Svět podle Charlie

Mezitím na druhém konci města

V zšeřelé místnosti, připomínající pánskou pracovnu, seděli ve velkých kožených křeslech dva muži. Oheň plápolající v krbu jim ozářil jejich skoro identické tváře. Oba dva se nebezpečně mračili a polykali mezi slovy hlty vynikajícího burbonu.

„Stále to nechápu, otče!“ pronese ten mladší z nich. „Proč to chceš pro ni udělat? Vždyť nás opustila a neřekla ani slovo!“

„Tebe netrápí to, co udělala Luisa!“ odpoví mu otec. „Ale to, co udělala Viola.“

„Ne“ mladší zakroutí hlavou a zadívá se do červených plamenů. „Ona mi je úplně ukradená!“ a polkne další hlt hořkého likéru.

„Proč ti nevěřím?“ zasměje se mu posměšně. „Sice jsi to nedával moc najevo, ale přesto vím, že sis tu maličkou oblíbil stejně, jako já.“

Velké tělo se postaví a protáhne. Mladší muž se s obdivem zadívá na svého stále mladě vypadajícího otce. Za ty léta se vůbec nezměnil. Ostatním lidem by to asi připadalo divné, ale jemu ne. Věděl totiž, že jeho otec není obyčejným člověkem, ale pochází z velice vzácné rasy, která tu žila tisíc let před tím, než se objevili lidé. I on nesl stejné geny, které podědil po svém otci a své matce. Stejně, jako jeho otec a otec jeho otce, bude žít přes pět set let a možná ještě déle. Záleží pouze na tom, koho si vybere za svou partnerku, s kterou bude chtít spojit svůj dlouhověký život. Miloval tento způsob života. Miloval to, že patří mezi vyvolené. Mezi Gunary.

„Víš, má to ještě jeden důvod proč to pro ni musím udělat!“ ozve se do ticha hlas jeho otce.

„Jaký?“

„Má krev právoplatného a požehnaného Xaviera“

„Cože?“

Mladší muž se vyděšeně posadí do vzpřímené polohy a pozorně se zadívá na muže, který přechází sem a tam po drahém benátském koberci. Ten se zastaví v polovině dalšího kroku a poraženecky pokývá hlavou.

„Ano“ zavzdychá. „Podvedla mě!“ přizná poraženecky a ani se na svého syna nepodívá.

„Jak?“

„Jak mohla získat jeho krev?“ otočí se k němu a zapře svůj zelenkavý pohled do hnědých očí. Mladší muž pouze kývne.

„To vážně netuším, můj synu!“

„Jak se o posvátné krvi vůbec dozvěděla?“ padne další otázka.

„To též nevím!“ zakroutí hlavou a znovu se usadí. „Možná nás s bratry někdy vyslechla, když jsme si mysleli, že nás nikdo neposlouchá.“ nabere dech a pozvedne strhanou tvář. „Ona si dokázala omotat kolem prstu každého chlapa, na kterého okem pohlédla. Nedivím se, že se dostala do střežené oblasti.“

„Ale…“zašeptá mladší muž zděšeně.

„Byl jsem hlupák!“ položí hlavu do dlaní a pokračuje ve své zpovědi. „Myslel jsem si, že ona je ta pravá. Že ona jediná mě dokáže milovat tak, že přijme i mou temnou stránku.“ vydechne a přestane zakrývat pohledný obličej. „Tolik jsem se mýlil!“ zakroutí nechápavě hlavou. „Když se dozvěděla, co jsem zač, tak…“

„Tak odešla!“ doplní jeho větu svým šepotavým hlasem.

„Ano a odvedla sebou…“

„Nechtěl jsi náhodou říct, sprostě ukradla a odnesla?“ přeruší jeho slova.

„Ne, synu!“ zasměje se smutně otec. „Řekl jsem to správně!“ opět se mu upřeně zadívá do očí. „Odvedla ji od nás pryč.“

„Ty máš na mysli Violu?“ zašeptá svou otázku.

