Svět podle Charlie

Třináctá kapitola

„Zapomeň, na svou pýchu, Deriku! Vstaň a zkus to znovu!“

Zakroutila jsem nechápavě hlavou. Už přes dva týdny, noc co noc, spolu ustavičně cvičíme. Každý muž, ať mladý nebo starý, pochopil, co od nich vyžaduju. Jen tento překrásný Adónis, to ne, a ne to pochopit. Zůstali jsme stát na mrtvém bodě. Jeden jediný cvik, který je vlastně základní, a on to pořád dělá špatně. Nevěděla jsem, jestli to náhodou nedělá schválně. Ale když jsem se pořádně zahleděla do jeho obličeje, pokrytého prachem, pochopila jsem, že to prostě v sobě nemá.

Jakpak by bylo potom možné, že já, která jsem nikdy nevynikala v bojovém umění, ho dokážu dostat pokaždé na lopatky. Zavrčel a nekoordinovanými pohyby se znovu postavil na nohy. Cítila jsem jeho nenávist, namířenou proti mně. Jeho krásně světlé vlasy trčely do všech stran a překrásný obličej byl někde schován za prachovou maskou.

„Deriku, musíš se zapřít nohama o zem. Ta ti dodá potřebnou stabilitu a také patřičný odraz. Zkusíme to jinak. Zaútoč na mě! Ukážu ti, jak by to správně mělo vypadat.“

Do útoku proti mně, dal veškerou svou sílu. Zapřela jsem se nohama o zem, jak jsem mu radila a jeho sílu použila proti němu. Tak vznikla patřičná zpětná vazba, která ho dostala na zem. Sakra, už zase to nedokázal. Válel se na zádech a popadal dech. Ne, je to zbytečné! Tento upír, je k ničemu. Nemá tady, co pohledávat. Při boji nám bude pouze překážet.

„Kuřátko, mohu s tebou na malou chvíli mluvit?“

Otočila jsem se za mužským hlasem. Už jsem si zvykla na jeho temný baryton, i na jeho zjizvenou tvář. Vlastně se mi začal velice zamlouvat. Někdy, když stál příliš blízko mě, jsem cítila takovou potřebu se ho dotknout, až jsem musela zatnout zuby. Ano, přiznávám se! Draifus mě přitahuje po tělesné stránce. Potají jsem mu říkala „můj medvěde“.

„Ano, Draifusi!“

Ustoupili jsme kousek stranou a já jsem se u něho ocitla zase příliš blízko. Do nosu se mi vetřel jeho živočišný pach. Byl silnější, kdy předtím, způsobený námahou, kterou vydal při tréninku. Sakra, zbíhali se mi sliny v ústech. Musela jsem ovládnout své primitivní choutky. Ještě chviličku a určitě by mi vyjely mé tesáky. A to jsem nemohla dopustit. Nikdo s přítomných o mé upíří tváři nevěděl. Uslyšela jsem jeho zrychlenou krev. Neodolala jsem a ponořila se do jeho mysli.

„Bude souhlasit. Musí souhlasit!“

Jeho oči se zaměřili na Derika, ale mysl zůstala koncentrovaná na mě. Usmála jsem se! Budu souhlasit s čímkoliv, co on navrhne. A hlavně pokud se to bude týkat dvou nahých těl. Našich nahých těl a velké pohodlné postele. Jeho tmavý pohled se obrátil k mé tváři, na které byl zasněný úsměv.

„Ach, kuřátko! Ani netušíš, jak překrásně voníš!“

Začervenala jsem se. Jeho návrh určitě musí mít něco dočinění s postelí. Cítila jsem jeho chuť, zakousnout se mi do krku. Mohutná mužská postava tyčící se nade mnou, mě lákala, ať se ho dotknu. Nepatrně jsem se k němu přiblížila blíž.

