Svět podle Charlie

První kapitola

Utah, Monument Valley

Listopad 1993

robudila jsem se úplně zpocená, stále ještě jsem se třásla po celém těle. Můj pohled dopadl na zelenkavé číslice elektronického budíku a… Zanaříkala jsem. Už je to skoro týden, co se noc, co noc probouzím právě v tuto dobu. 4:15. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Proč se zrovna probouzím v tak nevhodnou chvíli. Nic bych si z toho asi nedělala, kdyby ten čas nebyl tak zarputilý. Kdybych si, alespoň něco pamatovala z toho snu. Nic ani malinkatá vzpomínka mi neutkvěla v paměti.

Vstala jsem, nic jiného se v té chvíli nedalo dělat. Pomalým krokem jsem zamířila do maličké koupelny, kde jsem si umyla obličej ve studené vodě. Potřebovala jsem nějak odplašit tu neúprosnou únavu.

Z malé koupelničky jsem zamířila do přilehlého obývacího pokoje. Dalo by se říci, že malá koupelna nahradila průchod mezi mým pokojem a zbylou částí malého bytu, který jsem si nedávno pronajala.

Už tu bydlím skoro měsíc a stále jsem nenašla odpovědi na své otázky. A ani hlavní důvod proč jsem právě zde, ve městě nesoucí jméno Monument Valley. Ten důvod se jmenuje Thomas. Můj o pět let starší bratr, který toužil žít v Americe, již jako malý kluk.

Když ještě žil semnou a naší babičkou, tak mu všichni říkali Tomáš, ale pak se přestěhoval a změnil si i jméno. Tři roky jsem od něho dostávala pravidelné hlášení, jak se mu vede a jakou získal dobrou práci. Koho poznal, s kým chodil a jiné nepodstatné věci, které si blízký sourozenci říkají. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měl nějaké problémy nebo snad nepřátelé.

Rozsvítila jsem blikotající se světlo v kuchyňce, připojené k obývacímu pokoji a zapnula kávovar. Malým prostorem se začala linout nádherná vůně. Ještě pár nepodstatných chvil a mohla jsem si černou tekutinu nalít do oblíbeného hrníčku. Nasála jsem opojnou vůni a poprvé své měkké rty nechala spočinout v teplém a lahodném nápoji.

Posadila jsem se na jedinou rozviklanou židli a zase se vnořila do vzpomínek. Bratr se mi už neozval přes dva roky a už jeden dlouhý rok ho hledám. Připadalo mi, že jsem projela snad celou Ameriku a stále jsem nenacházela nic. Jen nepatrné stopy, které mě vedly dál a dál.  Prohledala jsem skoro všechna velká i malá města v USA – Washington, celou Montanu, Idaho, Oregon, Nevadu a nakonec jsem skončila zde v Utahu.

Byla jsem ráda, že se nemusím zabývat zbytečnostmi, jako například to, že bych musela shánět práci, kvůli penězům. Babička po sobě zanechala veliké jmění, které připadlo mě a mému bratrovi. Strašně jsem se trápila, když babička odešla do lepších krajů tam, kde jí už nic nebolelo. Sice to nebyla naše vlastní příbuzná, ale milovala nás, jako kdybychom byly její děti, které nikdy nemohla mít.

Našla nás na kraji své příjezdové cesty, vedoucí ke krásnému velkému domu. Všichni byly proti tomu, aby nás adoptovala, ale ona se nedala a bojovala o nás ze všech svých sil. Jediný kdo stál při ní, byl její dlouholetý přítel Vilém. Věděla jsem, že jí miloval celý svůj život, ale babička po smrti svého manžela už nehledala nikoho jiného. Přesto stál při ní, v dobách dobrých i zlých.

A teď stál při mně. Byl to on, kdo mi pomohl dostat vízum na neurčitou dobu, jelikož měl vysoké postavení a mnoho přátel, kteří měli styky dokonce až v kanceláři prezidenta USA. Byla jsem šťastná, že mám někoho, na koho se mohu obrátit v nejhorších situacích.

Stále udržoval mé konto dostatečně plné a posílal mi různé zprávy, které mi pomáhaly při hledání. Každý den mi volal, i když to do Ameriky bylo velice drahé. Znovu jsem upila a podívala jsem se na ulici. Někdo stál u domu naproti a kouřil cigaretu. Snažila jsem se zaostřit zrak, nešlo to. Přešla jsem k vypínači, ale stále upírala pohled na velkou postavu.

Nevěděla jsem kdo to je, nebo proč se dívá na dům, ve kterém se právě nacházím. Ale nepříjemný pocit, který projel celým mým tělem, mi radil, abych byla na pozoru. Zhasla jsem a přišla blíže k okraji okna. Stále byl ve stínu, ale obrys jeho těla byl zřetelnější.

