Svět podle Charlie

DEVÁTÁ KAPITOLA

yl nádherný, jasný večer. Maminka se strýčkem Thomasem, právě seděli v kuchyni a něčemu se hlasitě smáli. Na mých rtech se objevil úsměv. Jsem ráda za každou chvilku štěstí, která maminku postihne. Vím, že moc takových chvilek nebylo a snad ani nebude, dokud nenajde ve své duši zase klid.

Dívala jsem se do potemnělé krajiny a před mým zrakem se začal odehrávat snový film. Zase jsem dostala jednu ze svých nadpřirozených vizí. Ty osoby jsem neznala. Můj zájem se ustálil na vysokém blonďatém obrovi. Měl několik jizev, které mu dodávali nebezpečný zjev. Jeho paže se napínali, jak sekal do jednoho z Nemrtvých.

Jejich boj byl nelítostný, ale nevyrovnaný. Nenarozených bylo tolik, že se jim nedokázali ubránit. Napadli je nepřipravené, když večeřeli ve velké hodovní síni. Ženy a děti padli, jako první. Muži dokázali odolávat nátlaku ještě několik hodin, než i poslední padl pod tesáky smrdutých stvůr. Tato vize se mi nelíbila! Něco nebylo v pořádku!

Zalapala jsem po dechu a soustředila svou pozornost na místo, kde se to odehrávalo. Donutila jsem svou mysl, aby mi ukázala to, co je utajeno. Nenarození se dostali přes hranice a jsou v Americe. Pane Bože, jak jenom dokázali uniknout? Po jedenáct let jsme je drželi v Rusku. Neměli nejmenší šanci se přiblížit k hranicím. Něco jsme museli přehlédnout!

Vymrštila jsem se z křesla a spěchala do kuchyně. Musím Thomasovi říci, že je nutné svolat primární komando. Náš velitel musí přednést mé podezření radě vyvolených. Ta bude vědět, co se musí udělat! Nemůžeme to tak nechat! Nenarození jsou naší odpovědností.

Maminka tušila, že se něco stalo. Vstala tak rychle, že převrátila židli, na které seděla. Její bratr jí položil ruku na rameno v uklidňujícím gestu. Nechtěla jsem jí znepokojovat a uzamkla své myšlenky tak, jak mě to naučila. Snažila se prorazit mou ochranu, ale neměla nejmenší šanci. Byla jsem silnější než ona. Zamračila se a znovu se o to pokusila. Zatím jsem chytla Thomase za ruku a táhla ho pryč.

Cestou k hlavní budově jsem mu všechno pověděla. Každou maličkost, na kterou jsem byla schopna si vzpomenout. Z držení jeho těla jsem vycítila zlost. Bral to, jako svou prohru. Já, ale věděla, že to není jeho chyba. Pak mi bleskla hlavou myšlenka. Někdo jim musel pomáhat! Někdo, kdo se dokonale vyzná v našich hlídkových stanovištích a zná naší obranu. Někdo z našeho středu.

Jeho identita mi, ale zůstala utajena. Jako kdyby nad ním bylo nějaké kouzlo. Velice silné kouzlo, které mě nenechalo proniknout přes jeho bariéry. Ten někdo musel vědět o mých schopnostech! Ten někdo mi musí být opravdu blízký! Začala jsem se bát. To bude mít velice špatné důsledky! Ten muž, ta tajemná osoba, ohrožovala mě a mou rodinu.

„Thomasi, počkej!“

Zastavila jsem svého strýčka před dveřmi do sálu. Thomas chtěl jít dovnitř, ale pohlédl do mého obličeje a zarazil se. Pochopil, že se něčeho příšerně bojím. Rozhlédl se kolem nás, aby zjistil, zda nás někdo nesleduje. Když se ujistil, že je okolí čisté, přistrčil mě do tmavého kouta a sklonil ke mně hlavu.

„Co se děje, T. J.?“

„Někdo nám blízký, je zrádce!“

Po mých slovech ztuhl a napjal svaly. Nikdy jsem neviděla jeho obličej tak znetvořený nenávistí. Věděla jsem, že se dokáže pořádně naštvat, ale takto jsem ho vážně viděla poprvé v životě. Naháněl mi strach. Vycítil to a trošku se uvolnil. Nabral do plic pořádnou dávku studeného vzduchu.

