Svět podle Charlie

Pátá kapitola

ečer se sejdeme s Donnou u svého stolku. Vyprávím jí všechno, co mě dnes potkalo a jak jsem z toho dokázala vyváznout se zdravou kůží. Pochválí mě za můj herecký výkon, počastuje pana profesora sprostými přezdívkami a nutí mě, abych si na něho ztěžovala. Chvíli mi trvá, než jí přesvědčím o tom, že by bylo lepší nechat to tak, jak to je. Nakonec mi radí, abych tedy přijala místo, které má pro mě její otec stále přichystané. Opět odmítnu. Dušuju se, že určitě s tak skvělým hodnocením, nebude pro mě žádný problém nalézt jiné a možná i lepší zaměstnání.

Po dvou hodinách se rozloučíme a zamíříme každá do svého pokoje. Jsem unavená, ale svým způsobem spokojená. Raději ani nemyslím na to, jak tuto novinku oznámit našim. Bude nejlepší, abych jim to pověděla, až si najdu novou práci. Tak pro ně budu mít špatnou, ale i dobrou zprávu. Chudáčci, už si toho zažili dost špatného a nechci jim kazit náladu ještě svými problémy. Ano, bude nejlepší jim to oznámit až později.

Osprchuju se, na vanu plnou teplé vody nemám náladu, a vklouznu do pohodlného trika. Můj zrak dopadne do závěsného malého zrcadla. Svou tvář vidím rozmazaně, jelikož pára z horké vody udělala s plochou lesklého povrchu své. Zavřu oči a představím si svou všední podobu.

Velké, zelené kočičí oči. Dlouhé světlé řasy. Velká ústa ve tvaru srdce, výrazné lícní kosti a normální nos. A to všechno je orámované rovnými světle hnědými vlasy. Výška tak akorát. Měřím přesně sto sedmdesát centimetrů, a proto v klidu mohu nosit podpatky. I když lodičky vůbec nemusím. Velký zadek, což je dědictví z matčiny strany. Oblé boky, štíhlí pas a malé vystouplé bříško. Ne, že bych byla nějaká almara. Ale štíhlá krasavice také nejsem. A prsa?

Zadívám se na svůj hrudník a kriticky je zhodnotím. Vezmu je do dlaní a potěžkám je. Nejsou ani malá, ani velká. Řekla bych, tak do ruky. Usměju se, když nevědomky pronesu otcovu oblíbenou hlášku, kterou rád škádlívá maminku. Zabývám se hloupostmi. Přestanu zkoumat sama sebe, zhasnu světlo a zamířím po slepu k posteli. Hned jak zavřu oči, tak….

Co to sakra bylo? Lehký větřík ovanul mou tvář a já měla pocit, jako kdybych zase padala do neznáma. Mé tělo již nehladí lehká bavlněná látka, jsem spoutaná nějakým nepohodlným a tuhým korzetem. Ne, to snad ne! Přece se mi to nemůže dít znovu!

Opatrně pozvedám svá víčka a můj pohled dopadne na vyleštěnou plochu zářivého zrcadla, v němž spatřím cizinku. Blonďaté kudrnaté vlasy spletené do složitého účesu. Plná ústa nabarvená rudým karmínem a horní polovinu obličeje skrytou za extravagantní masku motýla. Upnutý korzet pozvedává ňadra do neslušné a vyzývavé pózy. Ach, to snad ne! Tato neznámá žena, oděná do kostýmu kurtizány, nemohu být přece já?

Má ruka pomalu sklouzává po lesklé růžové látce šatů. Cítím se v nich nesvá. Tolik bych se ráda převlékla, ale nikde nevidím žádný šatník nebo jiný prostor, kde by mohly být uloženy šaty. Někdo mě chytí zezadu za ruku a zasměje se mi do ucha. Je to ženský hlas, který si mě laškovně dobírá.

„Ma petit, jsi krásná, jako vždy! Už budeme muset vyrazit, abychom nepřišly pozdě na večírek.“

„Na jaký večírek?“

Obrátím se ke své společnici čelem a div, že nezalapám po dechu. Je nádherná. Oblečená skoro stejně, jako já. Jen šaty mají barvu spadaného listí. Její tmavě červené vlasy má laškovně obtočené kolem hlavy a tvář jí zakrývá obrovská maska s péry.

