Svět podle Charlie

inulé dva měsíce byly pro mě opravdovým peklem. Neustálý zájem medií, když jsem seděla na lavici svědků a ukázala prstem na Richarda Montanu, byla tou nejhorší zkušeností v mém životě. Ano, můj nedostatek štěstí, zase převzal vedení nad mým životem! Jen mě se může stát, že vraha, kterého uvidím při činu, je zároveň i jediným synem místního největšího bosse. Má čest mi nedovolila, abych svou výpověď vzala zpět. I když si tím určitě přitížím, sedím tam a z úst mi vycházejí slova, která jsem během posledních měsíců přednášela několikrát na policejní stanici.

Trpělivě čekám, až porota vyřkne verdikt svého rozhodnutí a poté soudce vynese trest, který si mladý Montana musí odsedět. Jsem zděšená, když za vraždu získá pouze pět let. Vždyť to byla chladnokrevná vražda! Dokonce i Marty dostal deset let, jen za to, že byl spoluúčastníkem vraždy. Obhájce obviněného se ihned postaví a odvolá se. Druhý právník protestuje pouze polohlasně, jelikož ví, že soudce je velice nestabilní ve svém chování a mohl by mu napařit pár dní ve vězení za pohrdání soudem.

Ani novináři nejsou nadšeni z tohoto rozsudku. Brblají mezi sebou a s neskrývaným nepřátelstvím se dívají na podplaceného soudce. Ten se zvedne, klepne kladívkem a ukončí soudní řízení. Jako loutka se zvednu z nepohodlné lavice a otočím se. Můj zrak dopadne na starého muže v kvalitním italském obleku. Zírá na mě, pozvedne ruku a významným gestem udělá pod krkem neviditelnou čáru. Začínám se bát! Proč jsem pro všechny svaté nepřijala tu ochranu svědků, když mi jí prokurátor nabízel? Asi jsem vážně dost tupé stvoření. Hlasitě polknu a raději se zadívám jinam. Popadnu veškeré své věci a urychleně zamířím k východu.

Pod schody velké státní budovy spravedlnosti na mě čeká naštvaná Abigail i se strážníkem Calebem, který má na sobě civilní oblečení. Omráčeně sleduju, jak jí ochranitelsky položí ruku na drobná ramínka a něco jí polohlasně sdělí. Abigail pozvedne hlavu a zadívá se na mě. Rozpřáhne ruce a čeká, až k ní dojdu. Nemám náladu na srdceryvné utěšení. Já bych spíše něčím pořádně praštila.

Několikrát zamrkám, když vzadu uvidím mamčinu postavu, oděnou do značkového kvádra a minisukně. Její oblečení musela stát víc, než můj každoroční plat učitelky zpěvu a kreslení na střední škole. Dojdu nevědomky k Abigail a stisknu jí. Stále se přitom dívám na matku, kterou jsem tři roky neviděla. Podupává značkovou lodičkou a dívá se na drahé náramkové hodinky. Poté pozvedne dokonale pěstěné obočí, zkřiví plasticky upravená ústa a zamračí se na mě.

„Promiň, Abby!“zašeptám a vymaním se jí. „Ale budu si muset promluvit se svou matkou!“

„Tvoje máti je zde?“ zděšeně se otočí a zadívá se stejným směrem, jako já. „Taková drzost! Objevit se tu nezvaná po třech letech a potom, co ti udělala!“

Ach, jo! Co bych dělala, kdybych neměla svoje nejlepší přítelkyně, které mě stále musí ochraňovat. Ale Abigail mi nemusela připomínat, co se stalo před třemi léty, kdy ke mně matka zase přijela na návštěvu. To si vážně mohla odpustit. Poraženecky pokrčím rameny a zavřu oči. Mé vzpomínky nevědomky zabrousí do onoho bolestného léta. Byla jsem tehdy strašně zamilovaná do jednoho postaršího muže, který se stal pro mě vším.

Mé seznámení s panem Dokonalým bylo vážně dost zvláštní. Stojím u chodníku a čekám, až se uráčí nějaké žluté auto zastavit a dovést mě tam, kam potřebuju. Najednou zastaví přede mnou černá limuzína, vystoupí řidič a otevře dveře. Zvědavě nakláním hlavu, abych zahlédla toho, kdo si vozí své pozadí v tak drahém autě. Nejdříve zahlédnu černé drahé polobotky a proužkované kalhoty od Versaceho. Když poprvé pohlédnu do mužské tváře, zastaví se mi v hrudi mé poblázněné srdce. Hezčího chlapa jsem nikdy neviděla. Zmateně si urovnám vlasy a pokusím se o svádivý úsměv.

Ale bylo to zbytečné. Pan Dokonalý se soustředil pouze na papíry, které třímal v ruce a zběsile jimi listoval. Svěsím ramena a vzdám pokusy na sebe upoutat jeho pozornost. Když tu do mě někdo zezadu vrazí, udělám pár kroků vpřed a skončím na něm. Papíry se snesou k zemi, když mě zachytí do náruče a přitiskne si mě k tělu. Párkrát zamrká za sklíčky brýlí a usměje se. Řidič mezitím láteří za nevychovancem, který mě tak krutě srazil. Posbírá papíry, mou kabelku a plášť. Pak se postaví a čeká, až mu budeme věnovat svou pozornost.

