Svět podle Charlie

Šestá kapitola

brátím se na bok a zachumlám se do teplé podušky. Do nosu mi zavane vůně překrásné broskvové aviváže, která obklopuje celé mé tělo. Spokojeně zavzdychám. Zavrtám nos do centra té vůně a slastně se protáhnu. Pohodlí, ve kterém se nacházím, je vážně rozmazlující.

Kdesi v dálce, možná ve vedlejší místnosti, začnou odbíjet hodiny v podobě odporného gongu.  Pootevřu jedno oko a zadívám se na noční stolek, kde většinou stojí můj budík. Zamračím se, když mé oči dopadnou na neznámé velké křeslo. Místo světlého dřeva sériového nábytku, vidím mahagonové a hlavně starožitné kousky. Křesla, stolečky, skříně a dokonce i postel, na které ležím.

Zděšeně se posadím a odhalím tak noční košilku, kterou mám na sobě. Zmateně se konečky prstů dotknu neznámé látky. Satén mi proteče skrz prsty a vrátí se na své původní místo. Odkdy mám v šatníku tmavě červenou noční saténovou košilku? Já většinou přece chodím spát v mužských kalhotách od pyžama a volném tričku. A pokud je léto, tak v kraťasech a tílku. Zakroutím hlavou, abych se zbavil těch vidin. Tím pohybem se mi z culíku uvolní pramen dlouhých vlasů. Už si ho málem automaticky zastrčím za ucho, když si uvědomím, že to nejsou moje vlasy.

Mé nohy dopadnou na studenou zem a urychleně mě donesou do koupelny, která sousedí s tímto pokojem. Ještě, že byly její dveře otevřené a já tak věděla, kam mám jít. Rozsvítím světlo a zadívám se na odraz v zrcadle. Jsem to já, ale přesto také nejsem. Místo tmavě červených kudrnatých loken, mám tmavé po pás dlouhé vlasy, které jsou rovné, jako prkno. Namísto světle modrých očí mám zelenkavé s odlesky tyrkysové, což je nemožné. Možná mám kontaktní čočky. Nakloním se a prsty oddělím oční víčka. Nic! Žádné kontaktní čočky!

Zakroutím hlavou a zadívám se na svou tvář. Stále stejné klasické rysy. Rovný nos, hladké čelo a rovná linie lícních kostí. Mírně vystrčená brada, značící mou umanutost. Tmavé, obloukové obočí, které předtím bylo světle zrzavé. Řasy mám delší, hustější a zakroucenější. Asi ani nebudu potřebovat řasenku, kterou jsem měla vždycky po ruce. Pohledem sklouznu ke svým rtům. Zdá se mi to anebo jsou vážně plnější a červenější? Na levém spánku zaznamenám černý flek. Přiblížím se tváří k lesklému povrchu zrcadla a přivřu zvědavě oči. Má kůže je okrášlena maličkým ptáčkem, který má otevřený zobáček a nad ním se vznášejí noty. Usměju se. Moc se mi to líbí.

Po krátkém studování se opět vzpřímím, ustoupím pár kroků vzad a zadívám se na svou postavu. Prsa větší a pevnější. Pás štíhlí, bříško menší, ale přesto stále lehce vypoulené. Boky široké a zadek vyoblený. Už není tak placatý, jako tomu bylo před tou nezvyklou proměnou. Pozvednu okraje košilky a zadívám se na svoje nohy. Stehna pevná a lýtka krásně tvarovaná. Tohle přece nejsem já? Košilka dopadne na své místo a já se zmámeně usadím na prkénko toalety. Co se to semnou jenom stalo?

Mou hlavou se proženou vzpomínky, které doposud čekaly skryté hned pod povrchem. Má smrt, pak to nezvyklé ječení a pak ty záchvaty, u kterých jsem měla pocit, že znovu zemřu. Nakloním hlavu k rameni a zamračím se, když si vybavím obraz neznámého muže. Velké zvláštní fialkové oči, krásně vykrojené rty, které byly tak něžné. Omámeně se konečky prstů dotknu svých rtů. Jemnost jeho světlých a dlouhých vlasů. Pocit těla dorážející ne mé. Vau! Procítěně zasténám a opět se zadívám do své zardělé tváře. Kdo jen to mohl být? Snad jen výplod mé fantazie. Takový muž přece neexistuje! Ano, snad jsem si ho vysnila, když jsem tak ukrutně trpěla.

„Haló! Je tu někdo?“ zakřičí od dveří do pokoje ženský hlas.

Zvednu se, opatrně vykouknu za roh a zvědavě se zadívám na ženu, která prozkoumává pokoj. Zahlédne mě a usměje se. Její světlé vlásky upravené do krátkého a módního sestřihu, se rozhoupou. Udělám několik kroků a předstoupím před ní. Je menší, než já. O hodně menší. Svou hlavou mi dosahuje pouze k ramenům. Skloním hlavu a oplatím jí úsměv.

„Jmenuju se Glorie!“ představí se a napřáhne ruku.