„Ano!“

Mladší muž se zvedne a zakroutí hlavou na znamení, že se jeho otec plete. Zajede prsty do tmavě modrých vlasů a zadívá se na okno, které bylo v tuto chvíli zakryto tlustým brokátovým závěsem. Tolik by se rád v tento moment zadíval na sluneční jas, jako tomu bylo před jeho proměnou.

„Ona odešla dobrovolně a bez rozloučení!“ zavrčí nepřátelsky.

„Ne, v tom se pleteš, můj synu! Viola neměla na výběr.“ jeho otec k němu dojde a položí mu ruku na rameno. „Luisa jí odvedla bez toho, aby se jí zeptala, zda u nás nechce zůstat.“

„Nevěřím ti!“ vytrhne se mu a ustoupí pár kroků vzad. „Každý má na výběr. Dokonce i ona. Vždyť moc dobře vím, že jí Luisa nikdy neměla ráda. Pamatuju si, jak o ní hnusně mluvila a pomlouvala jí. Několikrát jsem jí musela schovávat před manýry její matky. Ne, ona odešla sama!“

„Ach, to ne synu!“ zašeptá otec a opět se přiblíží. „Měl jsem ti to říct už dávno. Byl jsem takový hlupák, že jsem přes svou uraženou pýchu neviděl, že se taky trápíš!“

„Ne, otče!“ zavrčí muž a podívá se mu do očí. „Nikdy neuvěřím tomu, že to nebylo její vlastní rozhodnutí.“

Otec se na něho pár minut tiše dívá a pak si hlasitě oddechne. Jeho syn byl stejný paličák, jakým býval on sám. Občas byl rád, že jeho syn podědil po něm jeho tvrdohlavost. Ale pak nastali chvíle, jako byla tato, kdy si říkal, jestli by nebylo lepší, kdyby jeho syn získal také něco ze své pokorné a milé matky.

„Tak dobrá!“ povzdechne si. „Nebudeme se o tom dále bavit.“

„Souhlasím!“ pronese uraženě.

„Vrátíme se k našemu rozhovoru?“

„Ano“ jeho syn se otočí a dolije si sklenku burbonu. „Co bude chtít za posvátnou krev? Peníze, špetku mládí anebo jinou hovadinu?“

„Nic takového!“ zašeptá a vypije pořádný doušek hořkého alkoholu. „Chce, abychom někoho sprovodili se světa.“

„Cože?“ jeho syn se na něho podívá se stejným zděšením, jaké pociťuje on sám.

„Mám se postarat o jednu ženu, která jí stále zasahuje do jejího dokonalého života. Prostě jí překáží, aby mohla být konečně šťastná.“

„Vždy to byla pomstychtivá mrcha!“ zavrčí nepřátelsky. „Ale nikdy bych do ní neřekl, že by byla schopna naplánovat chladnokrevnou vraždu!“

„Lidé se mění, můj synu. A někdy to není k lepšímu, jak se ti snaží naznačit tvá nevlastní matka.“

„Ano, Glorie, vždy věřila v dobro lidských tvorů!“

„Nezapomínej, že i ona před svou proměnou byla lidským tvorem.“

„Na to určitě nikdy nezapomenu, tati! To mi věř!“ zasměje se mladý muž a usedne na opěrku otcova křesla.

„Koho máme zabít?“ napije se a zadívá se do plamenů, aby se uklidnil.

„To mi neřekla.“ zavrtí hlavou a opět usrkne. „Prý jí k nám přiveze“

„Počkat! Ona dokáže obalamutit tu chudinku, aby sama dobrovolně vlezla do smrtelné pasti?“ pronese překvapeně.

„Některé ženy jsou vynalézavé, můj synu!“

„Tak dobře!“ nechápavě zakroutí hlavou a promne si úzkou bradu. „A krev nám dá kdy? Potom anebo při převzetí té lidské ženy?“

„Dle naší dohody nám ji předá společně s tou ženou!“

„Dobře!“ zašeptá spokojeně syn.

