Svět podle Charlie

Mezitím v sídle Grahamova klanu

Cítím v zádech, jak si mě Destiny zvědavě prohlíží. Nemluví, jen se dívá na to, co dělám. Sem, tam po ní hodím úsměvem, aby věděla, že vím o její přítomnosti v mém nynějším pokoji.

Kam jen mohli dát tu tašku s těmi dárky? Myslela jsem si, že budou odpočívat tam, kde se nacházejí ostatní mé věci. Ale mýlila jsem se. Nacházela jsem pouze své oblečení, boty, vzpomínkové drobnosti, knihy o historii, noty od nejznámějších skladatelů, od Beethovena po Verdiho operu, hygienické potřeby, ale žádné dárky. Zmateně zakroutím hlavou a vložím ruce v bok. Kde jen můžou být?

Dojdu ke skříni a otevřu jí. Spokojeně se usměju, když koutkem oka zahlédnu růžek pestrobarevného celofánu. Skloním se, vytáhnu objemnou tašku a pouzdro, ve které je ukrytý stočený gobelín. Se svým nákladem zamířím k sedící Destiny. Pohodím tašku na postel, na které seděla a vyskočím k ní.

Chvíli se přehrabuju obsahem tašky, abych našla první dárek, který jsem jí koupila. Byla to maličká plyšová opice, která měla za ušima dvě růžové mašličky. V té době, kdy jsem jí pořídila, o ni moje malá sestřička strašně stála. Možná si na ni také vzpomene. Předám jí maličký balíček a netrpělivě čekám, až ho otevře.

Destiny se zasměje a dárek nedočkavě otevře, ani se nepodívá na věnování, což mi docela vadí. Jak potom může vědět, že jsem ty dárky kupovala postupně? Překvapeně se na mě zadívá, když spatří obsah a špičkami prstů pohladí chlupatou srst. Několikrát zamrká, aby zahnala slzy.

„Ty sis vzpomněla!“ zašeptá plačtivě a nečekaně mě pevně obejme.

Párkrát jí pohladím po zádech a polaskám ve vlasech. Měla jsem radost, že i ona nezapomněla na tu dobu, kdy stála před výlohou a zasněně zírala právě na tuto maličkatou opičku. Brečela, když jí ji matka nechtěla koupit. Prý nebude vyhazovat peníze za takové hlouposti. A hned na to si šla koupit make-up, který byl tak drahý, že by za jeho cenu mohli měsíc krásně vyžít. Graham tehdy strašně nadával, ale matka se usmála, vzala ho za ruku a na tři hodiny se s ním zavřela do jejich ložnice. Poté bylo všechno zase v pořádku. Žádné vyčítání a hořekování. Zapůsobilo mamčino kouzlo, které do dnešní chvíle nechápu.

Vymaním se z jejího objetí a podám jí další dárek a pak další a další. Při každém otevření nového dárku se koná to, co u prvního. Objetí, slzy a překvapené výkřiky. Na mé posteli se za tu dobu nakupí hromada barevného papíru a krabiček. Dárky leží před námi ve vyrovnané řadě. Plyšová opička, porcelánová panenka, noty převázané růžovou stuhou, kniha nejznámějších pohádek, baletní střevíčky, ručně vyrobený kožený deník v růžové kůži s růžovým perem posázeným kamínky, hrací skřínka s vypolstrovaným vnitřkem pro různé drobnosti s maličkatou tančící baletkou, vlastnoručně pomalovaný velký vějíř, růžové CD s vlastní složenou písní a malířská sada pro začátečníky.

„Kdy mi dáš ten poslední?“

Zvědavě se nakloní nad taškou, kde na dně spočívá poslední maličkatý dárek, který dostane až k sedmnáctým narozeninám. Popadnu blok a napíšu pár větiček, kterými ji chci navnadit, aby si počkala na den svých sedmnáctin. Usměje se, pokývá hlavou a naposledy spokojeně přelétne pohledem své dárky.

„Jak to jenom odnesu!“ brblá si sama pro sebe.

Pohotově vytáhnu poslední dárek, který schovám do nočního stolku a podám jí velkou sportovní tašku, ve které jsem přinesla ostatní dárky. Polohlasně poděkuje a opatrně naskládá své dary tak, aby se jim nic nestalo. Pak si stoupne, podá mi kožené, oválné pouzdro a napřáhne ke mně ruku, aby mi pomohla vstát.

„Sice bych tě chtěla mít nějaký čas jenom pro sebe. Máme si totiž hodně, co říct. Ale musíme se vrátit do společenské místnosti. Už nás tam netrpělivě očekávají!“

Na tak mladý věk, byla velice chytrá. Přikývnu a přitisknu pouzdro ke svým prsům. Trošku se bojím toho, co řekne Dominic na můj výtvor. Tak dlouhou dobu jsem ho dávala dohromady a měla jsem dojem, že se mi to vážně dost povedlo. Ale, co když se mu to nebude líbit? Co potom udělám?

 Po celou cestu zpět k lidem, jež jsme zanechaly ve společenské místnosti, Destiny neustále hovořila. Odbíhala z jednoho tématu na druhý. Vlastně mi v kostce povyprávěla, svůj dosavadní život. S jakými kluky chodila a který se jí líbí teď. Která holka je největší bestie a která je nejlepší kamarádka. Co se jí kdy stalo strašného a naopak to, co jí udělalo nejvíce šťastnou. Kdybych jí tak pečlivě nenaslouchala tak, bych ani netušila, co ta malá divoška vůbec říká.

