Svět podle Charlie

Sedmá kapitola

ěhem dalšího dne jsem se několikrát probudila. Pokaždé byl u mě a dostával do mého těla potravu a tekutinu, kterou jsem odmítala. Celé tělo mě bolelo. Také jsem si uvědomovala změny, které nastaly.

Cítila jsem se silnější, rychlejší a krásnější. Možná, že každá proměna znamená nový start do života. Doufala jsem, že můj nový život bude lepší, než ten, který jsem vedla v minulosti. Měla jsem radost, že jsem přežila a těšila jsem se, že od teď už bude vše, jak má být. Vysnila jsem si svůj nový život. V mých snech jsem měla překrásnou rodinu, která držela vždy při sobě.

Bratra, kterého konečně mohu objímat a peskovat za hlouposti, které mi zase provede. Svého muže a milence, budu laskat a milovat ženskou něhou, která je ve mně nahromaděna snad na dalších tisíc let. A samozřejmě budu mít děti. Vždy jsem si přála mít krásné a chytré děti. A pokud je budu mít s ním, s tím cizincem, který jediný dokáže mé tělo rozpálit jediným pohledem, tak to bude úplně dokonalé. Budu konečně a nekonečně šťastná.

Vím, že jsem se ve spánku usmívala, protože jsem věděla, že můj se stane skutečností. Stále zavřené oči a srdce, jako na jehlách. Musela jsem mu říct, že ho miluju a už nikdy neopustím. Chci být pořád jen s ním. Chci se konečně dozvědět, jak se vlastně jmenuje. Nemůžu ho přece pořád nazývat, můj milenec! Ach, chci ho vedle sebe! Kde je? Vím, že tu není. Cítila bych ho.

Protáhla jsem se a konečně otevřela oči. Ach, sakra. Musela jsem je zase zavřít. Světlo z lampičky, která byla umístěna na nočním stolku, vydávala tolik světla, až to bolelo. Někdo se ke mně přiblížil a tu zatracenou lampičku přikryl kusem látky. Pak se dotkl mé ruky. Dal mi tak znamení, že se již mohu klidně začít dívat. Pomaloučku jsem je znovu otevřela. Světlo stále dráždilo mé oči, ale už to nebylo tak bolestivé. Usmála jsem se a chtěla jsem promluvit. Z mých úst vyšlo jen zakřehotání. Olízla jsem popraskané rty a zkusila jsem to znovu.

„Já…“polkla jsem „mám žízeň!“

Thomas se zvednul a přistoupil k prádelníku, kde byla postavena konev s vodou. Do skleničky nalil pořádnou porci vody a přinesl mi jí. Polykala jsem, dokud nebyla prázdná. Natáhla jsem znovu ruku a mlčky poprosila o další vodu. Přikývl a otočil se, aby splnil mou prosbu.

„Sakra, jak jí to mám jen říct!“

„Děje se něco, Thomasi?“

Bratr se na mě podíval a mlčel. Jeho oči uhýbali, když ke mně přistoupil blíž. Převzala jsem od něho skleničku a pomalu upíjela. Stále mlčel a prsty si pohrával s okrajem mé deky. Dýchal zhluboka a rychle, jako kdyby řešil nějak významný problém.

„No, co se dá dělat! Stejně se to dozví, tak proč bych to měl odkládat!“

Znovu zkontroloval, zdali jsem zcela zakrytá pokrývkou, a že se ke mně nedostane ani kousek studeného vzduchu. Mlčel a kousal se do tváře. To dělal vždy, když byl nervózní. Něco se muselo stát. Něco opravdu hodně vážného.

„Co se mám dozvědět?“

„Cože?“vyplašeně se na mě podíval.

„No, co se mám dozvědět? Říkal jsi, že něco musím vědět! Tak mi to pověz!“

„Ale, kuličko, já jsem do teď ještě nic neřekl!“

„Právě, když jsi mi podával tu vodu, tak jsi něco povídal…“

„Ne, já jsem nic neříkal!“

Odvrátil se a postavil. Pak přistoupil k oknu a zadíval se do dálky. Což bylo asi dost obtížné, protože byla tma a v okně se odrážela pouze jeho silueta. Zadívala jsem se do tváře, jeho odrazu a všimla si jeho smutku.

„Jak jí mám říct, že jí už Darius nechce?“

„Kdo je Darius?“

Zase byl vyplašený, když se ke mně zprudka obrátil. Přistoupil k posteli a omámeně na ní dopadl. Natáhl ke mně ruku, ale nedotkl se mě. Byl jako zkamenělý. Ten jeho pohled stál za to. Vážně vypadal dost směšně. Snažila jsem se nesmát, nechtěla jsem ranit jeho chlapské city.

„Kuličko!“

„Ano?“

„Ty jsi…“

„Copak jsem?“

„…četla moje myšlenky!“

„Hloupost!“

„Ne, vážně! Hele, tak to zkusíme! Já na něco pomyslím a ty mi řekni, co to je!“

Taková hloupost. Musel se asi uhodit do hlavy, nebo mu na ní, něco muselo spadnout. Vždyť číst myšlenky je nemožné. Ale když to vezmu i z druhé strany. Upíři by také neměli existovat! Takže možná umím…Ne to je….

