Svět podle Charlie

Druhá kapitola

„Hej, zlatíčko, už je čas vstát a jít do práce!“

Usměju se. Moje spolubydlící Donna ví, jak mě správně přivítat do nového dne. Žijeme ve společné domácnosti víc, než pět let. Dokonce jsme spolu měly společný pokoj na koleji, když jsem omylem byla zapsána na jiný obor. Poté co jsem se upozornila katedru na jejich chybu, mi chtěli přidělit jiný, ale ona se ozvala a já tak mohla zůstat s ní. Její rodina měla totiž velkou autoritu, jelikož přispívala nemalými částkami na chod velkého areálu alma mater. Díky tomu, jsme spolu mohly strávit překrásné čtyři roky. Naše společnost nám jaksi zachutnala, a proto jsme se po několika hodinové rozpravě dohodly na společném bydlení.

Stále nedokážu pochopit, jak si mě mohla tato překrásná dívka vůbec všimnout, natož oblíbit. Vlastně to nedokázal pochopit nikdo. Snad jen její rodiče, kterým jsem se zalíbila ihned, co mě lépe poznali. Potichoučku jsem se smála, když tvrdili, že Donnu dokážu usměrnit a donutit jí, aby se učila. Bylo to spíše naopak. To ona mě nutila si dokazovat, že mám na víc, než to co ukazuji ostatním. To ona mi ukázala svět, který jsem předtím nevnímala.

Přestanu se zabývat minulosti, vstanu z postele a protáhnu své tělo. Šouravými kroky pak zamířím ke dveřím, ze kterých se line překrásná vůně čerstvě uvařené kávy. Mlsně si olíznu rty a přidám do kroku, abych co nejdříve byla v kuchyni a držela v ruce teplý hrníček s černou opojnou tekutinou.

Naše kuchyňka je malá, přesto je malebná. Hned co jsme se nastěhovaly, se stala naší svatyní. Zde jsme se večer scházely a vyprávěly si o právě uplynulém dnu. Malý stoleček pro dva, umístěný pod velkým oknem, byl tou hlavní příčinou našeho rozhodnutí. Ten překrásný výhled, který se nám naskýtal, pokaždé když jsme si sednuly, nás prostě uchvátil. I když nejsem milovnicí velkých výšek, dobrovolně usedám a hledím ven.

Stanu na prahu a můj zrak dopadne na štíhlé Donnino tělo, opírající se bokem o kuchyňskou linku. Zavzdychá a usrkne z ručně malovaného hrnku. Přistoupím blíž a ona napřáhne ruku s dalším překrásným hrníčkem. Polohlasně poděkuji a převezmu od ní ten vonící nápoj. Přiložím ho ke rtům a poprvé ochutnám. Hm, nic lepšího na světě neexistuje!

„Jak ses vyspinkala, Tammy?“ vypustí se sebe otázku, která provází každé mé ráno. Řekla bych, že je to takový náš malý rituál.

„Měla jsem vážně divný sen.“

Otočí se ke mně čelem. Společně pak zamíříme ke stolku a usadíme se. Pozvedne jedno svoje dokonalé obočí a tázavě mě vyzívá, ať pokračuju dál. Chvíli rozvažuji nad tím, jak správně formulovat slova do vět.

„Byla jsem v nějaké kobce, kde byla jedna místnost zařízená jako útulný pokoj. Měla jsem na sobě zelené šaty s korzetem.“

„Hm, to zní zajímavě.“

„No, abych řekla pravdu, tak jsem nejdříve měla strach. Než jsem se dostala do toho pokoje, tak jsem musela projít tmavou chodbou, která mi naháněla husí kůži.“

„To zní, jako úryvek z nějakého hororu.“

„Nebyla jsi tam náhodou se mnou?“

„Ne“ zasměje se.

„Protože na konci se to zvrhlo v horor.“

„Nepřeskakuj, holka! Chci slyšet detaily. Co se stalo, když jsi vstoupila do toho pokoje?“

„Objali mě silné mužské paže.“

„Ola la!“ přerušila mě znovu.

