Svět podle Charlie

Sedmnáctá kapitola

Severní Karolína, městečko blízko Salemu, léto 2267

a zem pokrytou světle zelenou a šťavnatou trávou, dopadaly sluneční paprsky. Ve vzduchu poletovalo bílé chmýří s pampelišek a celým prostorem se nesl přešťastný smích. Koňské řehtání doplňovalo atmosféru, která přinášela mysli klid.

Pětice krásných žen sedělo na prošívané dece a vily věnce z květů, které jim přinášeli děti z celého okolí. Několik stop od nich, velcí a velice překrásní muži, hřebelcovali lesklé srsti mohutných hřebců.  Poplácávali se po zádech a živě spolu diskutovali. Stále, ale měli čas kontrolovat, co dělají jejich ženy.

Já jsem stála na kopci a vše to z té výšky sledovala. Cítila jsem, že k nim nepatřím. Byla jsem jiná než oni a nechtěla jsem narušovat, tak překrásnou a poklidnou idylku. Zadívala jsem se do dálky, už jsem nestála na rozkvetlé louce, toulala jsem se neznámou krajinou a smála se na ženu, která jela vedle mě. Něco mi právě vyprávěla, ale její hlas jsem neslyšela. Byla mou stálou společnicí, tak známou, ale i neznámou. Začalo se mi o ní zdát již před deseti lety, kdy jsem dovršila patnácti let. S ní jsem to byla já. Nevyčnívala jsem z řady.

„Benji, pojď, jsem k nám!“vrátil mě do reality sestřin hlas.

Povzdechla jsem si, sebrala se země své boty a houpavým krokem jsem se vydala dolů. Prošla jsem kolem mužů a pokynula jim na pozdrav. Pak usedla vedle ženy, která měla tak dlouhé vlasy, že si na nich seděla. Jejich barva se nedala přesně rozpoznat. Byla tam tmavá, ale i světlá barva, prostě tak, jak by je upravil nějaký velice schopný kadeřník. Její postava byla drobná, ale žensky zaoblená. Vedle ní jsem si připadala, jako obr, jako nějaká matrona. Opětovala jsem její usměv a sklonila hlavu, aby nezahlédla můj smutek.

„Benji, musíš se začít usmívat! Usměv ti prozáří tvou tvář!“radila mi má matka.

Zadívala jsem se na ní a pokusila se o vřelejší úsměv. Nespokojeně zamlaskala, až jsem se musela sama za sebe stydět. Má matka nebyla zlá, ale přála si, aby její děti byli šťastné, tak jako ona. Pozvedla ruku a poslala malou elektrickou kouli do zadních partií mého otce. Ten se zprudka otočil, pohrozil jí rukou, ale přitom zamrkal. Tento projev náklonnosti byl každodenní rutinou.

Povzdechla jsem si. Chtěla jsem být stejně nadaná, jako moje matka a sestry. Svými přeměnami prošly v patnácti letech a já stále nic. Byla jsem stále, pouhopouhým člověkem. Znovu jsem pozvedla hlavu a zadívala se na matku. Její tvář zářila pod upřímným úsměvem, byla jedinečná. Hlavu měla posetou vlasy různých odstínů hnědé barvy a tělo zaoblené, tak, jak správná matka má mít. Seděla vzpřímeně, což poukazovalo na její sebejistotu. Tu jsem jí také záviděla!

Já jsem se bála, každého neznámého stínu a odvracela svou tvář, jelikož jsem se bála, aby na ní každý nepoznal mou obyčejnost. Za pár dní dovrším dvacet pět let a stále doufám v přeměnu, která na mě jaksi zapomněla. Chtěla jsem se stát alespoň upírem, když už ne Sévinou dcerou.

Můj pohled dopadl na muže, jejich pokožka zářila, jak na ně dopadalo slunce. Upíři nemají ve velké oblibě sluneční světlo, ale když se cítí v bezpečí a jsou se svou rodinou, tak se občas objeví venku i ve dne. Slunce totiž upírům bere jejich sílu. Na první pohled to vůbec nebylo znát. Ale kdyby nás někdo napadl, nemohli by nás dost dobře ochránit. Znovu jsem se obrátila k matce a upřímně si připomněla, že by to vlastně ani nevadilo, protože tu je ona. Jedinečná! Na půl Sévina dcera a na půl upír. Měla tolik schopností, že se jí báli i Nenarození.

