Svět podle Charlie

Třetí kapitola

O patnáct dní později

Severní Karolina, malé městečko poblíž Salemu

rajina za sklem autobusu, ve kterém jsem jela, ubíhala rychle, až jsem viděla jen šmouhy. Cestuju již čtrnáctým dnem a stále mám pocit, že jsem se ke svému cíli nepřiblížila ani kousíček. Děsila jsem se toho, že možná dorazím pozdě. Co když jsou už všichni mrtví?

Ne, to si nesmím připouštět. Je tu vysoká pravděpodobnost toho, že jsem vyrazila včas. Zavzpomínala jsem si na den, kdy jsem poprvé opouštěla svou rodnou zem. Maminka stála vedle Thomase a urputně plakala. Stále dokolečka mi opakovala, že musím být velice opatrná. Že se sama nemám pouštět do žádných nebezpečí. Milovaná, maminka!

Bylo těžké jí vysvětlit, proč to musím podstoupit. Proč sama musím vyrazit na záchrannou misi. Vyvoleného poctila tolik hrubými slovy, že jsem se musela začít červenat. Má příprava na cestu byla hladká a dost rychlá. Než jsem se nadála, nastal den D a já mířila vstříc svému dobrodružství.

Má pozornost se vrátila do přítomnosti, právě jsme projížděli malým městečkem. Netušila jsem, jak se nazývá, byla to jen další přestupná stanice. Měla jsem pocit, že tady je to, co hledám. Můj konečný cíl. Popadla jsem svůj těžký batoh a procpala se lidským hloučkem těl. Vystoupila jsem a zamrkala. To odporné slunce mě pálilo a ničilo mé pozorovací schopnosti. Nasadila jsem na nos sluneční brýle a rozhlédla se po svém okolí. V tuto chvíli, jsem byla ráda, že jsem jedinečná. Jiní upíři z mého klanu na slunce nemohli ani pomyslet, aby se jim neudělalo špatně. Natož vyjít ven, když by den. Jejich kůže byla velice citlivá na sluneční paprsky. Slunce jim vysávalo sílu, ale nezničilo by je. U Nenarozených to bylo jiné. Ti na denním světle ztráceli svou podstatu, jinými slovy rozpustilo by je to, až by po nich zůstat jen mastný flek.

Mé oko spočinulo ne velké červené dodávce. Nikterak se nelišila od ostatních, ale při bližším zkoumání jsem postřehla tmavé zabarvení skel. To je ono! Když se budu držet tohoto auta, tak naleznu, co hledám. Z nedalekého krámku vystoupila žena a otevřela jeho dveře.

Najednou jsem se ocitla přímo před ní. Žena se usmála a tázavě naklonila hlavu. Sundala jsem si brýle, abych se jí dívala z očí do očí. Žena zalapala po dechu. Upustila nákup a lapala po vzduchu, jako ryba. Velice zvláštní reakce!

„Teo?“

A, sakra! To je teda prekérní situace. Ta žena znala mou matku! Co jí jen mám říct? Ž nejsem Tea, ale její dcera? Ale, co když zná mého otce? Ne, budu se držet toho, co si ta žena myslí. Možná se k nim tak dostanu blíž. Otevřela jsem svou mysl a nahlédla do ženiny hlavy.

„Seréno?“

„Teo, jsi to opravdu ty! Co tu děláš? Ví o tom Darius? Ach, Bože! On neví, že jsi tady! Měla bys zmizet, než to zjistí!“

Ta žena mluvila strašně rychle, ani mě nepustila ke slovu. Přejela jsem pohledem její dokonalou postavu. Začala jsem u jejích dlouhých černých vlasů a skončila u nádherných fialových šatů. Byla dokonalá! Celá zářila. Sehnula jsem se a pomohla jí posbírat nákup.

„No, abych ti řekla pravdu, Seréno, jsem tu, protože s ním potřebuju mluvit.“

„Zbláznila ses!“ta žena se o mě opravdu strachovala.

„Vím, že mě asi neuvidí rád, ale musím mu předat důvěrné informace!“

„To, ne! S tím na mě nechoď! Vyber si někoho jiného, kdo ti v té sebevraždě pomůže.“

„Ale, nikdo jiný než ty tu není!“

„Tak si koukej někoho najít, protože já odjíždím!“s tím vlezla do auta a chtěla zavřít dveře.

