Svět podle Charlie

Černý mustang zastavil před velkým, ozářeným domem. Z něho vystoupil velký muž, oděný do černého smokingu. V rukou držíc sametovou kazetu a velký pugét naaranžovaných květin. Nervózně nabere vzduch do plic, ukryje za víčky fialkový pohled a dodává si potřebnou odvahu učinit to, co si usmyslel.

Vincent byl opravdu velice vynervovaný. Již přes deset let se nesetkal se svými vlastními lidmi a netušil, jak ho zrovna tento klan přijme. Trvalo mu pět dní, než se konečně rozhoupal a učinil poslední krok. Přes kódovaný internetový portál kontaktoval vůdce, který mu ihned odpověděl. Vincent byl docela překvapen na tak rychlou odezvu. Měl dojem, že je mezi svými lidmi považován za vyvrhele, který již nemá přístup mezi tuto sortu lidí.

Tolik se mýlil. Kdyby to učinil ihned a ne až po deseti letech, tak mohl být úplně někde jinde a mohl se z něho stát úplně jiný člověk. Možná by měl v tuto chvíli další družku, která by s ním již zplodila nový život.

Ale, on ne! On si nejdříve musí projít peklem a dobrovolně absolvovat několikaletou abstinenci, než konečně nalezne klid. Kdyby nebylo té Sirény, která ho málem dostala do kolen, tak by tu asi nestál a necítil se, jako pubertální kluk před svým prvním randem. Zmámeně zakroutí hlavou, aby se zbavil představy mladého ženského těla, která ho pronásleduje od té doby, kdy na něj poprvé spočinul pohledem. Snad po milionté si vynadal, že na ni stále myslí.

Ne, už konečně musí zapomenout! Odhodlaně došel k hlavním dveřím a zazvonil. K jeho uším dolehl hlasitý gong, který upozorňoval obyvatele domu, že k nim někdo jde na návštěvu. Přešlápne z nohy na nohu a naposledy naseje potřebný vzduch. Dveře se otevřou dokořán a on pozvedá hrdě bradu. Nechtěl, aby ho kdokoliv viděl zničeného a poníženého. Otevřel překvapeně ústa, když spočinul pohledem na dokonalé mladé ženě. Byla jedním slovem úchvatná!

Dlouhé blonďaté vlasy. Útlá vysoká postava, nepostrádající plné ženské tvary. Hnědavý pohled, ukrývající se za hustou záplavou řas. A ten nejrozkošnější úsměv, který za poslední roky viděl. Musel hlasitě spolknout sliny, které se mu draly z úst. Tělo ho začalo brnět a nedočkavě ho vyburcovalo k jakékoliv činnosti. Pod kalhoty pocítil známou reakci svého nadrženého těla.

„Ahoj!“ pronese zpěvavě žena a nakloní hlavu k rameni.

„Ahoj“ zablekotá a znovu polkne.

„Ty musíš být Vincent!“

Její sametový hlas, dělá s jeho tělem divy. Pokud se nevzpamatuje a nebude se chovat tak, jak správný bojovník má, tak se tu před ní určitě zesměšní. Opět přešlápne z nohy na nohu a zadívá se do prostoru za ženskými zády. Ona se rozesměje a konečně ho pozve dál. Neohrabaně vstoupí a rozhlíží se zvědavě kolem sebe.

„Je to on, Oprah?“ zakřičí z přiléhajícího pokoje mužský hlas.

„Ano, tatínku!“ zvolá přes rameno.

Stále se přitom upřeně dívá na Vincenta, který má pocit, že ho vysvléká pohledem. Bylo nad všechny pochyby jasné, že se jí zamlouvá to, co vidí. Možná bude mít štěstí a hned první den nalezne svou budoucí družku. Vlastně by proti tomuto výběru ani nic moc nenamítal.

Do velké vstupní haly, kde pořád stále ještě stojí a zírají na sebe, vešel velký tmavovlasý muž. Usmíval se a spokojeně pokýval hlavou, když rychlím pohledem, přeběhl přes vzrostlou Vincentovu postavu. Přistoupil k němu s nabízenou rukou. Ten muž byl skoro stejně vysoký, jako sám Vincent, takže se mu mohl pohodlně zadívat do šedavých očí. Potřásl si s ním na pozdrav a předal mu sametové pouzdro, ve kterém byla ukryta placatá láhev toho nejstaršího a nejdražšího francouzského koňaku. Opožděně též předal něžné blondýnce pugét tmavě rudých růží.

