Svět podle Charlie

Dvanáctá kapitola

en obřad byl krátký a neformální. Vyvolení by asi vyváděli, kdyby byli přítomni. Ledabyle odbytí obřad, nebyl pro ně obřadem. Ohrnuli by své špičaté nosy a už by s těmito lidmi nikdy nepromluvili. Ale mě, mě to bylo jedno. Hlavně, že mám přístup do mužské části domu a nebudu muset podstoupit žádný trest.

Konečně jsem uvolněně přešla práh a nasála pižmovou vůni. Věděla jsem, že jsem se ocitla v místě, kde se budu cítit příjemně. Byla jsem na toto prostředí už zvyklá. I u nás doma jsem byla spíše v místech, které muži považovali za své teritorium.  Žen tam moc nikdy nebylo. Jen pár vyvolených, které měly patřičné znamení.

Znala jsem muže, více než ženy. To jejich štěbetání a handrkování se, se mi z duše protivilo. Nesnáším řeči o ničem. Každá rozmluva musí mít přeci hlavu a patu. A když jsem měla možnost několikrát být přítomna schůzi ženské domobrany, kterou řídila má matka, byla jsem ráda, že to nemusím podstupovat. Vždy jsem se raději vypařila a maminka mě za to poté pořádně pokárala. Ale, pak mě pohladila a řekla, že na to má také někdy chuť. Prostě se uprostřed věty zvednout a odejít. Po tomto rozhovoru jsme vždy skončily nad hrnkem hořícího kakaa a smály se všem ženám a jejich malým malichernostem.

Vrátila jsem se do přítomnosti. Konečně jsem si mohla prohlédnout jejich klubovnu. Jako každá mužská centrála, byla vybavena pohodlnými křesly a dostatečným množstvím alkoholických nápojů. Po stěnách byly rozestavěny obrazy s náměty boje. Nechyběl ani pořádný krb, ve kterém plál oheň.

Na druhé straně místnosti stáli v hloučku muži a o něčem horlivě debatovali. Ano, tak tuto situaci už znám. Několik postranních pohledů mým směrem a zase mužské mumlání. Věděla jsem, že mluví o mně. Ani jsem nemusela použít svou schopnost.

„Takže, už konečně můžeme začít!“pravil do jejich debaty Draifus.

Jen jediná věta stačila k tomu, aby se muži a přeskupili se na svá místa. Já jsem se usadila do koženého křesla, na které si matně pamatuji. Poděkovala jsem za nabídnutý čaj a upila. Mé oči se stále soustředili na dění přede mnou. Čekala jsem na jejich první dotazy. Nemusela jsem čekat dlouho, protože byli velice zvědaví.

„Jaké jsou ty informace, které jste nám měla předat!“začali zostra, ale já se jich nelekla.

„Před jedenácti lety v Rusku…“

„Ženská nemáme čas teď vzpomínat na staré časy!“utrhl se mladík.

Sjela jsem ho pohledem. Blonďaté vlasy, studené oči a pohrdavý úšklebek. Tušila jsem, s kým mám tu čest. Můj nevlastní bratr v celé své kráse. Muž po jeho boku ho pochvalně poplácal po zádech. Byl to Adónis! Stále se prohlížel v zrcadle a naparoval se. To je mi tedy povedený páreček. Pozvedla jsem obočí a začala znovu.

„Před jedenácti lety se v Rusku objevil nový druh upírů.“v místnosti nastalo ticho. „Začali jsme jim říkat Nenarození. Stvořil je nějaký upíří vědec, kterého jsme stále nenalezli, ale máme čerstvou stopu.“

„Jak se jmenuje?“zeptal se jeden, ze starších upírů.

„K tomuto nemám oprávnění!“

„K čemu nám potom jste? Když nemůžete nic říct!“

„To jsou interní informace, ke kterým nemám oprávnění. Do nich mohou nahlížet pouze vyvolení.“

„Tak proč nepřijel jeden z nich?“

„Je vyvolený!“

„To mi je jedno, co je! Měl přijet sám a neposílat nám ženskou!“zase ten malý spratek. Zaťala jsem zuby a vypustila vzduch.

„Vyvolení neopouštějí svá místa v kruhu. Pokud mi přestanete skákat do řeči a mít hloupé připomínky, tak se dostaneme k tomu důležitějšímu.“

Darius se za mnou zasmál. Neměla jsem jeho syna asi tak sjet, ale nedokázala jsem odolat. Můj bratr ohrnul nos a upil ze sklenice zlatavou tekutinu. Neměla jsem ráda muže, kteří již pili na začátku noci. Chápala jsem ty, co si dali jednu skleničku před tím, nežli šli do postele. Počkala jsem ještě malou chvilku, abych se ubezpečila, že mám úplnou pozornost všech přítomných.

