Svět podle Charlie

Dvacátá kapitola

Lambornia, svět Grinornů, před 2 000 lety

omalu jsem otevírala oči, které se hned zase uzavřely pod náporem slunečních paprsků. Ve vzduchu byl cítit sníh, který se dostával i pod moje šaty, které nasákly studenou vodou. Zachvěla jsem se a přitiskla ruce k tělu, abych se alespoň trošku zahřála.

Posadila jsem se a konečně otevřela oči do kořán, když si zvykli na ten nezvyklý jas. Podívala jsem se na nebe a konečně jsem pochopila, proč mě tolik bolí oči. Nebyla jsem totiž zvyklá na dvě slunce, kterými se pyšnila, modro červená obloha. Pomaloučku jsem se postavila na nohy a rozhlédla se kolem sebe. Nikde ani živáček! Kde je Savena?

„Saveno?“

„Tady děťátko! Už jdu! Jenom jsem si potřebovala vyzvednout nějaké věci.“

S tím se pár větviček, v nedalekém lese, pohnulo a z nich vyšla postarší žena. Na sobě měla zvláštní hábit, jakoby ušitý s měsíčních paprsků. Zahaloval její tělo tak dokonale, jako kdyby to byla její druhá kůže. V malých kaskádách splývala až k zemi, kde vytvořily malý ostrůvek. Byly jedním slovem úžasné. Obdivovala jsem, jak dokázali z ošklivé ženy, udělat takovou krasavici.

„Na, obleče si to! Nemůžeš tady pochodovat ve svých šatech. Byla bys velice podezřelá! Náš národ nemá moc rád cizince. Stačí, že nás obklopují ti neotesaní barbaři, kteří přijeli z daleké země, zvané Optenius! Představ si, že žádají, abychom se jim podrobili a začali jim sloužit. Jako kdybychom byli nějaká zvířata! Odporné mužské plemeno!“

„Saveno, o čem to mluvíš? Vždyť já tu nevidím ani živáčka!“

„No, možná je to tím, že jsme bezpečně ukryté za obranným valem. Ti nájezdníci se utábořili před jeho branami a odmítají se hnout. Zatím stále ještě odoláváme, ale nevím, jak dlouho se jim ještě stačíme ubránit! Docházejí nám potřebné prostředky, které se nacházejí za naším valem. Je to zapeklitá situace. „

Pak se na mě podívala a zamračila se. Strčila mi do rukou šaty barvy krásného letního dne. Jejich modř byla tak krásná, že jsem se jich bála dotknout. Pomalu jsem přejela látku šatů konečky prstů. To co jsem pod nimi ucítila, bylo tak příjemné a hřejivé. Nechápavě jsem se podívala na Savenu, která stála několik stop ode mě.

„Jak je možné, že tak tenká látka, tolik hřeje?“

„To je jednoduché! Naše šaty, u nás nazývané janura, jsou ušité z velice cenné látky zvané juttka. Mohou si jí dovolit jen ty nejbohatší rodiny, protože se těží ze středu naší země!“

„Vy těžíte látku?“

„Ach, milé dítě! Toto je jiný svět! Tady už neplatí zákony tvé přírody. Naše příroda má vlastní zákony, které nám dávají potřebné dary. Podívej se na naše slunce, jsou dvě a každé ohřívá naší zemi z každé strany. Také je to velice účinná zbraň, proti těm nájezdníkům!“znechuceně si odplivla.

„Oni nemají rádi slunce?“

„Víš, vlastně jsem je nikdy na sluncích neviděla, jelikož se ukrývají ve vnitřku svých zvláštních obydlí, která postavili během jednoho večera. Zvláštní tvorové! A ty už se konečně obleč!“ naposledy se na mě obořila a odešla sbírat nějaké rostliny, rostoucí všude kolem nás.

Pomalu jsem se vydala do křoví, kde se před tím ukrývala ona. Odhrnula jsem pár větviček a zahlédla maličký plácek, u kterého byla maličká tůňka. Vkročila jsem a nechala spadnout větve na své místo. Byla jsem dokonale ukrytá před celým světem. Opatrně položila šaty na huňatý mech a začala se vysvlékat. Až když jsem byla pouze ve spodním prádle, sklonila jsem se a roztáhla šaty do jejich celé krásy.

V modré látce se zableskly paprsky zlatých výšivek. Několik ornamentů se táhlo přes upnutý korzet a končily u vyztuženého pasu. Od pasu splývala sukně ve tvaru velkého A, byly vážně překrásné. Připomínaly mi šaty, které jsem viděla na starých obrázků v knize o lidské historii, kterou jsem si jednou ze svého rozmaru koupila. 