„Ale ….“zarazí jeho spokojenost otec jedním slovem.

„Co ale?“ obrátí se k němu zvědavě.

„Měla několik podmínek.“

„Jakých?“

„V místních správách se musí objevit mrtvola té ženy, aby měla důkaz toho, že jsme její požadavek splnili.“

„Nezbláznila se?“ zašeptá opět zděšeně.

„Možná ano.“ pokývá souhlasně otec.

„To, ale asi nebude jediná podmínka, což? Jaké jsou další podmínky?“

„Nesmíme s tou ženou mluvit a ani ona s námi. Připomeň mi, že si mám sebou vzít něco, čím jí umlčím. Dále si jí nesmíme moc prohlížet, pokud to nebude vyloženě nutné. A nakonec jí prý máme před smrtí znepříjemnit život, jako to dělala ona ji.“

„Takže žádné pohodlná postel a ani televize. Jak dlouho ji máme vystavit týrání?“

„Máme jí mučit těmi nejhoršími způsoby, které známe, po celé dlouhé dva týdny.“

„Dva týdny? Mučení?“ synův hlas nabýval na hlasitosti. „Odkud ví, že své nepřátele mučíme? Co vlastně ví o našich mučících technikách?“

„Za to opět asi mohu já!“ prozradí na sebe otec.

„Jak to?“ syn na něho upře svůj hnědý pohled.

„Jednou mě požádala, zda by nemohla být přítomna při jednom mučení.“

„Otče, jak si jen mohl?“ zašeptal zděšeně.

„Nedokázal jsem jí nic odmítnout, chlapče. Strašně moc jsem jí tehdy miloval.“

„A nepřipadalo ti to vůbec divné?“

„Připadalo a hodně. Ale nezapomínej na to, že jsem byl zamilovaný hlupák, synu.“

„Raději o tom nemluvme!“ zakroutí nechápavě hlavou. „Ona přece nebude přítomna, takže nebude vědět o tom, zda jsme tento požadavek splnili.“

„No…“pronese po jeho řeči zdráhavě.

„Otče?“ synův hlas opět nabývá na hrubosti a hlasitosti.

„Chce, abychom dali do její cely kameru, aby se na to mohla dívat.“

„Na to jsi snad nepřistoupil!“ zavrčí nebezpečně.

„Musel jsem!“ polohlasně polkne. „Luisa má naší posvátnou krev, kterou musíme dostat zpět za jakoukoliv cenu.“

„Sakra, otče!“ zavrčí. „Co budeme dělat?“

„To, co po nás chce!“ pronese do ticha.

„Musí ji opravdu nenávidět!“ konstatuje do nastalého ticha. „ Zajímalo by mě, co jí ta chudinka provedla tak špatného, že si pro ni připravila tak bolestivou smrt.“

„Mě též, synu! Mě též!“

„Kdy jí má přivést?“

Otec pozvedne zápěstí, na kterém se mu zalesknou hodinky od Gucciho. Chvíli na ně mžourá a odpočítává uplynulý čas. Pro syna to je jasným znamením toho, že tu ženu přiveze jeho bývalá nevlastní matka, dnes večer.

„Za dvě hodiny!“ pronese otec unaveným hlasem.

„Kde?“

„U staré továrny na výrobu konfekčních oděvů.“

„Vím, kde to je.“ pokývá hlavou a přemýšlivě pokrčí obočí. „Zajedu tam a převezmu její dodávku. Nechci, aby ses na ni ještě někdy musel podívat.“

„Nemohl bych si přát lepšího syna, než jakým jsi ty!“ poklepá ho po koleni a souhlasně pokývá hlavou.

Oba dva se chvíli zadívají do plamenů, které stále hoří ve svém dokonalém tanci a olizují ohořelá polínka dřeva. Po patnácti minutách se mladší muž v tichosti vypaří a zanechá svého otce jeho vlastním myšlenkám a vzpomínkám. Věděl, že jeho otec potřebuje čas, aby se vzpamatoval z opětného shledání se svou bývalou manželkou, která mu v hrudi zanechala poničené srdce.

