Svět podle Charlie

Šestnáctá kapitola

 úlekem jsem se probudila. Něco bylo špatně! Něco se muselo kardinálně posrat! Pak mi hlavou bleskla vzpomínka. Má matka! Můj strýc Thomas! Oba dva jsou mrtví! Zabil je ten odporný hajzl Relik. Zabiju ho, vyrvu mu vnitřnosti s těla ven a budu se koukat, jak z jeho těla pomalu uniká život. Před tím ho, ale budu pořádně mučit. Za to, co mi provedl, musí trpět.

Sedla jsem si a snažila se vstát z postele. Nejdříve jsem nemohla nabrat sil, ale pak jsem přivolala všechny své smysly, které mi pomohly. Mé tělo bylo příjemně unavené a bolavé na místech, o kterých jsem nevěděla, že je vůbec mám. Něco se ještě stalo! Něco velice významného! Ale, co?

Pátrala jsem ve své mysli, ale stále jsem se musela vracet k matčinu mrtvému tělu. Stále se mi před očima odehrávala ta scéna, kdy padla mrtvá k zemi. Musím se soustředit na svou pomstu! Pomstu, která bude tak krutá, že jí celý svět, zatím nezažil.

Ta pomsta a vztek v mé duši mi dodávala sílu. Vstala jsem a hodila na své nahé tělo oblečení, které jsem vyšátrala z neznámého prádelníku. Jak jsem byla nabytá negativní sílou, ani jsem si neuvědomovala své prostředí. Neznámé prostředí! To nebyl můj dosavadní pokoj, ale na tom v tuto chvíli nezáleželo. Mám svou pomstu! A tu musím vykonat, co nejdříve, aby má duše došla pokoje.

„Sakra, kde mám svou Babetu?“

Prohledala jsem celou místnost, ale po mé zbrani, jako by se slehla zem. Pak jsem si upomněla, že jsem jí nechala postavenou u krbu v knihovně. Tak jsem tam zamířila, nehleděla napravo ani nalevo. Šla jsem zuřivě dál! Nevnímala jsem ostatní, kteří se mi vyhýbali, když zahlédli můj obličej. Báli se mě! Cítila jsem vibrace, které vysílalo mé tělo. Elektrické částečky spojující konečky mých prstů. A ani to, že se třásl nábytek, kolem něhož jsem procházela.

Má mysl byla soustředěná na Ralika a na to, jak do jeho těla zajíždí elektrický výboj mé Babety. Jak ho rozpůlí ve dvě odporné části, které pak spálím. Ne, to je pro něho dost lehká smrt. Ne, musím vymyslet něco, co ho opravdu bude bolet.

Vešla jsem do místnosti. Všechen pohyb ustal, na tváři jsem ucítila dva páry očí, ale neviděla jsem, komu patří. Obrysy jejich těl byli rozmazané. Můj zrak dopadl na Babetu, zamířila jsem k ní a už jsem jí měla téměř v rukách, když mě někdo popadl kolem pasu. Ohnala jsem se po té osobě, ale nezasáhla jsem svůj cíl. Ta osoba byla velice silná. Než jsem se nadála, ležela jsem na zádech a ona se nade mnou skláněla.

V ten moment jsem si uvědomila, že je to muž. Velice rozzlobený muž. Jeho oči ztmavly a z úst mu vycházelo nebezpečné vrčení. Zaostřila jsem svůj zrak a pohlédla do tváře Draifuse. Něco říkal v neznámém jazyce. Nerozuměla jsem mu, ale ta slova stejně nepatřila mně. Nad jeho ramenem jsem zahlédla dalšího muže. Svého otce.

V jeho tváři se zračil strach. Upírala jsem pohled do jeho očí a začala se uklidňovat. Uvědomila jsem si, že nejsem jediná, kdo během chvíle ztratil blízkou osobu. Musela jsem mu to říct! Už jsem otevírala ústa, ale mlčela jsem. Nedokázala jsem mu v tuto chvíli zbořit celý svět. Vyprávěl mi, jak se těší, až sevře mou matku v náručí. Jak budou spolu vychovávat další děti. Tak výjimečné, jako jsem já. Ne, to nemohu udělat! Řeknu mu to, až potom. Až zabiju Relika a přinesu jeho hlavu, kterou otci předám, jako dar. Ano, tak to bude nejlepší!