„Ještě kousek a asi zešílím!“

To mi dodalo odvahu pozvednout ruku a konečky prstů se dotknout jeho vlasů. Opatrně jsem je odsunula z vysokého čela a dala je za krásně tvarované ucho. Přes jeho rty uniklo zasyknutí. Také se přiblížil a naklonil hlavu blíž k mým ústům. Teď mě asi políbí! Musí mě políbit! Už na to čekám, takovou dobu.

„Sakra, chlape kontroluj se! Ona by tě nikdy do své postele nepustila. Ne dobrovolně!“

Zamrkala jsem. Nechápala jsem, kam tím, vším vlastně míří. Pokud se nechce se mnou milovat, tak proč mě donutil jít tak daleko od ostatních. O věcech, týkající se Nenarozených, mluvíme otevřeně. Snad má jiný důvod, o kterém nechce, aby ostatní věděli.

„Draifusi, o co se jedná?“

„Chci se tě zeptat, zda budeš souhlasit s tím, že bychom mohli učinit přípravu na obřad spojení.“ „Sakra, přál bych si, aby to bylo doopravdy!“

„Proč?“

„Ona se ptá, proč? Co jí na to mám říct? Je to tak strašně trapné!“

„Abychom byli připraveni!“

„Připraveni na co?“

„Kdyby náhodou proti tobě použili kouzlo přijímání!“

„Draifusi, měla jsem dojem, že jsme se shodli na tom, že mi nic nehrozí!“

„Ne, nikdo se na ničem nedohodl! Jen ty, ses to snažila zaříct. Já na to nezapomněl. Ani Darius, který se mnou souhlasí.“

„Darius souhlasí s tím, abych s tebou provedla obřad spojení?“

Tomu se mi nechtělo ani na malou chvíli věřit. V jeho přítomnosti jsem cítila zřetelný majetnický pud. On určitě nějakým způsobem věděl, že k němu patřím. Že patřím do jeho rodiny a že mám v sobě jeho krev. Jsem přece jeho dítě, tak to není vůbec divné. Ale tomuto, já uvěřit nemůžu. Prostě ne! On by to nedovolil!

„To jí mám říct, že ten obřad chtěl provést sám? Že jí chtěl znovu pojmout za svou družku? Sakra, to nemůžu připustit! Ona si zaslouží něco lepšího, než je muž, který má za družku takovou harpii, jakou je Vesna. Já chci být tím mužem. Vzpamatuj se! Ty ji nemůžeš dát, co potřebuje!“

Draifus se zamotal do svých vlastních slov. Já zatím čekala. Doufala jsem, že si udělá pořádek ve své hlavě. Bylo to tak strašně milé, že si mě chtěl přivlastnit. Ale já nemohu a nesmím s kýmkoliv prodělat obřad spojení. Bylo by to protizákonné!

„Ano, souhlasil s tím!“lhal.

„Nemůžu!“

„Prosím tě, kuřátko! Vyslechni mě! Já vím, že ti to může zachránit život. A ty to víš také. Vím, že nejsem mužem, kterého bys chtěla za svého druha, ale když mi to dovolíš, tak se o tebe dobře postarám. Slibuju ti, že ti nebude nic scházet.“

„Ach, Draifusi! Tady nejde o to, kdo bude mým druhem!“pohladila jsem ho po zjizvené tváři. Zavřel oči a potichu zapředl.

„Prosím, kuřátko! Neodmítej mě! Nechci být už tak osamělý!“

„Draifusi, já nemůžu!“otočila jsem se k němu zády, aby neviděl můj žal.