„Pamatuješ, jak jsi dostala domácí vězení za to rozbité okno? Tak to jsem byl já! To já jsem rozbil to okno! To já jsem měl dostat test!“

„Cože? Ty, ty! Tak to ti nezapomenu! Nikdy!“

Bratr mě popadl do náruče a začal mě mačkat. Několikrát se mi podíval do obličeje a zase se ke mně přitiskl. Tento proces opakoval několikrát, až se mi z toho začala motat hlava. Také v hlavě jsem stále slyšela jednu a tu samou větu. „Ona umí číst myšlenky!“ Přestože nehýbal ústy, jeho slova jsem slyšela zřetelně a jasně.

Mým tělem proletěla neuvěřitelná bolest, která roztrhala mé tělo ve dví. Byla jsem ráda za to, že jsem v jeho náruči, jinak bych se zhroutila na postel a musela se chytit jejich okrajů. Modlila jsem se, aby se to zase nevrátilo. Já myslela, že proměna je celková operace a neskládá se z několika fází. Asi jsem se musela splést.

„A sakra, on to opravdu udělal!“

„Kdo a co udělal?“

„No, já nevím…“

„Tak, jo. Já to prostě řeknu a bude to!“

„Dělej!“

„Darius, právě provedl proces oddělení!“

„Kdo je Darius? A co je proces oddělení?“

„No, to je tedy pěkná šlamastika!“

„Darius je tvůj muž! Tedy byl tvůj muž!“

„Jak jí to mám sakra vysvětlit?“

„Já…“

„Přestaň! Jde mi z toho hlava kolem. Něco říkáš nahlas a na něco myslíš. Mám z toho pořádný hokej.“

„Promiň, já zapomněl.“zhluboka se nadechl a zadíval se mi upřeně do očí. „Darius je muž, se kterým si strávila noc a pila jeho krev.“

Na mé tváři se mi objevil úsměv, když jsem si vzpomněla na svého milence. Tak on se tedy jmenuje Darius. Tak krásné a ušlechtilé jméno. Vážně se k němu hodí. Je silné a drsné, když ho převálíte na jazyku. Ale také zní něžně. Prostě celý on.

„…no a on provedl tenhle proces. Tak teď už víš všechno!“

„Promiň, Thomasi, ale já jsem tě teď neposlouchala!“

Jeho oči zastudili a já si připadala, jako ten nejhorší zločinec. Vždyť přece není trestné, když jste mimo sebe a neposloucháte své okolí. Ale jak ho znám, tak bude asi hodně naštvaný. Neměl rád, když ho, někdo neposlouchá. Určitě mi to dá sežrat!

„Tvůj muž, právě podstoupil rozvod a já ti to znovu opakovat nebudu!“

„Cože udělal?“

„Rozvedl se s tebou!“

„Jak?“

„Už jsem ti to přeci říkal. Provedl obřad oddělení. V lidském pojetí to je, jako když se s tebou muž rozvede!“

„Ach, Bože!“

Nedokázala jsem tomu uvěřit. Takže před pár minutami jsem měla překrásný život a teď se mi rozpadl, jako domeček z karet. Stále to nechápu! Jak se to mohlo stát. V mých snech tento den dopadl úplně jinak. Byla jsem tak šťastná. V tuhle chvíli si přeji být několik stop pod zemí. Nežiju, nejsem celá, když už nebudu moci objímat jeho velké tělo. Líbat jeho pevná ústa a slyšet jeho hlas. Ten jeho hlas, ten mi bude zatraceně scházet. Ne, není to pravda. Nemůže to být pravda! Nemůžu ztratit to, co jsem ještě ani pořádně neměla! Ne, nemůžu!

Zapadla jsem obličejem do polštáře a začala plakat. Už jsem to nebyla já, už jsem nebyla lidská bytost. Byla jsem míň než nic!

Nevím, jak dlouho jsem tam jen ležela a přemýšlela nad svým životem, neživotem. Možná hodinu, dvě a snad i celý den. Pak jsem vyplakala poslední slzu a uvědomila si, že to není konec života. Musím jít dál a začít žít! Něco mi říkalo, že tento den je křižovatkou v mém životě a já jí musím projít. Můj osud mě očekává a já za ním musím jít.

Zvedla jsem se na ruce a podívala se na mužskou osobu odpočívající v koženém křesle. Usnul a přitom lehce chrápal. Usmála jsem se! Nejsem tu sama! Nevědomky jsem si dala ruku na břicho. A pak jsem to uslyšela. Slabí hlásek, který ke mně promlouval.

„Musíme jít! Už nás očekávají!“

Uvěřila jsem tomu hlásku a dala jsem se do pohybu. Snad si myslíte, že je to hloupost poslouchat své vnitřní já. Ale já jsem to musela udělat! Znovu najít sama sebe. A pokud budu muset přistoupit na takovou imaginární radu, tak jí poslechnu. Co horšího mě ještě může potkat? Nic!

