Svět podle Charlie

Čtrnáctá kapitola

otemnělá budova na křižovatce mezi čtvrtou a pátou ulicí, mi naháněla strach. Svými smysly, jsem zachytila jejich přítomnost a pach. Bylo jich asi dvanáct. Dvanáct nových Nenarozených. Jelikož jsou to jenom mláďata, neměla bych cítit tu úzkost, která se usadila v mé mysli.

Můj zrak dopadl už po několikáté na muže stojícího přede mnou. Draifusova záda byla nahrbená a napjatá, což byl příznak budoucího boje. Něco vehementně vysvětloval svému společníkovi. Darius přikývl a rukou mávl na Dylena, který stál několik stop od nich. Vyslechl velitelova slova a přikývl na souhlas.

Stála jsem zase vzadu, jako při každém útoku, kterého jsem se účastnila. Už mi to lezlo na nervy, jak si mysleli, že nedokážu to co oni. Když jsem byla ještě doma v Rusku, ptali se mě muži z mého komanda, co si myslím o tam tom a o tomhle. Ale tito primitivové mi pouze přikazovali. Při každém útoku jsem se jim měla schovávat za zády a ani jediným pohybem na sebe upozornit.

Kdybych k nim v tuto chvíli přistoupila a chtěla jim sdělit to, co jsem zjistila, tak by mě poslali do patřičných mezí. A ještě mi zopakovali, že mohu být ráda, když tu s nimi můžu být. Zatím jsem neměla možnost jim ukázat, co vlastně umím. Mé schopnosti byly nevyužity a já jsem jich byla naplněna až po okraj. Asi brzy vybuchnu, když je nebudu moci použít.

Otočila jsem se a zkontrolovala ulici za sebou. Najednou se mi před očima odvíjela neuvěřitelná scéna. Viděla jsem Derika, jak jde po této ulici a někdo na něho skočil ze zadu. Snažil se jim ubránit, ale Nenarozeni byli silní. Slítli na něho, až ho úplně obklopili a zakousli se do něho. Když už se zdálo, že je po něm, pozvedli hlavu a zavili. Uviděla jsem nepatrný pohyb jeho nohou. Byl stále naživu. Jeden Nenarozený se k němu sklonil a nabídl mu svou žílu na krku.

„Ne, nepij, Deriku! Nepij!“zašeptala jsem.

Ale jelikož se mi před očima promítala minulost, nemohl mě slyšet. Stejně by mě asi neposlechl. Derik vytasil zuby a zhluboka pil. Byl ztracen! Už nebyl upírem, ale stal se z něho Nenarozený. Zavřela jsem před tou scénou oči. Nechtěla jsem to vidět! Něco mě, ale nutilo znovu oči otevřít. Blížila se k nim další mužská postava. Podle pachu to byl člověk. Pozorně jsem se na něj zadívala a uvědomila si, že ho znám. To je přece Dreik! Dariusův syn a můj bratr.

„Sakra, utíkej!“

Zůstal stát, jako přimražený. Díval se na scénu před sebou a neudělal nic, aby svému příteli pomohl. Jeho ledový pohled studil. Měla jsem pocit, že si to velice užívá. Ten zpropadený, hajzl! Nikdy jsem mu nevěřila a teď už tuším proč. To on ho zavedl do těchto míst!

Jeden Nenarozený si ho všiml. Přistoupil k němu, ale Dreik se nebál. Natáhl ruku a nabídl mu svou krev. Nenarozený se zakousl a podal mu svou ruku, kterou si před tím nařízl. Dreik začal pít, svůj pohled stále upřený na Derika, který se pomalu probouzel.

Právě jsem byla přítomna zrodu dvou nových Nenarozených. Jeden zrod byl nedobrovolný a druhý dobrovolný. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Kdo by byl tak hloupý a dobrovolně se stal zrůdou? Musím říci ostatním, co mohou očekávat uvnitř budovy. Že dva muži se budou muset postavit své nejhorší noční můře. Musí zabít svou vlastní krev!