Už jsem si zvykla na její poznámky, když něco vypravuji, proto jí už ani nekárám. Dál jí líčím svůj sen a snažím se nečervenat, při popisu svých erotických představ. Zavírám oči, aby se mi vybavil každičký, byť i nepatrný detail. Když skončím, mlčí a stále si mě zvědavě prohlíží. Po dalších minutách se zvedne a zakroutí hlavou.

„Holka, ty potřebuješ akutně chlapa!“

„Ne, to ne! Vždyť každý má někdy takové sny.“

Dohadujeme se spolu po celou dobu snídaně. Pak se rozloučíme a každá zamíří do svého pokoje, aby vykonala svou ranní hygienu. Zadívám se na ručičky budíku a zděšeně zalapám po dechu. To už je tolik? Urychleně na sebe něco hodím a popadnu tašku, která spokojeně odpočívá u dveří do pokoje.

Pomalu se začíná smrákat. Do vysokých oken zazáří poslední sluneční paprsky a nastane soumrak. Zvednu se, dojdu k vypínači a rozsvítím světlo. Žárovky zablikají a rozzáří se, do očí nepříjemným a oslepujícím světlem. Zívnu, jsem nezvykle unavená.

Protáhnu svá bolavá záda a znovu se usadím nad obrazem, který se snažím popsat do několika odstavců. Do ticha odtikávají hodiny, které krátí můj vymezený čas. Vím, že musím být hotová nejpozději do šesti a to nejsem ani v půlce. Neklidně začnu poťukávat svou tužkou o hranu stolu. Pokud to nestihnu, tak profesor zase nepříčetně vybuchne.

„Slečno Whitneyová, jak daleko jste?“

Ozve se nade mnou starší nepříjemný hlas. Leknu se. Kdy přišel? A jak to, že jsem ho vůbec neslyšela přicházet? Otočím se na zamračenou tvář a polknu. Tak tohle asi určitě nebude příjemná debata! Ani mu nemusím říkat, že mi to od ruky moc nejde. Do této kanceláře přišel již naštvaný s úmyslem vybít si na mě svou nahromaděnou zlost. Tak, jako tomu je pokaždé.

„Asi tak v polovině, pane profesore.“

„Cože?“ nakloní se nade mnou a zafrká. „Do zítřka to musí být hotové, slečno. Co jste tu celou dobu dělala? Koukala do zdi?“

Jeho kritika mě dost uráží. Moje chyba to přece nebyla. To on mi měl předat tuto práci včas a ne dneska ráno. I on moc dobře ví jak složité a zdlouhavé je popsat do detailu umělecké dílo. Někdy to může trvat i několik dní, než je práce zcela hotová. Ale já se nemohu bránit proti této nespravedlnosti. On je velice vážený profesor a já pouze asistentka, která ani není schopná si dodělat svou atestaci.

„Slečno Whitneyová, jste snad nahluchlá?“

„Ne pane profesore Dankene!“ zašeptám v odpověď.

„Dnes tu budete muset zůstat přes čas, dokud svou práci nedokončíte.“

„Ano, pane profesore!“

Otočil se, něco nepěkného pronesl o nekvalifikovaných asistentkách a odešel. Sklíčeně se zadívám na obraz a poraženecky vzdychnu. Několik minut koukám jen tak do dálky a přemýšlím o tom, zda je pro mě vůbec výhodné pracovat pro takového bručouna, který není schopen zapamatovat si mé jméno. To jeho neustálé „slečno Whitneyová“ mi už opravdu lezlo na nervy. Toužila jsem….

Ale nic! Stejně by se mi můj sen nesplnil. Budu muset zůstat tam, kde jsem. Musím si přece nějakým způsobem vydělávat na živobytí. Kdysi bych nad tím nemusela tak vehementně uvažovat a prostě bych se zvedla a vypadla. Časy se, ale změnily. Již jsem neměla peníze na to si vyhazovat z kopýtka. Jen tak, tak, že jsem si mohla dovolit zaplatit studium na tak prestižní škole.

