Svět podle Charlie

Jedenáctá kapitola

nitřek domu byl jedním slovem nádherný. Vše neslo dokonalou ženskou ručku. Někdo si s tím vším dal obrovskou práci. Hala byla prostorná a pohodlná. U zdi stálo několik křesel a sedaček, které tu bylo pro návštěvníky a žadatele.

Byli tu troje dveře. Jedněma jsem právě vešla, další dvoje byli proti sobě. Asi oddělené části domu. Čekala jsem na pokyn, ke kterým se mám vydat. Dylen pokývl hlavou, přešel k těm napravo a otevřel je. Nakoukla jsem a musela jsem se zastavit. Stála jsem, jak solný sloup. Zachytila jsem výrazné mužské pachy. Aha, takže toto křídlo patří mužům. Tam, ale jít nemohu. Pouze pokud dostanu zvláštní povolení.

Stála jsem tam a odmítala vejít. Dylen si nevěděl rady. Díval se na mě a pak na dveře a stále dokola mě hlavou vyzýval, ať jdu dál. Já vrtěla záporně hlavou, že nevejdu. Něco jiného by to bylo, kdybych byla doma. Tam jsem považována za členku komanda a tím pádem mám přístup do všech částí kmenového prostoru. Ale zde jsem pouhým návštěvníkem. Zde musím dostat povolení.

„Co se děje? Proč nejdete dál!“

„No, to právě nevím!“pokýval na mě. „Nechce se hnout!“

Darius zanadával a natáhl ke mně ruku. Zapřela jsem se do země a odmítala se hnout. Jeho síla byla tak veliká, že jsem si sedla na bobek a zatahala. Pak jsem letěla vzduchem a přistála na jeho rameni. Byla jsem pro něj nic, peříčko! Sakra, sakra, sakra. To mě bude dost bolet! Ten trest, který mě čeká, bude dost krutý. Sakra, proč jsem sem lezla?

Po pár minutách mě Darius shodil na sedačku, nezdál se ani trošičku zadýchaný. Mužský halas, který jsem před chvíli uslyšela, ustal. Všichni se dívali na mě a pátravě si mě měřili. Musím hned, teď pryč. Možná, že když tu budu jen chviličku, tak ten trest nebude tak velký.

Holka, uklidni se! Vzpomeň si na rady, které ti dával Thomas. Hlavní je být v klidu, pak prozkoumat své okolí a zvážit všechny únikové trasy. Čtvery dveře, čtvery východy. Jen si vybrat ty správné. Jedny to snad musí být. Začala jsem očichávat všechny strany. Ne, tam nesmím jít. Tam je mužský pach nejvýraznější. Takže úniková cesta číslo jedna, ty dveře nalevo ode mne, je zamítnuta. Zaměřila jsem se na dveře číslo dvě, ty byli hned naproti mně. Také výrazný pach. Takže tam, také ne. Třetí dveře, ty, kterými jsem přišla, byli cítit nejméně. Ale, jak se říká, jistota je jistota. Nenápadně jsem nastavila hlavu k posledním dveřím. Ty…nasála jsem znovu. Ano ty budou pravé. Sladké ženské aroma. Tyto dveře vedou do ženské části. Tam bych právě v tuto chvíli měla být.

Bude to dost obtížné, protože je mám za zády. Ale měla jsem dobrý výcvik, na který se mohu spolehnout. Zapřít nohy, abych měla, co nejsilnější odraz. Levou nohu lehce vytočit, abych se lépe otočila. Hluboký nádech a jde se na to.

„Takže můžeme začít!“s tím dovnitř vešel Draifus.

Já zatím vyrazila, vyskočila jsem a odrazila se špičkami prstů o zem. Přitom jsem udělala obrat o sto osmdesát stupňů a všechnu sílu vložila do běhu. Za pár sekund jsem byla u dveří a za dalších vteřinu jsem byla v ženské obytné části. Uvolněně jsem se opřela o zavřené dveře.

Darius oněměl. Nedokázal pochopit, co se právě stalo. Teo byla snad šílená. Ještě před pár minutami se choulila v koženkovém křesle a bála se jenom pohnout. Těkala očima sem a tam. Byla, jako malý vyplašený králíček, který se najednou objevil v noře plné zmijí.

„Tak tomu říkám úprk, chlapci!“smál se Derik.

Darius se otočil na mladého muže. Neměl ho příliš v lásce. Byl tak jiný, než jeho bratr Draifus. Ten měl charakter! Toho si upír mohl vážit. Vlastně ani vzhledově si nebyli podobní. Jak byl Draifus tmavý, tak Derik byl světlý. Draifus s potěšením vystavoval své jizvy a dokazoval tím, tak svou sílu. Tento muž by klidně mohl být jeho pokrevním bratrem. To by byla pro Dariuse čest. Ale Derik, ten každou nepatrnou ranku obrečel. Ženy se k němu zběhly a litovaly jeho velké ztráty. Tento upír neměl v těle kousek cti.

