Svět podle Charlie

Osmnáctá kapitola

eděla jsem u krbu a četla si svou oblíbenou knížku, když si ke mně přisedla babička Qwini. Do klína položila svoje vyšívání a spokojeně si vydechla. Byla krásná, stále mladá. No, nemůžu se ničemu divit, vždyť byla upírkou již stovky let. Vycítila můj pohled a pozvedla hlavu.

„Ano, dcérečko? Přeješ si něco?“

„Babičko Qwini, já chtěla jsem se tě zeptat…“nedokázala jsem pokračovat dál. Jak se mám zeptat své babičky na vztahy mezi ženou a mužem? Vždyť je to trapné! Já jsem trapná! Stará trapná panna. Sakra, a ještě jednou sakra!

„Copak tě trápí, dcérečko?“

„Ale, nic!“vzdala jsem to. Nedokážu to!

„Neboj se! Zeptej se mě, anebo Požehnané Sévi! Pokud to je něco velice soukromého a nedokážeš se o tom bavit, ani se svou babičkou!“

S tím se znovu sklonila k vyšívání. No, jo zeptat se Požehnané Sévy! Ta Požehnaná Séva, mi už pořádně leze krkem. Podívala jsem se ven skrz okno. Měla jsem pocit, že tam někdo je. Přivřela jsem oči a zaostřila zrak. Proč mám stále pocit, že mě někdo sleduje?

„Dcérečko!“

„Ano, babičko?“

„Chtěla bych ti povědět příběh!“

Věděla jsem, že mi chce vyprávět ten samý příběh, jako pokaždé. Když přijede na návštěvu i s dědou, tak si ke mně sedne a spustí svou povídku. I když jsem jí slyšela snad milionkrát, stále jsem nedokázala odolat, slyšet jí znovu. Měla jsem ráda babiččin hlas, který pomalu popisoval příběh minulosti. Vlastně to byla taková malá upíří historie, která mě lákala do svých spárů.

„Jednou, již je tomu stovky, snad tisíce let, žila ve vzdáleném světě milá dívka. Jmenovala se Séva. Každý jí měl rád, pro její dobrotu a statečné srdce. Byla nádherná, plavé vlasy do půlky zad a její drobná postava, byla pastvou pro každé mužské oko.“

Tak jsem si představovala svou přítelkyni. Vlastně babiččin příběh mi byl velkou inspirací, když jsem si jí vysnila. Její vlasy, tvář, postavu i osobnost vykouzlila babička vyprávěním pohádek. Odložila jsem knihu a pohodlně se opřela o koženou opěrku křesla.

„Tato dívka velice okouzlila krále upírů, který nesl jméno Gregory Desmond Požehnaný. Každý ho znal pod jeho jménem, které nejlépe vystihovalo jeho osobnost. Říkali mu Blesk! Byl mohutný a neskonale krásný. Takového upíra jsi nikdy neviděla.“

„Byl tak krásný, jako můj tatínek?“

„Ne, dcérečko! Tvůj otec by byl proti němu úplný škareda!“zasmála se a pokračovala. „Byl udatný bojovník. A než se mě zeptáš na to, jestli jako tvůj dědeček Darius, tak tě musím zklamat, protože dědečkovo nadání pro boj, by bylo proti jeho schopnostem jen nepatrné zrnko písku. Poprvé se setkali na veřejném shromáždění, které se uskutečnilo při příležitosti seznámení se s novou rasou. Séva, jak již dobře víš, byla matkou všech žen nesoucí prazvláštní schopnosti, kterými oplývá tvá matka a sestry.“přikývla jsem a dodala.

„Nezapomeň na mé bratry, ti také získali nějaké ty schopnosti!“

„Máš pravdu, dcérečko! Ale teď mě nech vyprávět! Bylo to poprvé, kdy se upíři a Sévini lidé poprvé dotkli a poprvé spolu promluvili. Jeho zrak spočinul na malé, ale velice spanilé dívce. Jeho srdce zaplesalo a duše věděla, že našel tu pravou ženu. Než se sešel den s nocí, byli si zaslíbeni. Po celý další měsíc se připravovala velká slavnost. Až nadešla noc jejich spojení. Dívka netušila, co jí čeká, protože obřad spojení neznala, ale vložila veškerou svou víru v Bleska. Ten jí provedl spletitými cestičkami rozkoše, ale i bolesti. Byli prvním párem, který se spojil v jedno a tak nastal nový věk pro novou rasu.“

