Svět podle Charlie

Můj pohled dopadne na velkou tmavou dodávku, ke které Dominic přistoupil a začal rozmlouvat s jedním velkým obrem, který ho převyšoval o půl hlavy. Dlouhé světlé vlasy měl svázané do copánku, který mu končil až u pat. Vážně prazvláštní típek. Zadržím dech, když se jeho světlé oči zaměří mým směrem. Zrudnu, i když to v té tmě asi není vidět. Tolik lidí mi nikdy nevěnovalo tolik pozornosti, jako dnešního večera. Tedy, když nepočítám děti ve škole.

„Violo“ zašeptá Preston.

„Ano“

„Já…“zašeptá ztrápeně „…udělal jsem chybu!“ přistoupí ke mně a já zakloním hlavu.

„Bacha, ať tě matka nezahlédne!“ upozorním ho, když ke mně pozvedá svou ruku.

„Je mi to jedno!“ zakroutí hlavou a po dlouhé době k mé tváři přitiskne svou dlaň. „Jsi vzácná žena, Violo! Nikdy na sobě nic neměň!“ skloní hlavu a vtiskne na mé rty lehký polibek.

„Prestone!“ zaječí matka přes pootevřené okénko.

„Mám tě rád, Violo!“

Poslední slova zašeptá tak, až musím napínat uši, abych ho slyšela. Odpoutá se ode mě a nastoupí do otevřených dveří. Zírám, jako zhypnotizovaná, za odjíždějícím autem. Nenávidím své prokletí! Zavřu oči, zakloním hlavu a chvilku nechávám déšť smývat svůj smutek. Vzpamatuju se, až v okamžiku, kdy ke mně někdo přistoupí a zachytí mou ruku.

„Musíme jít, maličká!“ zaduní chraplavý hlas.

Otevřu oči a zadívám se na velikána, který stínil veškerý měsíční svit. Pokývám hlavou a nechám se doprovodit k dodávkovému autu, do kterého nastoupím, jako robot. Můj život se dostal do neznámých končin. Co teď semnou vlastně bude? Jaký osud mě očekává tam, kde jsem si myslela, že už to nikdy neuvidím?

„Promiň maličká, ale musím ti dát tohle!“

Zašeptá omluvně a narve do mých úst roubík s měkké látky. Zmateně zamrkám očima a pozvedám ruce, abych si ten předmět vyndala. V pohybu mě zastaví další ruce, které mi svážou zápěstí silikonovými pouty. Co se to zase děje? Proč mě svazují, jako kus nějakého balíku? Přes ucpané rty, vydávám neartikulované zvuky, které je mají upozornit na to, že se tady děje něco, čemu vůbec nerozumím.

„Klid, maličká!“ zašeptá obr a přitiskne mě ke svému silnému tělu. „Nechtěj, abych tě musel uspat.“

Zavřu oči, odvrátím tvář a začnu brečet. Už je toho na mě vážně moc. Nejdřív podplacený soudce, několik hodin s matkou a pak tohle. Můj osud si se mnou škared zahrává. Proč právě já? Proč já musím mít takovou smůlu? Pozvednu svázané ruce a hřbetem ruky, setřu proud slz kanoucí z mých očí. Vzdávám to! Už nemám sílu bojovat se svým osudem dál. Ať si semnou dělají, co chtějí. Vážně mi to začíná být jedno. Uvolním svaly a oprostím se od všech svých pocitů.

Dodávka zajela do garáže a Wyatt vypne motor. Otočí k Dominicovi svou mladou tvář a zamračí se. Několikrát otevře svá ústa, jako by chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslí a mlčí. Nadechne se, zadívá se do zpětného zrcátka a ztuhne. Jeho pohled právě dopadl na mladou ženu, která jako socha seděla na sedadle vedle velkého Orlanda. Vypadala, jako bez života. Tupě zírala skrz okno a ani se nepohnula. Nevydala ani hlásku po celou dobu cesty. Chybně se domníval, že je zděšená anebo omdlela. Tohle, ale nečekal.

„Je tak mladá!“ zašeptá.

„Je“

„Proč chce tvá bývalá nevlastní matka, aby byla mrtvá?“

„Mám takový dojem, že mezi ní a jejím novým manželem něco je. A ona nesnáší konkurenci.“ zavrčí a otevře dveře auta. „Bude lepší, když si budeš stále opakovat, že nás ta žena považuje za zrůdy.“ s tím vystoupí a již se neohlédne.

„Ale jak to víš?“ zakřičí za jeho zády, ale odpovědi se nedočká.