Nenarození byla stvoření, které vytvořil jeden šílený vědec. Též upír! Sakra, proč já nemůžu být upírem? Ale, co! Už deset let o nich nepadlo ani slovo. Žádný útok se už nekonal. Můj otec a dědeček se svými klany, za veliké účasti mé matky, všechny Nenarozené našli a vyhubili. Do dnes se o nich povídají děsivé příběhy, aby se děti báli zůstat venku sami. Já jsem se jich bála do teď. Ať si říká, kdo chce, co chce. Stále si myslím, že tu někde jsou! Nikomu jsem se nesvěřila, určitě by si mysleli, že jsem blázen. Vlastně jsem to neřekla ani babičce Qwini, kterou mám opravdu ráda a které říkám úplně všechno.

No, ne zase úplně všechno. To, že mám imaginární kamarádku a že se bojím své obyčejnosti, jsem jí neřekla. Tuším, že by mě zase přivinula do náruče a pronesla pro ni, tak typická slova.

„Neboj se, dcérečko! Požehnaná Séva, to zařídí!“

Vždy se modlila k Požehnané Sévě, protože ona byla tou, která spojila upíry a své dcery. Přitom, ale stále kladla důraz na spojení upíra s upírem. Čímž si mojí babičku získala a zůstala jí věrnou po celý svůj život. Vím o babičce, že byla nejdříve proti spojení mé matky a mého otce, ale když uviděla, jak je otec šťastný, svolila. Vím také to, že pro něho chtěla za družku upírku a ne Sévinu dceru. Se Sévinimy dcerami měla velice špatné zkušenosti. Ale osud a Požehnaná Séva si to přáli jinak. Co by se asi stalo, kdyby se rodiče nepotkali? Ne, na to nesmím myslet! Zakázala jsem si tyto myšlenky, které mě přepadali stále častěji.

Dopadl na mě stín, než jsem se nadála, už jsem byla přehozená přes jedno mohutné rameno. Můj bratr Rick nebo Nick, nedokázala jsem je ze zadu rozeznat, mě zase někam unášel. Jelikož jsem byla benjamínek rodiny, tak si se mnou každý dělal, co chtěl. Nejvíce si mě, ale přivlastnili mí nejstarší bratři. Měla jsem je ráda! Kdo by neměl rád, tak divoké a překrásné muže? Uslyšela jsem matku, jak za námi volá, ať se vrátíme do večera. Pak už nám přestala věnovat pozornost.

Usadil mě na koňský hřbet a posadil se za mě. Už vím, že to byl Nick, který měl úsměv od ucha k uchu. Nad rtem měl maličké mateřské znaménko, kterého odlišovalo od Ricka. Pak jsem zahlédla i jeho. Seděl na druhém neosedlaném koni a mrkl na mě.

„Tak co, Benji! Půjdeme se bavit?“

A jé je! To bude zase nějaká lumpárna. Když bratr Rick řekl, že se půjdeme bavit, tak to znamenalo něco někomu provést anebo něco provést mě. Než jsem mohla protestovat, popohnali koně do trysku. Rychle jsem se chytila koňské hřívy a držela se, co jen to šlo. Cestou jsme potkali několik přátel, kteří nám vehementně mávali a také několik žen, které si stouply do vyzývavého postoje, aby tak upoutali pozornost mých bratrů. Bratři, ale byli zaujati hrou a nevšímali si jich.

„Nicku, prosím! Já nechci!“

Zakřičela jsem na svého bratra. Ten se mi začal smát do ucha, až jsem si myslela, že mi prasknou bubínky. Stále jsme se hnali vpřed, krajina okolo mě se stala jedním mastným flekem. Bratr mě přitiskl blíž ke koňské hlavě a přidal, aby předjel Ricka. Když se to podařilo, tak jsem uslyšela Rickovo zavýsknutí a pobídnutí koně k rychlejšímu tempu. Ti dva byli neuvěřitelní!

Dojeli jsme k malému stavení, stojící nedaleko potůčku, který se poklidně převaloval přes kameny. Nedůvěřivě jsem přimhouřila oči. Co tady budeme dělat? Nick seskočil a napřáhl ke mně ruce. Pomalu jsem mu sklouzla do náruče a postavila jsem se na vlastní nohy. Samozřejmě se to neobešlo bez bratříčkova vyheknutí. Tak mi vždy dával najevo, že jsem příliš těžká. Buran! Ani neměl ponětí, jak mi to ubližuje. Věděla jsem, že nejsem dokonalá, ale musel mi to ještě připomínat? Nikdy jsem nebyla a nebudu hubenou barbínou, které jsou Nickovou a Rickovou doménou.

„Hele, Benji nepohlídala bys nám koně, zatímco budeme pryč?“

„Cože?“

„No, jestli bys s koňmi nepočkala venku, víš!“a významně pokýval ke stavení.