Ach, jaké to bylo před těmi dvaceti léty! Nic nám nechybělo. Měla jsem vše na, co jsem jen pomyslela. Pak se, ale můj otec škaredě pohádal se svým bratrem a otcem. Což mělo za následek to, že jsme byli vypuzeni ze své vlastní početné rodiny. Měli jsme našetřeny nějaké peníze a prodali veškerý svůj majetek. Poté jsme se odstěhovali do jednoho menšího města, kde jsme žili jako úplně obyčejní lidé. Dokonce jsme si i změnily jméno, kdyby nás náhodou někdo z nich chtěl najít. Uskrovnění mi nevadilo. Zastávala jsem názor, jako má matka, že bohatství kazí charakter.

Náš život se od základů změnil. Nejvíce mě potěšilo to, že nás tři to velice sblížilo. Stáli jsme za sebou, podporovali se a prožívali veškeré šťastné, ale i bolestivé chvíle. Trápilo mě jen jediné. A to, že můj otec nebyl doopravdy šťastný. Vyhýbal se všemu, co mu mohlo připomenout staré doby. Přestaly jsme mluvit starou keltštinou. Dny, které připadali na rodinná shromáždění, jsme trávili v tichosti a o samotě.

Já přestala číst staré zašlé knihy a věnovala se malování. Matka se pro změnu začala starat o domácnost a už nepracovala ve výborech, které tak milovala a podporovala je. Bratři od nás odešli hned, jak oslavili své dvacáté první narozeniny. Byli starší než já, skoro si je ani nepamatuji. Pokaždé jsme se museli znovu stěhovat a změnit si jméno. Nechápu proč to, tak otec chtěl, ale řídili jsme se podle něho. Sem, tam bratři pošlou nějaký dopis do schránky P. O. Boxu, který pro tento účel maminka zařídila, ale k rodinnému krbu se již vrátit nemohli. Myslím si, že od nás odešli, protože zazlívali otci jeho rozhodnutí. Já tehdy byla malá holčička, která dokázala přivyknout novému životu. Ale oni, již byli skoro dospělí a chtěli se za sebe rozhodovat sami.

Do mysli se mi vkradl obrázek mladého muže, který stojí na prahu viktoriánského domu a opovržlivě nás vyprovází pohledem. O mém nejstarším bratrovi jsme od té chvíli už nesměli říci ani slůvko, vlastně si ani nepamatuju dobře jeho tvář a jeho jméno Jeremy, šeptám pouze sama pro sebe. V té době, kdy se můj otec rozzlobil na svou rodinu, bylo mému bratrovi něco přes dvacet let. To znamenalo, že se mohl svobodně rozhodnout, na jakou stranu se sám postaví. Vybral si svého dědečka, což bolestně zasáhlo mého otce. Stále vzpomínám na tu jedinou větu:

„Už není mým synem!“

Nechápala jsem, co se vlastně stalo a co to pro nás, jako rodinu bude znamenat. Má matka plakala, bratři se mračili a zarytě mlčeli. Otec polohlasně nadával. Já jsem zatím svírala svou oblíbenou panenku, třásla se strachem a po tvářích mi kanuly slzy.

Neuběhly ani čtyři roky a z velké početné rodiny jsme zbyli jen mi tři. Po každé když jeden z mých bratrů odešel, se otec zavřel ve své pracovně a nevyšel po dobu pěti dnů. Pak jsme se odstěhovali do jiného státu a jiného dalšího nevýznamného malého městečka. Maminka se snažila zakrýt slzy a stále se pokoušela na otce mluvit přes zavřené dveře, aby nebláznil a my mohli zůstat tam, kde jsme. Domlouvala mu, prosila ho a dokonce i pozvedla hlas. Ale s ním to ani nehnulo.

Nakonec odešel i poslední syn. Pamatuju si na ten den, jako kdyby se to stalo včera. Tentokrát se otec nezavřel do pracovny. Seděl u krbu a díval se do hořících plamenů. Přistoupila jsem k němu, vzal mě do náruče a kolíbal se mnou ze strany na stranu. Cítila jsem slzy, které mi dopadaly do vlasů. V ten den, jsem byla jediné dítě, které mu zůstalo. Jeho jediná dceruška, kterou miloval a hlídal jako oko v hlavě.

Pokaždé když dorazil některý z dopisů od bratrů, se maminka usadila v kuchyni.  Tak, aby to otec neviděl, mi předčítala krásné a smutné řádky. Milovala jsem její hlas. Nechávala jsem se obejmout a hladit. Chtěla jsem jí ulevit od té bolesti, která se jí usadila v duši.