„Ale, ale! Cožpak už jsi zapomněla, že jsme byly pozvané na maškarní bál? Jen hrstka vybraných byla pozvána, aby mohla konečně spatřit DeKlanerův dům. Ach, jak já už se těším!“ začala se točit dokolečka. „Ale pojď už! Dole už čeká náš odvoz!“ zasměje se a chytne mě za ruku.

Jako malá holčička se nechám vést, až na překrásný dvůr, kde čeká černé spřežení a velikánský černý kočár. Téměř mě hodí do tmavého vnitřku a vleze za mnou. Na protějších sedadlech jsou již usazené dvě dívky, které mají zakrytá těla ještě méně látky, než máme my.

Jedna z nich je malá roztomilá blondýnka zakrytá modrým taftem a druhá dobře vyvinutá zrzečka s velkým znaménkem krásy nad rty. Něčemu se smějí a šeptají si do ouška tajemství, která doléhají až ke mně. Jak rozpustilé jsou tyto mladé dívky! Poznamenám v duchu kousavě. Za jejich mrav by se styděla i nejotřelejší kurtizána všech dob.

„Doslechla jsem se, že je nadmíru obdařený.“ zašeptá blondýnka a nakloní se ke své společnici blíž, aby mohla dodat. „Tak obdařený, že to prý až bolí.“

„A já zase slyšela, že jeho jazyk dokáže dělat zázraky.“ zadívala se na nás a pokývala hlavou. „Tvrdila to má přítelkyně Susan, kterou si vybral minule. Za malou chvilku prý měla asi šest orgasmů.“

Byla jsem zmatená. O kom to sakra mluví? A proč mě to vůbec tolik fascinuje? Nikdy jsem nebyla zastáncem dekadentních pomluv. Pokaždé, když si holky začaly špitat o sexu, jsem se odvrátila a raději je ani neposlouchala. A teď tu sedím a netrpělivě vyčekávám na další slova.

Žena sedící vedle mě, popadne mou ruku a stiskne jí. Zadívám se do její tváře ukryté ve stínu s úmyslem upozornit jí na to, že mi mačká prsty tak, až to bolí. Ale ona mi nevěnuje ani zlomek své pozornosti. Opatrně se podívá kolem sebe, jako kdyby nás někdo mohl poslouchat. Po ujištění, že jsme tu samy, se nakloní vpřed a ladným pohybem nás donutí, abychom udělaly stejný pohyb. Neodolám a automaticky též přiblížím svou tvář.

„Prý tam bude i MecClaren.“

„Oh!“ vydechnou slastně obě spolujezdkyně nad touto informací.

„Víte, co to znamená?“ nedá nám prostor k vyjádření, jelikož urychleně opět promluví. „To znamená, že ta šťastná, kterou si dnes vyberou, zažije nejlepší sex svého života.“

„Já bych spíš řekla, šukačku!“ zachichotá se zrzečka.

„No, tak! No, tak!“ pokárá jí blondýnka. „Jsme přece slušně vychované dívky!“ na tváři se jí objeví maska, kterou mívá matka představená, když mluví o sexu.

Kde jsem saze vzala tohle? Odkud já můžu vědět, jak se tváří matka představená mluvící o sexuálním styku? Vážně mi to nedává žádný smysl. Tyto dívky neznám, ale přesto mám pocit, že jsem jejich dlouholetá přítelkyně. Mám vážně divný sen! Ještě divnější než ty předešlé dva. Měla bych si už asi zajít za nějakým psychologem.

„Mariano! Posloucháš nás?“ zatahá mě za loknu zrzečka.

„Nech jí, Dolores! Vždyť víš, že ona je stále ještě panna! Má právo být trošku nervózní.“ napomene jí malá blondýnka. „Proto přece podstupujeme toto dobrodružství!“

„Škoda, že jsi nechtěla přijít o věneček s bratránkem Fabiem!“ povzdechne si Bianca.

Ach, ano! Už vím, kdo je dívka sedící vedle mě. Má nejlepší přítelkyně Bianca, která je u nás na návštěvě. Je o tři roky starší než já. Před deseti léty se mě ujala, když jsem nastoupila do klášterní školy pro dívky z vyšší společnosti. Můj otec jí přijal s otevřenou náručí, jelikož pocházela s velice počestné a bohaté rodiny. Důvěřoval jí, že mě dokáže uchránit před všemi svody světa. Kdyby jenom věděl…

„Proč je to škoda?“ zeptá se zmateně blondýnka.

„No Hermiono, vypadává tak z možných kandidátek!“ prozradí jí Dolores.