Ani nevím jak, ale najednou stojíme uprostřed místnosti mezi pro mě stále neznámými lidmi. Graham opět objímal Glorii, která měla úsměv od ucha k uchu. Babička Flora zasedla k dalšímu pletení, mužská šestice hrála karty, ženy uždibovaly chutné dortíčky a děti spokojeně dováděli při svých bláznivých hrách. Jen Dominic se zdál být mimo sebe. Seděl ve svém křesle a zíral do vyhaslého krbu. Pouze sklenička s tmavým obsahem klesala a stoupala, jak si jí neustále přikládal ke rtům.

Dojdu k němu, před zraky všech zúčastněných, dotknu se jeho ramene a podám mu tuhé pouzdro. Trvá mu několik vteřin, než se dostatečně vzpamatuje a převezme ho ode mě. Položí skleničku na maličký stoleček, odšroubuje zátku a vyklepe gobelín. Položí pouzdro na zem a opatrně ho roztáhne přes svá velká stehna. Překvapeně zalapá po dechu, když si uvědomí na, co se to vlastně kouká.

„To je přece naše rodová zástava.“ zašeptá zbožně.

Opatrně, jako by se bál, že ho pouhým svým dotekem může zničit, po něm přejede prsty. Obkreslí velkého lva a orla, kteří mezi sebou bojují a jsou doménou tohoto portrétu. Poté, pohladí růžové keře s maličkými červenými poupátky. Z oka mu vyklouzne slza, když se zadívá na kamenný hrad, stádo plnokrevných koní a maličkaté rytíře, cvičících na rozkvetlé louce.

„Hele, tady jsou ovečky, ptáčci a dokonce i maličkatý psíček, choulící se dámě na klíně.“ zapiští Destiny, která mu nakukuje přes druhé rameno.

Za sebou uctím pohyb a na ramena mi dopadnou mužské dlaně. Mou tvář ovane teplý dech, když se Graham nakloní, aby i on viděl výjev, nad kterým se všichni rozplývají. Zalapá po dechu a zesílí stisk prstů.

„Ach, já už si myslel, že už to nikdy neuvidím!“ zašeptá. „Glorie, pojď se podívat na naší rodovou zástavu. Vypadá dokonale!“

„To je nádhera!“ zašeptá další ženský hlas. „Nedokázala jsem si to představit, když jsi mi to popisoval. Ale teď už tě moc dobře chápu, proč jsi tolik truchlil, když tvůj starý domov vyhořel a s ním i to prastaré roucho.“

„Říká se mu rodová zástava anebo gobelín, miláčku!“ opraví jí Graham.

„Není to úplně přesné, ale určitě vyobrazuje vše, co by mělo.“ informuje ostatní Dominic. „Líbí se mi to!“ dodá po chvilce.

„To jsi udělala sama, maličká?“ ozve se Orlando.

Pozvednu hlavu a zadívám se na velkého obra, stojícího naproti nám. Pyšně přikývnu, na papírek napíšu pár slov a předám ho do jeho obrovské tlapy. Přemýšlivě nakrčí obočí, když čte napsané řádky a poté se usměje.

„Prý to dělala asi osm let a podle vlastních vzpomínek. Mám se ti Dominicu omluvit, pokud to není úplně přesné. V té době, kdy to naposledy viděla, byla malá holka, která si ten obraz přikrášlila podle svých představ.“

„Sama?“ zvolá překvapeně. „Podle vzpomínek?“

Přikývnu a trošku zčervenám. Dívá se na mě dosti zvláštním způsobem, který mě jaksi znervózňuje. Přešlápnu z nohy na nohu a odvrátím svou tvář. Graham se ke mně přitulí a děkovně přitiskne na svou hruď. Dokonce i slova, která mi zašeptá do ucha, jsou děkovná.

„Kam to pověsíme?“ zeptá se do nastalého ticha Glorie.

„Do síně!“ pronese rozvážně Dominic. „Tam, kde má rodový znak své významné místo. Nad velkým krbem se bude vyjímat a každý ho může obdivovat.“

„Máš pravdu, můj synu!“ a poplácá ho pochvalně po ramenu. „Opět můžeme hrdě nést naše hlavy.“

Sice to moc dobře nechápu, ale jsem ráda, že se všem můj dárek líbí. Musím být sama na sebe pyšná. Vždyť to byla opravdová fuška, než jsem mohla odstřihnout poslední niť a říct si, že jsem konečně se svou prací hotová.

„Děkuju ti, Violo!“

Pronese dost hlasitě Dominic, když se postaví do celé své výšky. Usměju se. Právě uznal mé místo v této rozvětvené a semknuté rodině. Konečně mohu toto místo nazvat svým domovem a přístavem, kde složím svou hlavu a vždy naleznu pomocnou ruku. Stisknu mu prsty ruky, kterou mě pohladí po tváři.

„Harmony, Dominicu!“opraví ho otec. „Od dnešního dne se jmenuje Harmony!“

Zadívám se do jeho zelenkavého pohledu, který má trošičku zamlžený od neprolitých slz. Naposledy stiskne mé ramena a políbí mě na čelo.

Poté se všichni přítomni zvednou. Společně se shromáždíme u dveří a odejdeme do hlavní síně, kde obřadně pověsíme rodovou zástavu. Několik minut se kocháme pohledem na vyšívaný obraz. Lze slyšet pouze tiché a obdivné vzdechy, doplněné o pár pronesených tichých slov. Musím se přiznat, že i já podlehla tomu prazvláštnímu kouzlu tohoto nevšedního okamžiku. Kdo mohl předpokládat, co se stane, když předám Dominicovi svůj dar, který se během mrknutí oka stal darem i pro všechny ostatní.