Svět podle Charlie

První kapitola

odba, do které vstupuji, je tmavá a vlhká. Nohy se mi klepou, ale přesto jdu pomalu dál. Mám strach, dlaně se mi potí a přepadají mě zvláštní pocity. Podpatky mých bot hlasitě znějí po kamenné dlažbě. Bojím se, že někdo uslyší mé kroky.

Zděšeně se zadívám za sebe, když se k mým uším dolehne pisklavý zvuk. Polknu. Černočerná tma mi dává velký prostor k nejhrůznějším představám. V ten moment se mi něco otře o nohu a já div nevyskočím z kůže. Úlevně vydechnu, když spatřím malého šedého tvorečka, který očichává okoralou kůru zapomenutého chleba.

Něco mě nutí, abych pokračovala dál ve své cestě. Nadechnu se. Do nosu se mi vloudí nesnesitelný zápach, proto raději začnu dýchat pusou. S odporem se konečky prstů dotknu slizké zdi. Musím mít oporu pro své nevidomé oči.

Jeden krok, pak další a další. Můj strach narůstá. Kde to jen můžu být? Mohu pouze hádat. Snad kobky, nebo tajné únikové chodby. V nejhorším případě hladomorny, kterými se honosily středověké hrady. Dala bych přednost těm chodbám. Ty mi připadali nejméně nebezpečné, protože kdybych se čistě náhodou ocitla v hladomorně, tak bych pak byla zralá pro psychiatrickou léčebnu. 

Pokračuji dál a nutím se myslet pouze na krásné věci. Například na mého milovaného, zrzavého kocourka Zora. Na to jak si krásně hraje se svou oblíbenou hračkou, plyšovým medvídkem Pú.

Na konci chodby zahlédnu blikající světélko a svitne mi naděje. Přidám do kroku, abych byla, co nejdřív z té tmy venku. Několikrát zakopnu. Cítím, jak mi po prstech teče krev, od toho jak se mi zabodávají hrbolky zdi do dlaní.

Už jen pár kroků a budu tam. Jsem jeden krůček od pootevřených dveří, ze kterých se ozývá smích a hudba houslí. Netuším, co mě tam může čekat. Je bezpečné, abych vešla do této místnosti? Kdo může pořádat párty na tak nezvyklém místě?

Než si to stačím pořádně promyslet, otevřou se dveře a v nich stojí postarší muž ve zlaté livreji. Ustoupí a pohybem ruky mě pozve dál. Vstoupím, nic jiného mi také nezbývá. Oslnivá záře pochodní mě nutí přivřít oči. Natáhnu ruku a zastíním si tak svůj obličej.

Po několika sekundách si přivyknu a ruku zase skloním k tělu. Čísi paže se obtočí kolem mého pasu a přitiskne mě zády k tvrdému tělu. Na krku ucítím lehký teplý vánek a pak rty, které mě s něhou laskají na obnažené kůži.

„Amore mio!“

Tichý mužský hlas nepoznávám. Přestože bych se měla vymanit z jeho objetí, stále stojím a nechávám se laskat. Je mi to příjemné. Připadám si tak svůdně a zároveň hříšně.

„Hej, kocourku!“ zakřičí ženský alt. „Nezapomeň na nás ostatní, které také touží po tvé pozornosti.“

Zasměje se. Pustí mě a projde kolem mě ke stolu, prohýbajícím se pod velkým množstvím jídla. Zvědavě si prohlídnu jeho postavu. Je opravdu vysoký a mohutný. Rovná záda, úzké boky a dlouhé vypracované nohy. Veškerá tato nádhera je zabalena do modravého brokátu.

Jelikož jsem asistentka profesora na historické katedře, je mi jasné, že se jedná o oděv z dob vlády Jindřicha VIII. Ač pozdě, uvědomím si, že i já jsem oděná do šatů z téže doby. Přejedu po nich prsty a musím uznat, že je to dost kvalitní zelená látka. I ten střih je dokonalý, jelikož se v nich cítím velice pohodlně, neskuhrám a ani neláteřím.

Pozvednu hlavu, když uslyším bujarý smích. Zvědavost mi nedá a já přistoupím blíž k rozjařené zábavě. U stolu sedí šest lidí. Tři opravdu impozantní muži a tři dobře tvarované ženy. Rudé víno teče proudem, houslista ukrytý v tmavém koutě hraje veselou melodii k tanci. Nikdo mi nevěnuje pozornost.