„Kdo je to?“

„Já nevím, ale ví o mně úplně všechno!“

„Jak to, že ho nemůžeš identifikovat?“

„Je obestřen nějakým velice silným kouzlem!“

„Takže, ten někdo musí znát někoho, kdo ovládá silná kouzla!“odvrátil se a začal přemýšlet. „Šanarů, kteří by měli takovou moc, není hodně. Bude lehké ho vypátrat.“

Šanaři byli bytosti, kteří se při přerodu stali kmenovými léčiteli a kouzelníky. I my jsme jednoho takového měli, ale ten nebyl dostatečně silný, aby nás mohl ohrozit. Byl spíše doktorem a badatelem.

„Ano, také si myslím!“

„Neboj, já se o to postarám!“

„Musíš posílit obranu kolem našeho domu. Budu muset udělat obřad kanaši.“

„Bude to dost nebezpečné!“

„Já to zvládnu!“

„Dobrá! Ale Teo se nesmí nic dozvědět.“

„Musí! Je nebezpečné, aby o tom nevěděla.“

„Dobře, T. J. Bude to tak, jak si myslíš, že je pro nás nejlepší.“

„Děkuju, Thomasi.“

S tím jsme vešli dovnitř, kde na nás už všichni čekali. Stáli okolo hlavního stolu a nadkláněli se nad mapou. Plánovali další útok, který se měl proběhnout další úplněk. Tedy za tři dny. Naše plány se, ale tímto mění. Thomas se chopil slova a promlouval k nim hlubokým a výrazným hlasem. Po jeho projevu se ozvalo několik dotazů, které jsem ihned zodpověděla.

Uběhlo půl hodiny, když se otevřely dveře, a my s úlekem obrátili hlavy k nově příchozím. Byli to vyvolení, kterým se doneslo, že právě probíhá naše mimořádná schůze. Hlavní představitel předstoupil a každého z nás si důkladně přeměřil. Mračil se, což nebylo dobré znamení.

„Co se tady děje?“

„Máme nové informace, vyvolený!“

„Jakého typu jsou tyto informace.“

„Nenarození překonali hranice, přešli přes Polsko, Německo a Švýcarsko. Přeplavili se přes Atlantský oceán a teď jsou v Americe!“

Vyvolení se sloučili do jedné velké kupy a o něčem se potichu dohadovali. Sem, tam bylo slyšet nepříjemné vrčení a hašteření se. Jednomu z vyvolených dokonce uniklo jedno sprosté slovo. Tušila jsem, že bude zle. Hlavní představitel se vzpřímil a hlubokým hlasem pravil.

„Je to moje rozhodnutí! Já mám hlavní slovo a vy mě budete poslouchat! Všichni musí uposlechnout mého rozhodnutí!“

S tím se otočil zase k nám. Něco nebylo v pořádku. Nikdy jsem ho neviděla takto naštvaného. Vyvolený nesměl dávat najevo své city. Do této chvíle jsem si myslela, že žádné city ani nemají. Jeho obočí bylo nakrčeno a ústa se stáhla do jedné tenké čárky. Pohled jeho vybledlých očí se zaměřil na mě. Pak jako by mou opovrhoval, se ke mně otočil zády. Jeho pozornost se upřela na velitele Ulricha.

„Vyslyš naše rozhodnutí!“udělal pauzu a pokračoval. „Rozhodli jsme, že zůstaneme zde a Amerika, ať se o sebe postará sama.“

„Ale, pane…“

„Ještě jsem nedohovořil, Ulrichu!“přerušil ho. „Nemůžeme posílat své vojáky na pomoc cizincům, když je potřebujeme zde. Na svou vlastní ochranu.“nasál do plic vzduch. „Jediné, co pro ně může udělat, je to, že pošleme posla, který je na ně upozorní a připraví.“

„Ano, můj pane. Kdo bude tím poslem?“

„Theodora z rodu Zrazených.“

Ztuhla jsem! Já mám jet sama do té neznámé země? To přece nemyslí vážně. Obrátila jsem se k Thomasovi, kterému přes rty přejela sprostá kletba. Malinko vystoupil a chtěl se dožadovat vysvětlení. Ulrich ho zastavil svou rukou a něco zašeptal. Pozvedl hlavu, zaměřenou na vyvoleného.

„Pane, ona nemůže jet!“

„Proč? Je to žena! Tu můžeme postrádat!“

„Ale, pane! Ona je…“

„Moje rozhodnutí je svaté, vojáku! Nesmíš mi odporovat. Buď pojede ona, nebo nikdo!“

Otočil se k odchodu. Ulrich se začal potichu dohadovat s Thomasem. Nebyl rád, že by mě neměl na blízku. Nebyl schopen se smířit s představou, že mě nebude mít, kdo ochraňovat. Přistoupila jsem k nim. Nemohla jsem připustit, aby se rody v Americe nedozvěděli o přítomnosti Nenarozených. Před očima jsem viděla tu krvavou bitku, odehrávající se ve velkém a slavnostně vyzdobeném sále.

