Svět podle Charlie

Čtvrtá kapitola

ivám se na otevřené dveře a z celého srdce doufám, že má mladší sestřička nenese sebou břímě prokletí, jako já. Začnu se srdceryvně modlit ke všem svým andělíčkům strážníčkům, aby jí přispěchali na pomoc. Destiny se musí najít, jinak se vážně opravdu už zblázním.

Zatahám za železné spoje, které drží a nedávají mi moc prostoru k pohybu. Dnešní den je ten nejhorší z celého mého života. Už abych ho měla za sebou. Někdy musí dojít síla i té proklaté smůle. Přešlápnu z nohy na nohu a zadívám se na stůl, kde v tašce odpočívají mé dárky pro mou mladší sestru.

Světlo z chodby zastíní mužské tělo. Netrpělivě se k němu obrátím. Možná mi nese nějaké nové zprávy o mé sestře. Možná jí už konečně našli a teď se mohou opět věnovat mě. Párkrát zamrkám. Toho mladého a pohledného muže neznám. Není se čemu divit. Za tu dobu, co jsem tu nebyla, se zde musela vystřídat hodně lidí.

„Ahoj!“ zašvitoří přátelsky.

„Nechali tě tu o samotě a ani se o tebe nepostarali.“ mladý muž vejde a zavře za sebou dveře. „Já se o tebe postarám!“

Rozžhne malou žárovku, opře se o stěnu a zvědavě si mě prohlíží. Jeho pohled je studený a já začínám mít strach. Ten muž se mi pranic nelíbí. Kde je Orlando anebo Waytt? Proč mě s ním nechali o samotě? Sakra, Violo! Nemysli pouze na sebe! Tvá sestra Destiny může být zraněná a může třeba i vykrvácet. Mysli na ní a ne na sebe!

Mladý muž se zadívá na kameru a spokojeně se ušklíbne. Postaví se doprostřed místnosti, přímo před čočku objektivu a zapózuje. Poté po mě přes rameno hodí nechutný úsměv, vysvlékne síťované tričko a otočí se. Přejedu po něm znechuceným pohledem. Už pomaličku začínám tušit, co tu ten odporný prevít chce. Nemysli na to, Violo! Nejsi tu! Jsi ve svém vlastním světě! Stojíš před klavírem a za jeho doprovodu zpíváš jednu z Verdiho operních árií.

Malou místností se ozve zvuk rozepínajícího zipu kalhot. Zavřu oči a odvrátím tvář. Teď usedáš k harfě a začínáš hrát první tóny z Kouzelné flétny od Mozarta. Rozepne mou halenku, vysvlékne sukni a silonky i s kalhotkami. Housle, mysli na housle! Třímáš je v rukou, přikládáš ke krku a …

Muž se ke mně přitiskne zezadu a zajme moje rozpuštěné vlasy. Olízne mi odhalený krk a spokojeně zafuní. S odporem se otřesu a zatnu zuby do látkového roubíku. Jedna jeho nenechavá ruka zajme moje prso a vší silou jej stiskne. Zaúpím a z oka se mi vyřine slza bolesti.

„Bude se ti to líbit! Každá žena si to se mnou vždycky pořádně užila. Moje poslední dokonce nechtěla, abych vůbec někdy skončil.“

Druhou rukou mi zajede mezi nohy a prsty zaboří do přirození. Zavřu oči a připomenu si pocit, který jsem měla, když jsem namalovala svůj první obraz. Tehdy jsem stála před babiččiným domem a obdivovala tu krásku kolem sebe. Namočila štětec do barvy a nanesla jí na čistě bílé plátno. Užívala jsem si každý tah, až do chvíle, kdy jsem odstoupila a zhodnotila své dílo.

Ohne můj trup a jediným tvrdým přírazem se dostane až k mému lůnu. Stačilo jen jediné násilné vniknutí do mého těla a já si připadám špinavá, zneuctěná a sama sobě odporná. Strašně moc to bolelo. Necítila jsem ani okovy zařezávající se mi do zápěstí. Soustředila jsem se zcela na to, jak se ve mně pohybuje sem a tam. Křičím do roubíku, ale vím, že mi nikdo na pomoc nepřijde. Ne, takové štěstí já nikdy mít nebudu. Můžou mě klidně zabít! Nikdo mě nikdy nebude hledat! Ani mé přítelkyně, ne. Ty si budou myslet, že jsem podlehla naléhání své matky, aby s ní odjela a s nimi se již nikdy neviděla.

