Svět podle Charlie

Čtvrtá kapitola

Otevřu oči, zadívám se do stropu a nechám jednu osamělou slzu stéci po mé líci. Něco se něžně dotkne mé ruky. Vyděšeně se posadím, ale za maličkou chvilku se uklidním, když pochopím, že se o mě otírá můj milovaný kocourek.

„Konečně ses probudila, Šípková Růženko!“

Ve dveřích stojí Donna, na sobě má kostýmek od známé návrhářky, jejíž jméno si stále nedokážu zapamatovat. K nosu mi zavane příjemná vůně čínského jídla, které právě má spolubydlící hltá, jako kdyby týden nejedla. Usměju se, všichni si myslí, jak je dokonalá, ale i ona má své malé nectnosti.

„Měla bys stávat, pokud nechceš přijít pozdě do práce!“

„Kolik je hodin?“

Postavím se tak rychle, až se mi zamotá hlava. Raději opět dopadnu pozadím na postel. Chvíli sedím a čekám, až se ten kolotoč zastaví. Zhluboka dýchám, mám zavřené oči a snažím se myslet na určitou věc. To mi vždycky pomůže. Nakonec oči otevřu, konečně se zvednu a dojdu do nedaleké koupelničky. Donna za mnou jde jak můj druhý stín, opře se o rám dveří a stále si vkládá do úst kousky jídla.

„Za deset minut bude šest!“

„Hm“ zamumlám s plnou pusou pasty.

„Říkala jsi, že dnes musíš být v práci dřív, abys napracovala včerejšek. Vážně nechápu, proč toho chlapa trpíš. Stále si nechceš rozmyslet tu tátovu nabídku?“

Usměju se a se zakroucením hlavy znovu odmítám. Ne, že by to nebyla velice lákavá nabídka, ale prostě nechci být někomu zavázaná. Nechci mít žádnou protekci. To se v našem oboru prostě nedělá. Ano byli tady tací, kteří za pomoci významných členů rodiny nebo zámožných přátel začali svou kariéru a na určitých místech byli považováni za známé odborníky. Ale v naší komunitě byli označováni za patolízaly a laiky. Kvůli tomu své dobré jméno riskovat nehodlám.

„Já tě asi nikdy nepochopím!“ odfrkne si zklamaně.

Zatím si utřu mokrá ústa do ručníku. Pokrčím rameny, dojdu až k ní a laškovně do ní strčím. Pokývám hlavou na papírovou krabici, se známým čínským znakem nedaleké restaurace.

„Také mám někdy ten pocit. Můžeš mi, prosím tě vysvětlit, proč v tuto nechutnou ranní hodinu jíš studenou čínu?“

„Hele, mám hlad!“ ohradí se.

„V poslední době máš pořád hlad. Nejsi náhodou těhotná?“

Zarazí se. Během několika málo vteřin získá její obličej nazelenalou barvu. Obtížně spolkne sousto, které má v puse a zasténá. Její ruka automaticky dopadne ochranitelsky na ploché bříško. Tuším, že právě počítá dny do jejího dne D. Obejdu jí, otevřu skříň a vytáhnu si oblečení, které mi jako první padne do ruky. Světle modré džíny, narůžovělé tričko a velkou černou mikinu se znakem univerzity, na kterou jsem kdysi chodila.

„Sakra!“ uleví si do ticha.

„To znamená, že se asi ze mě stane v brzké době teta!“ komentuju její nadávku.

