Svět podle Charlie

Devatenáctá kapitola

O rok později, Missouri, Kansas City

astávalo nové ráno, které přinášelo nový den. Slunce pomalu vycházelo na východu a ozařovalo krajinu, tak krásnou, až se chtělo duši zpívat. Několik drobných ptáčků se vzneslo k obloze a zakroužilo. V dálce zaštěkal pes a zatroubilo auto. Vše žilo své životy dál.

Seděla jsem na dřevěné houpačce a všechno to sledovala. Má duše byla prázdná, jako mé srdce. Pozvedla jsem hrnek s teplým, bylinkovým čajem k ústům a zhluboka se napila. Lehce jsem se odrazila nohou od země a rozhoupala houpačku.

Na mou tvář dopadl stín, zaměřila jsem se na osobu, která ke mně přistoupila. Tu ženu jsem neznala. V jejích zelených očích se mihla účast, jako kdyby věděla, co jsem před rokem navěky ztratila. Uvolnila jsem jí místo vedle sebe a sklonila se pro druhý hrneček, který odpočíval vedle mé nohy. Vždy jsem si děla dva čaje. Byl to takový můj rituál. Žena čaj přijala a usadila se.

Znovu jsem se zadívala do dálky a přestala ženu vnímat. Byla jen další, která projíždí krajem a hledá cestu na výpadovku dálnice. Můj maličký domek, stál v malebném háječku, kde vlci dávali dobrou noc. Žila, jsem tu sama se svými vzpomínkami. Otce a babičku jsem opustila po třech měsících, od té příšerné noci. Nedokázala jsem už snést pohled na zhrouceného otce. Jak i ten zbytek jeho duše opouští jeho tělo. Babička Qwini to chápala a pomohla mi zařídit tento malý kousek ráje, kde mi nic po materiální stránce nechybělo.

„Můžete to všechno změnit!“ozvalo se vedle mě.

„Cože?“obrátila jsem se k neznámé ženě.

„Říkám, že všechno zlé, co vás potkalo, můžete zvrátit, pokud budete chtít!“

„Nechápu, jak by to bylo možné! Nikdo nedokáže změnit minulost!“

Byla jsem naštvaná na neznámou, která tvrdila, že se dá všechno změnit. Vylila jsem zbytky čaje na záhon pomněnek a vstala z houpačky. Zamířila jsem ke dveřím a chtěla nechat minulost i tu ženu za svými zády. Má ruka ztuhla na klice od dveří, když žena pronesla.

„Já mám dar vás dostat do minulosti!“

„To není možné! Jedině kdybyste byla jednou se Séviných dcer! Jednou s nejsilnějších Séviných dcer!“

„Nejsem Sévina dcera!“

„Tak to se už nemáme dál o čem bavit!“

„Počkej, Benji!“otočila jsem se k ní.

Jak věděla, že se tak jmenuju? Už dlouhá léta jsem neslyšela toto jméno. Než jsem se sem nastěhovala, tak jsem se nechala přejmenovat. Babička Qwini provedla obřad, který to dovoloval. Již osm měsíců nesu jméno Juliána DeMarko. Ano, nesu lidské jméno, protože jsem člověk. Už jsem se smířila s tím, že člověkem zůstanu.

„Jak znáte toto jméno?“

„Jmenuješ se přece tak!“

„Ne, už ne!“s tím jsem chtěla znovu odejít.

„Proč mě nechceš vyslechnout?“

„Nevím, kdo nebo co jste zač, ale už se tu s vámi nehodlám dál vybavovat!“přistoupila jsem k její vyhublé postavě a pokračovala. „Jak si to vůbec představujete? Přijít sem a navrhovat mi něco, co evidentně není ve vaší moci, ale ani možné!“

„Potřebuji tvojí pomoc! Za to ti nabízím to, po čem nejvíce toužíš!“

„Vy potřebujete mou pomoc? Kdo jste?“

„Já jsem Sanura, Sévina chůva!“

„To není možné! Bylo by vám víc než dva tisíce let! Byla byste jednou z nejstarších a ty nesmějí opustit bezpečí Séviného světa!“

„Ach, Benji! Benji! Já jsem sem přišla z minulosti!“

To bylo na mě moc. Dosedla jsem tvrdě na dřevěnou houpačku, až se divoce rozhoupala. Stále jsem zírala na tu nevýraznou ženu. Nikdy jsem neviděla tak ošklivou a nepříjemnou osobu. Ta nemohla pocházet z rodu Sévy a určitě ani ne z rodu upírů.