Mužské hlavy jsou skloněné nad polonahými ženskými těly. Ten výjev mě fascinuje. Ach, kéž bych sebou měla skicák, abych to mohla namalovat. Jako pozorovatel si najdu místo hned naproti stolu a usednu. Stále mám upřenou pozornost na toto nezvyklé představení. Matrace pode mnou je měkká a pohodlná, přesto si musím poposednout, abych měla lepší výhled.

Nejdříve mě zaujme muž, který mě přivítal u dveří. Tmavé kadeře má spoutané v jednoduchém ohonu, ze kterého uniklo pár pramínků, a teď rámují jeho oválný obličej. Plné rty mu zdobí pěstěný knírek, který byl na dotek velice příjemný. Což jsem poznala, když mě líbal na krk.

Za společnici má krásnou, štědře obdařenou, blondýnku. Právě teď sedící na jeho klíně a vzdychající vášní. Sleduji jak se její prsty pomalu a laškovně dostávají pod jeho brokátový kabát, který za maličký moment skončí na zemi pod stolem. Na řadě jsou šňůrky u jeho košile, kterou rozhrne a já tak mám možnost zahlédnout tmavé chloupky na široké hrudi.

Hlasitě polknu. Nemůžu odtrhnout pohled od jejích nenechavých prstíků, které putují z místa na místo. Mužská hlava mi zakryje výhled, když se skloní k neskonale dlouhému polibku.  

Dívčí zapištění mě upozorní na další dvojici. Mladého světlovlasého muže a krásnou zrzečku. Tmavě modré šaty má už skoro celé dole. Ten Casanova musí být velice zběhlý v milostném řádění. Jeho ústa jsou přisátá na ladné křivce hrdla. Velká ruka drží v zajetí její sametové stehno a stále se posouvá výš a výš ke svému utajenému cíli.

Mám vyprahlá ústa a okoralé rty. Snažím se zhluboka dýchat a nevšímat si pocitů, které se šíří mým tělem. Zavrtím se a zkouším najít jinou polohu. Toto už není pouhé pozorování, jelikož pociťuju neukojitelnou touhu se k těm lidem přidat. Měla bych zmizet a nechat je, ať pokračují ve své hravosti o samotě.

Nedokážu to. Přestože vím, že to není etické, sedím a nehnu se ani o píď. Jsem snad zvrhlá? Ne, pouze zvědavá. Určitě jsem jenom zvědavá. Vždyť toto je moje první zkušenost s milostným aktem. Ano, četla jsem si o tom a viděla spoustu uměleckých děl, ale realitě se to prostě nevyrovná.

Matrace pode mnou se zhoupne. Vím, že bych měla být obezřetná, ale v tuto chvíli nedokážu odolat nutkavému pokušení, co se mi zde nabízí. Kyprá blondýnka sedící na mužském klíně se pohybuje, jako při tanci. Má zakloněnou hlavu vzad a vzdychá tak hlasitě, že jí slyším i přes tóny houslí.

Zařinčení nádobí padajícího na zem, mě upozorní na druhý pár. Obrátím hlavu a zalapám po dechu. Zrzka je položená na stole, ňadra má odkrytá a mezi stehny jí stojí polonahý světlovlasý obr. Z ženských rtů, vyklouzne vítězné zasténání, když se dvě těla spojí v jedno.

Kdosi mi ke rtům přitiskne pohár. Silné a opojné víno mi shladí vyprahlé hrdlo. Jak upíjím, zakláním hlavu, až se opřu o silné mužské rameno. Netušila jsem, že mám takovou žízeň. Celý obsah poháru se ocitne v mém břiše za několik málo sekund. Chtěla bych víc, a proto zašeptám.

„Ještě!“

Kov cinkne o kov. Netrvá to dlouho a u mých úst se znovu ocitne plný pohár. Pozvednu ruku a chci si ho od něj převzít, abych mohla pít sama, ale muž odmítá. Ucukne, až trocha červené tekutiny vystříkne. Rezignuji a nechám režii plně v jeho rukách.

Zavřu oči, vychutnávám si ten opojný mok a poslouchám zvuky řinoucí se od nedalekého rohu. Zvuky houslí mě uklidňují a výkřiky rozkoše omamují. Poddávám se tomu. Opřu se zády o lidské tělo, které mě konejší a dodává mi stabilitu. Ve vlasech cítím jeho dech, který je hluboký a pomalý.

I tento druhý pohár vypiju rychle. Na další už nemám chuť, proto svému tichému společníku dávám rukou znamení, že už to stačilo. Nikdy jsem nepila tak silné víno, což se na mě podepsalo. Začíná se mi lehce motat hlava, která spokojeně uléhá do nadýchaného polštáře. Zavzdychám, když se ocitnu zády na posteli.