„Kuřátko, mluv se mnou!“

Má pozornost se obrátila na tmavého muže, svírající mé ruce. Nadkláněl se ke mně blíž a přičichl k mému krku. Chtěl se tak ujistit, že jsem v pořádku. Ale, já nejsem v pořádku! Mé srdce se rozpadlo na maličké kousky! Už nemám důvod, pro co žít!

Pak mi hlavou blesklo poznání. To je Draifus! Cítila jsem z něho, něco velice zvláštního a opojného. Jako kdyby byl součástí mě samé. Ne, to není možné! To se mi jen zdá! Nic se nestalo! Pouze si přeju, aby mě objal a řekl mi, že všechno je dobré. A že se nic nestalo.

„Draifusi!“uniklo z mých úst.

„Ach, kuřátko! Už jsem si myslel, že jsi se…“

Nedokázal to slovo doříct. Tušila jsem, co chtěl vyslovit, ale také jsem mlčela. Zavřela jsem oči a nabrala do nosu jeho vůni. Nějakým způsobem mě jeho pach uklidňoval. Sakra! Na to teď nemám čas! Musím jít! Musím vykonat svou pomstu!

„Slez ze mě, ty medvěde! Nemám čas hrát tu s tebou tvoje hry!“

„Pustím tě, až budeš v klidu!“

„Ne, pustíš mě hned! Musím jít! Já musím…“

„Nikam nepůjdeš! Jsi unavená a nemáš dostatek sil, abys mohla někam jít!“pak se odmlčel, ale netrvalo to dlouho. „A beze mě nikam nepůjdeš!“

„Ty primitive! Co si myslíš, že se mnou zacházíš, jako se svým majetkem! Já ti nepatřím a nikdy patřit nebudu! A sil mám dost. Tak mě koukej pustit!“

Cítila jsem z každičké části své bytosti, že jsem mu svými slovy ublížila. Jeho tělo ztuhlo a srdce se na malou chvíli zastavilo. Jeho pocity, byly mými pocity. Když jsem vypouštěla z úst ta hrozná slova, krvácelo i mé srdce. Ne, to si nesmím připouštět! Musím se soustředit! Musím se soustředit! Má pomsta! Relik!

„Králíčku, prosím! Musíš zůstat v klidu! Musíš znovu nabrat síly!“

„Jak ti mám vtlouct do hlavy, že nic nepotřebuju? Já mám sil dost!“

S tím jsem na něho vyslala svou zlobu. Má schopnost ovládat věci, Draifuse odhodila na protější stěnu. Zatímco se Draifus vzpamatovával, skočil na mě Darius. Začala jsem se s ním prát. Vytasila jsem zuby a zakousla se do jeho paže. Zařval bolestí, ale nepustil mě. Stále mě svíral a tlačil k zemi. Byla jsem šílená! Na nic a nikoho jsem se neohlížela. Věci v místnosti začali levitovat a narážet do zdí. Několik vzácných váz se rozbilo a jejich střepy dopadaly na podlahu.

„Sakra, je opravdu silná! Co budeme dělat, Draifusi?“

„Já myslím, že vím! Uhni!“

S tím se ode mě Darius odvalil a jeho tíhu nahradila jiná, o mnoho větší. Draifus byl vážně kus chlapa! Než jsem znovu mohla použít svou moc, zakousnul se mi do krku a sál. Cítila jsem, jak mě mé síly opouštějí. Pak jsem upadla do temnoty a nevěděla o sobě.

„Kolik krve, jsi jí vypil? Stále se neprobouzí!“

Měla jsem zavřené oči, ale slyšela jsem nazlobený mužský hlas, který pronesl tuto větu. Byla jsem unavená a tolik oslabená. Přitom jsem zaznamenala změnu prostředí. Pod sebou jsem měla pohodlnou postel a na tělo mi dopadaly měsíční paprsky. Bylo něco po půlnoci.

