Svět podle Charlie

Třetí kapitola

mateně zamrkám řasami, když velká limuzína zastaví před starou oprýskanou budovou. Matka se určitě musela splést. Tady určitě nemůže žít Graham se svojí rodinou. Ta budova vypadá spíše na to, že v ní po několik let nikdo nebyl. Obrátím se k ní a zaznamenám její spokojený úsměv. Něco mi tady nesedí? Proč se matka tváří, jako kdyby byla kočkou, která si k snídani dala kanárka? Vůbec se mi to nelíbí!

Na sklo dopadne několik kapek deště. No, to je prostě báječné! Proč by nezačalo pršet, když mám tak skvělý den? Má hlava znaveně dopadne na pohodlnou opěrku sedadla a zpod otevřených víček se zadívám na Prestona, který opět zase něco pročítá ve svém notebooku. Už si ani nedokážu vzpomenout na chvíle, kdyby tento chlápek nepracoval. Co jsem vlastně na tom muži viděla? Už nemá ten svůj nádherný úsměv. Ten, jakoby se někam vypařil od té doby, co jsme se viděli naposledy. Posměšně se ušklíbnu. Tohle se stane s člověkem, který stráví pár let s mou matkou.

Pozvedne své tmavě modré oči, když vycítí, že se na něj dívám. Nedokážu se od něho dobrovolně odtrhnout. Ten jediný náznak lásky, který jsem tam kdysi viděla, tam pořád byl. Zamrkám a pootevřu ústa, jako kdybych si přála, aby na mé rty přitiskl ty své. Jeho pohled poklesne k mým ústům, na která začne nepřetržitě zírat. Olíznu si je jazykem a lehounce vydechnu. Potřeba jeho polibků se stává naléhavější. Překřížím nohy a mírně se zavrtím. Jak je možné, že mě stále dokáže jedním pohledem přivést do tohoto bláznivého stavu? Proč pociťuju potřebu si ho k sobě přitáhnout a utěšit ho ve své měkké náruči? Vždyť ho přece nenávidím! Ano, nenávidím ho za to, co mi před třemi léty provedl.

Matka zakašle a vrátí mě tak zpět do reality. Natočím k ní tvář a ztuhnu pod jejím nepřátelským pohledem. Preston opět začne ťukat do klávesnice, jako kdyby se před malou chvílí mezi námi nic nestalo. V ten moment mi to dojde. Má matka mě vážně nenávidí. Proč, ale potom dělá všechno tohle? Možná se pletu a mám jen bujnou představivost. Jsem přece její dcera! Ale ona svou druhou dceru opustila a nikdy se o ní již slůvkem nezmínila. Co chce provést se svou prvorozenou?

„Jsou tady!“ zavrčí spokojeně a opět nasadí svou masku dokonalé ženy a manželky. „Že jim to teda trvalo!“

Nebyla by to snad ani ona, kdyby nedodala nějakou urážlivou poznámku. Nakloním se, abych se mohla podívat oknem ven. Přes proud deště vidím pouze obrysy statných těl. Kdosi zaklepe na okénko na mé straně a ihned na to se otevřou dveře auta. Musím si poposednout, abych udělala místo pro obrovské mužské tělo.

Zamrkám a opět si prohlédnu pohlednou tvář. Tak krásného muže jsem snad nikdy neviděla. A to jsem si o panu Dokonalém myslela, že nemůže existovat pohlednější muž, než je on. Strašně jsem se mýlila. Mou domněnku potvrdí i to, že matka nasadí svůj nejdokonalejší flirtující úsměv a nakloní hlavu tak, aby vynikl její štíhlý krk. Samozřejmě si ani neuvědomuje, že je její chlouba trošku přestárlá. Hned pod bradou jsem zahlédla několik vrásek a mám takový dojem, že se jí začíná dělat i lalok. Natočím tvář ke stínu a mírně se usměju.