„Ach, na to jsem nepomyslela! Ty máš vážně takovou smůlu!“

„Pro nás je to určitě dobře. Máme tak větší šanci, že si vyberou jednu z nás.“

„Nebuď hnusná, Dolores!“

„Ona má pravdu, Dolores! Jedeme tam hlavně kvůli Marianě, aby už konečně poznala, jaké to je mít mezi stehny chlapa.“ vpadne do jejich začínající hádky Bianca.

Začínám se červenat. Sakra, tak já tam jedu, abych přišla o svůj věneček? Tak to už je na mě vážně moc. Minule jsem si sice přála, aby se to už konečně stalo, ale to jsem si sama mohla zvolit muže. Přála jsem si, aby to byl můj vysněný milenec, který mi bral dech. Ale v tento moment si myslím, že dnes večer na výběr mít nebudu. Rozhodnou to za mně ony!

„Huš, holky! Právě se blížíme ke vchodu.“ upozorní nás Hermiona. „Nasaďte své nejkrásnější úsměvy a jde se na to!“

Obě dívky se zasmějí, když kočár zastaví a otevřou se jeho dvířka. Dopadne na nás mihotavé světlo svíček, které jsou rozestavěné kolem červeného koberce. Velice noblesně zařízené! Napadne mě v tu chvíli. Zvědavě se rozhlížím kolem sebe. Bianca mě zase popadne za ruku a tanečním krokem kráčí k velkým otevřeným dveřím, které nás zvou dál do tajemného království. Ze všeho mi jde hlava kolem. Díky velice utaženému korzetu, nemohu pořádně dýchat. Cítím pot, který mi teče po tváři pod maskou. Mám tendenci si masku pozvednout a setřít si tak kapičky potu. Toho si všimne Bianca, která urychleně můj pohyb zastaví a zasykne.

„Za žádných okolností si nesundávej masku, Mariano! Nechceme, aby tě tu někdo poznal! Jsme tu inkognito a na to nezapomínej. Víš, co by se stalo, kdyby se to dozvěděl tvůj otec!“

Zamrazilo mě v zádech. Ne, ten strach nebyl můj, ale zároveň i ano. Nedávalo mi to smysl, ale zařídila jsem se tak, jak mi má kamarádka poradila. Odtáhnu svou ruku od tváře a zabořím prsty do šustivé látky šatů. Ach, tak dnešní večer se to konečně stane! Chci vůbec, aby se to stalo? Je zvláštní, že se jsem natěšená, ale zároveň se i velice bojím.

Podpatky našich střevíčků se zabořují do měkkého koberce, když stoupáme po schodech nahoru. Ve druhém patře, které je nad námi, zahlédnu muže a ženu v maskách psa a pastýřky ovcí. Právě se objímají a jejich ústa si vyměňují zdlouhavé polibky. Hermiona, se zasměje a šťouchne do mého boku drobným loktem, abych se pozorně na pár zadívala.

„Už se těším, až mě budou objímat silné mužské ruce!“ povzdechne si Dolores.

„Chovej se slušně!“ zašeptá nazlobeně Bianca.

„Jsem tu právě proto, abych se slušně nechovala, Bianco!“ odsekne jí.

„Nechte toho, vy dvě!“ vyjede ze mě.

Přestanou se hašteřit a zvědavě se na mě zadívají. Nikdy u mě nezažily, abych někomu vstoupila do hádky. Nevím, jak to vím, ale vím to. Dostoupáme až k páru, kterému se vyhneme a vkročíme do tanečního sálu. Je tu velice rušno. Hlasitou živou hudbu, doplňuje záplava různých hlasů a šepotů. Všude kam dopadne můj pohled, vidím zástupy lidí v různorodých maskách.

Společně dojdeme ke vzdálenému rohu, kde se usadíme na pozlacené židle. Je překvapující, jak jsou pohodlné. Sedím mezi Biancou a Hermionou, které natáčejí hlavu nejdříve na jednu a pak na druhou stranu, zkoumající přitom velký vyzdobený sál a lidi v něm. Dolores též pozoruje dav, ale ne ze stejného důvodu, jako mé přítelkyně, které mám po svém boku.

„Co ten mušketýr? Ten vypadá dobře!“ ozve se Hermiona.