„Co budu dělat?“

Natočím k ní hlavu a přitom si zapínám zip kalhot. Sedí schouleně na mé rozestlané posteli a dívá se do prázdna. Uf, tak tohle jí vážně nepřeju. Vím, že chtěla v práci něčeho dosáhnout, než si pořídí své první dítě. Ale jak se říká: „Osud tomu prostě chtěl jinak!“

„Co budu dělat?“

Zopakuje svou otázku, ale tentokrát se na mě prosebně zadívá. Jako kdybych já věděla, co s jejím životem! Já jsem přece jen stará panna, která nedokáže ani ve snu donutit chlapa, aby jí pomiloval. A ve skutečném životě? Tak v tom je to ještě horší! V práci nedokážu říct svému šéfovi, co si o něm opravdu myslím. Rodina se mi rozpadla, hned na začátku, kdy jsme měli držet při sobě. A dovršením toho všeho, stále ještě bydlím s kamarádkou, kterou jsem poznala na vysoké. Co to o mě asi tak vypovídá?

Vidět, ale tak silnou ženu, kterou byla Donna, v takovémto stavu, bylo snad ještě horší. Se vzdychnutím si přes hlavu přetáhnu tričko a pomaloučku si sednu vedle ní. Obejmu jí kolem ramen a nechám jí vybrečet se mi do krku. Rytmicky a klidnými pohyby jí hladím po zádech a polohlasně mumlám do jejích vlasů, že bude všechno v pořádku. Že to spolu zvládneme, jako tomu bylo vždy.

„Jak mu to řeknu?“ zaškytá „On se nechtěl vázat! Měl to být jen románek na pár nocí. Obyčejný flirt, který měl brzy skončit.“

„Určitě bude šťastný, že se stane otcem. Neboj se!“

„Ne, ty to nechápeš!“ zaječí, chytne se mého trička a začne se mnou třást. Její hysterie se k ní vůbec nehodí. Oči má vystrašeně vykulené a ze rtů se jí hrne záplava slov, kterým moc dobře nerozumím.

„No, tak! No, tak!“ snažím se jí uklidnit.

Můj pohled dopadne na ručičky malého budíku. Zavzdychám, když pochopím, že dnes určitě přijdu pozdě, i kdybych měla jít do práce v normálním čase. Nemůžu si prostě zvednout a nechat tady svou nejlepší kamarádku v takovémto stavu. Právě teď mě potřebuje. Ona je důležitější než práce, kterou stejně nemám moc ráda. Miluju historii, to ano. Ale nerudného profesora zas, tak moc nemusím.

„Je nebezpečný!“

Tato věta mě donutí, abych jí věnovala veškerou svou pozornost. Proč by si Donna začínala něco s takovým chlápkem? Vždy byla z nás ta rozumnější! Ztuhnu, bojím se o ni. Odtrhnu jí od svého těla a zadívám se do jejího zčervenalého obličeje. Odhrnu jí pár zatoulaných světle nazrzlých pramínků a svým pohledem jí říkám, ať zpomalí. Což samozřejmě nepomohlo, a proto jsem musela sáhnout po těžším kalibru. Dám jí facku. Zmlkne a zmateně přivře oči. To ode mě určitě nečekala.

„Proč jsi to udělala?“

„Zmatkuješ, holka! Nerozumím ti ani slovo. Pojď, uvaříme si kávu a ty se uklidníš. Obě dvě se uklidníme. Pak si sedneme a ty mi to řekneš, všechno od začátku!“

Souhlasně zamručí a společně zamíříme do maličkaté kuchyňky. Zatímco si ona sedá, já nasypu do kávovaru pořádnou dávku černých zrníček a stisknu červené tlačítko. Během chvilky se malým prostorem začne linout příjemná vůně. Na mramorový pultík připravím malované hrníčky a zrakem sleduji, jak proud tmavé tekutiny teče do skleněné konvičky. Z hrníčků se jen kouří, když dosednu na dřevěnou židli naproti Donně.

„Tak povídej!“ usrknu a čekám.

„Poznala jsem ho asi před půl rokem. Pamatuješ si na tu velkou benefici, kterou pořádala tátova organizace?“ souhlasně přikývnu, ale stále mlčím. „Měla jsi tam jít semnou, ale něco ti do toho přišlo.“

Na tu dobu si pamatuji. I na ten večírek, který se konal za účelem spojení dvou korporací. Strašně jsem se bála, že tam svou adoptivní rodinku, jak jim s oblibou říkám, pořádně zesměšním. Pak mi, ale zavolala matka, že to s otcem není moc dobré. Urychleně jsem se proto zabalila a jela domů.