„Nenarození na nás zaútočili jednoho večera, při běžné rutinní kontrole stanovišť. Ten večer padlo mnoho našich nejlepších vojáků. Nebyli jsme na ně připravení!“

„Jste poserové, proto jste se nedokázali ubránit!“odfrkl si Adónis.

Vztekle jsem vstala a ve vteřině ho přitiskla na zeď. Nevěděla jsem, kde se ve mně vzala ta síla, ale drtila jsem jeho krk svou paží. Snažil se vyprostit, ale bezúspěšně. Pokud jsou ostatní muži z jejich klanu, tak slabí, tak ať nám pomáhá bůh! Pustila jsem ho a o krok ustoupila. Muž si promasíroval pohmožděný krk.

„Omlouvám se, nedokázala jsem zabránit reflexu, aby vás napadl. U nás si vážíme nejvíce naši cti. Pokud jí někdo pohaní, tak ho bez varování napadneme a vyválíme ho v prachu u svých nohou.“

Oprášila jsem jeho kožený kabátek, vyrobený na míru. Odstrčil mě a ustoupil na druhou stranu pokoje. Bála jsem se otočit zpět k ostatním. Sklopila jsem hlavu a otočila se. Většina z nich měla na tvářích usměv. Několik se jich dokonce smálo. Znovu jsem se usadila do křesla a pokračovala tam, kde jsem skončila.

„Nenarození mají desetkrát větší sílu než ten nejsilnější upír. Čím je starší, tím je silnější. Jediná možnost, jak ho zlikvidovat je, přetít ho na dvě poloviny a zapálit.“

„To jste nám již dneska předvedla. Co jste to měla za zbraň?“

„Máte asi na mysli mou Babetu!“

„Babetu? Dost neobvykle jméno pro zbraň!“

„Já vím! Při její výrobě jsem tak klela, až mě Thomas poslal domů, kde se právě konala dámská sešlost. Čajový dýchánek mě dorazil! Jedna s přítomných, Belinda Babetka Berdiová, zvaná též Babeta, ke mně přitančila a začala mi měřit míry na nové šaty. Vím, je to hloupé! Když jsem se vrátila k práci, po té, co jsem jim zdrhla, začala jsem na ní promlouvat. Vlastně jsem jí tak urážela. Nakonec jí to jméno zůstalo. Nezáleží na jméně, ale na tom, co ta holka dokáže. Pokud pracuje jak má, je mi jedno jak se nazývá. Klidně jí můžete říkat Řezačka!“

„Na jakém principu pracuje?“

„Pokud nemáte několik diplomů z fyziky a inženýrství, tak je zbytečné vám to vysvětlovat.“

„Tak to opravdu nemám!“usmál se na mě a já mu usměv oplatila.

„Nenarození mají také velkou spotřebu krve. Nevybírají si. Co chytí, to vypijí. Ať je to divoká zvěř, člověk, anebo upír. Nejraději mají rádi upíří krev, protože ta jim dodává větší sílu. Vyskytují se po skupinkách po třiceti a méně. Když jich je více, navzájem se žerou. Jednou za čas se všichni slezou a poslouchají svého hlavního velitele.“

„Ale, právě teď jste tvrdila, že pokud je jich více, tak se navzájem pojídají!“

„Ano, ale pokud je to jen na krátkou dobu a jsou pod dohledem jejich vůdce, tak se kontrolují!“

„Můžete nám, alespoň prozradit jméno jejich vůdce? Nebo k tomu také nemáte oprávnění?“

„Jmenuje se Relik! Žádné příjmení, jen Relik! Již jsem měla tu čest na něho narazit a modlím se, abych ho už nikdy neviděla. Je nejstarší a proto také nejsilnější. Je tak rychlý, že uhýbá střelným zbraním. Chemické roztoky už na něho nefungují, jen je nechá stéci po svém těle. Většina těch, kteří s ním byli v kontaktu, již nežijí. Je velice nemilosrdný!“

„Ale, vy jste přežila! Jak jste to udělala? Nebo ženy nezabíjí?“

„Ne, zabijí bez výjimek! Ženy i děti.“

„Tak jak jste přežila?“

„Nechal mě žít!“

„Proč?“

U této otázky, jsem začervenala. Má vzpomínka na jedno jediné setkání, byla stále živá. Vidím to, jako dnes. Stojím u zadní části traktu vojenského bunkru. Dostali jsme hlášku, že bychom tam mohli nalézt nějaké Nenarozené. Thomas s ostatním šli prohledat druhou budovu a já jsem na ně měla počkat u brány. Sekundární komando zatím prohledávalo první budovu, když v tom se začali ozývat výkřiky. Neodolala jsem a vyrazila jim na pomoc. Ale, přišla jsem pozdě.