Zarazila jsem jí a podívala se do jejích překrásných tmavých očí. Začala jsem jí vnucovat svou vůli. Nedělala jsem to ráda, vždy mě to úplně vyčerpalo. Ženin pohled se zamlžil a ona přikývla. Odpoutala jsem se od ní a obešla auto. Než se pořádně stačila vzpamatovat, seděla jsem na sedadle spolujezdce.

„Cos mi to provedla?“

„Takové malé donucovací kouzlo!“

„Já…Ty…Ach, bože! Říkám ti rovnou, že co se stane, není mou vinou!“

Cesta byla dlouhá a tichá. Cítila jsem její pohled na své tváři. Vnímala její myšlenky, které byli tak zmatené, že jsem se od ní raději odpoutala. Usmála jsem se na ní a vyjmula z útrob svého ruksaku svačinu. Měla jsem hlad! Zakousla jsem se do jablka a zavřela slastně oči. To byla lahoda.

„Teo, doufám, že víš, co děláš!“

„Seréno neměj strach! Jen předám to, co mám a vyrazím dál.“

„Co může být důležitější, než tvůj život?“

„O svůj život se už nebojím celé dva roky!“odmlčela jsem se, nedokázala jsem pochopit, že jsem vypustila z úst tu skutečnost, kterou jsem se bála říct Thomasovi.

„Co se ti stalo?“ona se, ale nedala.

„Poprvé jsem ucítila jejich kousnutí! To byl můj první kontakt s realitou.“

„Kdo tě kousnul?“

„Ti, kvůli, kterým jsem zde!“

„Mluvíš v hádankách! Ty mi asi nic, víc neřekneš!“

„Promiň, Seréno! To jsou informace, které mohu předat pouze vůdci vašeho klanu.“

„Vašeho klanu?“podívala se na mě koutkem oka a pak vypálila další otázku. „Ty máš svůj klan?“

„O, ano! Mám tu čest být členem, toho nejsilnějšího v Rusku!“

„Tak tam jste zamířili, když…“nedokázala to doříct.

„Ano, tam jsme našli nový domov, poté, co mě Darius odvrhl!“cítila jsem to tak.

„A V? Jak se má ten?“

„Kdo je V?“

„No, ten muž, se kterým jsi utekla!“

„Ty myslíš Thomase? Mého st…“zarazila jsem se. „Mého staršího bratra!“

„Bratra? On nebyl tvůj milenec?“

„Cože? To musí být nějaký vtip!“

„Takže V, vlastně Thomas, je tvým příbuzným, kterého jsi hledala?“

„No, ano.“

„Hm, velice důvěrná informace!“pak chvíli byla ticho a …

„Tak, jak se má?“

„Thomas se má dobře. Je členem hlavního komanda, který nás ochraňuje. Je ten nejlepší!“

„Stále je tak zadumaný a tichý?“

„Thomas? Tak ten by mi dokázal vymluvit i díru do hlavy!“zasmála jsem se.

„To se asi musel hodně změnit!“

„Ne, je pořád stejný! Stále mě ochraňuje tak, že se ke mně nikdo nesmí přiblížit, natož dotknout!“

„Takže, žádný jiný muž, tam na tebe nečeká?“

„Ne! Jsou jistá pravidla, která musí být dodržena!“

„Jaká pravidla?“

„Pravidla klanu!“

Byla jsem ráda, že jsme zajely do velké garáže a já jsem jí nemusela odpovídat na další otázky. Ta žena byla vážně dost zvědavá. Vypnula motor a hlavou pokývala na velkého muže. Jeho jméno, jsem vypátrala v její paměti. Dylen, tak se jmenoval. Byl to maminčin přítel! Sakra to, to pěkně začíná. Proč já mám takovou smůlu narazit, právě na ty lidi, které má matka znala? Vystoupila jsem a postavila se mu čelem. Chvíli na mě zíral a pak zavrčel.

„Co tu děláš?“

„Musím mluvit s Dariusem!“

„Nepřipadá v úvahu. Jdi tam, odkud jsi přišla!“

„Dobrá půjdu! Doufám, že jste pořádně chránění.“otočila jsem a naznačila svůj odchod. Pak jsem si sundala naštvaně brýle a přistoupila k němu. Byli jsme od sebe sotva pár centimetrů.