„Ano, pamatuju!“

„No a tam jsem ho potkala. Byl tak jiný než ostatní muži. Vysoký a velice dvorný. Začala jsem s ním nezkušeně flirtovat. Ach, jak já si připadala trapně!“ na ústech se jí objeví krásný úsměv, který ihned také zmizel. „Měla jsem pocit, jako kdybych se vrátila na střední školu. Samá noha, samá ruka. Přece jsi viděla moje školní fotografie!“

Přikývnu. Co jiného mám také dělat? Je rozrušená, těhotná a vypadá tak sklesle. Musím se usmát, když vzpomenu na fotky, které mi kdysi ukazovala. Nemohla jsem uvěřit, že ta maličká zrzečka s rovnátky v puse je Donna. Oblečení o dvě čísla větší a na nose nevkusné brýle. Dobírala jsem si jí celé dva měsíce.

„On byl… Hm, jak to správně říct? No, prostě. Nesmál se mi. Pozorně poslouchal, co jsem mu říkala. Nikdy před tím mi žádný muž nevěnoval tolik pozornosti. Ach, hned na první pohled jsem se do něho příšerně zamilovala.“

„Proč si o něm nikdy nic neřekla?“ neodolala jsem a skočila jí do řeči.

„Nemohla jsem! Chtěla jsem si ho chvilku nechat pouze pro sebe. Prostě, aby byl jen můj. Alespoň na maličkou chvilku. Chápeš mě?“

„Chápu! Ale také se i stydím, že jsem to nepoznala. Vždyť jsme skoro jak sestry!“

„Ach, s tím si nelam hlavu. Nemohla jsi to tušit. Dál jsem se scházela s tím troubou Thomasem, abys nepoznala, že mám někoho jiného. A pak ta moje noční práce! Věřila jsi mi a já toho využila.“

„Tak proto jsi v poslední době tolik pracovala!“ zamumlám si pro sebe.

„Ano! A je mi to tak strašně líto. Strašně jsem se trápila tím, že ti musím lhát.“

„Nic ti nezazlívám! Tvůj život je jen tvůj.“

„Já věděla, že to pochopíš! Víš právě, proto tě mám tolik ráda!“

Začervenala jsem se nad její chválou. Trošku sice bolelo, že mi nedokáže všechno říct přímo, ale na druhou stranu, já jí také neříkám všechno. Nikdy jsem jí například neřekla, že mám bratry. Až do dnešního dne si myslí, že jsem jedináček. Neví také to, že jsem kdysi žila v překrásném domě a byla bohatá.

„Myslím, že jsme odbočily od hlavního tématu.“ upozorním jí.

„Ach, promiň!“ nastane kratičká pauza ticha. „Začali jsme se scházet. Nejdříve to byli krátké a romantické večeře. Postupem doby jsem s ním trávila skoro celé noci. A pak jsem… Navštívila jeho byt.“ vyhrkne poslední větu, aby to měla co nejrychleji za sebou.

Nemusím být věštkyně, abych se dovtípila, co tam ti dva spolu dělali. Sice jsem nikdy nic s mužem neměla, ale dost jsem četla, tak bych asi měla vědět, jak to chodí. Zadívám se na zardělý sklopený obličej. Abych jí dodala odvahu, pohladím jí po ruce a stisknu její prsty. Musí pochopit, že jsem tu stále s ní a nikam nepůjdu.

„Co se pokazilo?“

„Nic se nepokazilo!“ zmateně se zamračí.

„Tak proč bys mu nemohla říct o svém těhotenství?“

„On mi říkal, že si musím neustále připomínat, že se do něj nesmím zamilovat. Nechce se totiž vázat. A mimino je už dost velký závazek. Nemyslíš?“

„No, to ano! A víš určitě, že ti to neříkal jen tak?“

„Vím“ opět se jí v očích objeví slzy.