„Asi přemýšlíš, jak je možné, aby osoba jako já mohla být součástí tak významného rodu. Já jsem jednou z rodu Vašatní. Ti jsou již dlouhý čas společnicemi rodu Greinornů!“

„Kdo jsou Greinorni?“

„Och, budeš se muset hodně učit, než pochopíš celou naší historii. Ta nová generace, již zapomněla, odkud vlastně pochází!“na její tváři se objevila nesouhlasná vráska.

„Já stále nechápu!“

„Benji“znovu ke mně usedla „Z rodu Greinornů pochází Séva. Je nejmladší dcerou vznešeného Vesabí, což je podle vás, něco jako král.“

„Aha“zaujatě jsem jí začala naslouchat. Qwini se ve vyprávění s touto Senurou nemohla rovnat. Její hlas byl nakřápnutý, ale dokázal utěšit.

„Proč potřebujete mou pomoc?“

„Séva, holčička moje malá, potřebuje společnici. Sestru, se kterou by mohla být a důvěřovat jí. Je velice osamělá a velice nesmělá.“

„Séva je přece jednou s nejodvážnějších žen naší historie!“

„Ach, vážně? Tak to na ní musela zapůsobit tvá odvážná duše, která jí dodala potřebnou kuráž. Musíš jít se mnou a tak zachránit svou vlastní rodinu. Dokonce babičku Teu a strýčka Thomase! Uvažuj o tom dítě!“

„Já nejsem odvážná!“

Pronesla jsem to první, co mě napadlo. Ale hlavě se mi stále honila její slova. Význam byl jasný! Mohu zachránit celou svou rodinu! Mohu jí zachránit! Ale, jak je to možné? Jak to budu moci provést? Jsem člověk a ten nežije dlouho! Její další slova, vrátila mou pozornost k její osobě.

„Možná, že když budete spolu, tak se odvážnými stanete! Prosím zkus být pozitivně nakloněná k mé prosbě!“

„Jak budu moci zachránit svou rodinu? Když jsem pouhý člověk? Jak mohu bojovat proti takové stvůře, která je silnější než moje maminka? Jak…“

„Ach, dítě! Máš hodně otázek, na které já neznám odpovědi! Ale věř, že pokud se staneš členkou Greinornova rodu, tak budeš mít velice silné spojence, kteří by ti v tomto boji mohli pomoci!“

„Pokud tedy budu souhlasit, přeneseš mě do doby před masakrem mé rodiny? A dokonce budu moci zachránit svou babičku a Thomase?“

„Ne na to nebudu mít dostatek sil! Již na cestu sem a zpátky vypotřebuji svojí Torbu na dalších tisíc let!“

„Ale, jak mi chceš tedy pomoci?“

„Jelikož se vrátíme do minulosti, tak vzdálené, že se ani tvoje pramáti nenarodila, tok to bude možné!“

„Znovu připomínám, že jsem člověk, který se nedožije mnoho let. Natož tisíce!“

„Benji, právě proto by bylo dobré, kdybys znala naší historii a naše tradice.“

„Ale já jí přeci znám! Babička mě učila, vše co se sama dozvěděla od svojí matky a ona zas od své matky! Takže bych měla znát to, co potřebuji!“

„Ne, dítě neznáš! Znáš pouze to, co se dochovalo. Součástí naší tradice je Spojení!“

„To znám! Spojení mezi druhem a družkou je…“

„Ach ne, to jsem na mysli neměla, Benji!“přerušila mě Senura. „V mém podaní je Spojení, chápáno jinak. Spojení znamená pouto mezi sestrami, které nejsou pokrevně, ale duševně spoutáni. Byly k tomuto účely zrozené! Má Séva je tvou sestrou! Jen to mocný Šharez, trošku ztížil, abyste si ho více cenili. Proto učinil mě společnicí Sévy, já má schopnost vás dvě dát dohromady.“