Nejhorší na tom všem, byl fakt, že se každý z mých bratrů vrátil tam, odkud jsme odešli. V každém dopise matku přesvědčovali, ať se i se mnou vrátí do rodinného kruhu. Ne, matka by na to nikdy nepřistoupila. Sice se jí stýskalo po její vlastní rodině, ale mého otce milovala a nikdy by ho neopustila. Strašlivě jsem to svým bratrům vyčítala. Po několika letech, jsem již odmítala poslouchat nesmysly, kterými matku krmili. I to, jak očerňovali otcovo jméno. Ne, to se nedalo odpustit. Vím, že to matku velice mrzelo, ale byla jsem jediné dítě, které jim ještě zůstalo. Stálo při nich i v těch nejhorších chvílích.

Ach, byly to špatné časy. Ubíhaly roky a ze mě se stala dívka a pak mladá žena. Blížily se mé dvacáté prvé narozeniny. Ve vzduchu jsem cítila neklid a očekávaný smutek. Velice jsem všechny překvapila, když jsem zůstala doma a ani neotevřela dopis v tvrdé bílé obálce. Jaksi jsem se jí bála, protože pokaždé když byla otevřena, se naše rodina zmenšila. Poté co mi jí předal muž v černé livreji, jsem jí otáčela v prstech a překonávala svou zvědavost. Můj zrak dopadl do matčina smutného obličeje a otcova odvráceného.

Vzala jsem knihu z knihovny a vložila ho do ní. Ač to bylo nezvyklé, tato kniha se mnou cestovala z místa na místo. Nikdy jsem jí neotevřela, abych vyjmula dopis a přečetla si ho. Jen jsem chtěla mít pocit, že to tajemství, které se ukrývá uvnitř bílé obálky, je blízko mě. Dokazovala jsem si tím, že jsem dostatečně silná a odolávám svodům, kterým dopis pro mne byl. Vždy, když jsem měla slabou chvilku, jsem se zadívala na knihu a upevnila tak své rozhodnutí. Rozhodnutí, které ovlivnilo celý můj život.

Ručičky hodin se nebezpečně přiblížily k páté hodině. Zavrtím hlavou a vrátím se zpět ze své toulky minulostí. Má pozornost se vrátí zpět k rozdělané práci. Skloním se nad počítačem a zaznamenávám rychlými prsty své poznatky. Během celé té doby si párkrát udělám přestávku na kávu a jídlo, které mi dodají potřebné síly. Občas také odběhnu na dámské toalety. Jinak se soustředím na obraz, který je mým jediným společníkem.

Pomalu svítá. Zamžourám do ranního světla a hlasitě zívnu. Konečně jsem dodělala svou práci. Zadívám se na hodiny a polohlasně zakleju. V tuto chvíli bych měla vylézat z vyhřáté postýlky a upíjet právě uvařenou ranní kávičku. Sper to ďas! Kdybych toho, kdo chtěl mít ověřenou pravost tohoto exempláře ze sedmnáctého století, potkala, tak bych mu zakroutila krkem.

Dveře vrznou a v hale se ozvou první známky lidské přítomnosti. Do místnosti vstoupí dobře naladění starý muž. Můj profesor měl asi klidný spánek a nabral sílu k tomu, aby někoho zase zadupal svými kousavými výroky do země. Po několika minutách si všimne mé přítomnosti. Zamračí se a přistoupí ke mně blíž. Jedním jediným pohledem zhodnotí mou celonoční práci a pokývá spokojeně hlavou. Pak se pod můj výtvor podepíše.

Tak to má vážně drzost! Neměla bych se pod to snad podepsat já? To už si to, ale štráduje ke svému stolu a znovu předčítá zprávu, kterou jsem mu dala. Podle mimiky jeho tváře poznám, že je má práce bez jediné chybičky. Pracuji tu již delší dobu, tak bych už měla umět napsat nějakou tu zprávičku.