„Dariusi!“

„Ano, Draifusi?“

„Že jsi kuřátku nedal povolení!“

„Jaké povolení?“

„Aby mohla vstoupit do mužských komnat!“

„Tomu nerozumím! Vysvětli mi to!“

„Ta holčina je upnutá na zákonech, které jí vštěpili do hlavy.“

„To jsi mi to moc nevysvětlil.“

„Takže podle zákonů, které vydali vyvolení před stovkami let, je vstup do mužských komnat, pokud nemá žena povolení, trestán až padesáti ranami biče.“

„Tak, proto nechtěla jít dovnitř!“

„Ano“

„Jak jí to povolení dám?“

„Musíš jí třikrát prstem poklepat po čele. A pokud chceš, aby se tu mohla pohybovat, jak se jí zlíbí, tak musíš provést obřad vpuštění.“

„Co ten obřad představuje?“

„Jedno malé tetování na hřbetě ruky. Pak ho může ukazovat, když o to někdo požádá.“

„Tak ten obřad uskutečníme! I když nechápu k čemu je to dobré!“

„No, hlavní důvod je, aby se mohla vrátit domů s čistým štítem. Ženy nesmějí lhát, hlavně ne vyvoleným. Takže, aby byla ochráněna od možného trestu, podstoupí cokoliv.“

„Nechápu ty, kteří se těmito tradicemi řídí.“

„Já to také neměl rád! Jednou jsem byl u toho, když vyvolení vynesli rozsudek nad jednou mladou a naivní dívkou. Provinila se jen tím, že donesla svému otci vzkaz. Musela se podrobit patnácti ranami bičem.“

Darius se zamyslel nad Draifusovými slovy. Nedokázal se vyznat v ženě, kterou neviděl tak dlouho. Byla tak známá, ale přesto jiná. Chovala se divně. Stále mu unikala. Pak si vzpomněl na to, jak dokázala zlikvidovat toho upíra jednou ranou.

„Proč se tak bojí? Vždyť je členkou toho komanda!“

„Tahle matrona, že je členkou nějakého komanda? Asi to bude nějaký pletací kroužek, nebo jiná hovadina!“

„Viděl jsem, jak zlikvidovala jednoho upíra a ani nemrkla okem, Deriku!“

„To jsi asi musel snít s otevřenýma očima, Same! Jestli tahle ženská někoho dokázala zabít, tak já jsem svatý!“

„Nebuď hlupák, Deriku!“napomenul ho Draifus.

Darius přestal sledovat potyčku. Nezajímalo ho, co si kdo myslí. Spíše byl zvědavý na to, co se ještě dozví od Teo. Ta žena byla pro něho záhadou, kterou musel rozluštit a to, co nejdřív. Ten obřad proběhne ještě dnes v noci. Zatím snad bude v pořádku v ženském křídle.

„Sakra, Vesna!“

„Co, je s mou matkou?“

Darius se zahleděl na svého syna. Podobal se mu, jenom studené oči získal po své matce. Doufal, že po přeměně na něho nebude mít matka takový vliv. Přál si, aby jeho syn měl stejné zásady, jako on a před ním jeho otec a děd. Co, se mohlo, tak pokazit, že je jeho syn takový tyran? Několikrát ho zahlédl s mladšími mláďaty. Tyranizoval je a nutil je dělat věci, nad kterými by i hříšník zaplakal.

„Nic! Jen něco musím udělat!“

„To máš, namysli tu couru, kterou sis vzal? Udělal jsi dobře, že si jí odvrhl. Nestojí ti za tu námahu.“

„Ona byla tvou družkou?“zeptal se Draifus.

„Ano“otočil se a vzal za kliku. Pak se k němu zase otočil a dodal. „Ale pouze jeden jediný den!“

„Proč?“zastavil ho přítelův hlas.

„Měla někoho jiného!“s tím odešel z místnosti a zazoufal si. Stále k ní cítil náklonnost. Ale už k ní vášnivě nesplanul, jako tomu bylo tenkrát. Necítil s ní tu opojnou vůni, ale něco jiného. Něco co mu dělalo dobře, co ho hřálo na srdci. Cítil, že k němu určitým způsobem patří.

Tak jo! Mám se vážně skvěle. Jsem v místnosti, která je sice ženská, ale studená, jak psí čumák. Necítím tu žádnou ženskou něhu. Barva pokoje byla nehostinná. Všude samá zelená. Tmavě, světle a něco mezi nimi. Teta Uršula vždy říkávala, že žena, která se obklopí zelenou barvou, je zlá. Něco jí schází a dává to tímto způsobem najevo.

Ach, jak já nenávidím zelenou barvu. Připomíná mi to krev Nenarozených, když se rozprsknou do všech světových stran. No, prostě hrůza hrůz! Přejdu po špičkách, protože jinak se tu pohybovat nehodlám, k dalším dveřím. Snad za nimi najdu lepší místnost.