„Stále nechápu, co to má společného s tím, že mohu dosáhnout mnohověkosti!“

„Pokud mě nebudeš stále přerušovat, tak se to i dozvíš!“už byla opravdu naštvaná. „Pokud se vy dvě spojíte, nastane tak silné pouto, které vám oběma dá nesmrtelnost!“

„Takže ona je také smrtelná?“

„Ano, pokud se nespojíte, zemře stejně, jako ty!“

„Ne, vážně to nechápu! Séva je bohyní! Nemůže být smrtelná a zranitelná!“

„Právě se ti stále snažím říct, že našim tradicím nerozumíš a pokud se jim neotevřeš, tak také rozumět nebudeš! Musíš svou mysl otevřít a přijmout vše, co ti Kanéša nabízí!“

„Já …“podívala jsem se jí do očí a nevěděla, co říci. Cítila jsem, jak se snaží udržet pod kontrolou své pocity. Určitě se mnou chtěla zatřást, abych se vzpamatovala a začala jednat, tak jek si to osud a Požehnaná Séva přeje. Sakra, já jsem nějakým způsobem spojená s Požehnanou Sévou! Tak, to je tedy gól! Já úplně obyčejná holka, která si vždy myslela, že se narodila pouhým nedopatřením jsem spřízněnou duší naší bohyně? Tomu by Rick a Nick neuvěřili.

Uvědomila jsem si, že jsem právě vyslovila jména svých bratrů, kteří jsou již jeden rok na druhé straně. Na můj obličej dopadl stín minulosti. Pozvednu hlavu a zadívám se na modré nebe. Pokud se vrátím do minulosti, budu je moci zachránit. Znovu uslyším jejich smích a budu nadávat nad jejich vylomeninami. Ale, jen pokud budu souhlasit s tímto prazvláštním požadavkem.

„Udělám to! Vrátím se zpět do minulosti a spojím se s tvou paní! Udělám cokoliv, abych zachránila svou rodinu! Abychom byli zase všichni spolu!“

„Jsi, ale připravená na to, že uběhne spousta let, než budeš moci změnit minulost?“

„Ano, to jsem pochopila!“

„Tak dobrá! Musíme počkat, až se den přehoupne v noci a mocní duchové nám přijdou napomoct. Pak se vrátíme, tam kde všechno začíná! Možná se ti bude trošku motat hlava a budeš se cítit zmatená, ale věř, že já jsem stále u tebe a není se čeho bát!“

Přikývla jsem, že rozumím. Zvedla jsem se a přešla k zábradlí. Věděla jsem, že opouštím vše, co je mi známé a kráčím tam, kde je jiný svět. Tak neznámý, až se mi strachem zježily chloupky na kůži. Co si na mě asi Požehnaná Séva přichystala? Jak bude vypadat můj život, v té vzdálené minulosti? Budu schopná porazit vše zlé, co se mi v životě přihodilo?

Na tyto a další otázky jsem nenašla odpovědi. Jen jsem ve svém nitru cítila, že je to tak správné. Že já jsem ta pravá osoba, která dokáže změnit to, co se nemělo stát. A zatímco budu odpočítávat své roky, budu se připravovat na boj proti zlu, které je tak silné, že ho ani nejsilnější z nás nedokázala porazit. Mám tím na mysli svou matku, které se říkalo Jedinečná!

Já jsem poslední z rodu Zrazených! Jsem ta, která byla, ale i nebyla součástí rodiny! Jsem ta, která má jediná možnost změnit bolestnou minulost! Jsem ta, která navrátí život všem, co má tak ráda! Já jsem ta, která se přesune v čase, aby naplnila svůj osud!

Několikrát jsem nervózně poklepala prsty na dubový stůl. Seděla jsem před infratounem a snažila se spojit se svojí babičkou. Stále nebyla nablízku žádného z nich. Můj pohled dopadl na zapadající slunce za sklem okna, které se táhlo přes celou jednu zeď malebné kuchyně.