Otevřu ústa, ale ihned je opět uzavřu. Copak jsem se už nepoučila, že jen jediné slůvko dokáže udělat pořádnou paseku? Omluvně potřesu hlavou a naznačím, že raději nebudu mluvit. Ona se usměje a souhlasně pokývá.

„Já vím“ polaská mě po ruce a pak odněkud vytáhne bílý blok. „Proto jsem ti přinesla toto a…“vytáhne stříbrnou propisku. „…toto.“

Automaticky to od ní převezmu a načmárám slova díků. Znovu přikývne a začne mě zvědavě obcházet. Snažím se alespoň pohybem své hlavy, sledovat její konání. Usmívá se. Možná se jí líbí to, co vidí. Abych řekla pravdu, tak můj nynější vzhled mě těší víc, než ten předešlý. Předtím jsem stále nacházela nové vady, které jsem se snažila všemožně zamaskovat a cvičením zbavit. Nikdy to nedopadlo podle mých představ.

„Máš velké štěstí!“ pronese do ticha. „Má sestra po své přeměně vypadala příšerně. Do dneška si ztěžuje, jaká prý předtím byla kráska.“ spiklenecky se ke mně přikloní a zašeptá. „A musím přiznat, že se tentokrát nemýlí.“

Roztáhnu ústa a snažím se nevybuchnout v smích. Pohladí mě po tváři a upraví mé vlasy. Poté dojde k jedné skříni, kterou otevře a ponoří se dovnitř. Zvědavě se nakloním, abych alespoň koutkem oka zahlédla, co tam dělá. Vynoří se a v rukách třímá černé kalhoty a červenou halenku. Položí to na postel, otevře šuplík prádelníku a vytasí se spodním červeným okrajkovaným prádlem. Začervenám a odvrátím tvář.

Po pár minutách si konečně dodám odvahy, popadnu oblečení a schovám se uvnitř koupelny. Snažím se na sebe nedívat, když vysvleču noční košilku a navleču se do toho krajkového nic. Podprsenka je mi trošku malá, ale přesto velice pohodlná. Pak na řadu přijdou kalhoty, které jsou tak těsné, že připomínají mou druhou kůži. Protáhnu ruce příjemnou a chladivou látkou červeného saténu a zapnu pár perleťových knoflíčků. Nakonec se přece jen zadívám do zrcadla a zalapám po dechu. Vážně mi to sluší. Jedním tahem stáhnu gumičku a kolem mě se rozprostře záplava tmavých vlasů. Pročísnu je prsty, štípnu se do tváří a mezi zuby stisknu rty, aby byly červenější.

Už se chystám otevřít dveře, když si uvědomím, že jsem nevykonala nic pro svou každodenní očistu. Zhnusená sama sebou, zafrkám. Opět se vrátím k umyvadlu, vyčistím si zuby a zajdu na záchod. Spokojeně se protáhnu a usměju.

Stále se usmívám, když otevírám dveře, za kterými čeká Glorie. Jediným pohledem zhodnotí můj zjev a spokojeně přikývne. Pak mi podá bílý papír, na kterém je vypsáno v sloupci několik ženských jmen. Zvědavě nakloním hlavu a pozvednu obočí. Co s tím mám dělat? Jako kdyby mi četla myšlenky, pronese.

„Vyber si jedno jméno, které se ti nejvíc líbí.“ ťukne prstem do papírku. „To pak bude tvé nové jméno.“

Nové jméno? Dojdu ke stolku, kam jsem položila blok s tužkou. Pozvednu ho a napíšu své dotazy. Proč si mám změnit své jméno? Nemůžu si ponechat své vlastní? A podám to čekající Glorii, která na to jedinkrát mrkne a začne se smát. Musím počkat drahnou chvíli, než odezní její záchvat smíchu.

„Po své přeměně si každý změní své jméno!“ otře si hřbetem ruky uslzenou tvář. „No, vlastně ne každý. Jen ten, který vyrůstal mimo kmen. Například já. Byla jsem člověk, než jsem poznala svého nynějšího druha. Poté, co jsem ho přijala, se konal můj obřad přeměny. Bylo to dost bolestivé, ale to ti nemusím říkat. Sama jsi tím musela projít. Určitě se mě zeptáš…“když vidí, jak něco zase píšu. „…jak jsem se jmenovala!“ znechuceně vytrhnu papír a zmuchlám ho do kuličky, což jí opět rozesměje.

„Jmenovala jsem se Rebeka! Prosím nepiš!“ pronese, když vidí, jak hrot propisky dopadá opět na bílé stránky papíru. „Mé nynější jméno vybral můj nevlastní syn a dcera. Prý se tak jmenovala jejich prababička a já jsem jim chtěla udělat radost. Vlastně jméno Glorie se mi vždycky líbilo. Proč bych proti tomu měla tedy protestovat? Udělalo to radost nejen mě, mým nevlastním dětem, ale i muži, kterého z celého srdce miluju.“ zasněně vydechne a usměje se.