„Proč?“ chytil mě hrubě za ruku a natočil mě k sobě. „Proč, sakra, ne? Jsem ti odporný? Nemůžu za to, jak vypadám! Jsem chlap, který se jen snažil chránit své lidi. Proto mám poznamenanou tvář a celé tělo. Nemůžeš mě odmítnout, jen kvůli jizvám! Nejsem stvůra, jsem muž, který se o tebe dokáže postarat. Jen mi to musíš dovolit! Rozumíš mi?“

Začal se mnou mírně třást. Cítila jsem jeho bolest s každého našeho dotyku. Přitiskl mě k sobě a zavrtal obličej do mého krku. Zhluboka vdechoval a snažil se uklidnit. Pomalu jsem mu začala hladit napnutá záda. Zadívala jsem se na hlouček cvičících mužů. Nikdo nám nevěnoval pozornost, jen můj otec. Díval se na nás z druhé strany arény. Mračil se!

„Draifusi, nejde o to, že si nechci vzít tebe. Ale o to, že si nechci vzít nikoho?“

„Proč? Stále ho miluješ?“šeptal do mého krku.

„Ne! Mám ho svým způsobem ráda, ale ne tak jak si myslíš ty. Já nemůžu po nikom žádat, aby podstoupil zkoušky, které ho můžou zabít!“

Jeho dech se uklidnil. Naposledy nasál moje aroma a narovnal se. Pak své zavřené oči začal pomalu otevírat. Zadíval se na mě s tak upřímným zájmem, že jsem musela pořádně polknout. Teď to přijde! Začne mi vnucovat svou vůli. Každý silný muž, má tendenci mi vnucovat své názory. Nejdříve to byl Thomas, pak Ulrich a nakonec Draifus.

„Jde o zkoušky, které musím vykonat, abych se o tebe mohl ucházet?“

„Ano, jsou velmi nebezpečné! Byly sestaveny tak, aby jimi nikdo neprošel. Chápeš, že po tobě nemohu chtít, abys šel dobrovolně na smrt?“

„Proč si myslíš, že bych neuspěl? Pokud to nejdřív nezkusím, tak to nezjistím ne!“

„Ne, Draifusi! Nedovolím ti to?“

„Sakra, kuřátko! Nemůžu to, alespoň zkusit? Slibuju ti, že když si budu myslet, že to je nad moje síly, tak přestanu!“

„Draifusi, prosím nežádej to po mně!“

„Já musím! Jsi velice důležitá!“ „Pro mě si velice důležitá! Mám tě rád a nemůžu tě ztratit, když jsem tě teprve teď našel!“

„Nejsem důležitá! Jsem postradatelná! Jinak bych sem nemohla přijet!“

„Neposlouchej ty hlupáky, kteří si myslí, že spolky celou chytrost světa!“

„Vyvolení, nejsou hlupáci!“musela jsem se usmát, protože svým způsobem měl pravdu.

„Ale, jsou! A ty to také víš!“na malou chvilku se odmlčel „Dovol mi to, kuřátko!“

„Draifusi, co s tebou mám dělat?“

„Mít mě ráda! Zůstat se mnou!“

„Být mou přítelkyní! A hlavně mi začni důvěřovat!“řekl nahlas.

„Dobrá!“vzdala jsem se. „Hlavnímu primusovi předám veškeré informace, týkající se zkoušek, kterými musíš zvládnout. Ale tvůj slib, že přestaneš, budu mít pevně vloženou v paměti. V případě, že si ublížíš, ti to budu otloukat o hlavu. Je ti to jasné?“

„Kuřátko, pokud k tomu budeš mít důvod, podrobím se jakémukoliv trestu!“

Muži jsou někdy, tak strašně umanutí. Když si něco usmyslí, tak s nimi nikdo a nic nehne. Mávnu nad tím rukou. Má pozornost se vrátila zpět do arény a k mužům, kteří se snažili dokázat, že jsou těmi nejlepšími na světě. Derik stál nedaleko od nich a něco důležitého šeptal svému společníkovi. Tím společníkem, byl můj nevlastní bratr, který měl oblečený večerní smoking. Jeho pohled byl upřen na zápasící muže. Několikrát si odfrkl a zakroutil zamítavě hlavou.