„Vítej, Vincente!“ pronese muž chraplavým hlasem. „Jsem rád, že jsi přijal mé pozvání.“

„Můj pane, já jsem rád, že jste mi toto pozvání vůbec nabídl.“

Mírně se ukloní, aby tak dal najevo, že přijímá jeho autoritu pocházející z jeho vznešeného rodu. Čímž si od muže získá další spokojený úsměv a pochvalné pokývnutí hlavy. Muž mírně ustoupí do strany a vyzve ho, aby vešel dále. Vincent se nenechá přemlouvat a vstoupí do osvětlené místnosti, ve které se nachází asi třicet lidí. Byli zde převážně muži, kteří měli odsouhlasit jeho vstup do jejich klanu. Museli vyzkoušet jeho sílu a moc, což mohou učinit pouze silní jedinci, kteří oplývají stejnou mocí.

Vincent se tomu ani nedivil. Věděl totiž, že v rodech pocházející ze stejných předků, které má i tento klan, jsou nositeli moci pouze muži. Ženy se sice též přemění, ale získají pouze svou dlouhověkost a ne další nadpřirozené síly. To muži, kteří si je zvolí, je mají ochraňovat. To podle jeho síly získávají ženy své postavení v klanu. Tak tomu už bylo od dob Svaté šestice.

„Toto je můj nejstarší syn Owen!“

Představí mu velkého blonďatého Adónise, který se na něho přívětivě usmívá. Podá mu ruku, kterou Vincent přijme a mírně stiskne. Opětuje jeho přivítání pevnějším stiskem a pokývá spokojeně hlavou, když se pod ním Vincent nikterak nekroutí a nesnaží se ze stisku vymanit.

Tak už to začíná! Pomyslel si Vincent a opětoval mírný úsměv. V ten moment, kdy už si myslel, že je konec, pocítil mírný tlak, kterým na něho Owen zaútočil. Lehké brnění a elektrické náboje přeskakovali přes jejich spojené holé dlaně. Vincent sykl, když mu hlavou projela nepříjemná vzpomínka, kdy se do holé kůže zařezávaly kožené pruhy biče. Do té chvíle svou moc nepoužil, ale teď napnul svaly a poslal k Owenovi malou vlnku jeho mocné energie. Owen zasténal a urychleně vyprostil ruku.

„Omlouvám se!“

Zvolal omluvně, ale i překvapeně Vincent a nahrbil se. Nechtěl mu způsobit bolest, pouze se bránil. Možná měl použít ještě menší náboj. Kdo mohl, ale tušit, že jeho moc za tu dobu tak hodně vzrostla? Již tolik let, když nepočítá tu chvíli přeměny Sirény, se nedotýkal nikoho, kdo by podle všech měřítek měl jeho dotek snést bez vedlejších následků.

„Nic se neděje!“ zamumlá Owen a zvědavě na něho pokukuje zpod přivřených víček. „Neměl jsem to na tebe zkoušet.“

„Jak slyším, tak se tě můj syn už snažil otestovat.“ zavrčí vůdce. „Což jsem mu výslovně zakázal.“ zadíval se na svého syna naštvaným pohledem.

„Odpusť, otče!“ pronese omluvně. „Nedokázal jsem odolat.“

„Dobrá! Už se stalo a my s tím nemůžeme nic udělat.“ zafuní a opět nasadí masku vyrovnaného muže. „Takže, co si o Vincentovi myslíš?“ vybafne na něho svou otázku a posadí se do velkého bílého křesla.

„Myslím, že bude obohacením pro náš klan.“

Owen se na něho příjemně usměje a potajmu zamrká. Vincent odvrátí tvář, aby nikdo nemohl zahlédnout úlevu, která se mu tam usadila.

„Souhlasím!“ zahartusí spokojeně. „Vím o tvé minulosti, Vincente.“ obrátí se opět k němu. „A nikterak tě nebudu soudit. Podle mě jsi měl právo na svou pomstu, ale též chápu tvého bývalého vůdce. Není vhodné, aby řadový voják napadl svého budoucího velitele!“ pronese s výtkou v hlase. „Doufám, že se to již nebude opakovat!“

„Můj pane, už jsem se poučil.“ ihned odpoví Vincent, jelikož cítí svou příležitost, která se naskytne jen jednou za život. „Vím, že nesmím útočit na členy vůdcovi rodiny, i kdybych k tomu měl dobrý důvod.“

„Dobrá!“ spokojeně zamne ruce a obrátí se na ostatní muže. „Co si myslíte vy? Budeme hlasovat!“

Vincent se vyděsí. To je vše? Nebudou ho nijak dál zkoušet? Pouze malé přetahování s jeho synem a on už chce hlasovat? Zdá se mu to, až moc snadné. V čem je háček? Ne, nemůže to být tak jednoduché.