Pokud to tedy musím učinit, tak si musím pořádně promyslet, jaké jméno se ke mně bude hodit. Obrátím oči zpět na sloupek jmen. Angelica, Bianca, Carla, Denisa, Erika, Flora, Gemma, Helena, Ingrit, Jordan, Kelly, Laura, Mariana, Nancy, Odessa, Pamela, Quincy, Roberta, Scarlet, Trinity, Ursula, Viola, Wendy, Yvette a Zoey.

Nejvíce mě asi překvapilo jméno Viola. Vždyť přece existuje tolik jmen začínající na „V“. Proč vybrali zrovna toto jméno? Zamyšleně se koušu do spodního rtu a zírám na to jediné jméno. Viola! Tolik let bylo mou součástí. Nevědomky po tom jméně přejedu konečky prstů, čímž na něj upozorním Glorii, která mi nakukuje, jak se říká, přes rameno.

„Viola?“ zašeptá potěšeně. „Vážně se ti líbí zrovna tohle jméno?“

Otočím k ní tvář a usměju se. Spokojeně zatleská a začne poskakovat po pokoji, jako malá holčička. Byla bych si ráda ponechala své vlastní jméno. Ale pokud potkám někoho, kdo mě zná dřívějška, může si domyslet, kdo jsem. To jsem nemohla dopustit. Zastavím její dovádění, když jí položím ruku na rameno a zakroutím hlavou. Popadnu tužku a napíšu: „Tak se jmenuju doopravdy!“ A natočím blok tak, aby si to mohla přečíst. Zklamaně zaúpí, přestane se usmívat a pokrčí rameny.

„Destiny bude zklamaná! Ale máš pravdu, tak se už nemůžeš jmenovat!“ spráskne ruce a nasadí zarputilý výraz. „Tak jaké jméno se ti ještě líbí?“  

Nejvíce se jí vždycky líbila jména spojená se známými operami, ale o této zvrácené oblibě, každý z mých nejbližších přátel věděl. Chtělo by to jméno, které má něco společného s hudbou anebo takové, které odkazuje na hudbu. Například něco jako symfonie. Ne, ne! Zakroutím hlavou. Soulad, sled tónů a harmonie. Ano, to je ono. Harmonie, harmonie, harmonie. Harmony! Budu se jmenovat Harmony! Pozvednu propisovací tužku, a co nejčitelněji napíši své nové jméno.

„Krásné jméno! Harmony. Harmony.“převaluje po jazyku. „Líbí se mi!“ pronese konečně a pokývá spokojeně hlavou.

„Od dnešního dne se jmenuješ Harmony …“ zarazí se a pozvedne obočí. „Jak dál?“

O tom již ani nemusím přemýšlet. Chci se jmenovat, a vždy jsem si to tak přála, po svém nevlastním otci Grahamovi. Mé nové, anebo dá se říct staré, příjmení je Estonová. Harmony Estonová. Zvědavě se zadívám na Glorii, která si přemýšlivě okusuje spodní ret. Než stačím odtrhnout popsaný list papíru, začne se usmívat a přikyvovat hlavou.

„Budeš se jmenovat Harmony Estonová!“

Při její řeči zkamením. Jak jenom tohle věděla? Jak si to mohla sama domyslet? Sakra, teď všem určitě poví, kdo jsem. Chtěla jsem to udělat sama a v ten pravý čas.

„Promluvím si s Grahamem. Když mu řeknu své malé sladké tajemství, tak určitě bude souhlasit.“

Nechápu její myšlenkové pochody. Jaké tajemství? To, že jsem jeho dlouho ztracená nevlastní dcera? Bojím se, že nebude moc nadšený, že bude muset přijmout do svého středu dceru jeho bývalé manželky.

„Víš můj drahý druh je tvárný, jako modelína, když víš, jak na něj!“ zasměje se. „Bude to dokonalé!“ opět zatleská spokojeně drobnými rukama. „Proč mě to nenapadlo hned? Harmony Estonová! Přímo úžasné!“

Popadne mě za ruku a táhne mě ke dveřím. Ještě štěstí, že jsem byla při vědomí a stačila popadnout malý bloček se zastrčenou propiskou. Dívám se ze strany na stranu, když mě táhne bludištěm chodeb. Oči navrch hlavy, od okázalého bohatství hrnoucí se na mě ze všech stran. Zarámované obrazy, pozlacený nábytek a starožitnosti na každém rohu. Nepamatuju si, že bychom byli tak bohatí za dob, kdy jsem pobývala v jejich přítomnosti. Možná za tu dobu dobře investovali a vydělali balík peněz.

Glorie mě vážně dost fascinuje. Nedokážu pochopit, jak se v tak malém těle, může nacházet tolik energie, která s ní srčí, jako z vodotrysku. Neustále povídá, nahlíží do všech místností a přitom stačí rozdávat rozkazy na členy domácnosti. Ti se pouze usmějí, ukloní se jí a jdou vykonat to, co jim bylo nařízeno. Mě si jen zběžně překvapeně prohlédnout, ale jinak mou přítomnost nekomentují. Jako, kdyby mě už přijali mezi sebe. Tenhle pocit mi vážně dost chyběl. Opět někam patřit. Mít rodinu, která se o mě postará. To je nádhera! Prostě super!