Z celého jeho postoje bylo znát, jak opovrhuje, jakoukoliv tělesnou aktivitou. Celá jeho osobnost by se dala vyjádřit jedním slovem. „Spratek“ Kdybych měla to, co on, tak bych byla tou nejšťastnější osobou na světě. On měl veliké štěstí, že o něm jeho otec ví a že se o něho stará. Předává mu svou lásku a zkušenosti. Některé lidi, prostě nikdy nepochopím. Mají vše, ale přesto jim to je málo.

Draifus se pořádně nadechl. Bolelo ho celé tělo. Na pravém boku měl velikou pohmožděninu a snad utržil několik zlomených žeber. Nedokázal si ani představit, že ty zkoušky budou takhle těžké. Kuřátko, měla pravdu, když tvrdila, že Vyvolení tyto zkoušky stvořili, proto aby se nikdy s nikým nespojila a nepřivedla tak na svět další jedinečné osobnosti.

Postavil se před další překážkou, která byla ještě obtížnější než ta předchozí. Právě se nacházel ve výcvikovém centru. Primus připravil každou zkoušku, tak jak mu jí vysvětlila. Do každé malé podrobnosti. Když byl na startu a připravený, primus k němu přistoupil a varoval ho, ať si to ještě jednou pořádně rozmyslí. Ale on si trval na svém. Vrátil se do přítomnosti.

Byl v chodbě, která vypadala úplně normálně, ale on vycítil skrytá nebezpečí. Nasál do nozder pach, zda neucítí, co ho může čekat. Nic! Postoupil o krok dopředu. Stále se nic nedělo. Jen na konci, stála na podstavci nádoba s nějakou havětí, do které musí strčit ruku. Koutkem oka zahlédl i zář ostří, patřící velkému kývajícímu se meči. Jeho pohyb byl tak rychlý, že bylo nemožné skrz z něj projít. Další krok a najednou se ze všech stran na něho řítili ostré dýky. Skočil na zem, ale nedokázal se vyhnout dýce, která proťala jeho sval na zádech. Další ohyzdná jizva!

Na břiše se doplazil až ke svému cíli. Doufal, že tímto způsobem bude moci dojít až k té nádobě, pak už jenom položit ruku do té havěti a bude to. Ale, ne to ne! Objevil se úzký pruh sílícího ohně, která mu ožehla pravou tvář. O kousek ucouvl a zvažoval své možnosti, kterých bylo velice málo. Nad ním se míhalo ostří a před ním plápolal oheň. Má dvě možnosti.

Buď se nechá pořádně popálit, anebo si nechá useknout hlavu. Ta první možnost se zdála o hodně lepší. Co záleží na pár jizev po popáleninách? Horší by bylo ztratit hlavu! Poklekl a odrazil se od země. Přeskočil oheň a přistál na všech čtyřech. Cítil, jak jeho kalhoty hoří a plameny olizují kůži na jeho nohou. Rychle se uhasil dlaněmi na rukách, které se staly velice citlivými. Byl zvědavý, jak bude moci vyzvednout předmět z té nádoby.

Přistoupil ke sloupu a začal zkoumat obsah skleněné lahve. Malý, ohavný a několikanohý stvoření se na sebe tiskla a převalovala se přes sebe. Dodal si odvahy a vložil do toho sajrajtu ruku, malí tvorové se začali zakusovat do citlivého masa. Stále dokolečka prohledával dno, až konečky jeho prstů narazili na neurčitý předmět. Uchopil ho a rychle ruku vytáhl.

Otevřel zatnutou pěst a zadíval se na to, kvůli čemu musel tak trpět. Bylo to malé a překrásné. Vůbec netušil, k čemu to má vlastně sloužit. Uložil to do kapsy od kalhot a zavřel na zip. Nechtěl, aby tu proklatou věc ztratil. Obešel sloup a přistoupil k dalšímu úkolu.