Kam zmizel? Roztáhnu paže a prsty šmátrám po saténu. Matrace se opět zhoupne pod jeho tělem, které se přitiskne k mému. Usměju se. Nechci zůstat sama, a proto kladně přijímám jeho přítomnost.

Něco se něžně dotkne mojí tváře a pramínků mých vlasů, které se mi zachytili o řasy. Teplý dech mě zašimrá na krku a posléze i za uchem. Ach, to je příjemné. Začnu se lehce třást. Netušila jsem, že jsem tam tak citlivá. Nakloním hlavu na stranu a umožním mu tak lepší přístup, čehož využije. Přitiskne rty ke krční tepně a polaská mě jazykem.

Pootevřu oči. Před sebou vidím tři páry, které se navzájem laskají a škádlí. Mužské prsty se dotknou šněrování na přední části mého korzetu. Nechám je, ať si dělají, co chtějí, jen když mě bude muž neustále laskat na krku. Je mi příjemné, když se konečně po dlouhé době mohu uvolněně nadechnout. Studený vzduch ochladí má již volná prsa.

Vzrušení v mém těle narůstá, když se konečky prstů dotkne odhalené kůže. Automaticky pozvedám ruku, pohladím jeho napnutá záda, ze kterých postupuju k jeho sametově dlouhým vlasům. Neodolám, začnu si hrát s konečkem copánku. To u něho vyvolá slastné zamručení, které proběhne celým mým tělem.

Jeho jazyk se přesouvá z krku na mou bradu. Opět zavírám oči. Svými pohyby hlavou mu jdu vstříc. Mužská ústa naleznou má, lehounce se o ně otřou. Otevřu je, za což mě odmění francouzským políbením. Ach, nikdy jsem netušila, že to může být tak příjemné. Již před tím jsem se líbala s některými muži, ale nikdy to nebylo takové, jako je tomu nyní. Spíše mi to připadalo odporné, snad proto jsem se již s nimi odmítala opět setkat.

Musí to být asi mistr v líbání, jelikož se neustávám podvolovat jeho dotekům, které jsou čím dál tím víc odvážnější. Sukně šatů se mi pomalu vyhrnuje nahoru, odhalí lýtko a pak stehno. Ohnu nohu v koleni a opřu se patou o měkkou podpěru. Tímto pohybem mu také umožním přístup ke svému středu.

Mohutné tělo se pohne. I přes zavřené oči vnímám, jak se nade mnou pohybuje a klesá na povolné tělo. Zamručím, když mám poprvé možnost ucítit jeho plnou váhu. Uvelebí se, zamumlá něco, čemu nerozumím a vrátí svou pozornost na mé hrdlo. Přisaje se a mírně okusuje. Mrazím mě z toho v zádech.

Konečně se odhodlám otevřít oči. Nad sebou vidím baldachýn. Nadechnu se, pootočím mírně hlavu a spatřím světlé pramínky vlasů zamotané do tmavých. Pokračuji ve svém pozorování. Spočinu zrakem na mohutném rameni oděném v bílé bavlněné látce. Přejedu po ní konečky prstů, až látka mírně zašustí.

Jeho pohyby ustanou, nadzvedne se a s odvrácenou tváří se zaposlouchá. Nechápu nebo spíše netuším, co dolehlo k jeho uším a co zaujalo jeho veškerou pozornost. Dochází mi jen jediné a to, že není sám, kdo takto reagoval.

Mužské trio, se již nevěnovalo svým společnicím, které omámeně polehávaly okolo stolu. Napjatě sledovali zavřené dveře. Během nanosekundy se dali do pohybu. Vytasili ukryté zbraně, připravené k útoku nebo obraně.

Má náruč je najednou prázdná. Matrace pode mnou se znovu prohne, jak mužské tělo opustilo její pohodlí. Opřu se o lokty, zvědavě sleduji, co se bude dít dál. Svého společníka vidím pouze zezadu. Široká záda, útlé boky a pevný zadek. Hm, má opravdu krásné pozadí. Už chápu, proč si ženy na ně tolik potrpí. Škoda, že jsem neměla možnost se ho dotknout.

Zaujme mě barva jeho vlasů, které jsou spletené do složitého copánku. Černá okrášlená skoro až býlími pramínky, jako kdyby měl udělaný melír. To u mě vyvolá úsměv. Nikdy jsem nepoznala muže, který by si nechal udělat dobrovolně melír. Možná to byla nějaká sázka, kterou prohrál.

