Svět podle Charlie

Osmá kapitola

Matrace pode mnou se prohne a do ucha mi zakřičí ženský hlas, vydávající zvuk sanitky anebo policejního auta. Zoro, nespokojeně zaprská a odpeláší si dospat svůj sen do svého koutku, kde má položený pohodlný polštářek.

„Vstávat! Vstávat! Už je nový den!“

Prozpěvuje Donna pořád dokola a přitom skáče po posteli, až se maličkaté polštářky svalí na zem a prostěradlo vymaní ze zajetí dřevěných trámů. Znaveně otevřu jedno oko a pak druhé. Nade mnou stojí má nejlepší přítelkyně v pyžamu, které by jí mohla závidět každá druhá malá holčička. Růžové kraťásky a žlutavý top s potisky malých koťátek mě docela zarážejí na dospělé ženě.

Pak mou pozornost zaujmou poskakující zrzavé kudrliny, které jí rámují drobný srdcovitý obličejíček. Vypadá, jako by se vyspinkala do růžova. Což o sobě asi tvrdit nemůžu. Překryju si paží oči a procítěně zasténám. Určitě musím vypadat, jako kdyby mě přejel kamion při plné rychlosti. Vlasy budu mít zacuchané, opuchlé oči a noční košili zcela pomuchlanou. Vůbec se netěším na to, až se poprvé podívám do zrcadla a zjistím, že jsem měla stoprocentní pravdu.

„No tak, Tammy! Sluníčko svítí, ptáčci zpívají a v kuchyni na tebe čeká dobroučká snídaně.“ zasměje se Donna, konečně se posadí a přestane dovádět.

„Kávu!“ zaskuhrám. „Dám své panenství za doušek čerstvé kávy!“

Tuto větu pronáším snad už deset let a až do dnešního rána mi to připadalo docela zábavné. Ale teď, potom divném snu, mi to už tak moc vtipné nepřijde. Zděšeně zalapám po dechu a posadím se. Během chvilky vylétnu z vyhřátých podušek a rozsvítím světlo v malé koupelně. Odhrnu vlasy z krku a zkoumavě prohmatám kůži. Nic, vůbec nic! Pozvednu ruku, otáčím zápěstím sem a tam, ale také nic! Pouze neporaněná a hladká kůže. Byl to jen sen! Pouhopouhý sen!

„Co je ti, Tammy?“

Zašeptá za mými zády Donna, která ke mně opatrně přistoupí a pohladí mě po ztuhlých zádech. Zakroutím hlavou a vypustím přes rty neidentifikovatelnou odpověď. Otočím kohoutkem, do spojených dlaní napustím studenou vodu a vycáknu si jí na tvář, abych se konečně vzpamatovala.

„Vážně to nechápu, Donno!“ zaskuhrám.

„Copak se děje, zlatíčko?“ přitulí se k mému boku.

„Proč se cítím tak unavená, když ráno vstanu? Sakra, vždyť je deset pryč a já spala celkem třináct hodin!“ zavrčím.

„Jak víš, kolik je hodin?“ zasměje se. „Já jsem ti neřekla kolik je!“

„Je sobota! V sobotu mě, vždycky budíš v deset hodin tímto svým prapodivným rituálem, který mě občas dohání k šílenství.“

„Tak zaprvé! Není to šílené, ale rozkošné! A zadruhé, je středa. A zatřetí, je teprve osm!“ zacvrliká a plácne mě přes pozadí.

„Osm? “zalapám po dechu a otočím se k ní. „Středa?“ a pozvednu obočí.

„Ano a ano!“ zasměje se.

„Ty malá…“zarazím se. „Počkat! Ona je středa a ty nejsi v tuhle hodinu, ještě v práci? Co se stalo? Zle ti evidentně není! Takže, co to na mě zkoušíte, mladá dámo?“

„No, myslela jsem si, že bychom si mohly udělat holčicí den!“ zavíří řasami a nakloní hlavu k rameni. „Co ty na to?“

„Ty do práce dnes nejdeš?“ zasměju se a škádlivě dodám. „Ty, která nikdy nepromeškala ani jediný den!“ začnu jí šimrat, až se začne škytavě smát. „Ty, která šla do práce i s angínou! Nevěřím!“

„Tak věř!“ zapiští a vymaní se mi. „Dnes jsem si vzala volno!“ zastaví se u mé postele a otočí se ke mně. „Vždyť už na to mám, sakra právo! Nemyslíš?“

„Po pravdě řečeno, ty na to máš právo, ze všech nejvíc. Nedokážu si za poslední tři roky vzpomenout na den, kdy jsi nešla do práce. Vždyť tys tam strávila i nespočet víkendů, které raději už ani nespočítám!“