„Vzal jsem jí jen tolik krve, aby přestala vyvádět!“

„Sakra! To se mi nelíbí!“

„Myslíš, že já jsem šťastný? Nechtěl jsem to udělat! Ale neviděl jsem jinou možnost! V takovém stavu jsem jí ještě nezažil!“

„Já také ne! Ale…“

Jeho slova ustala, když ucítil můj pohyb. Pomalu jsem otevřela oči, a zahleděla se do otcovy tváře, ve které se objevila úleva. Pomalu mě pohladil po tváři a já se cítila v bezpečí. Po tvářích mi začali kanout slzy. Má ústa začala vibrovat, až jsem se do nich musela zakousnout. Nechtěla jsem dávat najevo svou slabost. Žádná žena z mého klanu nesmí projevit svou bolest, nebo nedostatek síly. I když jsme ženy, máme také svou hrdost.

„Klid, miláčku! Jen klid! Už jsi v bezpečí!“

„Otče, já…“

„To je v pořádku!“hladil mě po vlasech a snažil se mě uklidnit. Ale ono, to nebylo v pořádku. Nic nebylo v pořádku!

„Matka, Thomas…“nedokázala jsem to říct, mé slzy smáčeli jeho ruku, když jsem v ní hledala oporu a jeho lásku. Cítila jsem, jak se napnul.

„Co se stalo s tvou matkou a Thomasem?“jeho slova byla tichá a plná bolesti. On to tušil. Nebo to vycítil z mých slov. Nevím, jak, ale věděl to!

„On je zabil! On je zabil!“

Posadila jsem se a přitiskla se na něho. Ovinul kolem mě své ruce a začal se semnou houpat, jako kdybych byla malé dítě. Ve vlasech jsem ucítila jeho slzy. Pak zase jeho zlobu.

„Kdo?“

„Relik!“

Jediné jméno, které mu zastavilo srdce. Přestal se semnou houpat a zaťal svoje prsty do mých svalů. Nevěděl, co činí, a mě to bylo jedno. Byla jsem ráda za to, že stále cítím, že jsem na živu. Pak jsem nabrala zbytek sil a můj vztek projel celým mým tělem.

„Zabiju ho! Já ho zabiju! Chtěl mě, tak mě bude mít!“

S tím jsem chtěla vstát z postele, ale zarazili mě otcovi ruce. Pak mě znovu pohladil po tváři a smutně se usmál. Tušila jsem, že to, co mi právě řekne, se mi pranic nebude zamlouvat. A také jsem měla pravdu.

„Já tě nemohu pustit! Jsi to poslední, co mi zůstalo! A také nesmíš zapomínat, že už nejsi sama! Máš Draifuse, který je tvou součástí! Nesmíš ho zklamat!“

„Draifuse? Nevím o čem, to mluvíš!“

„Proč by také měla! Sakra, já se z toho zblázním! Ona mě nechce! Opustí mě, jako všichni! Jestli to udělá, tak to vážně nepřežiju! Musím se od ní odpoutat! Musím zůstat neoblomný a nabrat sílu k tomu, abych jí mohl dát svobodu!“

„Víš ty a Draifus jste měli obřad spojení!“

„Cože?“

Nedokázala jsem se soustředit na slova, která otec pronesl. Stále se mi v mysli, jako ozvěna, nesly věty, které si stále dokola opakoval Draifus. Zahleděla jsem se na něj a jeho ztuhlou postavu. Stál u okna a díval se nepřítomně do dálky. Cítila jsem jeho zoufalství, jeho smutek.

Stala jsem se ženou! Ten sen nebyl sen! Byla to realita, která mě uhodila do tváře. Znovu jsem ucítila jeho krev ve svých ústech. Spojili jsme se a to spojení bylo velice silné. Už jsem to cítila! Jeho srdce bylo společně s ním. Mé myšlenky se upoutali na ty jeho, proto jsem ho mohla slyšet, i když jsem neměla dostatek sil použít své schopnosti.