„Jak to víš?“ snažím se, aby se znovu rozpovídala.

„Chtěl, abychom se skrývali. Aby nikdo netušil, že se spolu scházíme. Jeho kamarády jsem viděla jen z dálky na tom večírku. Ani neznám celé jeho jméno!“

„A co ten byt? Musí tam mít jmenovku. Půjdeme tam a podíváme se!“

„To není jeho byt! Prý si ho jen vypůjčil.“ vyloudí se sebe pravdu.

„Před chvíli si říkala něco jiného!“

„Já vím!“

„Ach, zlatíčko!“ vzdechnu. „Kdy se s ním máš znova setkat?“

„Já se s ním už nemůžu sejít!“ byla vyděšená.

„Pročpak nemůžeš?“

„Nechci ho rozzlobit! Ty nevíš, co by mi mohl udělat.“

„Přece by ti neublížil!“ jsem zděšená.

„Ano. Ne. Já nevím!“

„Tak dobře! Půjdu já.“

Ani netuším, kde jsem vzala tolik odvahy. Ale pro Donnu bych udělala cokoliv! Ta se na mě teď dívá, jako kdyby mi narostla druhá hlava. Pořád dokolečka opakuje, že to nemůžu udělat. Ale já už jsem se pevně rozhodla. Nemůžu to vzdát. Vzpomenu si na bílou obálku, ukrytou v pohádkové knížce, která mi leží na stolečku. Je rozhodnuto! Sektám se s ním, i kdyby trakaře padali.

„Ano, půjdu!“ řeknu poslední slovo.

Donna začne brečet a já si jí opět přitáhnu do náruče. Kolíbám s ní ze strany na stranu. Hladím zplihlé kudrlinky a mumlám jí do ucha, že se o všechno postarám. Později se dozvím, že se má za měsíc konat další menší večírek, jen pro vedení firem. Budou se prý projednávat poslední body dohody, která jejich korporace spojí v jednu velkou mezinárodní firmu. Což znamená další peníze, pro již tak bohatou rodinu.

Kolem dvanácté hodiny konečně dorazím do budovy katedry historie. Strašně se děsím, co se během pár minut bude dít. Nikdy před tím jsem do práce pozdě nepřišla. Dokonce jsem si vzala minulý rok jen pár dnů dovolené a to, jen proto, že mě potřebovali doma.

„Slečno Whitneyová! Jakým slovům jste nerozuměla, když jsem vám říkal, abyste dorazila ráno?“

Zavrčí profesor, skloněný nad písemnými pracemi, když vejdu do dveří. Zastydím se za své chování. Nahrbím se, snažím se být co nejmenší. Určitě si na mě ještě smlsne, protože náš všemocný pan profesor, dokáže využít jakékoliv situace, aby někomu ublížil. Nejraději má to úplné ticho, kdy před ním stojíte se skloněnou hlavou a čekáte na svůj trest. Vím, že si to užívá. Je zlomyslný a vždy dokáže vymyslet něco, čím by vám, co nejvíce ublížil. Již několik studentů muselo opustit kvůli němu školu.

„Chápete, slečno, že je to hrubé neuposlechnutí vašeho nadřízeného?“

„Ano“ pípnu.

„Co s vámi mám dělat?“ zamručí a znechuceně zakroutí hlavou. Dívám se na něho zpod sklopených řas. „Je to už váš třetí přestupek, slečno. Víte, co to znamená?“

Třetí přestupek? Nepamatuju si, že bych někdy provedla něco, abych si vysloužila jeho špatné hodnocení. Dokonce jsem i za něho dodělávala jeho práci. Tady něco nesedí! Určitě by mi přišlo upozornění od katedry školy, že si mám dávat pozor. Zadívám se na stůl, kde se kupí na jedné velké hromádce pošta. Možná proto mě poslední dobou tak zaměstnává, abych nestačila projít poštu. Někde tam, úplně dole musí být pro mě list, který je důležitý a měl mě být předán osobně, do mých vlastní rukou.