Tak tohle by si nedokázal představit, ani v těch nejdivočejších snech. Draifus vstoupil do pozlacené místnosti, o které ani netušil, že ve výcvikovém centru je. Vešla překrásná žena, kterou nepoznával. Její vlasy byli tmavé, jak půlnoční noc plná hvězd. Její tělo bylo nahé a překrásně tvarované. Ucítil její opojnou vůni, tak velice známou. Tak přece voněla, Teo! Zacítil příval touhy, která pohltila celé jeho tělo. To museli být čáry! Rychle zadržel dech a odvrátil pohled. Šel stále v před, nedíval se napravo, ani nalevo. Najednou na něho zaútočily tři ženy, a ta ženská vůně, která ho zbavovala slov.

Líbaly ho, zakusovaly se do jeho odhalené kůže a mazlily se s jeho tělem. Zavřel oči a představil si svůdnou ženskou postavu, která mu nedala spát již několik dnů. Zatoužil jí obejmout a podat se jejímu laskání. Ne, nesmí! Zavrtěl hlavou a vrátil se do reality. Odstrčil ženy, ale tak, aby jim moc neublížil a utíkal pryč. Musel se zase pořádně nadechnout, dostat své tělo pod kontrolu.

 V další tmavé místnosti se zhroutil na zeď a děkoval bohu, že se s toho dostal celý. Nikdy si nemusel odepřít to, co tolik chtěl a co se mu tak nádherně nabízelo. Ale nebyla to ona! Byl to jen opojný sen, který by mu nedal to, co doopravdy potřeboval. Otevřel oči a zadíval se na předmět před sebou. Byla to velice zvláštní věc, sestavená ze dvou částí. Pochopil, že do kulatých otvorů má vložit svoje ruce. Učinil tak a zaklel.

Nejdříve ucítil ostré říznutí přes jeho tepny na rukách a pak jak mu po kapkách odkapává jeho vlastní krev. Přesýpací hodiny se otočily a písek v nich se dal pomalu do pohybu. Tušil, že kdyby nevydržel celou dobu, dokud se písek celý nepřesype, tak prohrál. Díval se na každé zrnko, jako kdyby ho mohl zhypnotizovat, aby se přesýpal rychleji.

Uběhlo deset minut a on ztratil snad dva litry krve. Stále se, ale držel na nohou. Odplížil se k dalším dveřím a přitom se opíral o zeď. Své ruce si před tím omotal kousky látky ze své košile. Do očí se mu upřela sluneční zář. Přivřel oči a několikrát se snažil mrkáním zjistit, kde se vlastně nachází. Místnost byla bez stropu, bylo odpoledne a on ztrácel zbytky svých sil.

Ve stínu se něco pohnulo a pomalu přistupovalo k němu blíž. Pak se ozval tichý hlásek, obrátil obličej k tomu hlasu a o krok přistoupil. Další hlas se ozval za jeho zády. Třetí se ozval nalevo od něj a čtvrtý napravo. Byl zmatený! Jaký úkol měl zde, kde nic neviděl a musel se spolehnout pouze na svůj sluch? Soustředil se, proto na tenké hlásky. Byly to ženské hlasy, které ho vábily k sobě.

„Důvěřuj mi, přijď ke mně, ať tě mohu utěšit!“pravil ten napravo.

„Nevěř jí! To já ti dám to, co tak potřebuješ!“naléhal hlas z leva.

„Chceš mojí krev, svalovče! Ne, jejich!“lákal ho hlas před ním.

Čekal na hlas, který patří ženě, stojící za ním. Cítil její nepatrný pohyb, když se přesouvala ke zdi, kam dopadalo nejméně světla. Její tělo mírně vibrovalo, když nabírala do plic vzduch. Snažila se, aby nezachytil její pach. To bylo velice zvláštní. Pak jak nejtišeji mohla, řekla:

„Chceš mojí krev, medvěde!“

Usmál se! To musí být jeho roztomilé kuřátko! Vždy se chovala zamítavě a každému jen odporovala. Stála si za svým. Neměla ráda, když se musela někomu doprošovat. Snažila se stát na svých vlastních nohou a každou byť nepatrnou pomoc, odmítala. To je ona! Otočil se k ní čelem a pomalu s nataženýma rukama šel k ní. Stále ustupovala, až se svým tělem tiskla na zeď.