Tak začal náš krátký milostný románek. Pár večeří, obědů a nekonečných telefonních rozhovorů. Krásné milování při ukradených chvilkách, které mi brali dech. Vážně jsem do něho byla po uši zamilovaná. Střežila jsem si ho, jako největší tajemství. Pak se, ale seznámil při nestřežené chvilce s mou překrásnou matkou a všechno šlo k šípku. Přestal mi zvedat telefony, přestal odpovídat na mé vzkazy a nakonec mi zaslal svatební oznámení. Byla to pro mě rána, když jsem zjistila, že tou ženou, kterou si má brát je má vlastní matka. Sakra, vždyť byla o sedm let starší, než on. Na svatbu jsem samozřejmě nešla, čímž jsem urazila nejen jeho, ale i svou matku, která mi to dala sežrat.

Po telefonu mi řekla, že jsem sobecká mrcha a měla bych chápat její pocity. Vždyť je zamilovaná a měla bych být za ní velice šťastná. Už zapomněla, kde pana Dokonalého poznala. Poslední kapkou bylo to, když mi rozkázala, že bych mu měla říkat otče. Nezbláznila se snad? Nemůžu svému bývalému milenci, říkat otče! Přestala jsem se s ní bavit. Její dopisy, pozvánky a emaily jsem vyhodila a smazala. Nebrala jsem jí telefony a odmítala se s ní setkat, když sem tam přijela do města za účelem, kterým jsem stoprocentně nebyla já. V těch dnech jsem se raději schovala u některé své kamarádky a proplakala snad milion kapesníků.

A teď po třech letech stojí pár kroků přede mnou a na tváři má nepěkný úšklebek. Pohrdavě si prohlíží mé ošumělé oblečení, sešlapané boty a neupravené tmavě červené vlasy. Několikrát zamlaská a roztáhne náruč. Stále stojím a nereaguju na její takzvané mateřské pokusy o přivítání. Po chvilce ruce svěsí zase dolů a upraví si dokonalý účes.

„Cos to zase prováděla?“ zavrčí a popadne mě za ruku. „To tě nemůžu nechat ani pět minut o samotě, abys neprovedla další hloupost?“ pozvedne bradu, když procházíme kolem Abigail a Caleba. „To jsi nemohla říct, že jsi nic neviděla?“ zastaví se a obrátí se ke mně čelem. „Nejen, že jsi ohrozila sebe, ale také mě a Prestona! Jak sis to mohla dovolit?“

Ano, ano! Zase ta má sobecká matka. Myslí pouze na sebe a na nikoho jiného nebere ohledy. Cožpak si nevšimla těch malých dětí a ženy, které po sobě zanechal Henry? Ty chudinky potřebovali svou spravedlnost! A já jsem k tomu všemu měla klíč.

Matka mě dotáhne k velkému černému autu a nevybraně mě do něj hodí. Několikrát zamrkám, abych si zvykla na přítomnou tmu. Ztuhnu, když zjistím, že naproti mně sedí samotný pan Dokonalý. Nohu má přes nohu a zírá na mě přes skla brýlí. Uhne pohledem, když se mu vyčítavě zadívám do tváře a něco zavrčím. Mezitím si matka přisedne a pošle svému miláčkovi polibek.

„To svého otce ani nepřivítáš?“ zavrčí na mě.

„Ahoj Prestone!“ zašeptám.

„Je to tvůj otec, tak mu tak i říkej!“ a zaboří do mé ruky své pěstěné nehty, až bolestivě zaskučím.

„Není to můj otec!“ zašeptám nenávistně.

„Je to můj manžel a tím pádem i tvůj nový otčím!“ smýkne se mnou, abych se na ní podívala.

„Kolikátý, že už je to otec? Pátý, šestý anebo sedmý, matko!“ oplatím jí její vrčení.

„Ty nevychovaný spratku!“ odvrátí se ode mě a upraví si černé sáčko. „Buď ráda, že nějakého otce vůbec máš, když se chováš tímto způsobem.“

„Matko…“zavzdychám. „…nemohu říkat Prestonovi, otče anebo otčíme!“

„Proč bys nemohla!“ pronese svým normálním hlasem. „Ze zákona je mým mužem a tím pádem i tvůj otec.“ neslušně si odfrkne. „Už ti to nebudu opakovat! Říkej mu papá a je to vyřízené!“

„Matko, já jsem s tím papá měla sex!“ zavrčím. „Znám ho stejně dokonale, jako ho znáš ty!“

„Ty…“zalapá po dechu a zamračí se.

„Ano?“ pronesu hláskem plným medu.

„Pro všechny bude lepší, když zmizíš!“ pak pro sebe polohlasně dodá. „Ano, bude to pro všechny lepší!“

„Jak to myslíš?“ zašeptám zděšeně.