„Thomasi, já tam musím jet!“

„Samotnou tě nepustím!“

„Ale, oni nedovolí, abys jel se mnou. Budu to muset zvládnout sama!“

„Ne!“

„Thomasi já jsem viděla, jak mláďata a ženy umírají jeden po druhém. Nemůžu si vzít na svědomí takové krveprolití.“

„Jsi ještě dítě!“

„Ne, nejsem dítě. Jsem žena!“můj pohled se setkal s pohledem hlavního vyvoleného. Jeho pohrdání mou osobou, bylo znát z každého póru, jeho kůže.

„Thomasi, uvědomuješ si, že je to tak lepší. Jsem mocná zbraň, která by jim mohla pomoci. Náš rod se již o sebe dokáže postarat, ale oni ne. Pokud mou vyvolený tak opovrhuje a myslí si, že jsem méněcenná, tak ho při tom necháme.“

Thomas pochopil mé myšlenkové pochody. Ač nerad, souhlasil. Ulrich si úlevně oddechl. Poplácal mě po zádech, čímž mi dal najevo, že jsem učinila správné rozhodnutí. Věděla jsem, že mě má rád a, že si mě váží. Několikrát jsem mu zachránila život a tak mu dokázala, že jsem plnohodnotným členem skupiny.

„Jsi výjimečná žena, T. J.“

„Děkuju, Ulrichu!“

Naposledy na mě spočinuly jeho pomněnkové oči a odešel k vyvoleným, říci jim své rozhodnutí. Osaměla jsem s Thomasem, který mě objal a něco začal říkat v cizím jazyce. Za ta léta jsem pochytila pár slov. Pochopila jsem, že mi tak vyznává svou lásku a podporu.

„Thomasi!“

„Ano, holčičko?“

„Je dobře, že tu zůstáváš!“

„Proč si to myslíš?“

„Mám takové tušení, že náš vyvolený nebude souhlasit s tím, aby se zjistilo, kdo stojí za tou zradou.“Thomas přikývl. „Budeš muset začít pátrat bez jeho svolení. Budeš muset být, proto velice opatrný.“

„Chápu tě, ale nejsem z toho moc nadšený!“

„To jsem pochopila, Thomasi. A víš, co je na tom ještě dobrého?“

„Ne, to doopravdy nevím. Nevidím nic dobrého v tom, že pojedeš sama do toho neznámého světa.“

„Ale, já ano!“usmála jsem se, abych ho uklidnila. „Budeš tak moci lépe ochránit mou matku!“

„Byla bych nervózní z toho, že jí tu nechávám samotnou!“

„Ach, T. J. Ty jsi vážně hodně milá holka.“

„Taky tě mám ráda, strýčku Thomasi.“

„Tak už jsi mi dlouho neřekla!“

„Ale, ve svých myšlenkách, tě tak nazývám stále.“

„Holka, zlatá! Ty jsi to největší štěstíčko v mém životě. Jsem rád, že tě mám.“

„Ne, jsem tvá dcera. A ty jsi můj otec. Nemohla bych si přát lepšího tátu, než jsi ty.“

„Víš, T. J. Tvůj otec, je správný chlap. Nesmíš na něho zanevřít!“

„Já vím, že Darius neví, že vůbec existuju, ale na tom nezáleží. Neznám ho, ale tebe ano! Tebe považuji za svého otce a jinak to ani nemůže být!“

„Ty, trdlo!“

Tak mi vždy dával najevo svou náklonnost. Nikdy nedokázal projevit své city, ale moje láska k němu, se tím ani o kousíček nesnížila. V jeho koutku oka jsem zahlédla kapičku slzy, která mu nevědomky uklouzla. Otočil se ke mně zády a snažil se dostat své city pod kontrolu.

Ach, ti muži! Žít s nimi je těžké, ale bez nich žít nelze. Jsou součástí celého bytí. Jejich myšlenkové pohody jsou velice zvláštní, ale také pochopitelné. Hlavně, když mají ochránit to, co jim je drahé. Cítila jsem, že to bude pro něho velice tvrdá zkouška. Ale, jsem už dospělá a musím se naučit žít bez ochrany jeho silných paží. Nějak to určitě zvládnu! Musím všem dokázat, ale hlavně sobě, že na to mám. Vím, že nejsem moc samostatná, ale nemůže být přeci těžké se dostat do jiné země a najít rod, který je ohrožen. Pokud maminka dokázala nalézt Thomase, tak to dokážu i já. Budu se spoléhat na sebe a své schopnosti. Nějak to určitě dopadne! Takže, světe připrav se, už jedu!