„A měli se hodně rádi?“

„Ach, jejich spojení bylo tak silné, že jim i tvoje matka s otcem mohou závidět!“

„Už jí zase pleteš hlavu, tou povídačkou, mami?“

Sedl si na opěrku jejího křesla, můj otec. Babička Qwini ho pleskla laskavě po noze a pozvedla své dokonalé obočí. Už několikrát mu říkala, že tento příběh je pravdivý. Předával se z matky na dceru a ona ho předává dál. Draifus, můj otec se tomu pouze smál a říkal, že nic nepřekoná spojení mezi ním a jeho milovanou T. J. Tak se jmenovala má matka, ale otec jí častěji než T. J., říkával kuřátko. Což na maminčině tváři vykouzlilo vždy rozkošný úsměv.

„Nepleť se mezi ženy a jejich příběhy, synu!“

„Qwini, vy už jste přijeli? Kde je děda?“

„Ach, Ricku! Jak ráda spočinu svým zrakem na tak krásném jedinci mužského pohlaví!“

Rick se začervenal, políbil babičku na tvář a zamumlal nějakou odpověď. Musela jsem ukrýt svůj úsměv do ohybu dlaně, nechtěla jsem svého bratra ještě více ponížit. Pak přišel Nick a vyslechl si to samé. Někdy jsem měla pocit, že jim tak babička vrací to, jak se chovají ke mně. Uslyšela jsem ženské hlasy, které se blížily s nedaleké kuchyně.

Vešla maminka a moje sestry. Steicy, dokonalá malá bohyně a její překrásné tmavé vlasy. Byla tolik podobná našemu otci, až to bralo dech. Jeho dokonalá temná síla, uvězněná v tak malém balení. Nedivila jsem se tomu, že jako první prodělala obřad spojení, jelikož poprvé, kdy ji Davon uviděl, musel jí mít. Pak tu byla malá kráska s dlouhými pestrobarevnými vlasy, Clarisa. A Beatrice? Beatrice byla první nejstarší dcera, která se podobala mamince. Každá prvorozená se narodila do podoby své matky. Jen její vlasy byli plavé, zdědila je asi po dědečkovi Dariusovi. Maminka se jednou zmínila, jaký to byl pro ni šok, když se poprvé uviděla v zrcadle a byla tolik podobná mamince, že si jí dokonce i dědeček s ní spletl.

Má maminka se totiž s Dariusem setkala, když již byla dospělá a po proměně. Přijala za ním, protože musela varovat jeho klan před blížícím se nebezpečím. Prý o ni táta musel bojovat! Jak si přeju, aby o mě také někdo musel bojovat! Abych pro někoho byla tak cenná, že by klidně položil za mě i svůj život. Ale to už je jiný příběh, který začal před více než stovkami let.

„Benji, mohla bys prosím tě uhnout!“ 

Utrhla se na mě má poslední sestra Adriana. Byla o dvanáct let starší a stále mi dokazovala svou nadřazenost. Vstala jsem a uvolnila místo. Slyšela jsem, jak babička nesouhlasně sykla. Nesnášela, když se semnou zacházelo tímto způsobem. Já si to už příliš neuvědomovala, protože jsem to musela snášet od svých pubertálních let. Když jsem se nepřerodila, stala se ze mě černá ovce rodiny a proto nepotřebná. Jen matka a otec mě měli rádi takovou, jaká jsem.

Jen babička mě brala za sobě rovnou a pečovala o mě, jako o své vlastní dítě. Proto mi vlastně dovolovala, abych jí oslovovala babičko. Nikomu jinému to nedovolila. Chtěla tak docílit toho, abych už nebyla obyčejná a vážila si sama sebe. Ach, bylo to od ní velice milé, ale stejně to nepomohlo. Stále jsem byla obyčejná a obyčejná asi i zůstanu.

„Adriano, měla by ses lépe chovat ke své sestře!“pronesla zostra matka.