Nikdy neměl Luisu v lásce, ale toleroval jí, protože jí jeho otec miloval. Dokonce si i oblíbil její maličkou dceru Violu, která pro změnu zanechala prázdné místo v jeho srdci. Nechtěl si jí oblíbit, ale nějakým záhadným způsobem se to stalo. Nejvíce vzpomínal právě na ty modré oči, které byli i na lidské mládě docela zvláštní.

Stále měl před očima jejich první shledání. Luisa dorazila za velkého hluku do společné dvorany, obklopená záplavou kufrů, kufříků a různých balíků. Stála uprostřed místnosti, kterou si zvědavě prohlížela. Nad všemi ohrnovala nos a pronášela příkazy, jako kdyby to byli její sloužící. Ženy z klanu jí neměly rády, pouze jeho otec a muži oslepení její krásou, by jí snesli modré z nebe.

První, kdo zahlédl malou rozpačitou, zrzavou dívčinu, schovávající se za Luisinými zády, byla babička Flora. Ta k ní přistoupila a poklekla. Dívka byla vystrašená. Zírala na krásnou ženu a pak na svou matku, která byla vytočená k nepříčetnosti, jelikož Flora nesplnila její příkaz a zajímala se pouze o její malou dcerku. Bylo na první pohled znát, že svou dceru považuje za nějaký přívěsek, kterým se ona musí obtěžovat. A jak čas ubýval, tak se projevila i její skrytá nenávist, která ve všech budila úžas.

Každý, kdo na vlastní kůži poznal, jaká dívka je, si jí zamiloval. Byla pro ně, jako malý vrabčáček, který v životě nepoznal moc lásky a milovanou náruč matky. Dokonce i on si jí postupem času zamiloval, i když všem dával najevo to, jak ho přítomnost malé dívky otravuje. Po roce se narodila jeho malá sestřička, která byla tolik podobná jeho nevlastní sestře Viole. Byla maličká a zrzavá, se stejně zasněným pohledem. Ty dvě bez sebe nedaly ani ránu.

Docela mu chyběl jeho maličký stín, který ho do té doby, provázal na každém kroku. Sám jí několikrát vyhledal, aby se mohl nechat pohltit její neutichající radostí a láskou. Jen v přítomnosti matky byla zamlklá a tichá, jako pěna. Litoval ji! Nikdo by neměl mít za matku, takovou ženu, jakou byla právě Luisa.

Byl vzteky bez sebe po několik měsíců, když odešla a ani se s ním nerozloučila. Vlastně se nerozloučila ani se svou milovanou sestřičkou, což pro něho byla záhada a naplňovalo ho to, tak ještě větší zlobou. Jak ho mohla takhle zradit? Jak je mohla jen tak opustit? Možná…

Ne, žádné možná neexistuje! Ona odešla dobrovolně, ať mu otec tvrdí cokoliv. On si je jist svou pravdou, za kterou hodlá stát. Vždyť zná to známé přísloví: „Jaká matka, taková dcera!“ Dnes je určitě stejná, jako její matka. Využívá všechny kolem sebe a neohlíží se na city nikoho jiného. Určitě se z ní stala pořádná mrcha, využívající lásku mužů, pro své vlastní sobecké účely. Kdyby na ni náhodou narazil, tak by jí snad ani nepoznal a nemohl by ji ani říct, co si o ní doopravdy myslí. Nenávidí jí a bude jí nenávidět, až do konce svého dlouhého života.