„Dariusi! Draifusi!“

Otočili se ke mně, ale dali mi signál, ať je v tuto chvíli nevyrušuju. Sakra, ti chlapi jsou vážně hloupí. Přistoupím k nim a vezmu je za ramena. Zatřesu jimi, abych si vynutit jejich pozornost. Vidím na nich, že jsou naštvaní nad únosnou mez.

„Co se děje? Nevidíš, že teď nemáme čas!“

„Musím vám něco říct!“

„Tak dělej! Za chvilku začne útok, a byli bychom rádi, kdyby ses držela někde v bezpečí!“

„Uvnitř jsou Derik a Dreik!“

„Co tam ti pitomci dělají? Pokud chtěli jít s námi, tak nám to měli říct!“

„Oni už nejsou oni!“nevěděla jsem, jak jim to mám říct.

„Jak to myslíš?“zadíval se na mě Draifus. Vycítil mou nejistotu.

„Oni se stali Nenarozenými!“

„Ti zasraný svině!“zaklel Darius.

„Měli bychom to odvolat!“

„Nic se odvolávat nebude! Půjdeme tam a všechny je vyhladíme z povrchu zemského!“

„Dariusi, uvědomuješ si, co to znamená? Víš určitě, že to dokážeš udělat?“

„Co?“nechápavě se na mě zadíval.

„Budeš muset zabít i svého syna! Dokážeš to?“

„Ne, ne! Určitě existuje nějaký způsob, jak ho té nákazy zbavit!“

„On už neexistuje! Nic se nedá vrátit!“

„To nemůže být pravda!“svěsil hlavu.

„Mám to udělat za tebe?“

„Cože?“zakroutil hlavou, aby se vzpamatoval. „Ne! Ty zůstaneš tady a budeš nám krýt záda! My to nějak zvládneme sami!“

„Neboj, kuřátko! Já to vyřeším! Darius zabije Derika a já se postarám o Dreika!“s tím se zadíval na Dariuse, který smutně přikývl a tak dal najevo svůj souhlas. Pak mě odstrčil za záda a dal pokyn k útoku. Muži se začali plížit do budovy.

Stála jsem tam snad věčnost, když vyšli. Byli všichni a zdraví! Ach, děkuji ti můj, Bože! Podívala jsem se na nebe a úlevně vydechla. Někdo se dotkl mého zápěstí. Byl to Dylen! Jeho oči byli smutné, ale dávali znát, že bude stát při mně kdybych, ho potřebovala. Darius a Draifus byli stále v budově. Dylen mi měl jen předat zprávu, že za nimi mám přijít.

Pomalu jsem stoupala do schodů. S každým dalším, jsem se cítila hůře. Věděla jsem, co mě tam nahoře čeká. Byla jsem připravená, alespoň jsem si to myslela. Otevřela jsem dveře a zalapala po dechu. Draifus a Darius stáli u hromady těl, které hořeli v plamenech. Místností se nesl pach spálených těl.

Potichu jsem k nim došla a chvíli tam jen tak stála. První si mě všiml Draifus. Přivinul si mě k boku a pohladil mě po zádech. Zabořil nos do mých vlasů, jako kdyby ten odporný puch nemohl snést už ani malou chviličku. Ucítila jsem jeho polibek, kterým mi dával najevo něhu, kterou ke mně cítil. V ten moment jsem ho potřebovala. Mé srdce udělalo přemet, když jsem si uvědomila, že ho vlastně miluju. Ach, Bože! Teď ne! To se mi nemělo stát!

„Jsou mrtví! Oba jsou mrtví!“

Darius vložil obličej do dlaní a já uslyšela tichý pláč. Pak si prsty projel dlouhé světlé vlasy. Bylo neuvěřitelné vidět, tak velkého a neobyčejného muže plakat. Chtěla jsem ho vzít do náruče a utišit jeho bolest. Ale, on by mě odmítl. Věděla jsem to, jako vím, že po dni přijde noc a naopak.