„Tak, Dylene! Řekni mi! Je tu velká jídelna?“

„Co to s tím má…“

„Tak je tu?“

„Ano“

„A ta jídelna, je modrá?“

„Ano“vykoktal zmateně.

„Tak to s ním musím mluvit. Jinak při vaší další slavnosti, všichni do jednoho zemřete!“

Můj hlas se rozléhal po celé velké místnosti. Několik jedinců se otočilo za mým hlasem a zděšeně zalapalo po dechu. Dylen je jedním pohledem uzemnil. Pak obrátil svou zlost proti mně.

„Další slavnost bude za dva dny! A ty nám jí nezkazíš, ať si říkáš, co chceš!“

„To je ta slavnost, tak důležitá?“

„Ano! Budeme slavit narozeniny Dariova syna!“ta informace mě měla dostat do kolen.

Já mám bratra? Sakra, vážně jsem měla zůstat doma. Co tu pohledávám? Co jsem komu udělala, že musím, tak trpět? Pak mi myslí proběhl obrázek mladého muže. Někoho mi připomínal. Ano, už vím. Toho muže z mé vize.

„Dylene, co se to tady děje?“

Ten hlas byl tak mohutný, až jsem se bála pohlédnout na muže, kterému patřil. Draifus, král klanu. Ale ne tohoto klanu! Ne, on přijel…Pokoušela jsem se přečíst jeho myšlenky, když mi hlavou projel další blesk. Vidina byla, tak reálná. Zadívala jsem se do dálky. Za hřebenem nedalekého kopce stál dům. Ten dům byl plný Nenarozených.

„Sakra!“

Položila jsem svůj batoh a hledala ručnice. Vymyslela jsem je před necelým rokem. Byly naplněné chemickou tekutinou, která Nenarozené spálila na uhel. Neměla jsem si jich mnoho a doufala, že to bude stačit. Vyrvala jsem Seréně klíče z rukou a pádila k jejímu autu. Dylen šel za mnou.

„Už ani krok!“obrátila jsem se k němu.

„Sakra, kam si myslíš, že jdeš!“

„Jedu…“pak jsem si vzpomněla, že neumím řídit. „Sakra!“podívala jsem se na Dylena. „Tak dobrá. Budeš řídit! Ale nejdřív mi něco slib!“

„Já ti nemusím nic…“

„Dylene, na dohadování nemáme čas! Slib mi to!“

„Sakra, tak jo!“

„Zůstaneš v autě, ať se děje cokoliv! Rozumíš? Ať se děje cokoliv!“

„Už jsem ti jednou řekl, že jo!“

„Dobrá!“

Nadechla jsem se a nasměrovala ho k našemu cíli. Když pochopil, kam jedeme, zamračil se. V jeho hlavě jsem si přečetla, že tam žije menší klan, který je pod jejich ochranou. Bála jsem se, abychom nepřijeli pozdě. Sakra, přijeli jsme pozdě. Všude kam oko dohlédlo, leželo tělo. Útok musel začít již včera večer. To znamenalo, že Nenarození mohou být stále uvnitř budovy.

Dylen vystřelil z auta, nedokázala jsem ho zastavit. Vyběhla jsem za ním do domu. Nenarození se skláněli nad těly a chlemtaly jejich krev. Zarazila jsem Dylena v pohybu a naznačila mu ať je zticha. Chtěl se semnou rvát, proto jsem mu vyslala příkaz do jeho mozku. Nemohl pohnout ani svalem, dokud jsem mu to nepovolila.

Ale bylo již pozdě. Jeden z Nenarozených zachytil náš pach. Pak další a další. Až se k nám začala blížit celá tlupa. Sakra, sakra a ještě jednou sakra. Pustila jsem Dylena a vložila mu několik ručnic do ruky. Podrobně jsem mu ukázala postup, jak je odjistit a hodit. Pak jsem ho strhla k zemi. Začali kolem nás vybuchovat. Šířila se tak známá vůně chemikálií, až jsem se zalykala.

Po několika minutách bylo po všem. Otočila jsem se na záda a upřela pohled na zčernalý strop. Nedokázala jsem zabránit… Nedokázala jsem je ochránit… Zase jsem zklamala.  Muž vedle mě se pohnul, zkontroloval situaci a pak se zaměřil na mě. Chtěl něco říci, když do domu vpadli další muži.