„Ano, tušíte správně!“ zašklebí se na mě. „V té hromadě, kterou jste již dávno měla roztřídit, máte dopis od vedení katedry.“

Zlobně se otočím a měřím si ho pohledem. I kdyby tam ten dopis byl, tak je to pouze první upozornění. To nevysvětluje, tu třetí důtku, kterou mi právě dal. Podle předpisů katedry, znamenají tři upomínky, vyhazov z místa. Proč by mě chtěl, ale vystrnadit z této pozice? To mě tolik nenávidí? Počkat, počkat. Minulý měsíc jsem přece omylem vyslechla jeho rozhovor se sestrou. Její syn potřeboval místo na jakékoliv katedře, aby to měl zapsané ve svém hodnocení a tak mohl zažádat o místo profesora filozofie. Byla rozrušená a ječela na něho „Proč mu to tak dlouho trvá?“

Vážně jsem naivní. Rozhodnutá dozvědět se pravdu, začnu prohrabovat písemná lejstra. Nevšímám si dokumentů, které dopadají na podlahu. Jeden dopis objevím uprostřed, ale hnána jakýmsi šestým smyslem, hledám dál. Druhý je až úplně dole. Otevřu ten, který je datovaný na minulý rok. Nemůžu uvěřit vlastním očím, když zjistím, z jakých důvodů mi udělili důtku. Pro úmyslné nechození do práce za celý jeden týden, bez řádné omluvy a vysvětlení mých důvodů.

„Vy jste schválně nenahlásil mou dovolenou!“ obviním ho.

„To je křivé obvinění, slečno Whitneyová! Nikdy jste mi o dovolené nic neřekla!“

„Ale ano, řekla. Uvedla jsem i důvod, proč musím tak narychlo odjet. Dokonce jsem vám dala do ruky svou žádost!“

„Nic jste mi nedala!“ zahřmí a postaví se na své tenoučké nožičky.

Nevšímám si ho a otevřu druhý dopis. Očima přelétnu těch pár řádek a málem se začnu smát. Tak tohle je vážně něco! Takovou hloupost může vymyslet úplný amatér. Já, že jsem… Opět se zadívám na přesné znění. …udělala posudek uměleckého díla a peníze, které jsem měla odevzdat účtárně, si nechala pro sebe? Pokud si dobře vzpomínám, tak z toho, čeho mě obviňuje, dělá můj nadřízený sám. Myslí si snad, že jsem neviděla tu obálku, co mu před dvěma dny odevzdal ten kravaťák?

„Dobře. Už to moc dobře chápu!“ obrátím se k němu čelem.

„Co chápete?“ dělá se sebe hloupého.

„Chcete mé místo pro svého synovce. S tím se můžu smířit. Ale to, že mě křivě obviňujete, je věc jiná!“

„Co si to vymýšlíte, slečno Whitneyová? Myslíte si, že vám někdo takové špinavé lži uvěří?“ odfrkne si. „Všichni budou věřit věhlasnému profesorovi, než nějaké malé ušmudlané asistence, která ani není schopná si dodělat atestaci.“ to už se směje, až mu z úst ukápne slyna.