Tak tady je zakopaný pes. Ti lumpové mě sem přivezli jenom proto, abych jim dělala zeď, zatímco se oni budou bavit s nějakými slepicemi. Rick si to už zamířil ke dveřím a měl ruku na klice. Stále jsem tomu nemohla uvěřit! Nick stále stál u mě a přešlapoval z nohy na nohu. Byl nervózní, ale také nedočkavý, aby se mohl připojit k bratrovi.

„Co tu jako mám dělat?“

„Pleť třeba věnce, nebo jinou ženskou blbost, kterou děláte, když jste sami!“

S tím se otočil a přistoupil k Rickovi a pokýval souhlasně hlavou. Pak za nimi zapadly dveře a já slyšela jen ženský smích. Tak to mě tedy …! Zakroutila jsem nechápavě hlavou a zamířila jsem k nedalekému potůčku. Věděla jsem, že se zatím budou koně pokojně pást. Byla to klidná stvoření a hlavně velice věrná. Vycvičená tak, aby poslouchali příkazy svých pánů. Pokud řekli, zůstaň, tak oni zůstali. Já jsem tu byla proto, abych jim dala vědět, kdyby někdo šel.

Sedla jsem si na spadlý kmen stromu, zadívala se do dálky, a přála si, aby byla se mnou. Jako kdyby mě poslouchala, najednou seděla vedle mě. Pohladila mě po tváři. I když jsem věděla, že je to jen má představa, její dotek jsem cítila. Začala jsem se s ní vybavovat.

„Jsem ráda, že mám alespoň tebe! Víš, připadám si tak opuštěná, tak jiná než je moje rodina!“i když jsem věděla, že mi neodpoví, stále jsem pokračovala. „Chtěla bych jim i sobě dokázat, že jsem hodná stát se plnohodnotným členem naší rodiny. Kdybych se přeměnila v upíra, tak by to bylo vážně skvělé.“

Podívala jsem se na ní. Ona souhlasně pokývla svou světle plavou hlavou. Vlasy měla tak neskutečně světlé, až jsem někdy měla dojem, že jsou bílé. Vypadala étericky, bílé šaty, ten dojem ještě doplňoval. Byla malá a křehká, toužila jsem jí ochraňovat. Byla mou součástí, mou sestrou, kterou jsem si vždy přála. Ano, měla jsem sestry, ale ty byly jiné.

Každá podědila po matce nějakou schopnost. Byly to Séviny dcery v pravém smyslu slova. Nepatřila jsem mezi ně a ony to věděly. Stranily se mi tak vehementně, jako já jim. Mluvily na mě, jen když mi potřebovali něco říct, anebo něco přikázat. Byla jsem pro ně prostě jen malá sestřička, která ještě nedorostla. Stále jsem neprošla přeměnou, proto jsem byla stále mládě. Ony byly již dospělé a dokonce spojené se svými druhy.

„Přála bych si, abys byla opravdivá! Byla semnou a dělala mi společnost. Konečně si semnou povídala. Je dost nepříjemné mluvit sama na sebe.“

Znovu se dotkla mé tváře, donutila mě podívat se na její rty, které vytvářely nějaká slova. Stále je opakovala, dokud jsem nepochopila, co mi vlastně sděluje.

„Budeme spolu, neboj se! Již to nepotrvá dlouho a staneme tváří tvář!“

Ach, jak hezká představa. Doufala jsem, že je to pravda. Po zádech mi přejel mráz, který mě donutil otočit se k lesu. Nevím, zda se mi to pouze nezdálo, ale zahlédla jsem osobu v dlouhém tmavém plášti. Zvedla jsem se a zadívala se na postavu. Byla to ženská postava, která když zjistila, že jí pozoruji, rychle uprchla. Velice zvláštní!

„Benji, kde jsi? Už musíme jet!“

Volal na mě Rick. To je už tolik hodin? Podívala jsem se na drahé náramkové hodinky, které jsem dostala od otce k osmnáctým narozeninám. Bylo něco po sedmé a já jsem tu seděla něco přes dvě hodiny. Můj zrak dopadl na ztrouchnivělou kládu, ale má přítelkyně tam už neseděla. Povzdychla jsem si. Mí bratři mě stále volali a tak jsem k nim zamířila.

Jejich tváře nesly stopy příjemného prožitku. Podívala jsem se na šedivé stavení, zdali neuvidím dívky, které tento stav navodily. Nikdo tam nebyl, asi musely odejít, když jsem seděla u řeky. Rick vytáhl malý voňavý, vanilkový doutník a zapálil ho. Pak ho podal Nickovi, který ho s díky přijal. Další doutníček byl višňový, až se mi sbíhaly sliny na višňový dort, který dělala babička Qwini.