„Kdo jsi?“ zavrká matka líbezným hláskem. „Myslela jsem si, že přijede sám Graham.“

„Měl práci.“ zaduní jeho hlas. „To, co žádáte, mohu vykonat i já. Mám jeho plnou důvěru.“

Nepřeslechla jsem se? Vážně s ní ten krasavec mluvil pohrdavě? Zvědavě se zadívám na jeho profil. Stále upírá oči před sebe a na nikoho z nás se ani nepodívá. Vlastně se chvíli soucitně zadíval na Prestona, který ho bedlivě sledoval přes skla svých zlatých brýlí. Určitě mu neuniklo, jak jeho manželka flirtuje s tímto mladým samcem. Po kolikáté se musel účastnit takovýchto trapných chvilek? Jak znám svou matku, tak jich asi bylo požehnaně.

Pokrčím mírně rameny a opět obrátím svou plnou pozornost na muže vedle sebe. Rovný nos, zaťaté čelisti a plné rty. Hm, jaké by to bylo se jich dotýkat? Několikrát zakroutím hlavou a přelétnu k jeho vlasům. Jsou černé anebo hnědé? Nedokážu to rozpoznat, jelikož je má od deště zcela mokré. I mně se změní barva tmavě červených vlasů na úplně tmavou, když je mám namočené. Budu si muset počkat a až poté vynést svůj ortel.

„Řekl vám všechno?“ zeptá se opět normálním hlasem matka.

„Ano, úplně všechno!“ přitaká muž a poprvé se na ní zadívá.

„Možná bych za to měla chtít víc!“ zachraptí, když poprvé pohlédne do jeho podmanivých očí.

Nedá mi to a opět se zadívám na Prestona, který zamračeně sleduje výměnu jejich slov. Nakloním hlavu a mírně začervenám. Stydím se za chování své matky. Kdyby jenom zůstal se mnou. Kdyby chtěl mou lásku a ne její pohrdavost. Všechno by bylo jiné. Usměju se, když se mi podívá do očí a přes rty pronesu omluvná nevyslovená slova. Pokývne hlavou a věnuje mi svůj vzácný úsměv. Tak mě napadá. Kolikrát už litoval toho, že si vybral jí a ne mě?

„Uzavřeli jste mezi sebou smluvní dohodu a já nemám oprávnění na tom nic měnit.“ zavrčí muž a mírně se přisune blíž ke mně.

Překvapeně tiše zalapám po dechu, když se jeho stehno otře o mé. Polknu a podívám se po něm. Zpod víček na mě zírají dvě hnědá kukadla, která mají barvu čokolády. Vau, hnědá byla vždy moje oblíbená barva. Zarazím se a zapřemýšlím, kde jsem už takové oči viděla.

„Malý dodatek by snad nevadil!“ zapřede matka.

„Jaký?“ zeptá se opatrně a sevře ruce v pěst.

„Prestone!“obrátí se na svého muže. „Můžeš být tak laskav a zanechat nás o samotě!“

Měla to být otázka, ale ona z toho udělala rozkaz. Preston zavřel notebook, naposledy se na mě podíval a vystoupil. Byla jsem vážně dost překvapená, že jsem ho ani nestačila nenásledovat a už se za ním zavřely dveře. Kolikrát mu to asi musela nařídit, že se s ní ani nepřel? Zavrtím se, zapřu dlaně o kožený potah a mám touhu, co nejrychleji odtud zmizet. Nemusím být přítomna všemu, co chce moje matka provádět. Neudělám ani jediný pohyb, když mi na pravou ruku dopadne těžká dlaň, která mi zabrání v odchodu.

„Ty také!“ zavrčí.

„Já bych ráda, ale…“zadívám se na mužské prsty, svírající mou ruku, jako v kleštích.

„Žádné, ale! Vypadni!“ její hlas nabude na síle.

„Chci, aby zůstala.“ zaduní jeho rozzlobený hlas.

„A já chci, aby odešla!“ odsekne naštvaně a zamračí se na naše spojené ruce.

Několikrát polknu, zmateně přelétávám pohledem na ni a pak zase na něj. Matku znám lépe a vím, jak dokáže být pomstychtivá. Raději poslechu jejího příkazu, nežli příkazu nějakého cizího, překrásného chlápka. Cuknu rukou a jeho prsty se zaboří do mého masa, až zaskučím. Pozvednu hlavu, abych ho mohla požádat o to, aby mě propustil z tohoto nedobrovolného věznění.