„Ach, kuřátko! Nezlom mi srdce! Neopouštěj mě!“zakroutil hlavou, jako kdyby se chtěl zbavit nepříjemných myšlenek. „Nedoprošuj se! Vrať se zpátky na zem! Ona tě nechce! A proč by také měla chtít? Podíval ses v poslední době do zrcadla? Na svůj znetvořený obličej? Na své znetvořené tělo? Musela by být blázen, kdyby tě chtěla!“

Jeho slova mě ranila. Vždyť já ho milovala! Ne, já ho miluju! Nemohu ho opustit! Musím zůstat s ním, ale…Ne žádné, ale! On mě potřebuje víc, než já svojí pomstu. Musím mu dokázat, že ho miluju. Ale, jak mu to mám dokázat? Neuvěří mým slovům! Jedině činy ho mohou přesvědčit. Lámala jsem si hlavu, nad tím, co mám udělat. Ani jsem si nevšimla otce, který vycítil, že potřebuji být se svým druhem sama. Naposledy mě pohladil a potichu odešel.

Zatím jsem si stále lámala hlavu, jak dokázat muži, velice zatvrzelému muži, že ho miluju. V hlavě se mi ozval cizí hlas. Neznala jsem ho, ale byl tak utěšující a svým způsobem známý. Pohladil mě na duši. Věřila jsem, že ten hlas patří někomu, kdo je mou součástí.

„Musíš udělat obřad odevzdání se!“

„Obřad odevzdání se?“zeptala jsem se neznámého hlasu.

„Musíš se odevzdat svému muži, dle upírských tradic. Vysvleč ho donaha a prokousni jeho hlavní tepny. Ale musíš dávat bedlivý pozor na postup, kde ho máš kousat. Nejdříve do krku, pak do ohbí jeho loktů. Vždy začneš od pravé končetiny! Pak se opatrně zakousneš do jeho prsou, přesně nad jeho srdcem, to je pouze symbolické kousnutí. Poté obrátíš pozornost k jeho dolním končetinám. Nejdříve se zakousneš do jeho pravého a do levého lýtka. Dále budeš pokračovat na jeho vnitřních stranách stehen. Nakonec přijde nejtěžší část. Musíš být opravdu opatrná. Své tesáky zatáhneš a vezmeš jeho …“hlas se odmlčel, jeho majitelka to nedokázala vyslovit. Tušila jsem, kam míří, a proto jsem jí to usnadnila.

„Tuším, co máš na mysli!“usmála jsem se. Odechla si.

„Tak tam ho kousneš jen zlehka, nesmí ho to bolet! Musí mu to být příjemné! Pak ulehneš na postel vedle něho a necháš, ať ti provede to samé. Ale, pozor! Musí to udělat v opačném postupu. A když se ti bude zakusovat do krku, musí do tebe vstoupit.“její hlas utichl.

„Chápu a učiním, tak jak mi radíš! Děkuji ti, neznámá!“

Poslední, co jsem uslyšela, byl její smích. Má matka měla podobný! Že by se semnou pokoušela spojit z druhé strany? Ne, to není možné! Ten hlas patřil někomu jinému. Ale vím, že mi ta osoba musí být velice blízká.

Zadávala jsem se na svého druha. Vpustila jsem do plic, ten blahodárný vzduch a potichoučku vstala. Přistoupila jsem k němu a dotkla se jeho ztuhlých zad. Nabral přes zuby vzduch a zaklonil hlavu. Vzdával se mi! Zcela se odevzdával do mých rukou.

„Sním? Musím snít! Ona se mě dotýká a já cítím tlukot jejího srdce za svými zády. Chce mě snad mučit? Copak neví, jak je to pro mě bolestivé, když jí mám tak blízko sebe?“

Stoupla jsem si na špičky a dotkla se rty jeho ucha. Lehce se ke mně naklonil, aby mi to usnadnil a nasál mojí vůni. Musela jsem se usmát. Pokaždé když mi byl na blízku, tak ke mně čichal a dožadoval se mého tepla. Mé prsty mu přejeli nahoru, až ke krku. Tam jsem mu odhrnula triko a pohladila po krku a kousku ramene. Zavrněl! Vždy když vrněl, tak byl spokojený.