Pohnul se. Pomalu se napřímil, do celé své výšky a já musela polknout. Teď už jsem si byla stoprocentně jistá, že pozoruje můj byt. Jeho velké tělo se dalo do pohybu. Věděla jsem, kam jde. Jde k mému oknu vedoucího do ložnice. Obrys muže mi zmizel z dohledu, když zahnul za roh.

Tak jsem se vydala do malého pokojíčku, na malou chvilku jsem rozsvítila lampičku a pak jí zase zhasla. Přiblížila jsem se k oknu a vykoukla zpoza závěsu. Musela jsem nabrat vzduch do plic, protože se mi ho nedostávalo. Opřel se o zeď a dál sledoval mé okno, jako kdyby neměl nic jiného na práci.

Uběhla hodina a cizinec se ani nepohnul. Mě už bolel každý sval v těle, jak jsem musela zůstat v klidu a nehnout ani jediným prstíčkem. Mohl se tak dozvědět, že ho pozoruju. Najednou mě začala příšerně bolet hlava. Svalila jsem se na polštář a zanaříkala.

Tohle jsem už dlouho nezažila, naposledy mě bolela hlava a jiné orgány v šestnácti. Pak to najednou zázračně ustalo. Moje divná nemoc se nemohla vrátit v jinou nemožnou chvíli, než když potřebuji být fit a v úplné pohotovosti. Jsem prostě dítě štěstěny.

Začaly mě brnět svaly a ozývaly se křeče v žaludku. Rychle jsem prozkoumala svou paměť.  Kam jsem mohla jenom dát ty léky proti bolesti? Už vím, jsou na dně mého velkého kufru. V tajné přihrádce, kterou nechal speciálně pro mě vyrobit Vilém, abych si tam mohla schovat ty dost silné oblbováky.

Pokud si ty léky nevezmu do deseti minut, budu totálně zničená. Mým tělem bude třást zimnice a sem tam se ozve nechutná křeč, která celé mé tělo znehybní. Musím se rychle dostat do obývacího pokoje k vchodovým dveřím. Vedle nich je malý kumbálek, kam jsem uložila veškeré nepotřebné věci. A tam se také nachází můj zpropadený kufr.

Vzepřela jsem se na rukách a zaťala čelisti. Ohromná bolest proťala moje tělo, jako blesk. Ze rtů mi vyšel tlumený sten a já dopadla zpátky na postel. Počítala jsem do deseti, než jsem se jakžtakž vzpamatovala. Zkusila jsem to znovu. Vzepřít se, pomaloučku se dostat z postele a jako malé batole po čtyřech dojít ke dveřím. Už jenom pár metrů a budu v obýváku a dost blízko ke své spáse. Soustředila jsem se na svůj dech, ten jediný mi pomáhal, abych se úplně nezhroutila.

Narazila jsem do hrany stolu, bokem mi projela bolest. Sakra, potřebuju si rozsvítit. Musela jsem se vrátit ke dveřím do koupelny, tam jsem se zachytila malé skřínky a vzepřela se o ruce. Moje tělo se otřásalo a já se bála, že to nezvládnu. Nabrala jsem vzduch, až teď jsem si uvědomila, že jsem ho zadržela, abych mohla vykonat tu namáhavou práci. Prsty jsem se dotkla vypínače a zatlačila. Maličký prostor se osvítil a já spadla na všechny čtyři. Těžce jsem oddechovala, jako kdybych právě běžela maraton.

Podívala jsem se, jakou dálku ještě musím zvládnout. Deset minut mi trvalo, než jsem nabrala dostatek sil. Má nemoc už na mě dopadala v plné své síle. Bála jsem se, že co nevidět přijdou i křeče, které mi zabrání tomu, abych si vzala svůj lék. Jen jediná možnost, jak se z toho dostat v relativním pořádku, je ta, že si budu muset vzít uspávadlo v tekuté formě. Prostě a jednoduše, pýchnout si to svinstvo přímo do žíly. Nevnímala jsem čas, ani prostor. Má mysl se soustředila na jedinou věc a to dostat se do kumbálku, najít kufr a v něm ukryté léky. Možná mi to trvalo hodinu, snad jen pár minut, ale dostala jsem se ke svému cíly.

Kufr byl díky bohu hned u dveří, takže jsem se nemusela lopotit s dalšími problémy. Zip jsem otevírala pomalu, jako kdybych už neměla potřebnou sílu k tomu vykonat, tak jednoduchou věc. Otevřela jsem ho a s poslední myšlenkou jsem zatlačila na falešné dno. Víko se otevřelo lehce a já tak mohla spatřit to, co se tam ukrývá. Do ruky jsem popadla injekční stříkačku, která již byla pro tyto důvody naplněná. Zuby jsem odstranila plastikové víčko a zapíchla jehlu do kůže. Pak už jsem cítila, jak mi tělem proudí tekutá spása. Složila jsem se na zem. Zhluboka jsem dýchala a čekala na účinek léku, který se dostavil ihned a já se propadla do bezvědomí. Ach, jaká krása.