„Moje jediné dítě, Draifusi! Můj prvorozený syn! Jak jen to vysvětlím Vesně?“

„Mé srdce cítí s tebou, Dariusi! Neboj se, spolu to překonáme!“

„Byl to můj syn! Vesna, už nemůže mít děti! Chápeš, co to znamená? Já už nebudu mít děti!“

„Určitě nějaké dítě ještě budeš mít! Jsi zdravý muž! Najdeš si jinou družku, která ti dá jiné dítě!“

„Nemůžu! Já nemůžu! Vesna to nedovolí! Bude mi to do konce mých dní, vyčítat! Víš, jak byla na svého syna upnutá!“

„Nemůže ti zakázat spojit se s jinou ženou! Pokud tedy není tvoje hlavní družka! Ale to bys mi přece řekl! Nebo ne?“

„Udělal jsem to! Já to, sakra, udělal! V té chvíli, kdy došlo k našemu spojení, jsem byl stále vedle z toho, jak mě má žena podvedla. Vyrvala mi srdce z těla!“

Draifus vedle mě ztuhl. Cítila jsem napětí šířící se z jeho těla. Jeho zlost naplnila celou místnost. Přitáhl mě blíž k sobě, jako kdyby si označoval teritorium. Pak jsem na obličeji ucítila Dariusův pohled. Přiblížil se ke mně a zlostně vyštěkl:

„Proč? Proč jsi mi to provedla? Proč jsi mě zradila s tím mužem?“

Zalekla jsem se jeho slov. Ucukla jsem před nenávistí svítící z jeho očí. Draifus mě strčil za svá záda, aby mě mohl krýt. Pokud něco nepodniknu, tak se ti dva snad pozabíjejí. Zabušila jsem na Draifusova záda, abych mu dala vědět, že tu stále jsem. Chtěla jsem si získat jeho pozornost. On mě, ale odstrčil, až jsem dopadla tvrdě na zeď. Mou hlavou projela bolest, jak jsem se do ní uhodila.

Než jsem se dostatečně vzpamatovala, byli v sobě. Tělo na tělo. Pěsti létali a dopadala na nejcitlivější místa. Nevnímali nic jiného než sami sebe a svou zlost, která měla patřit mě. Bála jsem se o Draifuse. Co když mu nějak ublíží? To bych vážně nepřežila.

Vrhla jsem se kupředu a snažila se je od sebe odtrhnout. Nevnímali mě! Najednou mi přistála v obličeji otcova pěst. Sakra, tak tohle bude pořádná modřina. Sklonila jsem se a dala na ránu ruku. Cítila jsem každý malý dotek svých prstů, kterými jsem si ohmatávala místo zranění.

„Sakra, králíčku! Jsi v pořádku?“přiběhl ke mně Draifus.

„Jdi, sakra, od ní!“odstrčil ho Darius.

„Ona už není tvoje žena! Chápeš to? Ona je moje!“

S tím se zase pustili do boje. Sakra, co mám dělat? Vždyť se tady vážně pozabíjí. Vyslala jsem zprávu mé matce. Doufala jsem, že na takovou dálku uslyší mé volání. Stále jsem jí volala, ale ona se neozývala. Zkoušela jsem to stále znovu, zatímco se ti dva pitomci rvali.

„Mami, prosím! Potřebuju tě!“

„Copak se děje, zlatíčko?“

„Oni se tu snaží pozabíjet!“

„Kdo?“

„Můj otec a Draifus!“

„Tvůj otec?“a po chvíli dodala. „Kdo je Draifus?“

„Draifus je…“odmlčela jsem se. „Nezáleží na tom, kdo je Draifus! Ale na tom, že se tu kvůli tobě perou!“

„Kvůli mně?“

„Ano, kvůli tobě! Ti dva si myslí, že jsem ty!“

Nastalo ticho. Stále jsem čekala, až uslyším znovu matčin hlas. Ale ona se neozývala. Darius povalil Draifuse na zem. Začalo se ozývat dvojí vrčení. Dveře se otevřely a vstoupili ostatní muži. Začali je podporovat a vsázet se, kdo z nich dvou vyhraje.

„Kvůli čemu se tu rvou?“

„Zkus si tipnout, ty pitomče!“

„Aha, kvůli ní! Dalo se to čekat! Pořád kolem sebe kroužili a vyhrožovali si. Teď konečně přišlo na věc! Do toho, Dariusi!“

Tak to se mi snad vážně jen zdá. Jak se to všechno jenom mohlo stát? Dnešní večer začal, jako obvykle. Připravovali jsme se na rutinní akci a pak se stane tohle. Nesnáším mužskou ješitnost. Tušila jsem, že se to netýká jenom mě. Darius byl hotový z toho, že musel zabít svého vlastního syna. Mě do toho pouze zatáhl.