Zbývá mi jen pár hodin, než budu muset odejít. Čas se mi nebezpečně krátí a já stále spoléhám na to, že ji naposledy budu moci uslyšet. Potřebuji slyšet její hlas, který mě uklidní a utvrdí mě v tom, že dělám správnou věc. Vím, že jí nesmím říct, že se vracím do minulosti. Savena mě na to upozornila. Mohla bych porušit tak časový harmonogram proudu poznání. Sice nevím, co to znamená, ale když to Sevena říkala, tak to musí být pravda.

„Dítě, ještě chvíli a budeme se muset, začít připravoval!“

 „Dej mi prosím ještě dvacet minut Saveno! Pokud se do té doby s babičkou nespojím, vzdám to a udělám vše, co po mě budeš chtít!“

„Dobrá! Ale jen dvacet minut!“

S tím vyšla s místnosti a já se znova ocitla sama. Potichu jsem zanadávala a zase vložila prst na infratounové spojení. Několikrát zaznělo nepříjemné cinknutí, které mi drásalo uši. Nesnášela jsem tento typ bezdrátového spojení. Cink, cink, cink! Můj prst začal bubnovat ve stejném rytmu.

„Ano, dcérečko!“ozvalo se najednou.

„Ach, babičko! Už se ti snažím dovolat snad celou věčnost!“

„Tak dlouho to zase nebylo! Potřebovala jsem tvého otce doprovodit na jeho týdenní kontrolu. Ten zpropadení Zazanky je vážně pohroma!“

„Jak se vede otci? Už je na tom lépe?“

„Ne, stále se mi ztrácí před očima!“

„Je mi to tak strašně líto!“povzdechla jsem si.

„Mě také, dcérečko! Mě také! Proč jsi mě vlastně sháněla? Vždyť se za pár dní uvidíme a budeme si moci spolu konečně pořádně promluvit!“

Ach, sakra! Já bych na to úplně zapomněla. S babičkou jsme se již před měsícem dohodly, že až půjde otec na dvoutýdenní hospitalizaci, tak přijede na návštěvu. To jsem, ale ještě nevěděla, co se stane. Že se mi život obrátí vzhůru nohama a já si budu muset vybrat. A také jsem si již vybrala. Musím si něco věrohodného vymyslet, jelikož babička pozná, když jí někdo lže. V tu chvíli vešla do kuchyně Savena a já věděla, že čas, který jsem měla vyměřený, už uběhl. Zamračila se a tak dala najevo svou nespokojenost. Její světlý pohled dopadl na hvězdy, které se začaly objevovat na noční obloze. Bylo něco po deváté hodině a do našeho skoku časem zbývali pouhé tři hodiny, které nám musí stačit na naši přípravu. Savena mě musela připravit na obřad, který mě očekává.

„Babičko, já myslím, že nebudu mít čas! Víš právě, proto volám, abych ti řekla…“co si mám vymyslet? Že mě někdo potřebuje? Že jsem někoho poznala?

„Proč? Proč nebudeš mít čas?“

V jejím hlase jsem poznala nedůvěru, která mě uhodila do tváře, jako dlaň. Savana to zatím všechno pozorně poslouchala. Já si lámala hlavu, co mám babičce povědět za lež tak, aby to žádná lež nebyla. A babička zase nahlas funěla, což byl příznak, že se začíná dostávat do varu. V tu stejnou chvíli, kdy jsem chtěla na babičku promluvit, se ozvala Savena.

„Je to má chyba, že nebude moci být se svou vnučkou!“

„Kdo jste? A co děláte u mé vnučky?“

„Já jsem Savena a požádala jsem vaší vnučku, aby mi pomohla s mojí svěřenkyní. Je velice nemocná a potřebuje společnici. Z nějakého důvodu si vybrala právě vaší vnučku!“

„Tak to…“nastala tichá pauza, jak babička přemýšlela. Zkoumala jestli, se v tom co říkala Savena neschovává lež. Ale když jsem si přehrála v hlavě všechna slova, která řekla, uvědomila jsem si, že vlastně řekla pravdu. Sice ne celou, ale přesto pravdu.