„No, tak vidíš!“ zapiští a dopadne zády na mou postel. „Potřebuje tenhle den, jako sůl! Jsem tak utahaná z toho všeho, co se kolem mě děje!“

„Aha“ přistoupím ke skříni, kterou automaticky otevřu. „To těhotenství!“

„Nezačínej s tím!“ zasténá. „Dnes na to nechci myslet!“

Posadí se a zkoumavě se zadívá na to, co vyvádím. Několikrát zamítavě mlaskne, když prolétne zelenkavým pohledem mou ošumělou garderobu. Pozvednu zpytavě obočí a pokrčím rameny. Už několikrát jsme se pohádaly o to, že potřebuju změnu ve svém přístupu k oblečení. Stále dokolečka odmítám vyházet své šatstvo, které jsem nastřádala za posledních osm let. A doplnit svůj šatník, taky odmítám, protože strašně nenávidím nakupování.

„Do prdele!“ ulevím si, když nasadí ten svůj úsměv.

„Bude to zábava, Tammy!“zašveholí. „Usměj se přece!“

„Ne! To, co chceš udělat, rezolutně odmítám!“ zašklebím se a zkřížím ruce přes prsa. Dokonce si i dupnu, ale s ní to nic nedělá.

„Ale, ano!“ pokývá hlavou. „Dnes to pořádně rozjedeme, drahoušku!“ zatleská ručkama a poskočí na matraci.

„Ne“

„Ano“

„Ne“

„No tak, Tammy!“nakloní hlavu a udělá psí kukuč. „Kvůli mně!“ a zamrká tak, že být úplně maličkou, tak snad uletím.

„Do háje, co s tebou mám dělat?“

Rozpřáhnu ruce a pak je poraženecky spustím dolů. Donna se spokojeně rozesměje, protože ví, že mě konečně udolala. Doufám, že má kreditní karta vydrží dnešní budoucí nájezd v nákupních centrech. Ach, jo! Už vážně budu muset něco ze svého šatníku vyhodit, protože jak jí znám, tak má v plánu drancování a plenění. S ní to ani jinak nejde! 

Znaveně dopadnu na nejbližší plastovou židličku. Kolem mě se rozloží hromada igelitových tašek, které jsou nacpané k prasknutí. Zakloním hlavu vzad a čekám, až do mě uhodí blesk anebo ke mně přicupitá policejní embargo s tím, že jsem překročila svůj týdenní limit. Sakra, kolik jsem to dneska vůbec utratila peněz?

„Tammy, Tammy!“zašveholí Donna. „Ještě nejsme u konce! Tady máš, ať si doplníš tekutiny a nabereš pořádnou sílu!“

A postaví přede mě tácek s hamburgerem, pořádnou dávkou hranolek a půl litrový kelímek s broskvovým čajem. Právě se slastně zakousnu do mastného kousku masa obaleného houskou, když mi dojdou její slova a ztuhnu. Jak to myslí, že nejsme ještě u konce? V tomhle obchodním domě jsme musely prolézt snad všechny butiky a krámky s oděvy, spodním prádlem i botami, které bych na sebe nikdy nevzala.

„Snad sis nemyslela, že jsme už skončily?“zasměje se tomu, jako kdyby to byl vtip. A rozesměje se ještě víc, když zmateně souhlasně přikývnu.

„Tamaro Whitneyová, my se nevrátíme domů, dokud nebudeš mít kompletně přebudovaný šatník a neuděláme něco s tvými vlasy!“a bouchne se drobnou ručičkou do hrudi, jako kdyby byla nějaký zápasník sumo.

„Myslíš si snad, že jsem Rokefeler?“zaprskám na ní. „Už jsem za to všechno…“pohybem ruky přejedu přes rozložené tašky. „…utratila, celé mění!“

„No, tak ty skrblíku!“zaprotestuje. „Nekoupila sis toho zas, tak moc! Za tenhle celý nákup si neutratila víc, než já za jedny jediné šaty!“

Můj zrak dopadne na jednu papírovou tašku, nesoucí známé logo vyhlášeného butiku. Donna má pravdu. Málem jsem klesla do kolen, když jsem uslyšela prodavačku, jak říká částku, kterou chtěly za jedny titěrné černé večerní šaty. Ještě, že jsem sebrala poslední zbytky sebekontroly a nekoupila si ty vínově červené korzetové šaty, které jsem si vyzkoušela a cítila se v nich, jako Popelka. Protože pak bych si nemohla dovolit koupit ty ostatní věci, které mám naskládané kolem sebe.

„Mám nápad!“zatleská spokojeně.

„Ne“pronesu rezolutně, i když vím, že to bude mít stejný význam, jako když jsem to pronášela dnes ráno.

„Ano! Už jsem za tebe jednou zaplatila, tak ti můžu koupit i další věci!“

„Kdy?“zavrčím a opět mé oči dopadnou na papírovou tašku, která se mi zdála hned napoprvé moc velká pro jedny maličkaté šaty.