„Ale mami!“

„Žádné, ale! Je to tvá sestra a tak se k ní, tak chovej!“

„Jak si přeješ, matko!“

Ale své místo neuvolnila. Nakrčila obočí a pozvedla svůj malý nosík. Přehodila si své tmavě plavé vlasy přes rameno a dál mi nevěnovala pozornost. Její sobeckost byla známá, ale přesto mě stále udivovala. Když se pořádně zamyslím, tak jsem nikdy neměla dobré vztahy se svými sestrami a ani s matkou ne. I když ta se ke mně chovala lépe. Stále jsem však z ní cítila prohru, že nedokázala porodit dokonalé stvoření. Byla jsem si blíž ke svým bratrům. Sedmi úžasným mužům, kteří mě brali pod svá ochranná křídla, pokaždé když mě začaly sestry týrat.

Zmínila jsem se již o Rickovi a Nickovi, jsou prvorození. Dvojčata na pohled stejná, ale ve své podstatě jiná. Jejich postavy dosahovaly výše našeho otce, jen jeho mohutnost jim chyběla. Ne, že by byli nějak drobný, to ne. Jen v porovnání s otcovou postavou se zdáli jaksi menšími. Jejich oči byli zelenkavě hnědé. Ano, velice zvláštní barva. Jakoby se Požehnaná Séva nedokázala rozhodnout, jakou barvu jim dát. Vlasy tmavé, jako půlnoc. A ta ústa! Každá žena z klanu po nich šílela.

Pak tu byl Piet, smíšek naší rodiny. Stále je samý úsměv, který dokáže pohladit po duši. Má tak klidnou povahu, že si ho tatínek s dědečkem berou sebou na každé shromáždění, kde se řeší určité spory. Má i bystrý mozek, což dokazují tituly, kterými se honosí. Zatím k sobě nenašel žádnou družku, ale věděla jsem, že musí být stejně inteligentní a milá, jako on. Jinou osobu by asi můj bratříček nesnesl. Když se člověk podíval do jeho očí, stal se jiným, jako kdyby ho očarovala ta tmavá záře jeho pohledu. Postavou se nepodobal ani tatínkovi a ani dědečkovi. Maminka tvrdí, že je celý strýček Thomas, jen ty vlasy má jiné. Thomas měl prý tmavě hnědé, kdyžto Piet má světlé.

Pak tu byli samozřejmě Thomas a Theodor, také dvojčata. Ale oni byli na rozdíl od Ricka a Nicka stejný ve všem. Stejná mohutná postava, stejně hnědé vlasy, stejné modré oči a hlavně stejné povahy. Někdy si tak lezly na nervy, že spolu měsíc nemluvili. Nejraději byli sami. Thomas u babičky Qwini a Theodor u dědečka Dariuse, kterému dělal společnost. Protože se děda Darius po smrti babičky Teo cítil osamělý. Žádnou ženu už nikdy nepojal za svou družku. Byl věrný své ženě, která umřela příliš mladá. Ach, zase jeden příběh, který oslovil moje srdce. Tak jsem jim záviděla jejich lásku! Chtěla bych… Vlastně je jedno, co bych chtěla. I když obklopená rodinou, stále sama!

Málem bych zapomněla na Deivida a Samuela. Ne, nejsou to další dvojčata. Jen se tak chovají, protože závidí Rickovi a Nickovi jejich pevné pouto. Nehnou se od sebe ani na krok, dělají všechno spolu, až to někdy vážně leze na nervy. Jeden řekne nějakou hloupost a druhý to dorazí tím, že řekne ještě větší. Ale když se na ně podíváte, tak víte, že dvojčaty nejsou. Jeden tmavovlasí a druhý světlovlasí. Jeden malý a druhý velice robustní. Jen jejich hnědé oči jsou stejné. Jejich povahy se doplňovaly tak, že bylo možná nejlepší, kdyby se Thomas a Theodor narodili, jako normální bratři a Deivid se Samuelem, jako dvojčata.

Ano, počítali jste dobře. Je nás dvanáct! A jak vypadám já? Zadívala jsem se do okna a zhodnotila svou postavu. Vysoká vzpřímená postava, široké boky, útlý pas a trošku větší prsa, než bych si mohla přát. Má tvář nese klasické rysy, rovný nos, široká ústa, správně usazené lícní kosti a zarputilá brada. Vlasy tmavé, ani hnědé a ani černé, prostě taková směska. Připomínali mi tmavý teplý med. Byly lehce vlnité a dlouhé do půli zad. Naše maminka nám říkávala, že vlasy jsou ženinou pýchou, proto je máme nechat růst a nic s nimi nedělat.