„Dobrá! Pokud vaše schovanka potřebuje pomoc od mé dcérečky, tak nic nenamítám. Na jak dlouhou dobu si jí chcete vzít? Musím se s ní domluvit na jiném termínu, kdy si budeme moci udělat prázdniny.“

„Nevím! Jen se ještě musím zmínit o tom, že u nás žádné komunikační přístroje nejsou, tak se s ní nebudete moci spojit!“

„Rozumím! Teď mě ještě chvíli nechtě s mou dcérečkou o samotě, abych jí mohla říci pár slov!“

Savena se na mě usmála a poklonila se. Byla jsem ráda za její pomoc! Babička by mojí povídačce určitě neuvěřila a já bych se tak ocitla ve velice nepříjemné situaci. Nedokázala jsem stále uvěřit, že se to Saveně podařilo. Snad to zapříčinily její zkušenosti, které získala za svůj dlouhý život, nebo její moudrost, která sršela z každého kousku její osobnosti. Na tom nezáleželo, hlavně když bude babička v klidu a nebude si o mě dělat starosti.

„Dcérečko, jsi si jistá, že to chceš udělat?“

„Ano, jsem! Vím, že mě potřebuje. A i když to bude znít divně, tak já potřebuji, aby mě někdo potřeboval. Chápeš to? Dokážeš pochopit, co cítím?“

„Ach, dcérečko! Vím to a dokážu to pochopit. Já mám Draifuse, o kterého se starám. Ale ty nikoho nemáš! Pokud ti to přinese klid, tak souhlasím, abys té nebohé holčičce pomohla. Musíš, ale na sebe dávat pozor! Uvědom si, že jsi jediná z rodiny, která mi ještě zbyla. A mám tě hrozně moc ráda!“

„Já tebe také, babičko Qwini! Já…“má další slova přerušila Savenina hlava, kterou strčila do vchodových dveří. Už jsem neměla ani chvilečku, musela jsem jít. „Babičko, já už budu muset vyrazit. Právě pro nás přijelo auto, které nás odveze na místo. Musím se řídit jejich rozpisovými plány! Miluju tě a bude se mi po tobě stískat!“

„Mě také, dcérečko! Miluju tě!“

Zmačkla jsem čudlík, ukončující můj hovor. Pomalu jsem vstala ze židle a přistoupila k Saveně. Ta mě chytila za ruku a usmála se tak milým a příjemným úsměvem, že jsem se uklidnila. Vyšly jsme ven a zamířili na nedaleký kopec. Naposledy jsem se ohlédla na domek, který se stal mým domovem na posledních osm měsíců. Nebyl příliš velký, ale útulný a voněl po borovicové kůře. Milovala jsem jeho vůni a doufala jsem, že se sem budu moci jednou vrátit.

Ani nevím jak, ale nastala půlnoc. Jen tak, tak jsme stačily dodělat poslední přípravy a už to začalo. Na noční obloze se objevila podivná souhra barevných tónu, která spoutala mé oči. Savena mě chytla za obě ruce a začala se semnou točit. Ta nádherná duha se mi před očima rozpustila a já začala padat do neznámé propasti. Obstoupila mě tma, která mě strašně děsila. Kdyby nebylo Savenina hlasu a něžných rukou, které mě drželi, asi bych té temnotě podlehla.

„Jen klid děťátko! Už to nebude trvat dlouho! Podej se teplé náruče poznání a vědění! Otevři svou mysl novým zkušenostem a pocitům! Jsem tu u tebe a neopustím tě!“

Nevím, jak dlouho jsme se točily a držely se za ruce. Stále jsem měla svůj pohled zaseknutý do jejího a soustředila se na klidný dech. Otevřela jsem svou mysl a pocítila neskonalé blaho. Jako kdybych vypila celý sud domácí višňovky, kterou dělávala tetička Seréna pro maminku každý rok. A já na ní každý rok tajně chodila. Ta vůně, tak známá až mi vytryskli slzy, se mi vetřela do nosu.

Najednou nastala tma a já přestala vidět i cítit. Než jsem se mohla zbláznit a udělat nějakou pitomost, upadla jsem do hlubokého spánku. Nezdál se mi žádný sen, všude kolem mě byla jen samá temnota a zatuchlý pach. Poddala jsem se náruči nevědomosti.