Přistoupím k Thomasovi a lehce se dotknu jeho ramene. Jeho pružné tělo se dá do pohybu a než se naděju, už stojí přede mnou a objímá mě. Právě v tuto chvíli si uvědomím, že já uklidňuju jeho. Už nepotřebuju utěšovat! Já vím, že vše se jednou v dobré obrátí.

„Musíme jít! Čekají nás.“

„Kdo nás čeká?“

Nevím, jak mu mám odpovědět. Sama tápu ve tmě. Jsem v tomto oboru zatím nováček. Nemůže po mě hned chtít zázraky. Znova nevědomky položím ruku na své břicho a hledám odpověď. Ta se dostaví a to ani nestačím mrknout jedním okem.

„Jeď do Ruska! Tam budeme v bezpečí! Ty, Thomasi a já!“

„Kdo jsi?“promlouvám k tomu uvnitř mě.

„Já jsem to, co vzniklo z jedné jediné noci. Jsem tvé dítě, které tě bude potřebovat. Proto musíš do Ruska. Tam bude náš nový domov. Tam je naše rodina, naše rasa! Sévina rasa!“

„Já budu matkou?“

„Ano! Vždyť ti to zrovna říkám!“uslyšela jsem jeho smích. „Musíme vyrazit a to okamžitě! Zde tě čeká nebezpečí! Někdo nám chce ublížit!“

„Ano, ano! Už vyrážíme! Budeme spolu! Lásko, jak jsem ráda, že tě mám!“

„To já taky, maminko! To já taky!“

Už jsem chtěla vysvětlit Thomasovi, co musíme udělat, když jsem se na něj pořádně zahleděla. Stál tam a díval se mi na mé bříško. Pak pozvedl svou hlavu a já spatřila jeho úžas, zračící se na jeho pohledné tváři. Pochopila jsem, že rozmluvu se svým dítětem jsem vedla nahlas. Začal se smát. Zvedl mě do náruče a začal se semnou točit.

Můj život zase dostal smysl. Já budu matkou! Můj milovaný muž mi nechal se sebe to nejlepší. Můj druh! Darius! Mám mu to říct? Musím mu to říct! Možná změní svůj názor. Možná se mě nebude chtít vzdát, když nosím pod srdcem jeho dítě. A podle tradice to bude syn. Musím ho najít a říct mu, že jsme…

„Ne, nesmíš! Nesmíme tady zůstat! Číhá tu na nás zlo, která nás chce dostat! Musíme odtud a to rychle! Maminko, prosím. My musíme přežít!“

„Thomasi, pomoc mi zabalit věci!“

„Ale…“

„Ne, Thomasi! Musíme jet!“

„Musíš mu to říct!“

„Mé dítě si myslí něco jiného. Musíme se řídit jeho přáním!“

„Je to jen dítě!“

„Je to moje dítě! A to mi říká, že tu nejsme v bezpečí. Musíme se dostat ke své rase. Už nás očekávají a já je nehodlám zklamat. Já nenechám ublížit svému dítěti.“

„Tak dobře! Pojedeme do Ruska.“

Thomas! Jak jsem ráda, že mám svého Thomase. Nevím, co bych si bez něho počala. Pomáhal mi zabalit pár potřebných věcí a pak mě na dvacet minut opustil. Musel si jít také zabalit. O, jak je zvláštní tento svět. Ještě před pár dny, jsem byla obyčejná holka, která pouze hledá svého bratra.

Jen pár dní stačilo, aby se celý můj život změnil od základu. Prošla jsem všechny své vzpomínky a přitom se mi na ústech vytvořil úsměv. Vedu to velmi zajímavý život. Nevím, jaká dobrodružství mě ještě čeká, ale já je vítám s otevřenou náručí. Jdu vstříc svému osudu.

Se svého prstu sundám tenký zlatý kroužek, který jsem dostala od babičky k osmnáctým narozenin a položím ho do středu ustlané postele. Je to můj dárek na rozloučenou. Darius musí vědět, že jsem ho milovala a opustila jsem ho s těžkým srdcem. Nakonec se naposledy rozhlédnu po prostorné místnosti a zhasnu světlo.

Když vyjdu, se svým bratrem po boku, do černo černé tmy, tak se už ani neohlédnu. Proč bych se měla dívat na to, co už bylo. Můj pohled je upřen k obzoru, k novému začátku. Vím, že své srdce nechávám zde, ve velké viktoriánské budově.

„Ach, Dariusi! Určitě se znovu setkáme! Máme napsáno v osudu, že tomu tak bude!“

Poslední myšlenka na jediného muže, kterého jsem, kdy milovala, mi vehnala slzu do koutku oka. Tímto okamžikem si sama sobě slibuji, že na toho muže už ani nepomyslím. Už neproliju ani jednu slzu. Dokud se mi dva zase spolu nesetkáme a pořádně si spolu nepromluvíme. Dokud neuslyším omluvu, kterou mi tento muž dluží. Ale to uběhne mnoho, mnoho let, než nastane ten správný okamžik. Do té chvíle musím být silná, už kvůli svému dítěti. Ano, já budu silná.