„Řekni mu to!“ozval se znovu matčin hlas.

„Co mu mám říct? A komu?“uslyšela jsem její smích.

„No, Dariusovi to, že jsi jeho dcera. A Draifusovi to, že ho miluješ!“

„Ale já Draifuse nemiluju!“ohradila jsem se.

Znova jsem uslyšela matčin smích a potom ticho. Tak to mi tedy poradila. Vrátila jsem se pohledem na zápasící muže. Byli celý od krve. Kousali se do obnažených míst a nadávali si. Dylen se ke mně přiblížil a zakryl mě svou mohutnou postavou. To je tedy fór! Od kdy já potřebuju ochranu? Jsem tou nejsilnější zbraní, kterou si dokážete představit. A já se tady zatím schovávám! Vylezla jsem a obešla překážku, představující hlouček hlasitých mužů.

Byla jsem jen nepatrný kousek od dvou mužských těl, válejících se po zemi. Pozvedla jsem jednu ruku a luskla. Vytvořil se elektrický náboj. První jsem poslala na zadek mého vznešeného otce a druhou do Draifusovi hrudi. Odvalili se od sebe a popadali dech.

„Přestaňte! Je to bláznovství a vy to moc dobře víte!“ otočila jsem se na Dariuse. „Ty to víš, ale nechceš si to přiznat! A ty.“obrátila jsem se k Draifusovi. „Víš, že nepotřebuju ochranu. Dokážu se o sebe postarat sama!“

S tím jsem se otočila, že odejdu. Ale nedostala jsem se daleko. Muži, kteří stáli před chvíli o pěkný kus dál, se přiblížili a zatarasili mi únikovou cestu. Strčila jsem nejprve do jednoho, pak do druhého. Byli neoblomní!

„Ty za tohle můžeš! To, že jsi přišla! Že jsi tu! Tak je nech, ať se o tebe poperou! Uvnitř sebe potom toužíš!“

„Co ty?“zavrčela jsem. Takovou blbost jsem slyšela poprvé v životě. Toho chlapa jsem ani neznala a on mi tu bude vnucovat své názory. Tak to tedy ne! Poslala jsem na něj tak silný výboj, že odletěl na druhou stranu místnosti. Pak jsem svou pozornost obrátila na ostatní.

„Ještě někdo je tak hloupý, aby mi vnucoval své názory!“

Muži jako jedna masa odstoupili. Přitom záporně hýbali hlavami ze strany na stranu. Draifus se začal smát. Hodila jsem po něm pohledem. Stále ležel na zemi a držel se za břicho. Netuším, zda to bylo kvůli ráně, kterou jsem mu poslala, nebo kvůli tomu, že se směje. Chlapi!

„Jak jsi to myslela, že to vím?“

„Ach, nedělej se! Stále mě bráníš a točíš se kolem mě! Určitě víš, kdo jsem!“

Draifus se přestal smát. Podíval se na Dariuse a zlostně zavrčel. Darius si ho nevšímal. Zrak stále upřený na mě a přemýšlel. Pokusil se postavit na nohy, ale ty selhali a on se znovu zhroutil na zem. Natáhl ke mně ruku. Odmítla jsem se k němu přiblížit. Copak si myslí, že jsem úplný blázen? Je stále naštvaný! Cítím to. Po chvíli zvedl ruku i Draifus a natáhl jí směrem ke mně. V místnosti nastalo ticho. Přišla chvíle, kdy si mám vybrat mezi dvěma muži. Ostatní to věděli, já to věděla. No, tak to je vrchol! Snad si nemyslí…? Sakra, oni to myslí vážně!

„To si děláte srandu? Mám si mezi vámi vybrat?“

„Ano“pronesou jako jeden muž.

