. Přehodím nohy přes okraj postele a snažím se postavit. Mé oslabené nohy, neunesou váhu mého těla a já se málem skácím na zem, kdyby nebylo paží, které mě zachytili. V další vteřině ucítím, jak letím a dopadám na tvrdou a holou hruď.

„Jen se pevně drž maličká!“ zavrčí. „Odnesu tě do bezpečí!“

Pokývám souhlasně hlavou, obtočím ruce kolem silného krku a zabořím tvář do jeho pevného ramene. Zavřu oči a po dlouhé době se uklidním. Až při vdechování známé vůně se uvolním a uvědomím si, že jsem zachráněna. Že se mě ta stvůra už nikdy nedotkne. O to se postarám. Obstarám si tolik samců, že přes ně nikdo, hlavně žádná žena, nebudou moci projít. Ano, tak to bude nejlepší. Své okolí vnímám pouze prostřednictvím svého sluchu. Můžu si pouze představovat, co se kolem mě děje.

„Brennane, nedotýkej se jí!“ zavrčí Caleb, když ucítím mírný vánek na zádech.

„Co jí to udělali, Calebe?“ zakňourá a pak zavrčí. „Proč je cítit, jako nějaká panteří děvka?“

„Nevím, Brennane!“ zavzdychá. „Ať se jí stalo cokoliv, tak to určitě nebylo nic dobrého! “nadhodí si mě v náruči a dodá. „Možná se z toho zážitku nikdy nevzpamatuje!“

„Co se jí stalo?“ ozve se další mužský hlas.

„Asi byla…“zašeptá Caleb a pokývá hlavou.

„Děláš si prdel!“ zavrčí dva mužské hlasy.

„Znásilněna!“ zašeptá. „Usuzuju podle toho, co jsem tam viděl.“ natočí tvář a zahýbá se. Podle těchto pohybů, pochopím, že ukazuje na mou celu a postel. Ne, nebudu na to myslet! Prostě, nebudu!“

„Já ty parchanty rozcupuju na maličkaté kousky!“ zavrčí Brennan.

„Ehm, Calebe?“

„Copak, Darene?“

„Já necítím žádného samce!“ praví zmateně. „No, vlastně cítím jen jí! Myslíš, že si to…“ztichne a já musím být dost pozorná, aby mi neunikla další slova. „…užívala?“

Caleb ztuhne a něco zavrčí. V zádech cítím dva překvapené pohledy, které se mi propalovali pod kůži. V dalším okamžiku zaznamenám výrazný samčí pach, který je nasáklý zlobou a nenávistí. Ti hlupáci si snad myslí…! Ne, nemůžou být takový ignoranti, aby si o mně mohli myslet něco takového. To je odporné! Nikdy bych se k tomu nesnížila! Nikdy!

„Calebe…“ zašeptám a nádechem si dodám odvahy. „…byla to samice!“

„Cože?“ překvapeně zlapá po dechu a ztuhne. „Copak jsi to říkala, maličká?“

Přiblížím se k jeho uchu a opět zašeptám tak, aby to ostatní nemohli slyšet. „Byla to žena!“ Zabořím nos do jeho vlasů. „Ať se mě nedotýká žena! Prosím, Calebe, já je nesnáším! Jsou odporné!“ po tvářích mi kanou slzy. „Jak se…“popotáhnu. „…ona…“popotáhnu. „…ty perverzní věci, které do sebe a…“nemůžu pokračovat dál.

Právě v ten okamžik, kdy jsem to konečně pronesla nahlas a vzpomněla si na všechno, co se v té místnosti stalo, tak jsem se složila, jako domeček z karet. Byla mi zima. Otřásala jsem se odporem a toužila to se sebe všechno smýt. Smýt tu její nechutnou vůni. Vydrhnou všechna místa, kterých se dotýkala svými prsty a jazykem. Chtěla jsem se ponořit do dezinfekce a vypláchnout si tak i vnitřek svého přirození.

„Vyřiď holkám, ať se drží dál!“ zavrčí Caleb, když se vzpamatuje.

„Co tím myslíš?“ ozve se Daren.

„Prostě, ať jsou někde hodně daleko!“ odpálkuje ho. „Nesmí ucítit jejich pach! Mohla by se zhroutit.“

„Samice?“ zašeptá zděšeně Brennan. „Byla to samice?“

„Jo, samice!“ zopakuje Caleb.

„Už jsem o tom slyšel,“ pronese Daren. „ale myslel jsem, že to jsou jen hloupé žvásty. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se to fakt děje.“

„Myslíš si, že samice nemůžou být mrchy a někoho znásilnit?“ zavrčí Brennan. „Znal jsem jednu takovou. Užívala si každou chviličku, když…“

„Nech toho, Brennane!“ okřikne ho Caleb. „Měj trošku ohleduplnosti!“

„Ach, promiň, princezno!“ zašeptá mi u hlavy jeho hlas. „To jsem nechtěl!“

„Raději už pojďme!“ zavrčí Daren.