„Jaké to bylo?“

Můj dotaz je zarazil. Na Nickově tváři se objevilo červené zabarvení a Rick měl, co dělat, aby se nezačal smát z plna hrdla. Mé oči se stáčeli k jednomu a pak druhému bratru. Netušila jsem, co je špatného na tom se zeptat, jak se měli. Já vím, že nejsem zkušená v tomto oboru, ale také vím, co tam dělali. Jak by řekla babička Qwini. Váleli slámu! Což bylo heslo, které dávala svému druhovi najevo, že je čas jít do soukromí.

„Ach, Benji! Na tohle máš ještě dost času.“pravil Rick.

Odfrkla jsem si. Já vím, že si mě nikdo nevšimne do té doby, dokud se nepřerodím. Ale snad bych o tom mohla něco vědět, ne? Zamračila jsem se! Proč se mnou jedná, jako s dítětem. Mí bratři, mé sestry, matka s tátou. Dokonce i babička, která se nebála říct všechno, co ji slyna, na jazyk přinesla. Nick měl větší ohledy, než Rick. Přistoupil ke mně, pohladil mě po tváři a pravil.

„Neboj se Benji, jednou poznáš jaké to je! Budeš se cítit skvěle, to ti slibuji!“

„A já ti slibuji, že toho tvého pořádně proklepneme, než ho pustíme k tobě do postele!“

„Ricku!“

„Co? Nenechám svou malou sestřičku na pospas nějakému troubovi. Pamatuješ si stále toho Denise? Nebo jak se to nedochůdče jmenovalo!“

„Jo! Tomu jsme hezky počechrali pérka!“

„Cože jste udělali?“

Můj vztek se hlásil o slovo. Denis z rodu Pyšných a Vznešených, byl můj kamarád a já doufala, že se z toho něco vyklube. Někdy jsem mívala pocit, že ke mně něco cítí. Že mě má rád. Pak jednou zmizel z mého života a já už jsem ho nikdy neviděla. Slyšela jsem pouze dohady, že po přeměně, která nastala náhle a nečekaně v jeho dvaceti sedmi letech, se spojil s jednou ženou z rodu Váhavých.

„Nesnáším vás! Já vás nenávidím!“

S tím jsem vběhla do lesa a nechala je tam stát s otevřenými ústy. Nikdy jsem se k nim tak hrozně nechovala. Ale tento den byl pro mě velice těžký. Poslední kapkou bylo, se dozvědět, že muž, kterého jsem vážně měla ráda, zahnali jako malého haranta. Doběhla jsem ke stromu a opřela o něj svou tvář. Zaposlouchala jsem se do větru, který mi už několikrát přinesl klid. Když najednou. Co to bylo? Někdo tady je?

„Kdo je Denis?“

„Ps, nebo tě uslyší!“

„Ne dokud mi nevysvětlíš kdo je Denis!“

„Jeden kluk, o kterém jsem…“

Další slova byla pronesena šeptem, kterým jsem už nerozuměla. Jen jsem tušila, že toho muže žena uklidní a nedá jí to ani moc práce. Věděla jsem to! Odkud jsem to mohla vědět? A proč mi připadali tak známí? Já jsem se jich nebála a to bylo velice, ale velice zvláštní. Vždyť já se bojím i vlastního stínu.

Pozvedla jsem ruku a zastrčila zatoulaný pramínek medových vlasů. Pak jsem se podívala na nebe a zjistila, že budu muset domů utíkat, abych nedostala vynadáno. Otec vždy trval na tom, abychom byli do setmění doma, i když už jsme dospělí. Vlastně já ještě nejsem dospělá, což je úplně jedno. Pozvedla jsem okraje svých šatů, abych je vymotala z houští a pustila se po cestě, která vedla mezi stromy. Tento kraj jsem znala, takže mi nedalo moc velkou námahu se domů dostat včas.

Přeběhla jsem lávku a strčila do domovních dveří. Pozdravila jsem Sama a Dylena, kteří stáli na hlídce. Strašně se mi líbil Sam, vždy když na mě dopadl jeho pohled, začervenala jsem se, jako pivoňka. Myslím, že o mém pobláznění ví, ale chová se ke mně slušně, jako kdybych byla jeho mladší sestra. Ach, jo! Tak se ke mně vlastně chová každý chlap v okruhu několika mil. Není, co řešit!