„Chci, abys mi dal dar! Chci svůj dar, který jsi mi měl dát při obřadu spojení!“

„Vše, co je mé, je i tvé!“zachraptěl. „Co si přeješ? Nový dům? Auto?“tady jsem se zasmála. Já, která nemá řidičák, by měla chtít nové auto?

„Chci tebe!“

„Mě už máš!“

„Ne, chci, abys své tělo, duši i srdce vložil do mých rukou. Chci si s tvým tělem hrát!“

Zalapal po dechu. Otočil se a nevěřícně se mi zadíval do obličeje. Usmála jsem se, abych mu dala najevo, že to myslím vážně. Vjela jsem do jeho ruky a stiskla. Otočila jsem se k posteli a táhla ho za sebou. Moc práce mi to nedalo. Byl jako zhypnotizovaný! Šel za mnou jako pejsek, kterého jsem dostala k desátým narozeninám.

Donutila jsem ho posadit se na postel. Shýbla jsem se, zabořila nos do jeho krku a přitom vytahovala triko z jeho kalhot. Pomalu jsem ho vyhrnovala nahoru. Pozvedl ruce, aby mi mou činnost usnadnil. Ještě malou chvíli a já se mohla dotknout jeho teplé a nahé kůže. Triko stále ve své ruce, ale oči upřené na jeho hruď. Mou myslí projela vzpomínka, jak se tato hruď tiskla na mou.

Po chvilce jsem pozvedla pohled do jeho očí. Sršeli z nich blesky. Upustila jsem triko a tlakem svých rukou na jeho mohutných prsou jsem ho zatlačila do vodorovné polohy. Mé prsty se dali do pohybu, oči stále upřené do jeho. Pak jsem nahmatala pásek od jeho kalhot. Dalo mi opravdu práci, ho rozepnout. Po krátkém zápolení se to povedlo. Vyjmula jsem knoflík z první dírky, pak z druhé. Až jsem narazila na poslední. Tento úkol byl dost obtížný, protože jeho kalhoty byli velice těsné.

Pak mu kalhoty i se saténovým prádlem sundala dolů. Stále jsem neuhýbala a dívala se do jeho krásných tmavých očí. Narazila jsem na překážku, v podobě jeho obuvi. Musela jsem se podívat dolů, abych je mohla vyzout. Ale to jsem neměla dělat. Než dopadla druhá bota na zem, sklonil se ke mně a přitáhl mé tělo na své.

Netrvalo dlouho a už jsem byla do půli těla svlečená. Přetočil mě na záda, nadzvedl se a sundal mi elastické kalhoty i se spodním prádlem. Pak se ke mně přitiskl a začal se o mě otírat. Bylo to vážně překrásné. Ale, hatil mé vlastní plány s jeho tělem. A to jsem nemohla dopustit!

„Něco jsi mi slíbil!“

„Hm“mazlil se s mým hrdlem. Bouchla jsem ho do ramen a pak ho škrábla. To ho vrátilo do reality. Nadzvedl se na rukách a podíval se mi do očí.

„Lehni si!“

Zamračil se, ale uposlechl mého příkazu. Stále jsem nemohla uvěřit tomu, co dělám. Obrátila jsem se na bok a sjela jsem pohledem jeho nádherné tělo. Svalnaté ruce, široké, jako mé vlastní stehno. Široká hruď, pokrytá řadou vybledlých jizev a jeho… No to se nedá ani popsat. Líbil se mi! Byl překrásný! Dotkla jsem se ho konečky prstů a podívala se do jeho tváře. Myslela jsem si, že si mě také prohlíží. Ale on se díval do stropu a měl zaťatou čelist. Jako kdyby mu každý můj dotek způsoboval opravdová muka. Co se zase děje? Udělala jsem něco špatně?