Ach, sakra! Zabiju ho! Já ho zabiju! Nemysli na to! Nemysli! Hrčivě soptí, nad námahou, kterou vykonává při mém znásilnění. Stává se ze mě hadrová panenka, houpající se při každém jeho pohybu. Odvrátím tvář, jak nejdál to jde. Hlavně, aby mi do nosu nevanula ta jeho odporná vůně. Mysli na harfu, flétnu, klavír, housle a kytaru! Anebo na temperové barvy, uhly, akvarely. Na odér terpentýnu a olejových barev, když je mícháš, abys docílila barvy, jakou v tu chvíli potřebuješ!

Poslední příraz, ztuhnutí jeho svalů a výkřik slasti, když se konečně udělá. Vyjede ze mě a zanechá po sobě pocit pálení a nepříjemného mokra. V ten moment jsem ráda za to, že nemohu mít děti. To, že jsem neplodná, jsem zjistila omylem. Tehdy jsem šla na rutinní kontrolu, kde při vyšetření ultrazvukem zjistili, že mám něco s dělohou. Poté udělali několik dalších vyšetření, aby se ujistili, zda určili mou diagnózu správně. Nebylo o tom pochyb. Snad právě proto jsem přijala nabídku místní hudební školy pro nadané děti. Když už jsem nemohla mít své vlastní dítě, tak jsem je alespoň mohla učit.

Otevřu oči a nepřátelsky se dívám, jak si zapíná zip a oblíká zpět síťované tričko. Opět si stoupne před kameru a pokloní se, jako herec, který očekává, až jeho publikum ocení potleskem předvedený výkon. Odvrátím se, už se nedokážu na toho muže ani podívat.

„Bylas skvělá!“ pronese přes rameno a už mi nevěnuje pozornost.

Oddechnu si, když za ním zapadnou dveře. Znaveně dosednu na studenou zem. Visím za ruce a na napůl svlečeném těle cítím chlad. Brečela bych, kdybych měla ještě nějakou sílu. Snažím se klidně oddechovat. To co se právě stalo, nechám zapadnout někam hluboko do svého podvědomí. Nechci na to myslet! Už nikdy si na to nechci vzpomenout.

Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla, když se opět otevřely dveře a v nich zaraženě stáli dva neznámí muži. Vyskočím na nohy, vyvinu poslední zbytky sil, abych se dostala do rohu, kde je nejvíce tma. Nechci, aby mě viděli v tomhle stavu. Co kdyby náhodou byli stejní zvrhlíci, jako byl ten mladý muž? Už nechci! Už vážně ne!

„Dojdi pro Dominica!“

Zavrčí jeden z nich a vstoupí dovnitř. Zakňučím, když se ke mně přiblíží a chce se mě dotknout. Řetězy zařinčí, jak se zběsile pohybuju a cukám. Okovy na zápěstí se zařežou více do otevřených ran. Kdy jsem k nim přišla? Ne, nepřibližuj se! Snažím se přes roubík křičet.

„Neboj se! Já ti neublížím!“ zašeptá utěšujícím hlasem. „Pouze tě chci zbavit těch pout!“

Ztuhnu a přestanu vyvádět. Pozorně sleduju každý jeho pohyb. Přibližuje se pomalu, jako kdyby se bál, že mi tím ublíží. Jeho teplé ruce se dotknou mého pravého zápěstí. Dívám se do jeho tváře. Nevnímám to, zdali je pohledný, mladý anebo starý. Jeho obličej vidím jaksi rozmazaně. Okov se otevře a pustí mou ruku na svobodu. Ta dopadne k mému boku, kde zůstane viset.

„Hodná maličká!“ zašeptá.