Přitulil se k ní a nasál její vůni. Ano, je to ona. Nabídla mu svůj krk! To je snad jeho zkouška? Musí odmítnout to, co už cítí ve svých ústech? Polkl a odvrátil se. Nesouhlasně zaskučela. Naznačuje mu snad, že se má napít? Ne, snaží se ho jen odlákat od jeho cíle! Pomalu se od ní začal odvracet.

Už byl přichystaný k odchodu, když si to rozmyslel. Kašlu na to! Chci ji víc, než si kdo dokáže představit! A pokud to bude prohra, tak alespoň nádherná. Zajal její tělo a narazil s ní na zeď. Jeho ruce svíraly, její zapěstí. Zaklonil hlavu, vytasil tesáky a hrubě se zakousl do jejího obnaženého krku. Ústa mu zaplnila její krev. Tak sladká, teplá a hlavně její. Hltal a na nikoho se neohlížel. Byla to božská mana, která si ho podmaňovala. Pochopil, že už do konce svého života, nechce pít jinou krev. Patřila k němu, ať se jí to líbí, nebo ne.

„Výborně, Draifusi! Prošel si všemi zkouškami na výbornou!“

Nechtěl se jí pustit, ale primusova slova ho vrátili do reality a proto ustoupil. Olízl si zbytek krve, která ulpěla v koutku jeho úst. Pak mu došlo, co vlastně primus řekl. On to dokázal! On prošel vším, co si na něho přichystali a teď se může ucházet o tuto neuvěřitelnou ženu. Pokud ho ona bude chtít. Co si nalhává? Ona nikdy nepřistoupí na to, se stát jeho jedinou družkou. Udělala to jenom, proto, že na ní naléhal. Sama dobrovolně by na to nepřistoupila. Svěsil pokorně a poraženecky hlavu. Ať se stane cokoliv, on ví, že nikdy nebude už jiná pro něho existovat. Raději zůstane sám, než s nějakou, která by nebyla ona.

Dívala jsem se na Draifuse a cítila jeho smutek. Proč se tak cítí? Vždyť dokázal nemožné! Zachytila jsem jeho myšlenky, které se mi pranic nelíbily. Začal ve mně narůstat vztek! Ten hlupák! Copak to necítil, když jsem mu dávala napít svojí krve?

Vzpomínka na to mi zaplavila tělo krásnými pocity. Když se zahryzl, tak vybuchl ohňostroj. Mým tělem probíhaly slastné záchvěvy a málem jsem dosáhla něčeho neuvěřitelného. Měla jsem chuť zakousnout se do jeho krku a splynout s ním v jedno. V průběhu jeho pití, jsem mu vysílala malé signály, které ho měli upozornit na to, jak po něm toužím.

Své tělo jsem přitiskla k jeho a mírně se o něho otírala. Žádným jiným způsobem, už mu nemůžu dát najevo, jak toužím být jeho ženou. Být tou, kterou nazve svou družkou. Svůj život a srdce jsem v ten moment dala všanc. A on to odmítl. Zarazil tak velkou ránu mému sebevědomí.

Pokud nechce, nebudu ho nutit. Musí na to přijít sám! Vnucovat mu svůj názor nemá cenu. Je muž! Válečník, který se svou hrdostí zahaluje, jako do hávu. Přinutila jsem se být v klidu. Nesmím mu dát najevo svou zlost a pokoření. Mám ještě dostatek času, teď se budu soustředit na současnost a problém, který máme. Jsou zde Nenarození, kteří se chystají k útoku.