„Maličká!“ ozve se v autě Orlandův hlas.

Žena apaticky otočí hlavu, natáhne před sebe spoutané ruce a nechá se vytáhnout z auta. Zůstává stát na místě, bez známky jakéhokoliv života a tupě zírá do protější zdi. Orlando a ostatní mezitím vynosí s dodávky všechny její věci. Jedna taška se převrhne a na zem se rozsypou dárky.

Waytt se sehne a jeden dárek vezme do ruky. Zmateně ho otáčí ze strany na stranu. Objeví skrytý štítek, který otevře a přimhouří oči, aby si přečetl, co tam stojí. Zakleje. Klekne si a bere do ruky jeden dárek za druhým. Na všech štítcích stojí to samé, pouze roky narozenin a datování je jiné.

„Co to máš, Waytte?“ ozve se nad ním Orlandův hlas.

„Dárky“

„Pro koho?“

Waytt několikrát polkne a pozvedne hlavu. Upřeně se zadívá do Orlandových světlých očí. Nabere vzduch do plic a přečte štíteček dárku, který má právě v ruce.

„Všechno nejlepší k tvým sedmnáctým narozeninám, má milovaná sestřičko!“

„Sakra, ona má sestru?“

„Jo, asi má!“

„Odporná mrcha!“ odfrkne si Orlando.

„Kdo? Ona?“ pokývá Waytt na ženu.

„Ne!“zakroutí Orlando hlavou. „Luisa“

Waytt přikývne a naskládá zpět dárky do objemné tašky. Napočítal jich jedenáct. Ta žena mu byla záhadou. Proč nepředala své dárky, když měla příležitost? Proč je přivezla sebou? Proč je po celou dobu shromažďovala? Možná jsou to dárky pro ni a z nějakého neznámého důvodu, je nikdy neotevřela. Proč je neotevřela? Tolik by chtěl znát pravdu o této pozoruhodné ženě.

„Jdeme maličká!“

Zašeptá Orlando a tak vrátí Waytta do reality. Stoupne si a postaví se jí po druhém boku. Společně pak projdou spletitým bludištěm chodem, až dojdou k pochromovaným dveřím, za kterými se nachází její nový svět. Svět, který se pro ni stane peklem na zemi. Už teď tu ženu litoval. Takový osud by nepřál ani tomu nejhoršímu parchantovi pod sluncem. Možná ne všem. O jedné osobě, která by si tento osud zasloužila, věděl. Ta osoba byla Luisa, bývala manželka jeho velitele Grahama.

„Máš sebou ta železa?“ otočí se k němu Orlando.

„Já myslel, že sis dělal prdel!“ zavrčí překvapeně Waytt.

„Vážně!“ pozvedne jedno huňaté obočí. „Koukni támhle a řekni mi, jestli jsem si z tebe dělal prdel!“

Waytt pozvedne hlavu a zaregistruje malou kameru, která má snímat celý prostor malé cely. Polohlasně zakleje, položí tašku s dárky na zem a dojde do nejbližšího kumbálku pro požadované okovy. Chvíli je potěžkává v ruce a myslí na to, co by té mrše provedl, kdyby se mu dostala do rukou.

„Tak kde je?“ ozve se posměšný hlas v chodbě.

Waytt udělá pár kroků, vyleze na světlo a zadívá se na nově příchozího. Znovu polohlasně zanadává, když mu dojde, kdo je poctil svou přítomností. Liama neměl nikdy v lásce. Hned na poprvé, co otevřel tento Adónis svá ústa, ho nesnášel. Zkoumavě přejel přes jeho postavu a přemýšlel, jak ho odtud dostat, co nejdál. Krátké khaki kapsáče, posazené na jeho útlých bocích. Síťované triko, zvýrazňující jeho vypracovaný trup a paže. Světlé hnědé, na krátko ostříhané vlasy a v pravém uchu blýskavou náušnici.

„Tak kdepak jí máme?“ zašvitoří a vytvoří na tváři dokonalý úsměv.

„Tady nemáš co dělat, Liame!“zavrčí Waytt.

„No, tak kamaráde! Přece si nenecháte tu zábavu jen pro sebe?“

Přistoupí k němu, poplácá ho po zádech a zadívá se zálibně na pouta, která držel Waytt v rukách. Mlsně se olízne a pohladí si břicho. Waytt se znechuceně odvrátí. Liam byl nechutné zvíře, které mělo největší zálibu v týrání slabších osob. Nejlépe pak něžného stvoření. Je pozoruhodné, že místní ženy, tuto jeho stránku osobnosti neznají. Před nimi se ukazuje, jako dokonalý džentlmen a svůdník. V soukromí se z něho stává prasák, který by měl být vykleštěn a někam uvrhnut.