„Cha, už jsme je našly!“ zapiští spokojeně.

Vtáhne mě do velkého obývacího pokoje, který je přeplněný, až k prasknutí. Na každé sedačce, křeslu ba i na huňatém koberci, někdo sedí. Tři překrásné ženy sedící u stolečku s hrníčky, ze kterých se stále kouří. Jedna byla světlovlasá, druhá tmavovlasá a třetí rudovlasá. Připomínaly mi malované porcelánové panenky, které sbírala tetička Trudy. Ve velkých kožených křeslech u nezapáleného krbu seděli dva postarší muži, kteří kouřili dýmky a hráli šachy, které měly mezi sebou.

U okna zakrytého tuhým závěsem seděla pod lampou stará žena, jejíž ruce nezvykle rychle pracovaly s pletacími jehlicemi. Zasněně otočím hlavu a zadívám se na klubko malých dětí, sedících na zemi a hrající nějakou prazvláštní hru, kterou jsem nepoznávala. Za mými zády se začnou ozývat mužské hlasy, které se mezi sebou škorpí. Udělám čelem vzad a do zorného pole se mi dostanou muži, sedící okolo velkého herního stolu, hrající Black Jack. Je jich šest, ale poznávám pouze světlovlasého obra. Mám takový dojem, že se jmenuje Orlando. Ale tím si také nejsem, moc jistá.

Ztuhnu, když k mým uším dolehnou první tóny Měsíčního svitu od Beethovena. Jako hypnotizovaná se vydám za zvuky klavíru. Projdu místností, až k pootevřeným dveřím, které potichoučku otevřu, abych náhodou osobu hrající tak kouzelně a procítěně, nevyrušila. Spokojeně se usměju, když můj zrak dopadne ihned na vyvýšené místo, které bylo určeno právě klavíru. Za ním sedí mladá zrzavá dívka, která má zavřené oči a mírně vystrčený růžový jazýček. Kolem podia je rozsazeno snad dvacet lidí, kteří bedlivě sledují každý její pohyb.

Malé děti od pěti let do dvanácti, v tuto chvíli nezvykle tiché. Muži a ženy od osmnácti výše. Dosti zajímavá sorta posluchačů. U některých z nich bych ani netypovala, že jsou zastánci vážné hudby. Nejvíce mě, ale překvapil výraz na Grahamově tváři. Jeho oči byli skalné, jako kdyby se pokoušel zadržet slzy. Poté se podívám na Dominica, který seděl vedle něho. Usmíval se a popíjel neidentifikovaný tmavě hnědý alkohol v broušené sklenici. Tak klidný a spokojený se svým životem, že bych to u něho nikdy nečekala.

Glorii proklouzne kolem mě. Potichoučku dojde ke Grahamovi a usedne mu do klína. Graham se k ní přitulí s očima stále upřenýma na mladou dívku. Pohladí jí po zádech a vlepí do vlasů pusu. Dokonalá rodinná idylka.

Skladba dojde k závěrečnému tónu a nastane ticho. Po poklidném pětiminutovém tichu se ozve potlesk jediného posluchače, ke kterému se přidají i ostatní. Dívka otevře oči a zadívá se na mě. Usměju si a složím jí poklonu mírným sklopením hlavy a trupu. Pokývne mi nazpět a postaví se. Její oči září štěstím a spokojeností. Několikrát zamrkám překvapením, když se během chvilky promění k nepoznání. Seskočí z podia, vpadne mezi děti a začne je honit. Měla jsem dojem, že jsem právě měla možnost poznat dvě různé osobnosti v jediném těle. Jedna slušně vychovaná a dospělá pianistka, která by se mohla ucházet o místo v Chicagském orchestru. A druhá bláznivá pubertální holka, která stále ještě nevyrostla z dětských střevíčků. Zakroutím nevěřícně hlavou a usměju se.

„Pojď sem!“ vyruší mě z přemítání Gloriin hlas.

Otočím se k ní čelem a pomaličku přeskakuju klubko dětí dovádějících si na zemi. Málem se přerazím, když mi do cesty vběhne mladá pianistka, která hravě hartusí na malou kudrnatou holčičku. Omluvně něco zahuhlá a pokračuje ve svém pronásledování. Cestu k mému cíli bych mohla klidně přirovnat k minovému poli. Kdy nikdy netušíte na, co můžete během malé a nečekané chvilky narazit.

Oddechnu si, když dorazím ke křeslům, kde posedávalo osm dospělých mužů a jedna žena. Tou ženou byla Glorie, stále usazená v klíně mého nevlastního otce Grahama. Všichni se mně zvědavě prohlíželi. Pokynula jsem jim pokývnutím hlavou, ale nepronesla ani slůvko pozdravů. Vím, že je to neslušné, ale je to lepší, než na jejich hlavy seslat bouři v podobě svého nového nekontrolovatelného hlasu.

„Konečně ses vyspala do růžova!“ promluví první Graham.

„Drahý!“ pokárá ho Glorie.