Druhé zápěstí je volné za pár sekund. Teď jsem již volná! Rychle ho oběhnu, skočím na úzké lůžko a přitisknu se k rohu. Nohy zakryju odhalenou hruď a obmotám je rukama. Přes husté prameny vlasů stále sleduju muže. Pak si vzpomenu, že bych si měla vyrvat ten roubík z úst. Učiním tak a odhodím hnusnou promočenou látku ze svého dosahu.

„Co se sakra zase děje?“ zavrčí od dveří Dominicův hlas.

„Můj pane!“ pronese muž a ukloní se.

Ještě víc se přitisknu ke stěně a zatnu svaly. Při pohledu na to v jakém stavu se nacházím, se Dominic zastaví a zaraženě na mě začne civět. Udělá pár kroků ke mně a napřáhne ruku. Jestli udělá ještě jeden jediný krok, tak zdrhám! Udělal ho a tak se dostal nebezpečně blízko. Zděšeně přelétnu zrakem z jednoho rohu do druhého. Na nic nečekám, prosmeknu se kolem něho a zamířím ke dveřím, které v tu chvíli zatarasí další velká postava.

Využiju každý centimetr svých svalů, abych se zastavila a rychle se tak dostala od muže, co nejdál. Vůbec mě netěší, že jsem skončila opět v rohu. Ale je to lepší, než aby se mě někdo z nich jen prstíčkem dotkl.

„Tatí!“ zapiští holčičí hlásek za jeho zády.

„Nechoď sem, Destiny!“ obrátí se a zabrání jí, aby vběhla do místnosti.

„Ale tati, já jí chci vidět!“ zaprotestuje dívka. „Flora povídala, že tu držíte nějakou ženu a že…“

„Ne, Destiny!“ zavrčí jeho hlas. „Teď odejdeš do svého pokoje a odtamtud se ani nehneš! Je ti to jasné?“

„Ano tati!“ řekne sklesle a pak se již ozývají její vzdalující se kroky.

Velký muž se opět obrátí. Na malou chvíli spatřím jeho tvář. Graham! To je Graham! Můj otec! Přišel mě zachránit. Už tu nejsem sama.  Nepřemýšlím, odrazím se od země a narazím do jeho těla, které silně objemu. Bezpečí! Konečně bezpečí! Mé slzy opustí mé oči a smáčí jeho tmavě modré triko.

„No, tak! No, tak!“ začne mě chlácholivě hladit po vlasech a zádech. „Co se tu stalo?“ obrátí se s otázkou na muže v místnosti.

„Nemám vůbec ponětí, otče!“ zavrčí Dominic.

„A co ty, Elmere?“ zeptá se druhého muže.

„Takhle jsem jí tu našel!“ pronese hlubokým hlasem. „Myslím, že byla…“nedokázal dokončit svou myšlenku, ale všem hned bylo jasné, co se tady muselo stát.

Zamrkám. Do mých prstů u nohou a na rukách se začal vkrádat chlad. Po těle mi tekl studený pot a hlas, který mi zněl u ucha, byl jaksi zkreslený a neucelený. Jako kdyby ti lidé mluvili cizí řečí, kterou jsem neznala. Svaly povolily, a kdyby mě můj otec nedržel pevně v náručí, tak bych se určitě skácela na zem. Oči jsem měla stále otevřené, ale mrkat jsem nemohla. Dýchám mělce a trhavě. Nemám sílu ani na to se pořádně nadechnout. Co to sakra se mnou zase děje?

Položí mě na zem a skloní se ke mně dvě známé tváře. Můj nevlastní otec na mě mluví, ale já ho už ani neslyším. Nemůžu promluvit! Ať se snažím, jak chci, z mých úst nevyjde nic, jen nesmyslné hrčení. Během chvilky uslyším první zvuk, který se mi vůbec nelíbí. Slyším ho zřetelně a jasně. Buch, buch, buch.

Mé vlastní srdce a jeho ozvěny, které se začínají zpomalovat. Možná to tak bude lepší! Ano, už konečně naleznu svůj klid. Pokojně nechám klesnout víčka. Na tvář mi dopadne dlaň, která již ani neštípne. Nic necítím. Poslední dva údery a nastane ticho. Propadám se do posledního blahodárného spánku. Tatínku, babičko a dědečku už jdu! Počkejte na mě! Usměju se a vypustím z plic poslední vzduch.