„Mluvila jsem s Grahamem, který se o tebe postará.“ poposedne si a pozvedne láhev s drahou balenou vodu. „Stále na mě vzpomíná a řekl, že pro mě udělá cokoliv.“

„Grahamem? S tím Grahamem?“

Byla jsem zděšená. Před pár měsíci jsem viděla jeho fotografii v policejním archivu. Můj nevlastní otec číslo tři. Ten, kterého si jediného má matka vzala z lásky. Ten, který mi byl ze všech sedmi otců nejdražší. Ten, s kterým má moje matka svou druhou dceru Destiny. Je to ten samý muž, na kterého jsem se jí chtěla pozeptat, ale jaksi jsem kvůli tomu hned nevolala. Přece se svou matkou už pěknou řádku let nemluvím a nehodlala jsem na tom nic měnit. Tedy až do dnešního dne, kdy mě sama osobně vyhledala.

„Nemůžeš ho nutit, aby mi pomohl!“ pronesu zděšeně. „Určitě už si ani nepamatuje, jak se vlastně jmenuju! Neviděla jsem ho přes deset let, matko. Jak ho po tak dlouhé době a potom, co jsi mu provedla, můžeš ještě o něco žádat?“

„Protože mám něco, co on velice chce!“ obrátí se ke mně se svým typickým žraločím úsměvem. „Udělá všechno proto, aby to získal zpátky.“

„Cos ukradla?“ zavrčím a zamračím se na ní.

„Nic jsem neukradla!“ na jejím obličeji se objeví zděšený výraz. „Jsem tvá matka, takto se mnou mluvit nebudeš!“ poté si opět nasadí masku dokonalé ženy. „Jen jsem si vzala to, co mi za těch sedm dlouhých let, co jsem s ním žila, dlužil!“ a usrkne hlt pramenité vody.

Moc dobře jí znám a vím, že mi neříká zcela pravdu. Určitě mu musela vzít něco pro něho opravdu cenného, když je ochotný se s ní vůbec bavit. Ale jistou výhodu to má. Po dlouhých jedenácti letech uvidím opět svou maličkou sestřičku. Kolik jí vlastně už musí být let? Když jsem jí naposledy viděla tak jí bylo právě šest, takže teď jí musí být tak sedmnáct. Tolik promarněných let!

Vzpřímím se na sedadle a zadívám se na svou takzvanou matku. Musíme nejdříve zajet ke mně domů, abych si sbalila všechno, co budu potřebovat. Hlavně nesmím zapomenout na ty dárky, které jsem za těch jedenáct let nakoupila pro svou sestřičku. Sice jsou některé tyto drobnosti, pro mladou slečnu v pubertě, trošku nevhodné, ale určitě jí udělá radost, že jsem na ni po celou tu dobu myslela. A když už na to myslím, tak nesmím zapomenout ani na ten gobelín, který jsem ručně udělala pro svého bratra. Sakra, vždyť já na něm dělala po večerech celých osm let, právě proto na něj nesmím zapomenout. Byla by to pak jen promarněná práce.

„Nejdříve se musíme zastavit u mě doma, abych si mohla zabalit!“ pronesu po pětiminutovém tichu.

„Už jsem ti všechno zabalila. Máš to vzadu v kufru. Musím uznat, že tvůj styl oblékání je dosti nechutný a ubohý.“ odfrkne si znechuceně.

„Nedivím se, že ti můj styl oblékání nevoní.“ řeknu kousavě. „Já totiž nemám na to, abych si kupovala hadry od Prady a dalších významných návrhářů.“

„Kdyby ses ke mně chovala lépe, tak bych tě i oblékla. Ale tvé urážlivé chování, mě nutilo k tomu, abych tebou zcela opovrhovala!“

„Chci domů!“ zavřeštím. „Určitě jsi mi nezabalila to, co budu potřebovat.“

„Zamítá se!“ pronese bezcitně a sebere se své sukně smítko prachu. „Už teď jedeme pozdě. Nemáme čas na ty tvé nechutné scénky!“

„Chci domů!“ odsekávám každé písmenko tak důrazně, jak jen to jde.

„Nepřichází v…“

„Miláčku…“skočí ji do řeči Preston. „…vždyť máme dost času na to, abychom si udělali krátkou zastávku.“

„Prestone!“ zalapá nevěřícně po dechu.

„No, tak lásko! Viola má pravdu! Co když jsi na něco zapomněla?“

„Já nikdy na nic nezapomínám!“ ozve se pohrdavě. „Má všechno, co bude potřebovat.“

„Matko, nikdy jsi pro mě nic neudělala, alespoň dnes mi splň toto jediné přání!“

Zkouším to na ní přes její pocit viny, který ona samozřejmě nemá. Opět se na mě zadívá studeným pohledem a netrpělivě kývne. Asi proto, že se už s námi dvěma nehodlá dohadovat, splní mou maličkatou prosbu. Přitom, ale nezapomene dodat, že mám pouze patnáct minut na to, abych si dobalila a my opět vyrazili na cestu.