„Copak?“ otočí se k ní. „Neříkej, že se nevyspala dobře? To by mě vážně naštvalo! Za tu postel jsem dal hotové jmění. V ní by se mělo spát, jako ve vatě.“ zahartusí, ale přitom se usmívá.

„Co tvůj hlas?“ zeptá se Dominic a dopije sklenku.

Pokrčím rameny, vytáhnu blok a pár tahy rukou napíšu: „Ještě jsem to nezkusila. Počkám, až budu někde o samotě a nebude tam zásoba skla, která by se mohla rozbít.“ Poté otočím blok směrem k němu. Přimhouří oči, ale stále to nedokáže přečíst. Nakloním se nad stolem a podám mu ho do ruky. Během chvilky dočte a zamračí se.

„S tím jsme nepočítali.“ zavrčí naštvaně.

„S čím?“ ozve se Graham, který přestane laškovat s Glorií.

„Nemáme místo, kde by si mohla vyzkoušet svůj hlas a přitom nikomu neublížila.“

„Sakra“ okomentuje to jediným slovem.

„No, tak!“ vyplísní ho opět Glorie. „Vždyť tu je ta stará stodola, kterou jste nedávno vyklidili s tím, že jí necháte zbourat.“

„Máš pravdu, drahá!“ pochválí jí Graham. „No ty bych vážně málem zapomněl.“ pozvedne hlavu a zadívá se na mě. „Tam si to klidně můžeš vyzkoušet a my dohlédneme, aby tě nikdo nerušil.“

Usměju se a děkovně přikývnu. Najednou do mě někdo ze zadu narazí a já se strašně vyděsím. Mám, co dělat, abych nezačala ječet. Skousnu vnitřní stranu tváří, až mi začne téci krev, kterou neochotně polykám. Ještě, že se mi zlepšila má rovnováha. V minulosti bych už ležela, jak široká, tak dlouhá na zemi a ještě k tomu, bych se určitě uchodila o roh stolu do hlavy.

„Destiny, dávej přece pozor!“ pokárá jí otec.

„Promiň, táto!“ zahuhňá a dál se věnuje své hře.

Otočím se a zvědavě se zadívám na svou mladší sestru. Za tu dobu, co jsem jí neviděla, zkrásněla a dokonce se naučila hrát na klavír. Pamatuju si, jako kdyby to bylo dnes, když seděla vedle mě na sedačce a poslouchala mé první pokusy o Patetickou sonátu opus 13 c moll, též od Beethovena. Stále měla zrzavé kudrnaté lokny a pomněnkově modré oči. Jen už nebyla maličká a neměla dva culíčky. Za pár týdnů jí bude sedmnáct let a já jsem šťastná, že se můžu konečně, po dlouhé době, účastnit jejích narozenin.

„Tak jaképak jméno si vybrala?“ vrátí mě ze snů otcův hlas.

„Ani jedno z těch, které jsme jí napsali.“ pronese normálním hlasem Glorie.

„Ani jedno?“ pozvedne zvědavě obočí. „Neříkej, že se jí žádné nelíbilo.“

„Budeš se jmenovat Viola?“ zaskočí mě dívčí hlas, který se ozve vedle mě.

Jak se tak rychle dokázala vrátit zpátky? Nebyla snad před malou chvíli na druhé straně pokoje. Mě trvalo snad celou věčnost, než jsem se dostala přes veškeré překážky, které se mi stavěly do cesty. Jak věděla, že se právě budeme bavit o mém novém jméně? Má sestra mě překvapuje čím dál tím víc.

„Tys napsala její jméno?“ zavrčí nepřátelsky Dominic.

„Jo!“ zavrčí nazpět Destiny. „Proč jsi na ní pořád tak naštvaný? Vždyť tu ani není!“ její hlas se zvýší o oktávu.

„Právě proto, prcku!“ zavrčí a dolije si s karafy alkoholický nápoj.

„Přestaňte!“ přeruší jejich začínající hádku Graham. „Tady ta maličká, ani netuší, o kom se to bavíte.“

Ach, kdyby jenom věděl, že to moc dobře vím. Ale nechápu jedno! Co jsem udělala tak strašného, že je můj nevlastní bratr pořád naštvaný. Možná se stejného důvodu, jako jsem byla naštvaná já, když jsem tak urychleně musela odejít z domova. Má matka mi nedovolila ani, abych se s nimi rozloučila.

„Viola“ zašeptá v tu chvíli Glorie a zděšeně se zadívá do mé tváře.

Zrudnu a stočím pohled jinam. Nesnesu její upřený pohled. Přešlápnu z nohy na nohu. Složím ruce vzad a zírám na stěnu, která je ověšená obrazy. Za pár chvilek jí to dojde. Určitě musí. Zalapá po dechu a vyskočí z Grahamova klína. Popadne mě za ramena a otočí si mě čelem k sobě tak, abych se jí musela dívat do očí.

„Přikývni, jestli to, co si myslím, je pravda!“ zašeptá tak, abych jí slyšela jen já.