„Dylene?“

„Tady, Dariusi!“

Posadila jsem se. Neměla jsem dostatek sil, stanout před svým otcem. Vážně mám dost blbý den. Co se mohlo pokazit, to se pokazilo. Po tvářích mi začali téct slzy mé porážky. Nesnáším, když mám tyto blbé dny. To bych pak nejraději řvala do celého světa, jaká je to nespravedlnost.

„Teo! Co…“

Pozvedla jsem pohled a mrkáním zahnala slzy. Muž přede mnou byl rozmazaný. Viděla jsem pouhé obrysy. Nevědomky jsem si začala mnout jizvu na krku a z mých úst vyšel sten. Sakra, vážně mi to je líto! Bolelo to, tak strašně to bolelo. Vzpomínka na mě vystřelila a já byla nepřipravená.

Cítila jsem ten puch tlejícího masa, jeho zuby zakusující se ze zadu do mého krku. Kde je Thomas? Moc ho potřebuju! Skácela jsem se na podlahu a zatnula svaly. Jeho sliny mě pálili a já chtěla zemřít. Zahrabat se hluboko pod zem.

„Sakra Teo, prober se!“

Vylekaně jsem vyskočila na nohy a zaujala obranný postoj. Někde tu je ještě jeden. Pozvedla jsem nos a začala čenichat. Přes spálené maso to šlo velmi těžko. Samým soustředěním jsem zapomněla na své okolí. Vyjmula jsem Babetu z pouzdra. Zapnula elektrický příboj, až se rozzářila modrozelená čára. Má Babeta byla dokonalá. Její prací bylo, přetnout Nenarozeného ve dví.

„Co to sakra…“

„Psss“přerušila jsem další slova.

Nenarozený číhal v koutě za hromadou nakupených těl. Vrčel a cenil zuby. Nebála jsem se ho, v takových to situacích už jsem byla. Přistupovala jsem opatrně, nechtěla jsem ho vyděsit. Rozkousla jsem si ret a nechala pramínek krve stéci po mé bradě.

„Tak pojď, ty zrůdičko! Mám tu pro tebe čerstvou dávku krve. Takovou jsi ještě neochutnal. Je slaďoučká a teploučká. Tak jak jí máš rád!“

Nenarozený po mě skočil, ale já byla připravená. Udělala jsem výpad doprava a sehnula se. Za zády jsem zapnula Babetu, která se rozzářila a vydala šumivý zvuk. Otočila jsem se kolem své osy a Nenarozeného přeťala na dvě poloviny. Ty s rámusem dopadly na zem. Odhodila jsem zbraň a vyjmula od opasku lahvičku tekutinu s vysokým procentem hořlavosti. Polila ho a sirkou zapálila.

Netrvalo to ani pár sekund a já jsem si mohla na své konto přiřadit dalšího usmrceného nepřítele. Sehnula jsem se a oprášila svojí kamarádku. Ta holka, ode mne nezažila nic dobrého. Tolikrát mi zachránila života a já se k ní chovám, tak příšerným způsobem. Pomalým a houpavým krokem jsem se vrátila k mužskému obecenstvu.

„Co to sakra mělo znamenat, Teo?“

Ten muž byl velice rozzuřený. U úst měl pěnu a vrčel. Jeho tesáky byly obrovské. Tělo měl nepřirozeně napjaté a připravené k útoku. Ten muž byl Darius. Můj otec! Konečně jsem si ho mohla pozorně prohlédnout. Vysoká a mohutná postava. Světlé vlasy a tmavé oči. Byl podobný Michaelovi, ale Darius byl o mnoho větší a silnější.

„Ahoj!“usmála jsem se.

„Ahoj!?“zavrčel „Ty mi řekneš, ahoj?“

Nestačila jsem zaznamenat jeho pohyb a už stál u mě. Drtil mé ramena a třásl se mnou, jako s hadrovou panenkou. Kdyby ho Dylen nezastavil, tak tam stojíme do teď a já už mám duši vytřesenou z těla. Zakroutila jsem hlavou, abych se vzpamatovala a vrátila se do reality. Není nic příjemného, když s vámi někdo takto třese.