„Hele, nebudu si mezi vámi vybírat!“

„Musíš! Musíš si konečně vybrat, koho chceš za svého druha!“

„Ano! A nezapomeň na to, že já jsem splnil podmínky, které mě opravňují k tomu tě požádat o spojení.“pronesl Draifus a zašklebil se na Dariuse.

„Já jí měl první! Mám větší právo, než ty!“

„Ne neměl!“ozvu se, do rámusu, který se ozval. Začali se hádat. Muži za námi se přidali. Jediný Dylen věnoval pozornost tomu, co jsem říkala. Najednou se objevil vedle mě a položil mi ruku na rameno. Natočila jsem k němu hlavu. Sehnul se k mému uchu a chtěl se na něco zeptat, když v tom se ozvalo:

„Dej ti pracky pryč!“

„Roztrhnu tě, jako hada!“

„Takže ne dva, ale tři. Ta si, ale pospíšila!“

Mužské hlasy za mnou, přede mnou a za mnou. Šílená situace. Vážně šílená situace. Jsem jediná žena široko daleko a porve se o mně skupina chlapu, kteří ani nevědí, kdo doopravdy jsem. Někdo do mě strčil. Ohlednu se. Situace, kterou uvidím, se nedá ani slovy popsat. Klubko velký rozzuřených mužů, válejících se po zemi, pokrytou tlejícími zbytky masa Nenarozených. Nemůžu si pomoct a začnu se smát. To se prostě nedá vydržet! Kleknu si a kolébám se dopředu a dozadu. Stále se směju. Asi jsem zešílela!

„Králíčku?“

Nevšimnu si, že se situace změnila. Už se nikdo nepere. Veškerá pozornost je upřena na mě. Na mou šílenost! Draifus ke mně přileze po čtyřech a zadívá se mi do uslzené tváře. Pohladíme po hlavě, jako kdybych byla nějaké dítě.

„Králíčku, to bude dobré! Všechno bude dobré! Nic se přece nestalo!“

„To si děláš srandu? Právě jsi chtěl k smrti umlátit mého otce! A ono se nic neděje?“byla jsem hysterická.

„Otce?“Draifus se zarazil a podíval se na Dariuse, jestli mě uslyšel. Ten zkameněl a hlasitě polkl. Pomalu se zvedl a přišel blíž. Chvíli stál nad mojí zhroucenou postavou. Potom přiklekl a vzal mou tvář do dlaně. Pozvedl mou hlavu nahoru, abych se mu mohla zadívat do očí.

„Já jsem tvůj otec?“

„Právě jsem to řekla, ne!“

„Ale jak?“nemohl to pochopit

„To ti mám vysvětlovat, jak vznikají děti? Já myslela, že jsi dost starý na to, aby ti to už bylo jasné!“

„Takhle bych s ním nemluvil, králíčku!“obrátil mou pozornost k sobě Draifus. „Ó, neříkej? To tobě by měl někdo dávat lekce o fyzickém vztahu mezi mužem a ženou!“

„Myslím si, že jsi neudělal něco, co jsi udělat měl!“pak se zarazil a dal tvář k Draifusově. „Ať tě to ani nenapadne! Je to moje dcera!“

„A, konečně ti to došlo?“

„Nemůžeš se mi divit! Já o tobě nevěděl! A když už jsme u toho, proč jsi něco neřekla, když jsi k nám poprvé přišla?“

„No, samozřejmě! Přijedu k úplným cizincům domů a jednomu z nich řeknu. Tak mě tady máš! Já jsem tvoje dcera a přišla jsem si pro vysvětlení, proč jsi nás s matkou nechtěl!“

„Já vás chtěl! To tvoje matka se rozhodla, že bude žít s někým jiným!“

„Ten někdo je můj strýček! A jestli mu budeš pořád nadávat, tak se zvednu a v životě mě už neuvidíš!“

„Tvůj strýček? Ale ten je přece….!“

„No co je? On je co?“

„Já myslel…“ „Měl jsem za to, že je mrtvý!“

„Nebyl! Víš, proč má matka potřebovala jeho krev? Protože tvoje krev nebyla v jejím organismu dlouho. Potřebovala takovou, která proudí i její krví. Proto si vybrala Thomase a ne tebe!“