Svým pevným krokem dojde do místní galerie, kde jsou vystaveny rodinné portréty všech přítomných žijících Gunarů. Pomalým krokem přistoupí k velkému obrazu, na kterém je vyobrazen on se svými sestrami. Poprvé, když na něj spočinul pohledem, to mu muselo být osmnáct let, vyhledal otce a vyřkl svá obviňující slova, že ta holka nemá co pohledávat v rodinné galerii. Otec mu po hodinové domluvě rozmluvil, jeho úmysl zbavit se posledního předmětu, připomínající mu tak jeho minulost. Ano, otec měl pravdu! Jeho mladší sestra Destiny by měla mít alespoň jednu připomínku na vlastní sestru a matku. Ještě, že Graham nevystavil portrét Luisy, to by jistě přes srdce nepřenesl. Touto galerií prochází každičký den a dívá se do obličeje roztomilé malé jedenáctileté holčičky. Hněvá ho to, ale vidět vedle ní podobiznu její matky, to by už určitě začal úplně šílet. Jediný obrázek tak nenáviděné ženy, má jeho sestra Destiny uschovanou ve svém pokoji, v pozlaceném rámečku na nočním stolku.

Pozastavil se a zaklonil hlavu vzad, aby měl lepší výhled. Usmál se, když jeho hnědavé oči polaskali tak známou tvář mladší sestry. Pak jeho úsměv pohasl a on se po dlouhé době zadíval do těch modravých očí a polaskal nazrzlé kudrnaté vlásky. Zamračil se a spolkl tichou nadávku. Proč se usmívá, když už v té době musela tušit, že je navždy opustí? Ano, tento portrét byl vyhotoven dle fotografie, kterou pořídili jeden měsíc předtím, než je bez rozloučení opustila.

Ten obraz znal dokonale. Vlastně i tu fotografii, jelikož jí má uloženou v peněžence, aby se na ní kdykoliv mohl podívat a ujistit se tak, že se lidem nemá věřit. Vytáhl jí pokaždé, když měl tendenci být shovívavý k ženě, vstupující do jeho života. Sice to otci nikdy nepřiznal, ale nikdy již nedokázal uvěřit žádné ženě. Jeho hrany obrousila až jeho nynější nevlastní matka, která mu ukázala, že jsou některé ženy lepší, než ty ostatní. Snad bude mít někdy stejné štěstí, jako jeho otec a jednoho dne nalezne ženu, která by byla ochotná spojit s ním jeho osamělý život. Přijmout to čím se musel stát. A zároveň bude akceptovat fakt, že se tím změní i její osud a její podstata. Doufal, že tou ženou bude jedna z jeho rasy, jelikož to čím si jeho otec musela projít, a to hned dvakrát, by nechtěl na vlastní kůži zažít.

Zavřel oči a zakroutil zmámeně hlavou. Na tyto myšlenky právě nebyl ten správný čas. Teď měl za úkol něco, čím pohrdá a je mu proti srsti. Vůbec se netěší, že po dlouhé době uvidí Luisu a pocítí její odměřené chování. Litoval muže, který s tou ženou musí prožít zbytek života. Snad ten dotyčný bude mít stejné štěstí, jako měli oni a po nějaké době opustí i jeho. Z celého srdce mu to přál. Nic horšího, než život s Luisou, nemůže na světě existovat. Ani největšímu nepříteli by tento osud nepřál.

Pokýval hlavou a vložil velké ruce do kapes svých černých džínsů. Nastal čas, kdy opět musí bojovat s drakem, kterého má ukrytého uvnitř sebe. Kdyby tak mohl, tak by svou temnotu vypustil z opratí na tu nepříjemnou ženskou. Ale dobře věděl, že by si to jeho otec nepřál. Tentokrát ho asi bude stát hodně sil, aby zadržel to, co má být skryto. Sklonil hlavu, obrátil se na patě a bez ohlédnutí odešel vykonat svůj úkol. Otevřeným oknem se mezitím prožene mírný větříček, který lehce pozvedne těžké závěsy a opět odvane.

Světlá obloha ztmavne, když muži celý v černém nastupují do obrovského dodávkového auta. Ve vzduchu se vznáší první příznaky začínajícího letního deště. Mladý muž za volantem, nastartuje motor a vyjede z garáže. Na začerněné okno dopadne první kapka, která se rozcákne do všech směrů a tak vytvoří nezvyklý obrazec. První kapku následuje další a další. Nakonec slunce zakryje velký bouřkový mrak a práskne první zářivý blesk.