Jediné, co je na mě zajímavé, jsou moje oči. Vnější koutky se stáčejí nahoru, dlouhé řasy a modrá zář duhovek, které jsou orámované černou barvou. Tyto oči jsem zdědila po mamince dědečka Dariuse. Poprvé, když se do nich zahleděl, pravil.

„Oči mé matky, které dokážou, nahlédnou do každé duše!“

Sakra, kdyby to byla alespoň pravda! Mé oči tedy nic takového nedokážou. Ani nejsou tak silné, jako u normálního člověka. Již ve dvanácti jsem musela začít nosit brýle, které vážně nesnáším. Postupem doby jsem si z mého nedostatku udělala úchylku. Mám tolik brýlí, různých barev, tvarů a velikostí, že by to naplnilo velký šatník mé sestry Beatrice, která byla ujetá do módy.

„Dcérečko!“

Vrátil mě do reality babiččin hlas. Otočila jsem se a nasadila upřímný úsměv. Pokývala na mě rukou a vyšla z místnosti. Šla jsem, proto za ní. Byla jsem zvědavá, co po mě asi může chtít. Na chodbě jsem se podívala nejdříve na pravou a pak na levou stranu, ale babička už byla v tahu. Přistoupila jsem ke strážci.

„Dylene, kam zmizela moje babička Qwini?“

Dylen se na mě ani nepodíval a ukázal rukou do tmavé chodby. Poděkovala jsem mu a vykročila. Nesnášela jsem, když se strážci chovali tímto způsobem, ale byla to jejich práce. Nemůžu obviňovat někoho z nedostatku sympatií, jen protože dělá svou práci. Došla jsem až k velké garáži, ze které jsem slyšela motor auta. Vešla jsem a konečně jsem zahlédla babičku, jak sedí ve velkém autě značky Chevrolet. Nervózně poťukávala prsty o volant, když mě konečně spatřila, uvolnila se a pokynula mi, ať si přisednu. Otevřela jsem dveře a posadila se na místo spolujezdce.

„Babi?“

„Utíkáme pryč, dcérečko! Potřebuješ vypadnout z toho vosího hnízda!“

S tím se rozjela a mně se na tváři usadil úsměv. Babička si začala zpívat s Tinou Turner, která se ozývala s rádia. Neodolala jsem a také se přidala. Qwini po mě střelila pohledem, poprvé uslyšela můj hlas. Neříkám, že jsem nějaká superstar, ale zpívat umím, jen o tom nemá nikdo ani páru.

Dva týdny uběhly jak voda. Cítila jsem se šťastná a pořádně uvolněná, jakoby nabytá novou energií. Celé prázdniny, jak tomu já říkám, jsme strávily v překrásných lázních ukrytých v Apalačském pohoří. Mé tělo bylo do bronzova opálené a zbavené veškeré špatné aury.

Podívala jsem se na babičku, která se na mě usmála a dál se věnovala řízení. Podupovala do rytmu čerokézské hudby, kterou objevila na své pouti za poklady. Tak říkávala svým nákupním horečkám. Kufr našeho auto bylo nacpaný k prasknutí, protože jsme každému přiváželi dárek.

Nad obzorem se objevil kouř a já jsem ztratila tu svou pozitivní energii. Něco se stalo! Babička se přestala usmívat a přidala plyn. Nikdy nezapomenu na tu scénu, která se mi objevila před očima. Na zemi ležela mrtvá těla, která byla ještě před dvěma týdny plná života. Poznala jsem několik svých přátel a známých. Prosím, prosím, ať se nic nestalo mé rodině! Začala jsem se modlit.

„Ach, Požehnaná Sévo!“ujelo babičce z úst.

Někdo nám šel naproti, byl to muž, ale nepoznávala jsem ho. Když jsme se k němu přiblížily, hrklo ve mně. To je můj otec! Ale vypadal úplně jinak, než normálně. V obličeji bledý a pohled smutný. Shrbená záda a napadal na pravou nohu. Vyletěla jsem z auta, jako raketa.