Někdo zaklepe na dveře. Jsem tak unavená, že nepozvednu ani hlavu, abych se podívala, kdo v tak časnou hodinu obtěžuje. Stále upírám pozornost na svého profesora. Při změně jeho chování zpozorním. Tak toto je opravdu skvělá podívaná. Velký pán profesor se hrbí a poklonkuje nějakému cizinci. Sundám brýle a zadívám se na muže oděného do kvalitního obleku. Právě pročítá mou zprávu a spokojeně kýve hlavou. Na jeho pohledné tváři se objeví rozkošný úsměv. Otevře svou aktovku a spis do ní opatrně vloží. Pak si s usměvavým staříkem potřese rukou a má se k odchodu.

V moment, kdy se obrátí, si mě všimne. Zamračí se a několika mály cizími slovy se mého vedoucího na něco zeptá. Ten mu v rychlosti odpovídá, až se mu plete jazyk. Musí mu asi říci něco uspokojivého, protože se muž uvolní a již mi nevěnuje pozornost. Když prochází kolem mě, pokyne rukou a něco po mě žádá. Trvá mi to několik minut, než mi dojde, že po mě žádá obraz, který stále leží přede mnou. Rychle, ale opatrně, ho zabalím do ochranného obalu a dám ho do natažené ruky.

Úlevně se zhroutím do židle a zavřu oči. Co bych dala jen za pár hodin spánku? Stačí mi jen zavřít oči a můžu snít. Na můj obličej dopadne stín, jak přede mnou stojí mužská postava. Pomaličku pozvedám řasy a zadívám se do naštvaného obličeje. Co jsem zase udělala? Co mi ještě může chtít? Udělala jsem vše, co mi bylo nakázáno.

„Slečno Whitneyová, nespěte tu! Jste v práci a tak byste se měla i chovat! Spát můžete doma ve své posteli!“

„Ale, pane profesore!“ ozvu se na svou obranu. „Já jsem celou noc pracovala!“

„Je to snad má chyba, že neumíte pracovat rychleji?“

„Ale…“

„Ne, žádné ale nepřijímám.“ zavrčí a v moment, kdy už neudržím další zívnutí, se na mě zadívá. „Pro všechny svaté! Jděte se vyspat, slečno!“

S tím mě propouští a jde si hledět své vlastní práce. Ach, za to mu chci nohy líbat. Dává mi volno, i když bych měla být zde a jemu po ruce. Popadnu bundu a kabelku. Ve dveřích mě zarazí jeho hlas, který mi nařizuje, že tu mám být zítra v brzkou ranní hodinu. Donutím se říci tiché ano a již mizím, aby si to náhodou ještě nerozmyslel.

Domů dorazím do hodiny. Tašku nechám hned u dveří do bytu a hrnu si to do kuchyňky. Na jídelním stole leží talíř se snídaní a lístek. Přistoupím a pozvednu jej k očím. Několika málo řádky mě Donna kárá a zároveň si dělá veliké starosti. Příště jí určitě zavolám. Včera mě to ani nenapadlo. Vždyť to bylo poprvé, kdy jsem musela v práci zůstat přes noc. Abych zlepšila své skóre, pozvednu telefon a vytočím její číslo.

Při čekání, až mě k ní připojí, se zakousnu do okoralé housky s margarínem. Mezi tím co se snažím polknout, na mě zavrčí její hlas. Omlouvám se jí a vysvětluju ji, proč jsem včera nepřišla domů. Pokárá mě za to, že se o mě musela celou noc strachovat. Prý mi volala, ale nikdo to nezvedal. Vysvětlení je jediné. Už nám zase blbne telefonní spojení na katedře. Několikrát to již opravovali, ale ono to stále zlobí. Nedá se nic dělat, budu se muset smířit s tím, že mi Donna koupí k příštím narozeninám mobil. Bude to pro mě předčasný dárek a prý si ho budu muset velice vážit. Přislíbím ji všechno, co chce. Jen abych se konečně dostala do své postýlky.

„Ach, má milovaná postýlko!“

Zavzdychám, když vkročím do svého pokoje a spočinu očima na rozestlaném lůžku. Urychleně vklouznu do koupelny, kde se osprchuju a vyčistím zuby. Pak navléknu na tělo tričko s kočičkou a zavrtám se pod deku. Na postel dopadne chlupaté tělíčko. Spokojeně zavřu oči, když se zaposlouchám do hlasitého předení. Polaskám Zora po hlavičce a převalím se na pravý bok.