Rozepnula jsem několik háčků na zadní straně a oblékla si je přes nohy nahoru. Mé ruce pomalu a opatrně vjeli do rukávů představující motýlí křídla. Jelikož jsem si dozadu nedosáhla, opatrně jsem vystoupila z úkrytu a rozhlédla, zda neuvidím někde Savenu. Ta stála za maličkou chvíli za mnou a zapnula mi je až ke krku. Přes prsa mi byli trošku těsné, ale nevadilo mi to. Protože nic krásnějšího jsem na sobě ještě neměla.

Otočila jsem se k Saveně čelem a spokojeně se usmála. Pohladila jsem záhyby sukně a jako dítě jsem se zatočila dokolečka. Savena přihlížela mému dovádění a zmateně kroutila hlavou. Přesto se jí na vrásčité tváři objevili ďolíčky.

„Velice ti sluší! Jen jsou ti trošku těsné přes prsa. Neočekávala jsem, že budeš tak štědře obdařena.“

„Já vím! Také mi vadí, že díky mým proporcím, nemohu sehnat pořádný oděv! Víš, u nás se už nevyrábějí šaty na míru, ale jsou pouze konfekční velikosti, které zrovna nejsou určené pro moji postavu. Buď si musím koupit malé, nebo zase velké a pak je nechat babičku Qwini upravit. S jehlou to opravdu umí!“

„U nás to nebude žádný problém! V každém domě máme několik Univerzit, které šijí pro celou rodinu!“

„Univerzit?“zasmála jsem se do dlaně.

„Ano, Univerzit! Co je na tom tak směšného?“

„No, u nás název Univerzita nesou školy, kde se lidé vzdělávají, aby získali potřebné zkušenosti a znalosti.“

„Aha, už ti rozumím! Bude velice zábavné se seznamovat s tvojí kulturou! Ale teď už musíme jít! Musím se podívat na Sévu! Když jsem jí opouštěla, nevypadala moc zdravě!“

Séva je nemocná? To jsem nevěděla! Své myšlenky jsem si nechala pro sebe, nechtěla jsem Savenu moc rmoutit. Už tak vypadala smutně, shrbená záda a pomalý šouravý krok. Šla jsem k ní a vzala jí okolo pasu. Tak se o mě mohla opřít a mi jsme mohly jít svižnějším krokem.

 Před námi se rozprostírala pole, která byla pokrytá bílou nadílkou sněhu. V dálce stál nádherný bílý palác, který si nedokážete představit ani v těch nejneuvěřitelnějších snech. Obklopovala ho tlustá zlatá zeď, která se táhla od jednoho konce velkého stříbrného jezera k druhému. Na druhém břehu stál zase černý palác, který se mohl pyšnit velikými hradbami, postavené z černého mramoru.

„Proč tu stojí bílý palác a černý hrad?“zeptala jsem se Saveny.

„Bílý palác složí výhradně ženám a černý hrad je doménou mužů, kteří rozhodují o všem, co se v bílém paláci stane!“

„Kde se tedy střetávají, když si nemohou vstoupit na svá území?“

„Jestli se podíváš na jezero, spatříš uprostřed nádherný zlatý dům. Když se chceme setkat s muži nebo oni s námi, přeplavíme se do tohoto domu, který se nazývá Ušlita.“

„Ušlita znamená něco, jako neutrální území?“

„Ano, dalo by se to tak nazvat!“

Pak mě poklepala na ruku a vedla přes pole až k vchodu do bílého paláce. Tam několikrát zaklepala, zlatým klepadlem, na bránu. Ta se otevřela během pár minut! Vešly jsme a já zalapala po dechu. Ten palác byl vážně obrovský, čněl až k nebeským výšinám a dával znát návštěvníkům svou důležitost. Brána zaklapla, až jsem sebou trhla. Podívala jsem se za sebe, ale nikdo tam nestál. Naklonila jsem hlavu na stranu, když jsem uslyšela zvláštní zvuk otírajícího se kovu o kov. Pochopila jsem, že je tato brána poháněná nějakým mechanizmem.

Vnitřek paláce byl ještě úchvatnější, než vnější nádvoří. Zdi byly pomalovány zlatou barvou do různých tvarů a obrazců. V pokojích byl rozestavěný býlí a pozlacený nábytek. Jiná barva než bílá a zlatá se na tomto místě nenacházela. Zahlédla jsem několik ženských postav, které když nás uviděly, odběhly nebo se schovaly. Tak vystrašená stvoření, jsem ještě nepoznala. A to jsem si o sobě myslela, že jsem ten největší strašpytel na světě!