„Ne!“ zamítne návrh Bianca. „Ten má vycpávky. Vidíš, jak má nepatrný hrbol na levém rameni?“

„Vidím to!“ zavýskne blondýnka. „Jak jsou ty muži malicherní. A vůbec to dělat nemusel, protože se stejně vysvleče a jeho partnerka pozná, že není takový krasavec, za kterého se vydává.“

„Spíš to naštve! Mě by to tedy naštvalo!“ připojí se k rozhovoru Dolores.

Pak jsou nějakou dobu tiše a bloumají pohledy po dalších mužských objektech. Já zatím sedím se skloněnou hlavou a dumám nad tím, co tu pro všechno svaté dělám? Chci vůbec, aby za mě rozhodoval někdo jiný? Chci dát to nejcennější, co mám úplnému cizinci?

„Děvčata!“

Rozradostněný hlas, mě vrátí do reality. Pozvednu hlavu a zadívám se na Biancu, která se dívá na skupinku mužů stojících na protější straně. Hermiona zalapá po dechu a začne si ovívat svou zakrytou tvář. Zvědavě nakloním hlavu. Co je na nich tak uchvacujícího?

Pak se i já zarazím. Ty muže dobře znám! Jsou to ti samí, o kterých se mi zdá už třetí noc. Poznávám Aleca, který objímá kyprou brunetku a přitom rozmlouvá s dvěma urostlými muži. Jeden je blonďák a druhý brunet. Nadzvednu se maličko nad židlí, abych se mohla zadívat na osobu, kterou stíní Alek svým velkým tělem.

Je to on! Mám snad na něho nějaký radar? Oblečen do černého hedvábí a ukryt za nevkusnou maskou vlka, zakrývající celou jeho tvář. Určitě se nemýlím! Jeho pohyby jsou mi tak známé. Usměji se, znovu usednu a zavrtím se. Hypnotizuju je pohledem.

„Jdi na stranu, Alecu!“zašeptám.

„Říkala jsi něco, Mariano?“ obrátí se ke mně Bianca.

Zakroutím zamítavě hlavou, oči stále upřené na skupinku mužů. Jen nepatrný okamžik a Alec udělá pár kroků v bok. Konečně ho spatřím v celé jeho kráse. Ale nejen jeho. Úsměv mi ztuhne na tváři, když spatřím malou brunetku, která se o něho opírá zády. Je tak maličká a roztomilá. Pozvedá svou kudrnatou hlavičku a zamilovaně zírá do jeho zakryté tváře. Všimne si jejího pohledu. Skloní k ní hlavu a něco jí zašeptá do ucha. Začervená se, stoupne si na špičky a laškovně ho políbí na odhalený krk.

„Tak na ty rovnou zapomeňte!“ ozve se Dolores.

„Proč?“ zeptáme se jí jednohlasně a otočíme k ní obličeje.

„Jsou zadaní! Úplně všichni!“

Pokývnutím hlavy, nás donutí, abychom obrátily svou pozornost na dvě ženy, stojící u stolu prohýbající se pod hromadou jídla. Obě jsou krásné a zrzavé. Jejich tváře jsou vykreslené do nejmenších detailů. V mé době, by jim mohla závidět každá modelka. Jsou vysoké, hubené, ale přesto žensky zaoblené. A ty šaty? Ach, tak ty jim svým střihem jen podtrhují jejich nebývalou krásu. Jedny jsou zlatavé a druhé zářivě oranžové. Ani jedna z nich si nevšímá obdivných pohledů, kterými je častují přítomní muži.

„A i kdyby nebyli zadaní, tak bych vám nedoporučovala, abyste si s nimi něco začaly.“ pokračuje Dolores.

„Proč?“ zašeptáme.

„Jsou nebezpeční! Za každé své objetí, vyžadují až moc velkou cenu.“

„Jak to myslíš?“ věnujeme jí veškerou svou pozornost.

Místo, aby nám odpověděla, vycení zoubky a párkrát jimi zacvaká. Bianca a Hermiona ihned pochopí. Zděšeně zalapají po dechu. Já stále tápu! Nikdo mi pořádně nevysvětlil, co to všechno má znamenat. Drcnu do Bianci ramenem a pokýváním hlavy se jí na to beze slov zeptám. Ta se zamračí a zamyšleně začne okusovat svá krásná ústa.

„Jak bych ti to jen vysvětlila?“ dumá. „Víš, co! Bude lepší, když na to úplně zapomeneš! Stejně bys to nikdy nepochopila.“

„Ale…“pokouším se jí obměkčit.

„Ne! Kvůli tomu tady nejsme!“ odsekne mi.