„Snad jsem pouhá asistentka, ale nejsem hloupá, pane profesore!“ přistoupím k němu blíž. „Uděláme spolu menší dohodu. Vy zařídíte, aby mi všechny tyto nesmysly vymazali z papírů….“zamávám býlími lejstry. „…a já spálím dokumenty, které vás usvědčují z podvodu.“

„Nevím, o čem to mluvíte!“ nervózně si začne tahat za límeček. „Tohle je špinavé vydírání, slečno Whitneyová! Všem povím …“

„Vy nic nikomu nepovíte. Víte, pane profesore Donovene, budete mlčet!“ přiblížím se ještě blíž, nakloním se k němu a zašeptám mu do ucha. „Byla hloupost nechávat za sebe pracovat hloupoučkou asistentku. Protože, ta hloupá asistentka, našla všechny dokumenty a vaše posudky z minulého měsíce na falešného Piccassa“

Zbledl, klesl do židle a zavřel oči. Kde se to jen ve mně vzalo, že dokážu být taková vypočítavá svině? Vždycky jsem si říkala, že taková nikdy nebudu. Ale, pak nastane ta chvíle a vy se bráníte veškerými prostředky, které máte. Abych řekla pravdu, nikdy bych ty dokumenty proti němu nepoužila, ale to on neví.

„Dobrá!“ zachraptí. „Dohodneme se! Já…“ polkne. „…nechám zmizet všechny vaše škraloupy.“

„Neoprávněné. Musím dodat!“

„Neoprávněné škraloupy.“ zopakuje. „A vy mi předáte veškerou dokumentaci, kterou jste proti mně nasbírala.“

„Ne, pane profesore!“ opravím ho. „Já si ty dokumenty pro jistotu ponechám! Co já vím? Mohlo by vás například napadnout, že mě obelstíte a na to já vážně nemám náladu.“

„Co z toho budu mít já? Nejsem včerejší, slečno! Nic není zadarmo! Jestli chápete?“

„Ano, moc dobře to chápu! Vy budete mít stále své jméno a práci pro svého synovce.“

„Jakže?“

„Ano, rozumíte mi dobře. Dostala jsem skvělou nabídku, kterou hodlám přijmout.“ při svém lhaní se raději otočím zády, aby to nepoznal. Nedokážu totiž, moc dobře lhát. „K tomu, ale potřebuji skvělé doporučení, které mi během dneška obstaráte.“

„Dnes? To je nemožné!“

„Vy to určitě nějak zařídíte! Vždyť máte tolik přátel, kteří vám rádi pomohou.“ sednu si na židli a zabubnuji prsty o stůl. „Mezitím, co vy budete běhat po školním areálu, já napíši výpověď. Věřte mi, bude to tak pro všechny nejlepší.“

Chvíli se na mě nepřátelsky dívá, ale nakonec pokývá na srozuměnou. Úlevně vydechnu, konečně to mám za sebou. Ani jsem netušila, jak je strašně těžké být tak zlá. Za moment zůstanu sama, zapnu počítač a zkameněle pozoruji blikající monitor. V duchu si přehrávám celý náš rozhovor a musím sama nad sebou žasnout. Měla jsem sílu postavit se tomu nechvalně proslulému profesorovi, který je postrachem celé školy. Polknu. Sakra, tohle já vážně den blbec. Nejdřív to ráno s Donnou a teď tohle.

Nelením a začnu rychle ťukat do klávesnice slova, která ukončují můj pracovní poměr na tomto ponurém místě. Vlastně je to tak vážně lepší. Přesvědčuji sama sebe, po celou dobu, kdy čekám na to, až se profesor vrátí i s mým kladným hodnocením. Uběhne hodina, pak dvě a nakonec si všimnu, že se začalo venku smrákat.

V ten moment, kdy chci rozsvítit světlo, vpadne do dveří jeho maličká postavička. Funí a po čele mu teče pot. Znechuceně mi vrazí dva papíry do ruky a usedne znaveně do křesla. Pronese pár vět o tom, že jsme si kvit a mám urychleně vypadnout. Já, ale nespěchám. Pomaličku přečítám řádky, které mě očišťují a vychvalují až do nebe. Usměju se, jsem spokojená z jeho prací. Popadnu kabelku, do které naházím některé své drobnosti a papíry, které bych tu nerada zanechala. U dveří se naposledy zadívám na své bývalé pracoviště a odejdu. Nic mě tu, už nedrží.