Zírám do jejích očí a nevím, zda mám prozradit pravdu anebo dále zůstat ukrytá za hradbou lží. Nemusím jí odpovídat. Své pravdy se dopátrá sama. Zbledne, nevěřícně zamrká a zakroutí hlavou. Zadečkem dosedne na starožitný stůl. Pohled stále upřený do mé tváře.

„Glorie, co ti je?“ zděsí se Graham a ihned před ní pokleká. „Je ti špatně? Možná trpíš ranními nevolnostmi!“

„Jak víš…“zablekotá zmateně, ale pak zakroutí hlavou. „Ne, tím to není!“ pak se přes jeho široké rameno zase zadívá na mě.

Graham si všimne, kam se upírá její pohled a také obrátí svou tvář ke mně. Několikrát kopíruje pohyb hlavou, jak přeskakuje z jedné na druhou. Dosedne na paty a zmateně zakroutí hlavou.

„O co tady jde?“ zavrčí na mě.

„Grahame, nebuď na Harmony zlí!“ zavelí Glorie. „Ona za to nemůže! Že je to tak zlatíčko?“ otočí se opět na mě.

„Harmony?“ usměje se. „Ty sis vybrala jméno Harmony?“

Souhlasně přikývnu, ale přitom se stále upřeně dívám na Glorii. Kdy mu a všem ostatním posluchačům, prozradí, kdo vlastně jsem? Zamračí se nad mým prosebným pohledem. Něco zavrčí a zakroutí hlavou. To pro mě znamená jediné. Právě bude prozrazena má pravá identita. Sakra, právě takhle jsem si to nepředstavovala.

„Grahame“ pronese kurážně a s konečnou platností. „Ráda bych ti představila Harmony Estononou!“

„Estonovou?“ otočí se k ní s pozvednutým obočím.

„Ano“ důrazně přikývne. „Estonovou“

„Proč zrovna Estonovou?“ zavrčí nepřátelsky Dominic. „Nepatří do naší rodiny!“

„V tom se právě pleteš, Dominicu.“ani se na něho neotočí, když pronáší svá slova. „Šeredně se pleteš!“

„Miláčku, ale ona určitě není mým potomkem!“ poplácá ji utěšujíc po koleni a přitom myslíc na to, že se jeho drahá polovička trošku pomátla na rozumu.

„Grahame!“ odpoutá se od mého pohledu k jeho. „Co ti řekla Luisa, když ti jí předávala?“ její hlas mírně zavibruje při vyslovení mamčina jména.

„Vždyť už jsem ti to říkal!“ zašeptá a začervená se.

„Možná se ti, ale o něčem zapomněla zmínit.“ zavrčí nepřátelsky.

„Co tím myslíš?“ zalapá zděšeně po dechu.

„Tím myslím, že ta dívka, která jí ztrpčovala život, a kterou jsi měl sprovodit se světa, byla její vlastní dcera.“

Vau, a pravda byla vyslovena. Počkat! Má vlastní matka mě chtěla vidět mrtvou? No, vlastně jsem to v koutku duše věděla, ale slyšet to vyslovit z úst někoho cizího, je vážně dost krutá rána. Zírám na ztuhlá ramena svého nevlastního otce. Jeho pohyby jsou zpomalené, když se opatrně otáčí ke mně. Jeho ústa se otevírají a zavírají, jak je překvapený z informace, kterou mu právě jeho družka sdělila.

Napřáhne ke mně ruku a já ustoupím pár kroků vzad. Narazím zády do Destiny, která začne brečet a zatínat drobné zoubky do malých rtíků z toho, jak je rozrušená. Vím, že bych měla zůstat, ale něco mě nutí, abych se urychleně vrátila zpět do svého pokoje. Tam, kde se budu moci schovat před pocity všech a nejen svých vlastních. Stále ustupuju, když zahlédnu Dominicovu tvář. Mračí se, zatíná čelisti a vrčí. Přivřu oči, když si uvědomím, že jeho tělo mírně vibruje, jako kdyby se z jeho vnitřku snažilo něco dostat ven. To bude zlý! To bude opravdu zlý! Nevím, jak to vím, ale mé pocity mě nabádají ke zvýšené opatrnosti.

Ztuhnu. Mé oči právě zaznamenaly, jak mu popraskala kůže na svalnatých pažích. Proč si někdo nevšímá, že se tu děje něco opravdu divného? Proč všichni věnují veškerou svou pozornost mě? Měli by se raději zabývat Dominicem a jeho praskající kůží. Zhluboka se nadechnu a neohroženě k němu přistoupím. Jako kdyby mě někdo řídil. Jako kdyby mé tělo nebylo jen mé. Objedu jeho křeslo a skloním se k němu. Nevnímá mě. Je ponořen do svého vlastního světa, kde bojuje o nadvládu svého těla.

„Uklidni se!“ zašeptám do jeho ucha. „Všechno je v pořádku! Naslouchej mému hlasu a vrať se zpátky ke mně!“

Vzpamatuju se s transu, do kterého jsem se dostala a několikrát zamrkám řasami. Co jsem to právě teď udělala? Dominic na mě nevěřícně zírá a ostatní na tom jsou podobně. Přitisknu hřbet ruky k ústům a zakroutím, jako úplný blázen, hlavou.