Posadila jsem se a nabrala sílu k dalšímu činu. Otočila jsem se k němu a vzpomněla si, jak mám vlastně pokračovat. Ano, nejdříve do hrdla a pak ruce. Jak to provést? Lámala jsem si nad tím hlavu, alespoň deset minut. Možná to bylo méně! Když máte takového muže po svém boku, zapomenete i na čas. Pak mi to došlo. Musím se na něho posadit, abych dosáhla na všechna ta místa. Napřímila jsem se a obkročmo jsem se usadila na jeho břichu.

Stále mi nevěnoval pozornost, aby se na mě nemusel dívat, zavřel oči a něco zavrčel. Chtěla jsem mu nahlédnout do myšlenek, ale nevědomky je zablokoval. Tak tomu říkám uražená mužská pýcha! Své ruce jsem položila vedle jeho hlavy, opřela se o ně a sklonila se k jeho krku. Vytasila jsem své tesáky a lehce se dotkla jeho kůže. Přejela jsem s nimi, sem a tam a pak se zakousla. Jen jeden lok a opustila jsem to, tak závratně lákavé místo.

Svou mysl jsem obrátila k jeho pravé ruce. Otočila jsem jí a přitiskla se k tepně, kde zběsile dováděla jeho krev. Cítila jsem jeho pohled, který se konečně uráčil, věnovat mi svou pozornost.  Čekal, co budu dělat dál. Zakousla jsem se, až sebou cukl, zase jsem spolkla pouze jeden doušek. Narovnala se a naklonila se k druhé ruce. Než jsem jí sama mohla dát do správné polohy, učinil to za mě. Usmála jsem se a zakousla se.

Pak jsem se znovu narovnala. Musela jsem se trošku posunout, abych dosáhla na to správné místo ústy. Pod svým klínem jsem ucítila jeho připravený nástroj. Pulzoval a já dychtila dát ho tam, kam patří. Ale, překonala jsem svojí touhu. Nahnula jsem se, ale vlasy se mi sesunuli do tváře. Otráveně jsem je odhodila na záda. Když jsem se chtěla vrátit ke svému úmyslu, znovu se mi připletli do cesty.

„Sakra!“ujelo mi.

Než jsem se stačila narovnat, pozvedl ruce a spoutal mé nepoddajné vlasy v dlaních. Raději jsem se nepodívala do jeho očí, nechtěla jsem tam zahlédnout ani stopu jeho zarputilosti, kterou jsem vycítila z jeho těla. Po tomhle aktu, už mě nebude moci opustit! To mu nedovolím!

Svou dlaní jsem zkontrolovala, kde přesně mu bije srdce. Na to místo jsem nasměrovala své tesáky a lehce jsem kousla. Ta troška krve, stačila na ten doušek, který potřebuju, abych splnila podmínky obřadu. Už jsem se chtěla věnovat dalšímu místu, když pronesl.

„Zakousni se víc! Mě, tím neublížíš!“

Sakra, i v tom, jak ho mám kousat, mi bude radit. Znovu jsem se sklonila, ale už jsem na něho nebrala ohledy. Zabořila jsem své zuby, jak nejhlouběji to šlo. Naplnila jsem ústa tolika krví, že by to vystačilo na dva pořádné loky. Zavrčela jsem a sklouzla po jeho těle dolů. Schválně jsem se vyhnula místu, kde trčel jeho úd, jako maják.

Chtěla jsem to už mít za sebou, protože jsem byla naštvaná a už si nechtěla hrát. Zakousnutí do jeho lýtek a vnitřních stran stehen bylo lehké. Stačilo jen pár minut! Pak jsem se podívala na tu mohutnou věc a začala přemýšlet. Musím zatáhnout tesáky, abych mu neublížila! A musím být opravdu opatrná! Vzpomněla jsem si na radu neznámé ženy. Tak jsem, tak učinila!

Opatrně jsem se k němu sklonila a vzala ho poprvé do úst. Zasténal. Ten hluboký sten mě donutil se podívat do jeho obličej. Měl zavřené oči a ze rtů mu trčely dva velké tesáky. Neodolala jsem a vytasila své. Lehce jsem ho kousla, ale to už jsem ležela na zádech a on byl nade mnou.