„Ano, tvá mysl se ubírá správným směrem!“zašeptá, když zjistí, kam se upírá můj zrak.

„To jsi neudělala!“zavrčím.

„Udělala!“zavrčí nazpět. „Hrozně ti slušely a mě bylo líto, žes je tam nechala. Nehádej se semnou!“když otevírám ústa, abych jí peprně odpověděla. „Vím, že se ti líbily! A kdybys nebyla tak umíněná, tak bys je s radostí přijala!“

„Nemůžu si je dovolit, Donno!“

„Nechci po tobě peníze, ty trubko!“poplácá mě po ruce. „Chci, abys v nich šla na ten večírek! Věř mi! Cítila by ses tam, jako moje chudá příbuzná v těch šatečkách, které sis koupila. Víš, bude tam příliš známých osobností, které na sobě budou mít právě takové šaty.“

„Musíš je vrátit, Donno!“zaprotestuju a nevšímám si důvodů, které jí k tomu vedly.

„Ne“zavrtí hlavou. „Jsou tvoje!“

„Nemůžu si je nechat a nic ti za ně nezaplatit!“nakloním se nad stůl a odložím nakousnutý hamburger. Nějak mě na něj přešla chuť.

„Do háje, Tammy!“zakleje Donna. „Chtěla jsem ti udělat radost a ty z toho děláš úplný horor!“též se ke mně nakloní a protáhne obličej. „Za celý ten čas, co se známe, sis ode mě nic nevzala!“

„Nepřijmu žádné tvé milodary, Donno! Na tohle já nejsem stavěná!“

„To sakra nejsou žádné milodary!“zavrčí, až se po nás pár lidí otočí. „Ber to, jako půjčku. Jako svou první výplatu!“

„Cože?“zeptám se zmateně.

„Ano, ber to jako svou první výplatu!“spokojeně se usměje, když najde něco, čím mě dokáže uzemnit. „Tvou první výplatu z nové práce!“

„Nebudu pracovat pro tvého otce!“zavrčím.

„Nebudeš pracovat pro něho, ale pro mě!“odpálkuje mě.

„Cože?“nechápu, kam se ubírají její myšlenkové pochody. „Jak pro tebe můžu pracovat, když jsi zaměstnaná v právnické firmě?“

„Nebudeš dělat pro právnickou firmu, ale pro mě, jako soukromou osobu.“

„Teď už vážně, nic nechápu!“dopadnu do sedadla a zakroutím hlavou.

„Mám pár přátel, kteří potřebují odhad některých děl, co chtějí koupit.“

„To za ně udělá některá galerie, nebo profesoři na univerzitách.“

„Prý za to chtějí moc peněz!“nakloní se blíž. „Dokonce mi říkali, že ten profesor, u kterého si to nechávají ohodnocovat, to ani nedělá.“

„Vážně?“napodobím jí a opět se k ní nakloním, jako kdybychom měly společné tajemství, které nikdo nesmí slyšet.

„Nechává to za sebe dělat svou asistentku a peníze si pak dává do své vlastní kapsy. Calvin…“pozvedne obočí. „Znáš přece Calvina?“zakroutím zamítavě hlavou a ona jen máchne rukou. „No, tak Calvin tam nedávno byl, aby mu ohodnotil jeden obraz. Prý tam přišel v dohodnutou dobu a ta malá chudinka tam stále seděla nakrčená nad jeho obrazem a ťukala zprávu do počítače. Ten profesor měl takovou drzost, když tvrdil, že přepisuješ jeho poznámky. Myslel si snad, že Calvin nepozná, když se mu někdo snaží lhát? To, ne! Calvin je ten největší právnický žralok, kterého znám. Ten dokáže rozpoznat lháře na kilometry daleko.“

„Ehm, ehm!“zakašlu, abych zakryla své překvapení.

„Co se děje, Tammy?“

„Ta chudinka…“zavrčím. „…jsem asi já!“

„Cože?“

Chvíli se na mě dívá a pak se začne šíleně smát, až se musí chytit za břicho. Podám jí nedopitý čas, když se začne dusit a pár krát jí praštím do zad. Uklidní se a pozorně se na mě zadívá.

„To je perfektní, Tammy! Calvin bude spokojený! Počkej!“

„Co hodláš dělat?“

Zeptám se a soustředěně pozoruju, jak vytahuje mobil z kabelky a chvíli se v něm přehrabuje. Spokojeně na mě mrkne a vytočí telefonní číslo. Netrvá ani minutu, když její hlas poklesne do svádivého tónu, kterým pozdraví osobu na druhé straně.