„Tati! Tatínku! Co se stalo?“

„Kdo jste? Co tu chcete? Vypadněte odsud!“

Můj otec mě nepoznával. Babička zarazila mé další pohyby, otočila jsem hlavu a žádala po ní vysvětlení. Babička zamítavě zakroutila hlavou a přitiskla si mě k útlému boku. Otec se po nás ohnal obřadním nožem. Tím, kterým spojil svůj život s životem mé matky.

„Požehnaná Sévo, stůj při nás!“začala se modlit babička.

Pomalu jsme obešli otce, který z nás nespouštěl podezřívavý pohled. Vstoupily jsme do domu a společně zalapaly po dechu. Všechno bylo zničené, ohořené a rozsekané na maličké kousky. Mezi zbytky nábytku ležela ohořelá těla. Musela jsem si zakrýt nos, před nepříjemným zápachem, který se tu usadil. Poznala jsem, svého bratra Pieta, který ležel na zemi a upíral nevidomý zrak do stropu.

Nedokázala jsem zabránit vzlyku, který se nesl přes prostornou halu. Překročily jsme jeho nehybné tělo a pokračovaly v té hrůzostrašné cestě. O několik kroků dál, ležel vedle sebe pár. Má sestra Beatrice se svým druhem. Odvrátila jsem oči, nemohla jsem se na to dívat. To jsem, ale neměla dělat. V rohu byla skupina lidí. Má matka, dědeček Darius, bratři Thomas, Theodor, Rick, Nick, Deivid a Samuel. Všichni se k sobě tiskli a navzájem se v posledních chvílích života navzájem chránili.

Jak nás naše nohy nesly dál, nacházeli jsme stále nové a nové oběti, toho masakru, co se tady musel odehrát. Celá moje rodina byla vyvražděná. Ani děti nebyli ušetřené. Jaká zrůda, to mohla provést? Tiskla jsem pevně babiččinu ruku a z mých úst plynuly verše modlitby, kterou jsem odříkávala spolu s ní.  Uctívaly jsme tak své padlé.

Když jsme zase vyšly ven, byla tma a noční vánek sebou odnesl poslední odéry smrti. Už jsem neměla žádné slzy, které bych mohla prolít. Už mi nezbyla žádná síla, o kterou bych se mohla opřít. Babička zamířila k mému otci, ale před tím mi přikázala, že se nesmím hnout z místa. Uposlechla jsem jí, protože mě můj otec nepoznal a choval se opravdu dost šíleně.

Civěla jsem před sebe na obrysy postav, které se mezi sebou přetahovali. Po chvíli se ta větší sesunula do náruče té menší. Věděla jsem, že ho babička konečně uklidnila. Odvedla ho k autu, otevřela dveře a usadila ho na sedadlo. Pak se otočila ke mně a pokynula mi, ať si také nasednu. Spolkla jsem poslední vzlyk a učinila to, co mi nařídila.

Když jsem už byla usazená, natočila jsem hlavu k otci, který se díval do dálky a mě nevnímal. Po nekonečně dlouhé době, sklonil hlavu a jeho zrak spočinul na mojí tváři. Čekala jsem, kdy mu dojde, kdo jsem. Hleděl na mě, jako na cizí osobu. Stále mě nepoznával a zíral na mě, až mi to bylo nepříjemné. Jeho pohled studil, už nehřál, jako dřív.

„Babičko Qwini! Co je s mým tátou?“

„To už není tvůj táta! Uvnitř nic nezbylo! Je tam už pouhá prázdnota! Tvůj otec zemřel se svou rodinou!“

„Ale, já jsem přece také jeho rodina!“

„Já vím, dcérečko! Já vím! Ale on to neví! Už nikdy nebude, jako dřív! Ztratil své srdce i duši!“

To byla její poslední slova. V prostoru auta se rozneslo nepříjemné a tíživé ticho. Mé srdce bušilo silně a zběsile. Má duše plakala, když já už nemohla. Chevrolet se pomalu rozjel a odjížděl od toho zlého snu. Najednou jsem na ruce ucítila dotek a pořádné stisknutí. Babička mi tím dávala najevo, že je tu ještě ona. Že ona je mou rodinou, i když jsme zůstali pouze jen my dvě a stín mého otce, který oddechoval na zadním sedadle.