„Dariusi, nech jí, ať nám to, alespoň může vysvětlit.“

„Ano, Dariusi! Dylen má pravdu!“

Ten hluboký hlas si pamatuji. Podívám se jeho směrem a zahlednu impozantní postavu medvěda. Je celý tmavý. Jeho vlasy, neumím dost dobře vyjádřit jeho barvu a ty oči. Sakra to je moc nebezpečný mužský. O krok jsem ustoupila. Co nejdál z jeho dosahu.

„Kdo jste?“zeptal se mě.

„Já jsem nikdo. Jsem posel. Neškodný posel.“

Jeho tmavý pohled se soustředil na mě a pak zajel k mrtvému tělu Nenarozeného. Pozvedl huňaté obočí a kriticky zavrčel. Pak přistoupil, ale já už neměla kam ustoupit. Za mnou byla pouze spálená hromada těl.

„Neřekl bych, že jste neškodná! Když jsem viděl, jak jste ho rychle zlikvidovala, musel jsem vám tleskat.“

„Vy myslíte to…“pokynula jsem hlavou k mrtvole. „To je jen praxe, kterou jsem získala za dva roky nekonečných bojů.“

„Vy ten odpad znáte?“

„Právě, to je ten důvod, proč jsem k vám byla vyslána.“

Přistoupil ještě blíž a dotkl se mě. Ucukla jsem, nedokázala jsem tomuto reflexu zabránit. Na jeho tváři se objevil pokřivený úsměv. Pochopil, že se ho bojím. Dělalo mu to dobře. Odhrnul okraj mého trička a zadíval se na jizvu, způsobenou kousnutím nového Nenarozeného. Sykl.

„To muselo bolet! Bylo to asi dost vážné zranění, pokud vám zůstala taková jizva.“

„Za neopatrnost mládí se musí pykat!“pronesu slova, kterými mě utěšoval Thomas.

„Kolik vám je let?“

„Jsem ještě mládě!“nemůžu mu říct kolik mi je doopravdy. Ostatní muži stáli nedaleko nás a pozorně naslouchali. Přikývl a odhrnul můj rukáv. Ten chlap má, ale drzost. Na mém zápěstí zazářilo tetování, které jsem získala po svém prvním boji.

„Primární komando? Znáte Ulricha?“

„Ano! To je můj nadřízený!“

„A můj bratr!“

„Váš bratr? Ale vždyť vám není vůbec podobný!“

„Můj nevlastní bratr!“dodal

„Kdo, nebo co je primární komando?“dožadoval se odpovědi Darius. Obr se k němu obrátil, mou ruku stále držel v kleštích.

„Primární komando, je skupina vojáků. Těch nejlepších z nejlepších. V Rusku jsou považovány za tu nejlepší sortu zabijáků. Nemohu, ale pochopit, jak se k nim dostala ona!“

„Já…“polkla jsem „Já mám dar předvídat budoucnost!“řekla jsem potichoučku.

„Velice ceněný a vzácný dar! To by všechno vysvětlovalo. Jste jedna se Séviných dcer?“

„Ano“

„Kdy došlo k vaší proměně?“

„Už dávno!“

„A! Správně vás to naučili, kuřátko! Na každou otázku odpovědět, ale neurčitě! Můj bratr může být na vás hrdý!“

„Neřekla bych! Vy toho o nás víte více než dost. A to je…“

„Proti vašim zákonům! Já to vím, jsem členem…“odmlčel se. „Tedy byl jsem vaším členem. Já vedl primární komando, před Ulrichem.“

„Vy jste Stínový lovec?“

„Slyšela jsi o mně?“

„Jste zapovězený! Nesmím s vámi mluvit!“

„Počkej kuřátko!“přitiskl mě k sobě. Jizva, která se táhla přes celý obličej, se nakrabatila. „Nemluv se mnou tím pohrdavým tónem! Udělal jsem to, co jsem musel!“

„Ale, Sašenka říkala, že jste to dělat nemusel!“

„Sašenka je stále u vás? Jak se jí vede?“

„Má čtyři děti! Je zdravá a její druh Dimitrij je prima chlap.“

„Dimitrij! Není to náhodou ten, co má dvě ženy?“

„Už jich má šest!“

„To mu Sašenka dovolí?“

„Neměla na výběr! Jiný muž jí nechtěl! Co jste provedl, tak špatného, že vás vyloučili?“