Mezitím všichni přítomní muži povstanou a vytvoří kruh kolem vůdce stále sedící ho ve velkém koženém bílém křesle. Vincentovi připomínal trůn kolem, kterého se shromáždí poddaní, aby vyjádřili svou pokoru k jejich veliteli. Sepnou ruce, skloní hlavu a nastane ticho.

„Vyslovte se!“ zahřmí vůdcův hlas.

První muž, stojící na konci vpravo pokývá souhlasně hlavou a poklekne na jedno koleno. Vincent je fascinovaný, když tak učiní všichni bojovníci. Dokonce i Owen a muž, který byl určitě jeho bratrem. Vypadal, jako věrná kopie svého vlastního otce.

„Byl jsi přijat všemi hlasy, Vincente!“

Poté se vůdce postaví, dojde až k němu a položí mu ruku na rameno. Vincent se zadívá do jeho moudrých očí, které spokojeně září. Nedokáže vyslovit poděkování, a proto pouze pokývne hlavou a jako ostatní pokleká.

Teď přijde ta chvíle! Pomyslí si Vincent, ale to mu už na hlavu dopadá první kapka červeného vína, kterým ho vítají mezi sebe. Vůdce pronese pár prastarých slov, které zná Vincent nazpaměť, jelikož je před deseti léty sám vyslovoval, když přijímal mezi své bojovníky nováčky z jejich řad. Poté mu v ruce spočine ostrý nůž, kterým se musí říznout do zápěstí na pravé ruce.

Tmavě červená krev začne téci a pomalu odkapávat do stříbrného poháru, v němž se smísí z další várkou červeného vína. Pouze odpočítá dvacet kapek a přitiskne na ránu bílý vyšívaný kapesník, který si musí ponechat ve svém vlastnictví a ochraňovat ho, jako nejcennější poklad. Jelikož se tímto kapesníkem může hlásit ke svému klanu, na shromáždění jejich rodu, konajících se každý pátý rok. Každý klan měl svůj vlastní znak a barvu, kterými se tento kapesník honosí.

Pohár s krví a vínem putuje mezi bojovníky, kteří pokaždé upijí doušek a pošlou ho dál. Dávají tak najevo svůj souhlas s tím, že ho přijímají za svého bratra. Krevní přísaha je posvátná. Nikdo jí nesmí porušit. Byl to velice závazný rituál. Pokrevní bratři, byli víc, než ženy, které se staly jejich družkami. Bratr bratru se zavázal, že v boji bude stát po jeho boku a za všech okolností ho bude ochraňovat. Proto vlastně byla tato přísaha tak důležitá. Vincent tomu v hlouby duše již, ale nevěřil. Ne potom, co na vlastní kůži poznal, že i tato přísaha může být porušena kvůli jedné jediné ženě. Ale udělal by vše, aby mohl opět někam patřit.

„Ach, to byl krásný obřad!“ zašeptá spokojeně Oprah.

Owen po ní hodí znechucený pohled a otočí se k ní zády. Vincent si jich nevšímal. Stále nemohl uvěřit tomu, že se to stalo. Po dlouhých deseti letech má novou rodinu. Má místo, kam může patřit a nemusí se bát, že svým dotekem někomu ublíží. A ženy! Ach, ta skvostná stvoření! Už opět bude moci pocítit jejich něhu, dotek jejich kůže a objetí přinášející rozkoš. Ano, za ten dech beroucí pocit ponořit se do ženského těla, to opravdu stálo!      

 Po dlouhé době se spokojeně usmál a přelétl pohledem přes svou novou rodinu. Potěšilo ho, když zaznamenal, že si ho Oprah zvědavě prohlíží a hodnotí jeho tělo. Moc dobře věděl, že tato krásná blondýnka bude ochotna podělit se o svůj teplý klín. Vysílala k němu tak významné signály, že by to nepoznal jenom úplný hlupák. Přistoupil na její hru a vyslal k ní úsměv, který jí měl ukázat, že souhlasí s čímkoliv, co si bude přát. Možná, že koncem týdne již poruší svou nechtěnou přísahu celibátu. Ach, život je někdy opravdu krásný!