„Ahojka, Celvine! Hádej, kdo sedí naproti mně?“

Rozkošně se rozchechtá, když jí muž odpoví. Odmítá každý jeho typ, čemuž se vůbec nedivím, jelikož stoprocentně nejsem Barbara Streisendová anebo Sher. A už určitě nejsem Madonna a ani Meryl Strepeová. Za chvíli snad začne typovat, že jsem kačer Donald anebo Bags Bunny. Ne, tipovala jsem špatně. Jeho dalším typem byl prezident Obama. Vážně vtipný týpek!

„Přestaň, Celvine!“zaprotestuje mezi dalším výbuchem smíchu. „Přede mnou sedí totiž ta maličká, kterou sis pochvaloval, že udělala ten posudek na tvůj nový obraz!“zakroutí hlavou a natočí pramen vlasů na prst.

„Ne, nelžu ti! Je to totiž moje kamarádka a spolubydlící, která právě hledá novou práci!“zamračí se a pokývá hlavou. „Jo, ten starý bručoun jí donutil opustit místo!“znovu zakroutí hlavou.

„Ne, raději se mě neptej, jak se to stalo, protože bys tomu určitě neuvěřil. Do teďka jsem strašně naštvaná za to, co jí provedl!“po další chvilce pokývá hlavou. „Jasně, že ti je k dispozici! Určitě pro tebe s radostí udělá několik posudků!“pozvedne pohled a zadívá se do mé vyděšené tváře.

„Ne!“zasměje se. „To určitě nepřijme!“další zasmání. „Určitě jí nepřemluvíš! Dokonce odmítla i mého otce, který do ní hučí snad dva roky! No, vážně!“přehodí nohu přes nohu a bedlivě mu naslouchá. „No, to by snad šlo! Pokud bude dělat sama pro sebe, tak nebude mít prostor k žádným námitkám.“přenese k ústům vychladlý hamburger a pořádně si kousne. Rozžvýká sousto a hlasitě polkne. „Vyřídím! Zatím se měj a uvidíme se všichni tři na tom večírku!“opět mírné zasmání. „Taky pozdravuje!“s tím položí a spokojeně se na mě zašklebí.

„Tak co?“nevydržím to a jako první prolomím ticho.

„Řeknu jen jediné!“pronese a utře si ústa do ubrousku. „Teď si může dovolit koupit troje, ne patery takové šaty, které jsem ti pořídila.“

„Cože?“nechápu.

„Právě jsem ti totiž našla nové klienty, kteří budou potřebovat tvou odbornou znalost na některé předměty, které budou chtít během měsíce koupit.“

„Sakra, Donno!“zaprotestuju. „Takhle to v našem světě nefunguje!“

„Proč ne? Co se ti na tom, zase nelíbí?“

„Možná to, že nejsem oprávněna provádět odborné odhady!“

„Nechápu!“zmateně zamrká očima. „Proč bys nemohla? Vždyť jsi to dělala úplně zadarmo pro toho nabubřeného pitomce!“

„Pro něho jsem to dělat musela.“pozvednu prst. „Tyto posudky byly potom potvrzené jeho jménem, které je ve světě dost známé a významné. Kdybych se pod to podepsala já, tak by to neměla ani cenu toho papíru, na kterém by to bylo vytištěno!“

„Moc dobře ti nerozumím! Pokud si ty posudky dělala a on se pod to jenom podepsal, tak …“odmlčí se a opět na mě upře nechápavé oči.

„Dokud nedodělám atestaci, nemůžu dělat veřejně odborné posudky. Chápeš?“

„Tak si jí dodělej!“pronese jednoduše.

„Tak jednoduché to není!“zaprotestuju.

„Proč? Co je na tom tak těžkého?“zaprotestuje. „Můj otec dal nahlédnout do tvé závěrečné práce radě profesorů na Cambridgské univerzitě. A ti tvrdili, že ti už schází pouze to, abys tu práci obhájila.“

„Cože udělal?“zalapám po dechu.

„Já ti o tom neřekla?“zamumlá a skousne dolní ret. „Myslela jsem si, že jsem se ti o tom už zmínila.“

„Chci okamžitě mluvit s tvým otcem!“zavrčím a stoupnu si do celé své výšky.

„Teď?“zalapá po dechu. „Ale vždyť jsme chtěly ještě…“

„Nakupování počká!“odsunu plastovou sedačku a sehnu se pro tašky. „Z rovna v tuhle chvíli si potřebuju něco vyřídit!“

„Ale, Tammy!“zafňuká.

Nevšímám si jejích nářků, plna odhodlání si to šinu, jako parní válec ven z tohoto světa nákupního šílenství. Jsem, tak rozzuřená, že skoro nevidím. Jak mi to jen mohl udělat? Copak jsem mu snad milionkrát neříkala, ať se do toho nemíchá. Je to můj život, který si chci řídit sama.