„Chci jí vidět!“

„Ne, Liame!“ zavrtí hlavou. „Ty tu nemáš, co dělat! K našemu hostu nemáš přístup!“

„Phe, jaký je ona host? Je to ženská, která má být mučena a potom usmrcena. Vy mě tu potřebujete, pánové! Na tohle jsem nejlepší já.“

„Liame!“zavrčí od dveří do sklepení Dominicův hlas. „Vypadni odsud!“

Liam se zamračí, vypustí přes rty něco nepěkného o slušném synovi jeho pána a zdráhavě odejde. Dominic mezitím sestoupí, až k Wayttovi, který si úlevně vydechne. Pozvedne hlavu a pokývá na pozdrav.

„Ať jí nepřetržitě někdo hlídá!“ zavrčí Dominic a zadívá se za odcházejícím Liamem. „Nechci, aby se k ní na krok přiblížil.“

„Rozumím, můj pane!“

„Jak je na tom?“ otočí k němu své čokoládové oči Dominic.

„Tohle se mi nelíbí.“ zašeptá Waytt a pozvedne okovy.

„Ani mě ne. A už mi konečně řekni, jak na tom je!“

„Stále je apatická a nemluví.“ prozradí mu Waytt.

„Kdo je u ní?“ zašeptá ztrápeně Dominic.

„Orlando.“ zakašle, aby upoutal na sebe Dominicovu pozornost. „Víš o tom, že má rodinu?“

„Ona má rodinu?“ zavrčí překvapeně Dominic.

„Našel jsem u ní nerozbalené dárky.“

„Sakra, tohle nám ještě scházelo.“ zavrčí a zamne si prsty kořen nosu.

V tichosti pak dojdou do cely, kde mladá žena sedí na úzkém prkně, představující její nové lůžko. Orlando stojí na druhé straně cely a zvědavě si jí prohlíží. Dominic k němu dojde a položí mu ruku na rameno, aby ho upozornil na svou přítomnost. Orlando pokývá hlavou, předá klíče od cely a odchází.

„To jsou ty dárky?“ přistoupí ke stolu, kde leží taška přeplněná barevnými balíčky.

„Jo“

Dominic jeden dárek vytáhne na světlo a přečte si malou cedulku. Konečky prstů se dotkne uzlíku pod mašlí a hodlá ho rozvázat, aby se podíval, co se v tom balíčku nachází. Žena vydá hlasitý zvuk a narazí do něho svým tělem. Dárek upadne na zem, ke kterému pak klesne a zakryje ho, tak aby k němu neměl nikdo přístup.

„Klid!“ pronese tiše. „Už se žádného tvého dárku nedotknu.“

Pozvedne uplakané modré oči, které mu někoho připomínají, ale on stále netuší koho. Poklekne a napřáhne k ní ruku. Žena ucukne, zadívá se na maličkou kameru a zamítavě zakroutí hlavou. S dárkem mezi spoutanými pažemi, odstoupí od něho, jak nejdále může. Opře se o stěnu a odvrátí tvář.

„Je zvláštní!“ zašeptá Waytt.

„Ano! Velice zvláštní.“

„Musím to udělat?“ pozvedne Waytt železné okovy.

Dominic přikývne a Waytt protestně zavrčí, ale vykoná to, co mu bylo nakázáno. Provlíkne železné spoje v kruhách na stropě a zdech, připojí k nim okovy a pokyne ženě, aby k němu přistoupila. Ta se na něho dívá zděšeně a nejdříve kroutí zamítavě hlavou. Po chvilce se její bojovnost opět někam vytratí. Přistoupí a nechá se spoutat. Dominic z toho měl pocit, jako kdyby se vrátila zpět do svého vlastního světa, kam nikdo z nich nemá přístup.

„Dominicu?“ zakřičí hlas jeho otce. „Jsi tu Dominicu?“

„Ano, otče! Tady jsem!“

„Nemůžeme najít Destiny!“zakřičí opět nepříčetně.

„Cože?“

Dominic zděšeně vyběhne z cely, Waytt zavře poslední okov a následuje ho. Spěchají tak, že zapomenou zamknout a nechávají otevřené dveře. Nic není důležitější, než to, aby našli bláznivou šestnáctiletou dceru jejich vůdce. Waytt tu malou divošku měl rád. Občas mu sice lezla na nervy, ale kdyby se jí něco stalo, tak by si to po zbytek života vyčítal.