Jen jsem nahlédla a uviděla zkrvavená těla a nad nimi mladé Nenarozené. Uprostřed toho všeho stál muž. Byl zvláštní, tolik jiný než ostatní. Jeho tmavé vlasy mu padaly do půle mohutných zad. Byl velice vysoký, měřil něco přes dva metry. Roztahoval své široké ruce a kmital jimi, jako kdyby dirigoval orchestr. Otáčel se dokola se zavřenýma očima. Jeho tvář byla, jako z kamene. Tak tvrdá, ale krásná.

Najednou otevřel oči a hleděl přímo na mě. Lekla jsem se a dala se na ústup. Než jsem dorazila ke dveřím, dohonil mě. Vzepřel se o ruce, které mě uvěznili u zdi. Přičichl k mým vlasům. Cítila jsem jeho odporný puch. Začal se o mě otírat a funět.

„Ahoj, maličká!“jeho hlas byl odporně skřípavý.

„Jak se jmenuješ?“

Svou otázku opakoval stále dokola, ale já mu nedokázala nic říct. Byla jsem ztuhlá a strašně jsem se bála. Vyzařovala z něj taková zuřivost a nenávist. V ten daný moment jsem se bála, že zemřu. On, ale nechtěl mojí krev.

„Jsi výjimečná! Cítím v tobě několik velice silných schopností. Budeš dokonalou partnerkou, která mi dá dokonalé děti!“znovu otřel tvář do mých vlasů.

„Proč vás jedinou nechal žít?“vrátil mě do reality mužský hlas.

„Já…“polkla jsem „Vybral si mě…“sklonila jsem hlavu a konečně to řekla. „Vybral si mě, jako svou chovnou klisnu!“

„Cože?“ozval se můj otec.

„Chtěl, abych mu porodila děti!“

„Sakra, děláte si srandu?“

„Ne! Chtěl to udělat ten večer, ale druhá budova najednou vybuchla a on odešel pryč s tím, že se pro mě vrátí!“

„Ten, hajzl!“

Darius mě objal kolem ramen a stiskl je. Chtěl mě tak utěšit, ale cítila jsem jeho zlobu prostupující celým jeho tělem. Byla jsem ráda, že jsem tak daleko a, že Relik neví, kde jsem. Asi bych se musela zabít, kdyby mě dostal do spárů.

„Proč si vybral právě vás? Nejste vůbec krásná!“ozval se Adónis. Asi se mi chtěl pomstít.

„Já mám schopnosti, které se mohou předat mým dětem!“

„Jaké schopnosti?“ozval se poprvé Draifus. „Já měl dojem, že máte pouze jednu schopnost!“

„Mám ještě nějaké navíc!“

„Které?“

„Levitace, ovládání myšlenek a jiné!“

„To není možné! To nelze! Vaši rodiče by museli být velice silní jak po fyzické, tak psychické stránce. Kdo jsou vaši rodiče?“přistoupil ke mně muž, který vypadal na to, že tomu velice rozumí. Jeho klasické rysy byly zvědavostí, celé napjaté. Přiklekl a dal mi ruku na koleno.

„Jak se jmenují vaši rodiče?“

„To vám nemohu říct!“

„Proč? To přece nemůže být chráněno nějakým zákonem!“

„Můj otec o mně neví a já bych byla ráda, kdyby to tak zůstalo!“

„Z této místnosti se ven nic nedostane!“na chvíli se odmlčel a zíral do mých očí. „Váš otec je zde?“jeho pohled přejel přítomné.

„Raule, přestaň! Pokud ti to nechce říct, tak k tomu má asi dost pádný důvod!“

„Tady jde o vědu! O vývoj! Chápeš to, Danieli? Vždyť jsme několik hodin strávili nad možnostmi, takového zázraku.“

„Ano, je to zázrak! A určitě bych byl poctěn, kdybych její schopnosti mohl prozkoumat. Ale, teď se musíme soustředit na jiný problém a to jsou ti Nenarození!“

„Hm, asi máš pravdu!“

„Já mám pravdu!“

Jak jejich spor začal, tak i skončil. Raul stále prohlížel přítomné muže a přemýšlel nad potencionálním kandidátem. Když se zastavil na Dariusovi, hrklo ve mně. Pak mírně zakroutil hlavou a zkoumal dál. Pak se připojil k Danielovi a něco začal zapisovat do koženého zápisníku. Několikrát se jeho přítel k němu naklonil a doplnil nějakou informaci.

„Jak to, že se u nás objevili až teď? Neříkala jste náhodou, že se poprvé objevili před jedenácti lety?“připomněl nám důvod debaty hnědovlasý muž.