„O to se nemusíš starat, kuřátko!“

Odvrátil se a já viděla jenom jeho ztuhlá záda. Stínový lovec byl ten nejlepší stopař ze všech. Dokázal nejlépe střílet, měl nejlepší časy v kontaktových sportech, byl prostě superstar. Nikdo přesně nevěděl, co udělal tak strašného, že ho rada nejvyšších zapověděla. Stal se ukázkovým příkladem těm, kteří by neuposlechli rozkaz. Stínový lovec přestal existovat. Ale, podle toho, co vidím, nedopadl zase tak špatně. Vždyť byl králem jiného kmene. Co víc si upír mohl přát? Snad jen svou rodinu, která s ním odmítla mít co dočinění, když se prohřešil. Já bych stála při něm! Kdyby byl mou rodinou, stála bych dál věrně po jeho boku. Myslela jsem si, že sebou Sašenku a ostatní, vzít nechtěl. Ale teď vím pravdu. Oni opustili jeho!

„Kdybyste, byl členem mé rodiny, tak bych šla s vámi. Všichni bychom šli s vámi!“nevím, proč jsem tato slova musela říct. Cítila jsem, že potřebuje projevit alespoň trošku pochopení pro jeho jednání.

„Važ slova, kuřátko! Nikdo by nechtěl odejít od tak silného kmene!“

„Naše rodina není členem dlouho. Dali nám i patřičné příjmení, které dokazuje, že nejsme zváni do jejich středu. Tolerují nás jen proto, abychom za ně potili krev. Jenom proto, tu před vámi stojím já! Jsem Zrazená a ještě k tomu žena! Jsem nepotřebná! Všichni z našeho komanda jsou nepotřební! Od doby, kdy se objevili oni. Jsme jen dobytek, který jde na porážku!“

„Tak a dost! Za pár chvil zapadne slunce a vy se tu spolu vybavujete, jako staří známí.“

Otcův hlas mě vytrhl z mé zarputilé obhajoby. Z jeho pohledu sršely blesky. Byl velice rozzlobený, ale dalo by se říci, že i zvědavý. Díval se na mě a zkoušel se dostat do mého nitra. Přečíst si moje myšlenky. Ach, snad by to stálo za to, kdyby to vůbec uměl. Cítila jsem nepatrnou sílu, kterou proti mně posílal. Asi má malý zárodek ovládání myšlenek v sobě. Ale je to jen zárodek, nic s čím by se dalo pracovat.

„Máš pravdu, Dariusi! Minulost je minulostí. A na vzpomínky je času dost!“

Obr se obrátil ke svým mužům a přikázal jim to tady vypálit. Já pozvedla zbytek ručnic a vložila je do kapes. Svou Babetu jsem uložila do pouzdra a přehodila přes rameno. Nastal čas se vrátit do domu a přednést vše, co vím. Tedy, co budu chtít povědět. Můj pohled dopadl zase na otce, který stál opodál a mluvil s Dylenem. Jeho oči se soustředily na mou osobu. Nedokázala jsem se dostat k jeho myšlenkám, na to jsem již byla příliš unavená.

Ten den mi dal vážně zabrat. Protáhla jsem se v zádech a vydala se k východu. Potřebovala se načerpat sílu s čistého vzduchu. Jako robot jsem nasedla do připraveného auta. Opřela hlavu o opěrku a zavřela oči. Tak strašně bych se pořádně vyspala. Teplá a pohodlná postel. To bylo jediné mé přání. Dveře řidiče se otevřeli a zase zavřeli.

Ucítila jsem opojnou vůni krve. Pootevřela jsem oči a zadívala se na Dylena. V koutku úst měl pramínek krve. Dostal pořádnou ránu pěstí, to se dalo poznat z modřiny, která se mu začala objevovat. Darius byl asi dost v ráži. Nahnula jsem se a podala mu náhradní kapesník. Nepoděkoval, ale čistou látku si vzal. Přitiskl jí na ránu a zasykl.

„Dám ti jednu radu, kterou mi dal můj…“polka jsem další slova „No, kterou mi dal Thomas. Když vidíš pěst, která se na tebe řítí, uhni!“

Lehce se usmál a nastartoval. Zatím, co jsme jeli nazpátek, pročesávala jsem krajinu. Co když jsou někde poblíž? Mé smysli, sice nebyli v plné pohotovosti, ale dokázali určit Nenarozeného na sto kilometrů. Ne, nikde nic! Alespoň se dneska budu moct vyspat.