„Jaks to udělala?“ zvolá do ticha Destiny.

„Siréna“ zašeptá zbožně postarší muž a napřáhne ke mně ruku dlaní vzhůru.

Nepřijmu jeho nevyslovený návrh. Neznám ho a vlastně neznám ani většinu lidí, kteří nám právě v tuto chvíli věnují veškerou svou pozornost. Jelikož jsem zaměstnaná tím, jak se dívám na ostatní, nevšimnu si, že ke mně přistoupil Graham a teď mě třímá v objetí. Stojím tu, jako nějaká socha. Bez citu a zcela zkamenělá.

„Holčičko moje!“ zašeptá mi do vlasů.

„Co se tu děje, Grahame?“ zavřeští ženský starý hlas.

„Ach, Floro!“ zaskuhrá plačtivě. „Naše dítě se nám vrátilo!“

Flora? To jméno já přece moc dobře znám. Pozvednu pohled a přes široké Grahamovo rameno se zadívám na bělovlasou ženu, která ještě před maličkou chvílí seděla ve vedlejší místnosti a něco pletla. Známá vrásčitá tvář, která se nikterak nezměnila. Tmavě šedé, laskavé oči, ze kterých začali téci slzy. Něžná, vrásčitá ruka, v tuto chvíli přitisknutá na pootevřené rty. Jak to, že jsem jí hned nepoznala? A jak je možné, že vypadá stále na sedmdesát, když by jí už mělo být kolem osmdesátky?

„To je blbost!“ zavrčí do ticha Dominic. „Ona není Viola!“

Cítím, jak Grahamovo tělo tuhne a objetí jeho paží zesílí. Zadržím zděšené zaúpění, když se mi začne před očima měnit jeho tvář. Světle zelené oči ztmavnou, ze rtů vyjíždí dva slonovinové hroty a překrásná tvář ohyzdně zvráští. Vypadá, jako nějaká obluda, kterou filmový maskéři nalíčí pro hororovou scénu. Koušu se do citlivých rtů, abych nezačala ječet. Kde jsem se to sakra ocitla?

V ten hrůzný okamžik si konečně uvědomím, proč nevyváděli, když jsem vstala z mrtvých. Proč je vůbec nepřekvapilo, jakou moc má můj hlas. Proč se nedivili nad změnou mého vzhledu. Jak to říkala Glorie? Že po přijetí druha musela projít obřadem přeměny. Že si její sestra stěžovala, že už není po přeměně tak krásná, jako předtím. Právě v tento pomíjivý moment, prozřu. Jsem zrůda! Stejná zrůda, jako všichni tito nevšední lidé. Jako můj nevlastní otec, nevlastní bratr, Glorie a…

Zděšená pouhou představou, že by i malá Destiny mohla nést takové břímě, zalapám po dechu. Vyhledám její tvář, která v tento okamžik nese stopy strachu. Dívá se upřeně na svého otce, který vrčí a tiskne mé tělo k svému, jako kdyby mě měl v úmyslu absorbovat.

„No, tak Grahame!“ dopadne na jeho ramena velká ochlupená ruka. „Vždyť tu maličkou děsíš!“

Nadechnu se a pozvednu hlavu. Musím jí opravdu dost zaklonit, jelikož ten muž je opravdu obrovský. Ach, nemusela jsem se ani dívat. Hned podle hlasu jsem poznala, že je to ten blonďatý kolos, který mě svázal v autě a pak o mě pečoval, když jsem prošla svou vlastní přeměnou. Zvědavě nakloním hlavu na stranu. Jaképak je monstrum on? Podle jeho velikosti bych odhadovala medvěda, kyklopa anebo mamuta.

Mou tvář ovane teplý a studený vzduch, jak do ní Graham zběsile dýchá. Své oči má zavřené, svaly pod mými prsty ztuhlé a pevné. Fascinovaně sleduju, jak jeho tvář získává svou normální podobu. Po dalších pěti minutách dýchá klidněji a nakonec i pozvedá svá těžká víčka.

Zatímco mi procházeli tímto malým dramatem, další se odehrálo nedaleko za mými zády. Stará Flora hartusivě nabádá Dominica, aby posbíral všechen svůj zbylí rozum a začal už konečně přemýšlet. On jí kousavě odpovídá a nepříjemně vrčí. V ten moment do mých zad narazí vlna mrazivého vzduchu. Neodolám a natočím tvář, abych se podívala, co je toho příčinou.

Několikrát zalapám, když uvidím svého silného nevlastního bratra skrčeného na zemi. Nad ním stojí, jako bohyně pomsty, stará žena, která má pozvednuté ruce. Přivřu oči a identifikuji modravou záři, která z nich prýští. Tak odtud jde ten nepříjemný mráz! Už mi začíná být jasné, že i naše stará a dobrá Flora má též vlastnosti, kterými se obyčejný smrtelník nemůže pyšnit.