„Proč nic neřekla?“

„Protože, než ti něco mohla říct, zbavil ses jí!“

„Ne, já bych to neudělal, kdybych věděl…“skončil v půlce věty, pak se podíval do mých očí a polkl. Tušila jsem, že přijde velice důležitá a osobní otázka. „Tvá matka, má někoho?“

„Ne, čeká na to, až si uvědomíš, že jí potřebuješ! Ale varuju tě! Musíš k ní přijít s dost věrohodnou omluvou. A také se připrav na to, že pokud jí budeš chtít znovu pojmout za svou družku, budeš muset projít stejnými zkouškami, jako Draifus.“

Vlastně jsem mu lhala. Žádné takové pravidlo neexistovalo. Jen jsem toužila po tom, aby maminku získal vlastní pílí a houževnatostí. Potřebovala jsem důkaz toho, že o ni opravdu stojí. Pokud tyto zkoušky vykoná, tak to budu vědět.

„Než před ní znovu předstoupím, musím ještě něco vykonat.“

Mluvil o svojí prim družce, Vesně, která v jeden den ztratila muže i syna. Dost těžký den, pro ženu, která ji nebyla vůbec sympatická. Přesto jsem jí litovala. Na otcovi tváři se najednou objevil veliký úsměv.

„Já mám dceru! Všichni slyšte – já mám dceru!“a zvedl ruce nad hlavu.

„Jak se vůbec jmenuješ?“zarazil se v pohybu. Vypadal směšně s těma rukama nahoře, jako kdyby vzýval boha.

„T. J.“

„T. J. je asi přezdívka. Ale jak se jmenuješ celým jménem?“

„A nebudeš se smát?“

„Ne, nebudu!“

„Theodora Junior Zrazená!“

„Junior“koutky úst mu cukali.

„Já věděla, že se budeš smát!“

„Ne, já se nesměju!“snažil se zakrýt úsměv. Po chvilce to dostal pod kontrolu. „Mohu se tě zeptat, proč junior!“

„No, asi proto, že jsem prvorozená!“

„Tvá matka, má ještě jiné děti?“byl zděšený.

„Ne, ale očekává, že ještě nějaké v budoucnosti bude mít!“

„Souhlasím! Bude jich mít tolik, že nebude vědět, kam je dát!“pak se obrátil k Draifusovi, který se tiskl k mému boku.

„My dva si ještě musíme promluvit!“

S tím odešel a stále dokola opakoval, že má dceru. Vyhrabala jsem z Draifusovi náruče a oprášila prach ze svých kalhot. Dylen stál několik kroků ode mě a čekal. Tušila jsem, že od dnešního dne, bude můj druhý stín. Jeho povinností bylo a vždy bude ochraňovat potomky svého pána. Dreika odmítl mít ve své péči, protože se mu příčilo být ve společnosti Vesny. Ale já, já jsem byla něco jiného. Z vyprávění mé matky jsem pochopila, že byli blízkými přáteli.

„Tak, Válečníku! Jsem utahaná, že až dopadnu hlavou na polštář, budu spát, jak zabitá!“

„Tu přezdívku jsem dlouho neslyšel. Mohu se tě na něco zeptat?“

„Hm“

„Jak se má tvá matka?“

„Daří se jí dobře! Ale, vím, že není úplně šťastná. Chybí jí otec!“

Dylen pouze přikývl a otevřel přede mnou dveře. Za chvíli jsem ucítila na zádech dotek mužských prstů. Draifus si značkoval své území. Typicky mužská logika. Políbil mě do vlasů a zamumlal několik slovíček, kterým jsem nerozuměla. Dal Dylenovi znamení, že se o mě postará a něžním postrkováním mě nutil do kroku.

To byla, ale noc. Když jsme konečně usedli do připraveného auta, opřela jsem hlavu o opěrku a zavřela oči. Draifus přisedl a vzal mě za ruku. Cítila jsem, že je šťastný. Proplet svoje prsty s mými. Byla jsem tak unavená, že jsem se nevzpírala a jeho doteky přijímala. Než jsem se nadála, měla jsem opřenou hlavu o jeho široké rameno a usnula.