S tím se naše výprava dala do pohybu a já si úlevně vydechla. Už nemusím poslouchat výměnu jejich názorů. Nevím, zda bych to ještě zvládla. Hlavně, ať jsme už pryč z toho doupěte hrůzy. Ať se můžu konečně vykoupat a ať se kolem mě neobjeví žádná samice. Nevím, jestli bych to dnes víc snesla.

Stín nervózně přecházel z jednoho kouta místnosti do druhého. Něco se stalo! Něco se stalo jeho maličké samici! Jeho tělo vibrovalo zlostí a touhou se k ní urychleně vydat. Ale byl tak strašně daleko. Zastavil se u okna a nebezpečně zavrčel. Jeho pohled dopadl na protější obytný dům. Výrazný pach hotelu ho zalechtal v nose.

Neměl jí opouštět. Měl zůstat a přesvědčit se, že je v bezpečí. Neměl být takový parchant a vyslechnout si její vysvětlení. Ale poté, co slyšel v telefonu, nemohl jinak. Ona o něm věděla dřív, než se s ním setkala. Dokonce jí bylo nakázáno, aby se k němu nepřibližovala. Asi si chtěla užít nebezpečnou chvilku. Zavrčel a odvrátil se od ponurého výhledu. Měl se jí přímo zeptat a ne ihned opustit zemi se staženým ocasem. Měl být víc chlap a přijmout všechno, s čím by se mu svěřila. Přijmout realitu.

A teď to má. Trčí v jednom zaplivaném hotýlku, v malém městečku ležící u hranic jeho právoplatného majetku. Chtěl svou pomstu, kterou už má na dosah ruky. Vše bylo do detailů naplánované. Jen na ochranu své samice zapomněl. Ani jí neřekl, kam jede a z jakého důvodu. Čímž porušil své povinnosti vůči ní. Sakra, i přes tu dálku, cítil její neuvěřitelný strach. Co má teď sakra dělat? Rozčíleně projel své tmavé vlasy a znovu zavrčel. Tady nezmůže nic! Měl zůstat doma u své samice. Tam, kam po jeho přijetí, patřil. Jeho pohled dopadl na mobilní telefon. Neuvažoval, zvedl ho a vytočil známé číslo. Potřeboval pomoc! A jediný, kdo může cokoliv udělat, je jeho bratr.

„Stíne?“ zahrčí jeho chraplavý hlas.

„Potřebuju pomoc!“ vypálí bez pozdravu.

„Co se děje?“ bratr zbystří pozornost.

„Má samice je v ohrožení!“ zavrčel. „Někdo jí ubližuje! Cítím její strach!“

„Postarám se o to!“ odpoví po chvilce. „Zjistím, co se stalo a ihned ti zavolám nazpátky!“

„Díky, Břitvo!“ úlevně vydechne. „Měl jsem se o ni postarat.“ zašeptá. „Je mou povinností, ji držet v bezpečí! A neuplyne ani den od označení a já ji nechám na holičkách!“

„Jen klid, bratře!“ uklidňuje ho. „Máš své povinnosti jinde! Zatímco budeš pryč, tak převezmu ty, které máš ke své samici.“

„Sakra“ uleví si. „Díky bratře!“

„Od toho tu přece jsem!“ zasmál se. „Neboj se! Bude v pořádku, i kdybych jí měl hlídat osobně!“

Stín se pokřiveně usměje. Věděl, že jeho bratr splní vše, co mu slíbil. Musel ho obdivovat za to, že by klidně porušil svá pravidla a byl v přítomnosti další samice. Od té doby, co ho jeho družka podrazila a zarazila mu nůž do zad, se jiným samicím vyhýbal. Nevěřil jim a opovrhoval jimi. Vlastně se nevyhýbal všem samicím. Existovaly tu ještě takové samice, které se nechtěly vázat a pouze si užívat volného sexu. Ty, které si držel Břitva u sebe, když na něho přišla jeho chvilka. Takže by to vlastně od něho byla veliká oběť, kdyby se musel postarat o Stínovu samici.

„Bratře, musíš se soustředit!“ vrátí ho do reality bratrův hlas. „Nezapomínej na svou bezpečnost. Jsi v dost ošemetné situaci, na kterou jsi úplně sám. Měl jsi přijmout mou nabídku pomoci!“

„Ne, tohle musím udělat sám!“ odmítne ho znovu. „Ty se postarej o to, aby byla v bezpečí! Chci se vrátit a spočinout v její náruči.“

„Stále ji věříš, bratře?“ zavrčí Břitva.

„Neztrácím naději, bratře! Neztrácím naději.“

„Dobrá“ ztrápeně vydechne. „Postarám se o ni do té doby, dokud se nevrátíš! Budu ti zasílat na email pravidelná hlášení.“

„Děkuju, Břitvo! Děkuju!“

S tím ukončil telefonní rozhovor a dosedl na postel. Vložil tvář do dlaní a několikrát jí promnul. Břitva se o jeho maličkou postará a on se musí soustředit pouze na svou pomstu. Je tak blízko! Tak zatraceně blízko, aby pomstil smrt své smečky. Musí se soustředit!