Neměla jsem to dělat! To byla poslední myšlenka, než jsem se zaklestila do jeho omamného čokoládového pohledu. Celičkou mě pohltil a spoutal. Neměla jsem už svůj vlastní rozum. Teď pro mě existoval pouze on a jeho hnědé oči. Tak známé a přitom tolik neznámé. Bolest, hněv a něco, co mi mělo být blízké. Někdo se už na mě takto kdysi díval. Ale kdo?

Nevědomky se k němu nakloním blíž a posunu se k němu, jako kdybych chtěla nasát veškerou jeho energii. Kolem pasu se mi ovine jeho silná paže, která mě přitiskne k jeho pevnému tělu. Již mám volnou ruku, ale neberu to na vědomí. Skloní ke mně svou tvář a já přivřu oči v očekávání jeho prvního polibku.

„Přestaňte!“ zavrčí nepřátelsky matka.

Vítězně se ušklíbne a konečně ode mne odtrhne zrak. Zhluboka nasaju jeho vůni, která mi připomíná dřevo, skořici a něco tak neznámého a omamujícího, jako kdyby to byla moje vlastní soukromá droga. V ten moment mi také dochází, že mě pouze využil, aby má matka začala běsnit. Co mě to napadlo, že by mě mohl chtít takový mužský? Zakroutím hlavou a zamračím se. Jsem bláhový snílek! Hlupák! Stará panna! Ne, panna už vlastně nejsem! A to od svých sedmnácti let, kdy jsem si to rozdala se svým spolužákem na zadním sedadle jeho auta.

„Co tedy chcete?“ prohlásí a opře se o kožené sedadlo, s rukou stále obmotanou kolem mého pasu.

„Jeden večer s tebou!“ pronese po tříminutovém tichu.

Muž se rozesměje a zakroutí nevěřícně hlavou. Pak mi dojde, co matka vypustila s plasticky předělaných úst. Zbrkle se k ní otočím, až mi lupne za krkem a já mám, co dělat, abych nezaúpěla. Určitě jsem slyšela špatně! Přece ho matka právě nemohla žádat o jednu noc v jeho náručí, jako kdyby byl nějaká děvka? Musím se zaklonit, když se muž snaží přiblížit tváří k tváři mé matky. Přitom přičuchne k mým vlasům, jako kdybych byla nějaký kousek pamlsku. Nebo se mi to snad jenom zdálo?

Ne, nezdálo! Muž spokojeně zahrčí a bez skrupulí zaboří svůj nos do kudrnatých vlasů na mém týle. Zavrní a zpevní stysk na mém pasu, když se mu snažím vykroutit. Protestně zasténám a začnu se všemožně bránit. Nakonec se nade mnou smiluje, odpoutá se ode mě a opět věnuje svou pozornost mé matce.

„Já mám lepší nápad!“ zapřede a během nestřežené chvilky si mě přesune na klín. „Pár nocí s touhle maličkou princezničkou!“ zajme mé koleno a nenechavými prsty postupuje po vnitřní straně mého stehna až k mému rozkroku.

„Ne!“ zakřičí má matka a zarazí jeho ruku, která se již nebezpečně přiblížila k mému přirození. „Ty mě chceš jen trápit! Vím, to!“ zakroutí šíleně hlavou. „Všichni muži chtěli vždycky jen mě!“ zamrká a usměje se. „Všichni mi dali přednost před ní! Všichni, do jednoho! Každého, kterého ona chtěla, jsem já nakonec dostala!“

„Mě nedostanete, ženská!“ zavrčí. „Já vás nechci!“ odsekává každé písmenko, aby mu má matka dobře rozuměla. „Opovrhuju vámi! Jste nechutná. Udělám jen to, na čem jste se dohodla s mým otcem!“

Otcem? To je Dominic! Můj nevlastní bratr Dominic! Sakra, já se nechávám osahávat svým vlastním, nevlastním bratrem! Asi mi bude zle! Urychleně se mu nějakým zázrakem dostanu s klína a usadím se na protějším sedadle. Matka se začne šíleně smát při sledování mého bláznivého konání. Pak se pohrdavě podívá po Dominicovi, který mě zvědavě pozoruje. Zhnuseně se otřásám a snažím se nemyslet na to, že jsem alespoň na maličkou chvilku myslela na to, že je to ten nejpřitažlivější chlap na světě, se kterým bych ráda hupsla do postele a dělala s ním nepřístojnosti mládeži nepřístupné.