Je to chodba, která vede do vnitřku dalšího křídla. Děkuju ti, Bože. Barva stěn a zařízení byla laděna do hnědých, teplých tónů. Hned, jak vyjdu ven ze zeleného království, zavřu dveře a oddechnu si. Jdu a už se neohlížím! Chci ten nepříjemný pokoj mít za sebou. V dálce uslyším ženské švitoření. Asi jdu správným směrem. Jdu za hlasy, které mě vábí, jako Siréna.

„Tak ona měla tu drzost se vrátit! Teď jsem tu, ale královnou já a nikdo nebude narušovat moje teritorium. Už nemá nárok na mého Dariuse! Je můj druh a tak to i zůstane!“

„Vesno, ale já netvrdím, že tu je kvůli němu!“

„A kvůli komu by tu byla?“

„Má nějaké důležité informace, které musí předat!“

„To bych tedy chtěla vědět jaké! Phe!“

„Kdybych Vám to řekla, tak bych Vás musela zabít!“řeknu od dveří.

Žena v zelených šatech se ke mně obrátí. To musí být asi majitelka toho pokoje. Je nepříjemná a studená. S každé částečky její bytosti cítím zlo. S ní bude ještě těžká práce! Ta mi to nikterak neulehčí! Asi jí nebudu mít ráda! Vím, že jí nebudu mít ráda!

„Ty máš tu drzost se tu znovu ukázat? Nikdo tě tu nechce. Tak si sbal, těch svých pět švestek a vypadni!“

„Ano půjdu, ale až nastane ten pravý čas!“

Otočím se k ní zády. Vím, že to dělat nemám. Thomas mi několikrát vtloukal do hlavy, že k nepříteli mám stát čelem a za žádných okolností se k němu nemám otáčet zády. Ale já jí chtěla urazit. Chtěla jsem pročechrat to její královské peří.

„Ta čubka se ke mně otáčí zády! To mi zaplatí! Možná bych se měla pochlubit tím, že jsem byla schopná svému druhu porodit syna. Ona si ho přeci nedokázala udržet ani den! Zbavil se jí, potom, co jí připravil o to nejcennější, co měla. Ano, tím jí to vrátím!“

Musela jsem se usmát, při její vnitřní rozmluvě. Ta ženská si snad myslí, že je terno porodit mužského potomka. Ta by se asi divila, kdyby zjistila, že první a právoplatný dědic celého impéria jsem já. Podle upířích tradic, dědí veškerý majetek prvorozené dítě. Což, v tomto případě jsem já. Ani nezáleží na tom, že jsem žena. Tady je to jiné než u nás v Rusku. Tam mají veškerý majetek na starosti vyvolení. My se jim, proto musíme podřizovat!

„Můj syn má za dva dny narozeniny a já bych byla ráda, kdybys do té doby zmizela!“

„To asi nepůjde.“odmítnu její návrh.

„Je to králův syn! Já jsem králova družka a tady všichni musí plnit mé příkazy! Nařizuji ti, abys opustila můj dům!“

„Můžeš být třeba císařovna, ale já zůstanu, kde jsem!“

„Ty, mrcho!“

„Ano, jsem mrcha. Ale ty, královno, jsi větší!“

„To je urážka, ty malá čubko!“

S tím se na mě vrhla. Můj instinkt mi radil, abych se od ní držela, co nejdál. Nechtěla jsem jí ublížit. Ustoupila jsem a narazila do vyřezávaného stolu. Už se ke mně blížila s nataženými drápy. Najednou jí Darius chytil a něco důrazně šeptal do ucha. Sakra, přála bych si být mouchou, abych věděla, co jí to říkal. Vesna ztuhle přikývla a uklidnila se. Když jí pustil, upravila svůj zelný háv, pozvedla hrdě hlavu a odešla. Ostatní ženy jí následovaly.

„Asi bude nejlepší, když podstoupíš ten obřad a zůstaneš v mužské části domu!“

„Ale, to nemůžu! Je to…“

„Když budeš mít to tetování, tak tam klidně zůstat můžeš! Už na toto téma nechci další diskuze!“

„Jak si přeješ, můj pane!“

„Teo, jmenuji se Darius. Byl bych rád, kdybys mi tak říkala!“

„Rozumím!“

„Vyslov ho!“

„Dobrá, Dariusi.“

Darius spokojeně pokýval hlavou a posunkem hlavy mě poprosil, abych šla za ním. Uposlechla jsem jeho němé prosby. Spolu jsme vešli do velkého bílého sálu. Stáli tam všichni členové klanu. Ženy, děti a hlavně muži. Věděla jsem, že nastal čas obřadu vpuštění. Na kamenném podstavci byli připravené věci pro tetování. Červená barva se vařila v malé kamenné misce. Připravila jsem se na budoucí bolest. Vzpomněla jsem si na svůj první obřad, který jsem podstoupila. Nebylo to tak hrozné. Zhluboka jsem se nadechla a přistoupila blíže.

Dvanáctá kapitola