„Požehnaná Sévo!  Za tohle mi zaplatíš!“

Než jsem se mohla pořádně nadechnout a vzpamatovat se, měla jsem roztažené nohy a on byl mezi nimi. Ucítila jsem hroty jeho tesáků, zakusující se do měkkého masa. Nemusela jsem mu vůbec radit. Věděl, co má učinit. Pak už to šlo rychle. Kousnutí do stehen, do lýtek. Přemístění jeho těla nad mé, ostré kousnutí do mého ňadra a do mých roztažených rukou.

Najednou jsem měla zase jeho obličej nad svým. Jeho rty byli pokryté mou krví. A byli roztažené do obrovského úsměvu. Odhodil mé vlasy na deku a odhalil mé hrdlo. Se zavrčením se do něho zakousl a vklouzl do mé podstaty, až jsem zanaříkala. Takhle plná života jsem se nikdy necítila. Jeho pohyby nabrali na síle a rychlosti. Zavřela jsem oči a pořádně se chytila jeho krku.

Místností se začalo nést spokojené a hlavně hlasité předení. Nadzvedl se a já sním, jelikož jsem se ho držela, jako klíště. Sedl si na své krásné pozadí, já mu obmotala nohy kolem těla a pak jsem začala dosahovat vrcholu. Připomínalo mi to horskou dráhu, která vás pozvedne do tak závratné výše, že se může dotknout oblaků. A pak najednou padáte! Ten pád byl to nejkrásnější, co mě, kdy potkalo. Zasténala jsem a položila svou hlavu znaveně na jeho rameno.

Kolem nás byl cítit pach krve a velice silného orgasmu. Hladil mě po zádech, ale stále byl se mnou spojený. A stále v plné pohotovosti. Zalapala jsem po dechu. To přece není možné! Než jsem se stačila dát jakžtakž dohromady, už se semnou zase točil svět. Jeho síla mi brala dech a já toužila splynout s ním v jedno. Víc než spojení dvou těl! Chtěla jsem spojení našich duší!

„Ach, lásko! Teď jsi navěky má! Slyšíš má slova?“

„Ach, ano!“

Ani jeden z nás nepronesl ani slovo. Domlouvali jsme se skrze své mysli. Naše duše se staly jednou. Po mém ujištění, se přestal ovládat. Mohl si dělat s mým tělem cokoliv, a já jsem proti tomu nic nenamítala. Pohodil mě na postel a zadíval se do mých očí. Pak se opřel o ruce a začal kouzlit. Sem, tam. Stále dokola. Nedokázala jsem se odtrhnout od těch překrásný zlatých plamínků, hořících v jeho zraku. Zasténal, naposledy se zanořil a vyvrcholil. Já jsem ho následovala a mou hlavou probleskla vize. Usmála jsem se.

„Myslím, že se budou jmenovat Rick a Nick! Co říkáš?“pohladila jsem ho po zpocených zádech.

„Kdo?“

„Myslím naše syny!“

„Cože?“

Rychle nabral svou síle zpět. Narovnal se v plné své mohutnosti a zahleděl se do mé tváře. Pak sjel jeho pohled na mé bříško, kde se právě rodil nový život. Jelikož jsme byli spojeni v jedno, nemusel se na nic ptát. „Děkuji ti, Požehnaná Sévo!“začal se smát a pak mě zhluboka políbil.

Zatím v Draifusově rodném domě

„Překrásný obřad! Nemyslíš drahoušku?“

„Nádherný! Myslím, že nám náš syn zapomněl něco říct!“řekla s jiskřičkami smíchu v očích.

„Aha, ty myslíš to, že se zapomněl zmínit, že tvá nová dcera je též upírkou?“

„Ano, miláčku! To si myslím!“

Pár překrásných upírů se objal. Žena měla na tváři úsměv a v duši klid. Její milovaný syn našel to, co hledal. Našel svou spřízněnou duši! Ženu, která se mu odevzdala, tak jako ona sama, před tisícovkou let svému druhovi. Políbila muže před sebou a spokojeně položila hlavu na jeho široké rameno. On jí zatím začal hladit po zádech a broukat starověkou píseň.

„Zajímalo by mě, jak uklidíme tuhle spoušť?“ozval se najednou.