Promlouvají spolu v cizí řeči. Poslouchám jejich mírnou anotaci a spletitá slova. Dochází mi, že bych je měla znát. Připadala mi tak známá. Možná starší francouzské nářečí. Nebo italské? Ne, ne. Ani jedno to není. Sednu si, když pochopím, o jaký jazyk se jedná. Je to keltština, kterou jsem se pro zábavu učila již jako maličká holčička. Tehdy mi připadalo zábavné se v dnešní době rozmlouvat se svou rodinou již skoro zapomenutým jazykem. Už si ani nevzpomínám, koho to vůbec napadlo. Jen vím, že když jsme měli rodinné shromáždění, bylo povinností mluvit pouze tak a ne jinak. Škoda, že už dvacet let tato shromáždění nenavštěvujeme, protože pak bych jim i možná lépe rozuměla.

Na něčem se dohodli, jelikož si posbírali všechny své věci a začali mizet za jedním velkým gobelínem, na kterém byla vyobrazena krvelačná bitva. Otočím hlavu a zadívám se na skloněné mužské tělo, které něco hledalo pod postelí. Chci konečně spatřit tvář svého skoro milence.

Pozvednu se na kolena a opřu se o ruce. Bez přemýšlení popolezu až k okraji a čekám. Jeho hlava vystřelí vzhůru, když se postel prohne a mírně zaskřípe. Nemůžu popadnout dech, když poprvé zahlédnu jeho dokonalý obličej, zohavený kostrbatou jizvou, táhnoucí se od levého oka přes tvář až k bradě.

Oči má upřené na můj dekolt. Začervenám se, když mi dojde, že se dívá na má odhalená ňadra. Ale neudělám nic proto, abych se zakryla. Nějakým šestým smyslem jsem pochopila, že kdybych se jen trošičku pohnula, tak mi zmizí bez jediného slůvka.

Na tváři ucítím pohlazení, otřu se lící o zhrublou dlaň a přivřu spokojeně oči. Mužská ústa, která tak báječně líbají, se rozšíří do úsměvu. Pak se ke mně nakloní a přejede jimi přes má. Pootevřu je a nechám se naposledy políbit. Zavzdychám, když mě ovane studený vzduch, jak mě neznámý muž opouští. Nedokážu se dívat za jeho mizejícími zády.

Ach, jen naposledy zahlédnout jeho postavu. Urychleně se otočím. Stojí tam, dívá se na mě a v ruce drží okraj nástěnného koberce. Nad něčím uvažuje. Toužím jít s ním, ale vím, že bych mu byla jen na obtíž.

„Musíme jít“ zakřičí jiný mužský hlas.

Jeho oči posmutní, pokývá mi na rozloučenou a zmizí v černočerné tmě. Ach, jo. Plácnu sebou do teploučkých podušek. Usměju se v momentě, kdy mi dojde, že jsem konečně rozuměla alespoň jediné větě.

Vyleká mě nepříjemný zvuk, rozbíjejících se dveří. Do místnosti vpadne horda po zuby ozbrojených chlápků. Tváře mají znetvořené nenávistí a zlobou. Jeden z nich si mě všimne a zamíří ke mně. Má vytasený meč, namířený na mé hrdlo. Roztřesenými prsty přivřu okraje svých šatů, aby neviděl ani kousek mé bílé kůže. Jeho, ale nezajímá mé tělo, ale hrdlo ukryté pod rozpuštěnými vlasy. Hrot meče se zaleskne, spočine v kudrlinkách, které pozvedne.

Po chvíli meč skloní, přistoupí ke mně a rukou v rukavici popadne spleť mých vlasů. Druhý muž přistoupí se zapálenou loučí. Přivřu oči, jelikož mě s oslnivého světla nepříjemně pálí. Kroutí mi hlavou sem a tam. Něco hledají, ale nenacházejí. Oba dva si odfrknou a nechají mě být.

Nechápu toto jejich konání. Pozoruju muže ze svého úkrytu za zelenými závěsy. Každou ženu prohledávají od hlavy až k patě. Na jejich rtech se objeví vítězný a krvelačný škleb. Určitě našli, co hledali. Seřadí omámené ženy do jedné řady a postaví se před ně. Nakloním zvědavě hlavu. Co se asi bude dít teď?

Pozvednou své paže, v nichž třímají meče, jež se nebezpečně zalesknou. Dolehne ke mně svist, jak rychle máchnou a ….