„Floro, myslím, že jsi ho už vytrestala dost!“ zahuhlá Graham.

„Já si to nemyslím!“ zavrčí přes vrásčité rty.

„Prosím, Floro!“ zaškemrá Glorie. „Vždyť mu ubližuješ!“

„Tak dobrá!“ zašeptá ústupně.

Modrá záře se vytratí, ruce dopadnou zpět k bokům, kde opráší látku tmavě zelených šatů. Odfrkne si, pozvedne bradu a obrátí se ke mně. Bojácně ustoupím za hradbu Grahamova těla. Vykukuju zpoza něj, abych měla přehled, kde se zrovna v tuto chvíli, ta babička, kterou jsem považovala za nejněžnější osobu na světě, nachází. Stojí strnule před mým otcem a čeká, až seberu dostatek odvahy, postavit se jí čelem.

Sakra! Vždyť je to ta žena, která pro mě měla vždy otevřenou náruč. Nesmím být zbabělá! Ona mi přece nikdy neublížila, tak proč by měla své chování měnit. Koutkem oka mrknu po Dominicovi, který pomaličku zvedá do postoje a přitom neuvěřitelně bolestně sténá.

„Neublížím ti, vrabčáčku!“ zašeptá.

Polknu, udělám pár kroků v bok a postavím se jí čelem. Pozvedne ruku, kterou bedlivě pozoruju. Každý její nepatrný pohyb. Konečky prstů se dotkne mé tváře a vlasů. Zaplaví mě příjemné teplo, na které si stále ještě pamatuju se svých dětských let. Usměju se a nechám se vtáhnout do měkkého náručí. Do nosu mi zavane vůně skořicových rohlíčků. Tak voněla jen ona. Po tváři mi steče osamělá slza, kterou utřu do látkového šátku přehozeného přes její drobná ramena.

„Vrátila ses domů, můj malý vrabčáčku!“ zašeptá mi do ucha a uhladí vlasy za mé uši. 

„Violo?“ zašeptá dívčí hlas.

Odpoutám se od voňavého krku a přes hradbu bílých vlasů spočinu očima na mladé tváři své sestry Destiny. Uvolním jednu ruku a natáhnu ji k ní. Nemusím jí dlouze přemlouvat. Svým drobným tělem se přitiskne na záda staré Flory. Obejmu shrbená ramínka a pohladím jí dlaní po zádech.

„No tak, kuřátka, vždyť mě umačkáte!“ zahartusí naoko Flora a vymaní se.

Stačím ještě zaznamenat, jak si otírá tváře a smrká do kapesníků. Pak už vnímám pouze objetí dívčích paží a tvář přitisknutou k mému rameni. Saténová látka košile na tom místě začne vsakovat slzy, které se řinou s modravých očí. Přes rty mi uklouznou první tóny dětské ukolébavky, kterou nás kdysi Flora naučila. Je zvláštní, že jsem si na ni po dlouhých jedenáct let ani nevzpomněla.

„Velice srdceryvné, ale já jí stále nevěřím!“ zavrčí tiše Dominic.

Znaveně zakroutím hlavou a políbím Destiny na čelo. Sice nerada, ale po krátkém přetahování, mě pustí a já tak mohu dojít k zpupnému bratrovi. Postavím se před něj a zamračím se. Jak mu můžu beze slov dokázat svou identitu? Vzpomenu si na gobelín, který jsem pro něj tak pracně vyšila. Popadnu ho za ruku, otočím se a chci ho dotáhnout do svého pokoje, kde jsem zahlédla své věci v rohu prostorné místnosti. Vzepře se nohami o zem a nesouhlasně zamručí. Několik minut tahám za jeho silnou ruku, ale on se nehne ani o píď.

„Myslím, že chce, abys šel s ní!“ ozve se Destiny a já pokývám horlivě hlavou.

„To jsem pochopil, prcku!“ zavrčí. „Ale já s ní nikam jít nechci.“

Naštvaně popadnu blok a tužku. Během pár sekund načmárám slova, nad kterými se opět zamračí a zakroutí zamítavé hlavou. Převrátím list a napíšu další slova. Prosím ho, aby zůstal zde a počkal, až se vrátím. Na to on přikývl, ale moc se mi nelíbil úsměv, který se snažil skrýt.

„Postarám se o to, aby tu zůstal!“ pronese Graham, přistoupí k nám a položí ruku na Dominicovo rameno.

„Otče!“ zavrčí překvapeně a zároveň i rozzlobeně.

Graham pozvedne jedno tmavé obočí a přiblíží k němu svou tvář tak, aby se mu mohl dívat do očí. Vypadalo to, jako kdyby mezi sebou mluvili pouze dlouhým nekonečným pohledem. Dominic uhne první a to znamená, že prohrál souboj vůlí. Zkroušeně pokývá hlavou a dojde ke křeslu, do kterého znaveně dopadne. Graham na mě mrkne a já se na něho usměju. Cestou ven, popadnu Destiny za ruku a táhnu jí sebou, jako svůj druhý stín.