„Požehnaná Séva, nám dá znamení!“

Žena se zahleděla na zeď, u které stála Draifusova svíčka. Usmála se, protože její plamen vyšlehl, tak vysoko, že to zanechalo stopy i na stropě. Krásná zlatavá tapeta, byla uškvařená a ohnutá pod náporem silného ohně, který stále vytrvale hořel.

„Už můžeme vejít dovnitř, matko?“

Pár se otočil po hlase jejich dcery, která opatrně překročila prach. Za ní nakukoval její druh a potutelně se usmíval. Žena přikývla na souhlas a ustoupila stranou. Její muž jí naposledy políbil do zrzavých vlasů a přistoupil k muži. Ten se zatím upřeně díval na spoušť, která zůstala po řádění milostného ohně.

„Tak to muselo být něco extra!“

„Nech toho, Farusi!“peskovala ho jeho družka.

„Ale drahoušku, ani při našem spojení to, nebylo tak silné!“

„To, ale neznamená, že jsme tím méně spojení!“

„Děti nechte toho!“zarazil jejich škádlení tmavovlasý muž.

„Ale tati! Řekni mu, že nezáleží na tom kolik, ale…“

„Vlastně, abych pravdu řekl. Tak záleží!“jeho družka přikývla, aby pokračoval. „Čím větší plamen, tím silnější spojení!“

„Ani my jsme neměli takový úspěch, jako tvůj bratr se svou družkou! Snažím se ti tím říci, že si byli předurčeni osudem. To co se stalo, se stát mělo! A pokud to, co Draifus říkal, byla pravda, tak jeho družka je jedinečnou bytostí. No, když si uvědomíte, že je jak Sévina dcera, tak upírka, není se čemu divit.“

Po jejích slovech nastalo v místnosti ticho. Její dcera k ní přistoupila a objala jí kolem pasu. Byly si tak neskutečně podobné, až vypadaly spíše jako sestry, než matka s dcerou. Zatímco muži zkoumali napáchanou zlobu, ženy stály a dívaly se do dálky.

„Pokud z tohoto spojení vzniknou děti, bude velice zvláštní a jedineční, jako jejich matka.“

„Co tím myslíš, matko? To co se právě stalo? Nebo co se stane v budoucnosti?“

„Mám na mysli jejich spojení při obřadu! Děti počaté při obřadu budou mít ochranu od samotné Požehnané Sévy a takovou sílu, která předčí ty nejudatnější bojovníky naší historie, tedy pokud to bude chlapec. Pokud to bude dívka, tak ta bude oplývat nesmírnou krásnou a dobrotou srdce.“

„Ach, jak jsem ráda, že má bratr to co, po čem toužil. Ženu, domov a hlavně děti, které určitě brzy přijdou.“

„Doufej, že jich bude požehnaně, protože Draifus si to zaslouží! A Požehnaná Séva to zařídí!“

„Neměly byste, už přestat řečnit a ráčit nám jít pomoct!“ozval se mužský hlas.

„Už jdeme drahý! Už jdeme!“

Jak zapadalo slunce, tak s příchodem noci, nastal neuvěřitelný klid. Nic nenarušilo to štěstí, které se dotýkalo několika upírů a jejich početné rodiny. Dokonce i pouhý člověk mohl ve vzduchu cítit jejich opojnou vůni, kterou vypouštějí, vždy když mají klid v duši.

Jen v nedaleké zemi, zvaná Rusko, se to blýskalo zlobou. Jeden neuvěřitelně silný Nenarozený hleděl do nebe a sliboval ukrutnou pomstu, všem, kteří překazili jeho plány. Zatínal pěsti a řval do nebe svou zlobu. Jeho nářek vyhnal veškeré zvířectvo i jiné obecenstvo, které tomu bylo přítomno.

Tím to, ale nekončí. Jeho úmysly, byli jasné. Vyhladí ze světa každý klan, který byl nápomocen při jeho porážce. I kdyby mu to mělo trvat několik století. Všechny je dostane a donutí je trpět. Už nikdy víc, ho nikdo nikdy takto neponíží.