„Ach, tak za ten pohled, který po tobě právě vrhá, to opravdu stálo, můj milovaný synu!“ zasmála se, ale se svou zlomyslností stále ještě neskončila. „Víš, ta ženská ví, co jsi zač, a opovrhuje tebou. Tak jako já opovrhovala tvým otcem!“

Ta ženská? Opovrhuju? Ne, to ne! Jen mi není moc příjemné smýšlet o nevlastním bratrovi, tímto způsobem. Sakra, ale je vážně dost sexy! Čemu se, ale divím, už jako sedmnáctiletý kluk vypadal dobře. Byl vlastně taková má platonická láska a přiznávám se, že jsem ho srovnávala se všemi muži, kteří se pak vyskytli v mém životě. Ten, který neprošel přes tuto srovnávací fázi, neměl u mě šanci. Sakra, pokud bude své budoucí muže srovnávat s tímto mužem, tak určitě žádný jiný nikdy u této zkoušky neprojde. Ach, ta má prokletá smůla!

„Předej mi to, ať už je to za námi!“ vrátí mě do skutečnosti jeho hlas.

„Ne, tak rychle synáčku!“ zapřede matka. „Když mi nechceš splnit mé přání, strávit se mnou noc, tak mám pro tebe jiný úkol.“

„Říkám vám rovnou, že udělám jen to, na čem jste se domluvili s mým otcem!“

„Nezapomínej na to, že to stále držím ve svých rukou a můžu od naší dohody odstoupit kdykoli a kdekoliv. A já si přeju…“zachytí jeho triko a přitáhne si jeho hlavu ke rtům, aby mu své přání mohla zašeptat do ucha.

Několikrát otevře a zavře ústa. Poté se po mě hodí prazvláštním a hlavně nebezpečným pohledem. Nakloním hlavu k rameni a sleduji mimiky na jeho tváři. Asi typuju správně, když si domýšlím, že se mu jeho nový úkol vůbec nelíbí. Začne kroutit záporně hlavou a vrčet, jako kdyby byl nějaké divoké zvíře. Matka ztuhne a odtáhne se od něho, co nejdál to jde. V očích se jí zračí děs a hrůza. Proč se ho bojí? Vždyť je to jen obyčejný muž? S muži ona vždycky dokázala poradit.

„Dobrá!“ zapípá. „Ale od ostatních požadavků neustoupím!“

„Také jsem nic takového neřekl, anebo snad ano!“ zavrčí.

Matka se skloní pod sedadlo, odkud vytáhne lakovanou a starodávnou truhličku. Už jednou jsem jí u ní zahlédla, když mě odváděla pryč z domova, který mi po sedmi letech přirostl k srdci. Dominic zadrží dech a převezme opatrně dřevěný předmět. Musí to mít opravdu cenu, když s tím zachází tímto způsobem. Odněkud vytáhne sametový pytel a brašnu, do kterých bedničku řádně zabalí. Pak se na mě zadívá a kývne, abych ho následovala. Matce neřekne ani sbohem a vylézá z automobilu.

„Já…“zašeptám a nevím, jak mám pokračovat dále.

„Jdi, ať už tě nevidím! A pamatuj si!“ zavrčí povýšeně. „Za to, co tě teď čeká, si můžeš jen ty sama!“ a začne se šíleně smát, až mě z toho mrazí v zádech.

„Sbohem, matko!“ zašeptám a popadnu kabelku.

Na tvář mi dopadají kapky a mísí se slzami, které mi z nějakého pro mě neznámého důvodu, začali téci. Už tolik let jsem pro ni neprolila ani jedinou slzičku a zrovna dnes večer opět nad sebou ztrácím kontrolu. Proč vlastně brečím? Co kdy pro mě ona udělala? Nic! Spíše mi ztrpčovala život.