Šly jsme dál, klikatícími se chodbami, až jsme dorazily k velkým bílým dveřím. Savena je otevřela a já zůstala stát na jejich prahu. Uprostřed obrovské místnosti stála postel s nebesy. Na velké madraci odpočívala drobná žena s dlouhými bílými vlasy. Do tváře jí dopadal stín, takže jsem si jí nemohla pořádně prohlédnout. Pak se ozval tichý hlásek.

„Saveno, jsi to ty? Už ses konečně vrátila se své cesty?“

„Ano, má paní! Už jsem zpátky u tebe!“

„A máš to, co jsi hledala? Co bylo důležitějšího nežli já?“

„Má paní, já jsem musela odejít právě kvůli vám!“

„Ach, Saveno! Nemusíš mě uklidňovat! Vím, že nejsem dostatečně silná, abych byla přínosem pro náš národ! Já jen čekám, až si pro mě přijde…“

„Pss, děťátko!“Savena si k ní sedla a začala jí hladit po vlasech „Takto nesmíte mluvit! Já někoho jsem vám přivezla!“s tím se otočila na mě a pokynula, ať přistoupím blíž.

Nechtělo se mi vstoupit, protože tato místnost byla prostoupena neuvěřitelným smutkem. Cítila jsem ho na každém póru své kůže. Savenin pohled začal nést prosebný podtón, kterému jsem nedokázala říci ne. Dala jsem se do pohybu, ale dělala jsem tak malé krůčky, aby cesta k velké posteli trvala, co nejdéle. Můj zrak dopadl na ležící ženu, konečně jsem jí mohla pohlédnout do tváře. Ach, Požehnaná Sévo! Na lůžku odpočívala moje imaginární přítelkyně. Na její tváři se objevil veliký úsměv, chytila Savanu za ruku a stiskla.

„Saveno, ona se vrátila! Konečně se vrátila!“

„Ano, má paní! Je tu s vámi!“

„Ty už jí také vidíš, Saveno?“podívala se na ní. „Už mi věříš, že za mnou chodí?“

„Ano, děťátko, už ti věřím!“

Saveně začaly po tváři kanout slzy, které si utírala hřbetem své volné ruky. Oplatila jsem jí usměv, kterým mi poděkovala. Séva byla tak malinká a její pokožka byla tak průsvitná, až jsem se začala bát o její zdraví. Nikdy nevypadala tak étericky a nadpozemsky. Obešla jsem postel, Séva na mě stále upírala své oči, jako kdyby se bála, že se zase ztratím.

Na druhé straně jsem přelezla dřevěný okraj a po čtyřech dolezla až k její útlé postavě. Lehla jsem si k ní na bok a jen se na ni dívala. Savena začala něco mumlat ve zvláštním jazyce. Nevěnovala jsem tomu pozornost, stále jsem byla upnutá na Sévu, která pozvedla ruku a dotkla se mojí tváře.

Tento zážitek byl ještě lepší, než když se mě dotýkala ve svém průsvitném těle. Cítila jsem slzy, které se začali řinout z mých očí, které jsem nezavřela, abych neztratila ani vteřinu toho nádherného obrazu. Pomalu se ke mně otočila čelem a vzala moje ruce do svých. Opětovala jsem její stisk, který byl tak lehoučký, že jsem ho málem nezaznamenala.

„Vrátila ses! Už mě nikdy neopustíš!“

Nebyla to prosba, ale příkaz, což na mé tváři vyvolalo úsměv. Tak drobounká dívenka a umí rázně vydávat příkazy. Zakroutila jsem hlavou, protože můj jazyk byl spoután dojetím, které mě spoutalo do svých sítí. Kolem nás začala poletovat zlatá peříčka. Nedokázala jsem se pohnout, najednou jsem byla, jakoby připoutaná k Sévě, která zavřela oči a začala broukat neznámou melodii. Mým tělem se prohnala neuvěřitelná bouře a blesky, které ozářili mou mysl. Moje duše se spojila s Sévinou duší. Byly jsme si stále bližší a bližší.

„Co se to děje?“zašeptala jsem.

„Právě se spojujeme! Buď klidná, ať to proběhne bez komplikací!“odpověděla mi Séva, ale přitom stále broukala melodii. Odpověděla mi totiž svou myslí, což byl pro mě takový malý zázrak.

Nevím, jak dlouho tento obřad trval, ale já si připadala zmámená a ospalá, tak, že jsem musela zavřít oči a na chvíli si pořádně zdřímnout. A přitom jsem stále, ke svému srdci, tiskla drobnou dlaň, která mě hřála.