„Po jedenáct let se nám podařilo je držet dál od hranic! Před pár týdny se k nám dostala informace, že jsou mimo náš stát a jurisdikci.“

„Proč právě teď? To jste polevili ve své ostražitosti?“ozval se Dylen.

„Ne, naše vina to nebyla!“

„Tak čí?“

„Myslím, že mezi námi je zrádce!“

Po tomto mém přiznání, nastalo v pokoji ticho. Darius stiskl má ramena a polohlasně zaklel. Naklonil se ke mně a nasál mou vůni, jako kdyby se potřeboval uklidnit. A vážně to fungovalo. Postupně se začal uvolňovat.

„Máte nějaký důkaz, svého tvrzení?“

„Ne, nemám žádný důkaz. Pouze logické myšlení, které mě přivedlo na tuto myšlenku. Když si to projdete se mnou, dojdete ke stejnému závěru. Tak zaprvé, vyhnuli se veškerým naším hlídkovým stanovištím. O nich mohl vědět, jen ten, který nám je pomáhal sestavovat.“všichni přikývli na souhlas. „Za druhé.“nadechla jsem se. „Někdo zablokoval mé schopnosti vcítit se do mysli zrádce.“

„Takovou schopnost také máte?“Raulova hlava vystřelila, jako jeho otázka.

„No, ano!“jeho ruka začala rychle zapisovat.

„Možná vaše schopnost není dost silná na dálku. Pokud byl ten dotyčný vzdálen, řekněme dvacet kilometrů.“

„Ne, dálka s tím nemá nic společného. Má schopnost je velice přesná.“

„Nějaké kouzlo?“ozval se Draifus.

„Ano, bylo to kouzlo. Velice silné kouzlo.“

„Sakra!“ulevil si.

Darius se na něho zadíval a zkoumavě zaklonil hlavu. Snad si ani neuvědomoval, že mě stále hladí po rameni a tak mi dodává potřebnou sílu. Jeho vůně a dotek mi byli tak známé.

„Draifusi, děje se něco? Je v tom nějaký problém?“

„Ne, ale může být!“

„Co tím myslíš?“

„Pokud mají tak silného Šanariho, tak máme velký problém. Vlastně, kuřátko, bude mít problém.“

Pohyb jeho dlaní a prstů ustal. Přisunul se ke mně blíž, jako kdyby mě chtěl chránit. Draifus se zase upřeně díval do mého obličeje. Zkoumal, zda neuvidí nějaké příznaky. I já jsem prozkoumala své nitro, abych se ubezpečila, že je vše v pořádku. Úlevně jsem vydechla, když jsem na nic nepřišla. I Draifus si oddechl, když viděl můj spokojený výraz.

„Je nemožné, aby jí někdo mohl ublížit, když je zde.“

„S takovým Šanarem, který dokáže zablokovat něčí mysl, je možné všechno. Na dálku dokáže udělat takové věci, že by ses divil.“

„Co například? Co by jí mohl udělat? A proč by to vůbec dělal?“

„Možná, protože si jí někdo vybral jako svou družku. Mohl by na ní seslat kouzlo přijímání!“

„Co to je?“

„Kouzlo přijímaní, je odevzdání jejího těla a mysli do rukou toho, který si to žádá. Udělá po tom, cokoliv. On jen vyřkne svůj rozkaz.“

„Jak tomu můžeme zabránit?“

„Spojením! Ale nemyslím, jen soukromý rituál. Ne, musí to být se vším všudy!“

„Nechte toho prosím! Dosud se nic nestalo! Je to rok, co jsem ho potkala a jsem stále ještě tady a mám vše pod vlastní kontrolou. Nikdo mě neočaroval!“přerušila jsem jejich soukromou debatu. Bylo mi proti mysli, aby všichni přítomní věděli takové intimnosti o mé osobě. Potřebovala jsem něco, čím bych je zabavila. Vybavily se mi instrukce, které mi dal Ulrich, abych je byla schopná pořádné připravit. Možná když načnu toto téma, tak na to proč bych mohla být v nebezpečí, zapomenou.

„Kdy se pustíme do tréninku, abych vás mohla na setkání s nimi pořádně připravit?“

Draifus si Dariusem vyměnili významné pohledy. Dokonce jsem zachytila několik mrknutí. Ach, jo chlapské záležitosti! Pokud se jedná o muže a jejich vzájemné představování své mužnosti, jsem úplně mimo. A máme to tady! Pár poplácání po zádech. Kdo lépe umí ono a jiný zase tamto. Nesmyslné výzvy, které byly pronášeny nejdříve v žertu a posléze se to stalo nejdůležitější otázkou života a smrti. Jsem zase zpět doma! Ach, jak mi chybí ti moji bojovníci.